Jitka Vykopalová: „La gifle – pour ou contre? Pro nebo proti výprasku dětí?"
Rubrika: Publicistika – Komentáře
|
| |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| "Vzdělání je nejmocnější zbraní pro toho, kdo chce změnit svět." | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
Článek Vladimíra Kulíčka Vincek Cíců versus Vladimír Kulíček: Mimořádné pražské derby mě přinutil k zamyšlení a vzbudil ve mně zájem srovnání mých dětských a školních let se situací, jaká vládne v mnohých rodinách a školách dnes. Vzhledem k svému věku a tedy letitým zkušenostem  má tento autor právo na vyjádření, že facka, pohlavek, plácnutí po zadku či herda pěstí do zad měla větší účinek na děti a mládež než „planá domluva mezi čtyřma očima", kdy si zpupný puberťák dělal z ní jen šprťouchlata.Přiměl mě k tomu také článek ve švédských novinách, který je přeložen a přiložen na konci tohoto příspěvku, pojednávající o jednom bizardním případu učitele a žáka ve Francii. Pamatuji se, že na naší základní škole byla opravdu nějaká ta herda do zad od učitele žákovi takovým chlapským uznáním a povzbuzením, něco jako poplácání po ramenou a vyjádřením „jsi dobrý“. A kluci to brali, a dokonce pyšnili se tím. Holky se cítily potěšeny, když dostaly veřejně pochvalu před celou třídou, nebo naopak, styděly se, když přišla stejnou cestou veřejně výtka. Ale když učitelé byli z nás rozčíleni, že jsme moc zlobili nebo se neučili, byla síla pohlavku a herdy do zad silnějšího rázu (klukům) nebo vyslovená kritika děvčatům ostřejší a tím pádem před spolužáky potupnější. Zůstávali jsme po škole, dostávali jsme extra úkoly navíc nebo jsme museli stokrát napsat, čím jsme se prohřešili, např. "Nemám vyrušovat ve vyučování" či "velkou násobilku" apod. Dokonce také někdy dostal žák za trest nějakou práci ve školní zahradě… A v tom okamžiku byla také napsána do žákovské knížky poznámka a rodiče to museli podepsat. Kontrolovalo se to přísně. Pořádek a kázeň musí být všude, a když to nešlo po dobrém, přišly na řadu přísnější způsoby potrestání neposlušného žáka. Toho jsme se báli. To je ono! Báli jsme se! Měli jsme respekt a úctu k učitelům, rodičům, ale vlastně ke všem starším lidem. Nebyl to však strach panický, ale přirozený. Zlobíš, nechováš se jak se sluší a patří, neučíš se – je důvod mít strach. Avšak je rozdíl, pokud dítě z nějakých zdravotních či jiných důvodů nepodá lepší výkon nebo pokud je jen lenivé. Rodiče zásadně věřili a důvěřovali učitelům a spíše ještě řekli na třídních schůzkách, pokud dítko bude zlobit, klidně ať dostane pohlavek nebo trest, který si zaslouží, že učitel má od nich plnou podporu. Poslouchat se musí. Vždyť to tak na světě chodí – dítě poslouchá rodiče a učitele, zaměstnanec svého šéfa, pacient lékaře, voják svého velitele… to vytváří pořádek a řád ve společnosti. Když se tento řád poruší, když jen každý chce každému něco nařizovat a nikdy nechce sám něco učinit nebo ukáznit se, může v nejhorším případě dojít až k rozkladu společenského řádu a společnosti. A známkování? To snad ani nemusím vysvětlovat, proč je důležité a spravedlivé a motivující! Vždyť dobrý prospěch a uznání ve škole za dobré školní výsledky se dá chápat jako když v dospělosti dostanou lidé za svou práci plat. Vždy je důležité podporovat a stimulovat k lepším výkonům, od školních lavic vlastně po celou dobu lidského života, obzvláště dnes, kdy získat a udržet si práci není vůbec ve velké konkurenci lehké. Člověk se musí stále něco nového učit a zdokonalovat se, aby si udržel krok s vývojem a tím své zaměstnání, dobrý plat a lepší podmínky pro život. Člověk je od přírody tvor tvárný a záleží velice na něm samotném, ale v dětství a v mládí převážně na jeho okolí, které ho vychovává a formuje. Proto je správná výchova a stimulace k lepším výkonům důležitá. Tudíž je neoddiskutovatelné téma, že správná výchova by měla zahrnovat jak výtku, domluvu a trest, tak i pochvalu. Ale pozor, zaslouženou pochvalu! Nechválit všechny, jak jsou dobří, i když výsledky ukazují, že nejsou nebo jsou jen průměrní. Neříkat to jen proto, aby ti horší neutrpěli nějakou psychickou újmu, že nejsou stejně dobří, jako ti nejlepší. Co z toho? Ti nejlepší zleniví do průměru a ti horší se nebudou cítit stimulovaní, protože se jim říká, že dobří jsou (i když nejsou) a nebudou se snažit také… Mám krásnou vzpomínku na první a druhou třídu, kdy nás učil pan učitel Horák. To byl boží člověk! Chodil po třídě, hrál na housle a zpíval. Byl velice laskavý a trpělivý. Když nás učil psát, seděl za stolem, každého z nás si vzal před sebe, držel nám ruku a kroužil po papíře, aby si ruka zvykla na vytváření tahů pro jednotlivá písmenka. Dával nám známky, a aby nás motivoval, dostávali ti nejlepší tlusté jedničky. Nebyla to jen obyčejná jednička, ale měla několik tělíček… čím více jich měla, tím to bylo cennější! A také hvězdičky k tomu rád přidával. A ještě když byla jednička jednou či dvakrát podtržená, oj, to bylo radosti! Na konci školního roku pět žáků s nejlepším prospěchem dostalo od něj zákusky! Pomyslete, v 1. třídě dostat od učitele osobně za dobré známky věneček, laskonku či indiánka! (Jaká směšná motivace pro dnešní děti, že?) Na druhém stupni přísný pan učitel Šindelář, vyučující češtinu, dějepis a cizí jazyky, měl také jednu zvláštní metodu: dával body. Položil otázku a kdo rychle přiběhl ke stolku se správnou písemnou odpovědí nebo při ústním zkoušení kdo zodpověděl správně, dostal +, za 10 plusů byla jednička do žákovské, za 10 mínusů to naopak byla pětka. A také k tomu leckdy přidal malé vytahání za krátké vlasy na spáncích... vyjadřovalo to jak pochvalu, tak pokárání. V šedesátých až devadesátých letech všichni museli mít práci. Nemít práci bylo trestné. Tudíž každý věděl, že nějakou práci vždy bude mít. Umísťování dětí do škol a pracovníků na jednotlivá pracoviště nebudu rozvádět, to by bylo na dlouhé vysvětlování. Dnešní doba je bohužel/bohudík jiná, ale dravější. Uspějí jen ti nejlepší. Teoreticky, praxe je zase o něco komplikovanější. Chci jen vyjádřit, že motivace k učení s cílem lepšího vzdělání a tím i lepšího zaměstnání, dobrého výdělku, spokojenějšího života a společenského postavení nestačí. Někteří namítnou, že i když si opatří dobré vzdělání, dobrou práci stejně neseženou. A nic nedělat a brát podporu v nezaměstnanosti je tak lehké! Na to se ale děti a mládež nesmí vymlouvat! Život je tvrdý, každý musí „bojovat“ za svou existenci, rodiče za nimi nebudou stát celý život. Na téma děti-škola-výchova lze diskutovat velmi dlouze a pohlížet z mnoha úhlů. Každý má svůj názor a zkušenosti a dobré a špatné příklady ze života. Jedno je ale jisté, čím více se dětem a mládeži dovoluje a dospělí ustupují ze svých požadavků, tím hůře. Výchovný element a příklady dospělých se vytrácí. Děti neznají míru, ani často souvislosti a důsledky svého jednání. Někdy to může končit i velmi tragicky... Proč, když fungovala přísná výchova a menší tělesné tresty na školách, vládl tam vždy pořádek a kázeň? Srovnejte si to s dneškem, se stavem doma a ve světě a zauvažujte… Rodiče mnohdy kvůli pracovnímu, ale i jinému zaneprázdnění nemají na své děti čas a přesouvají hlavní odpovědnost za výchovu na školu. Jenže škola ztrácí k řádné výchově pravomoc… Proč jinak by docházelo k takovým paradoxům, kdy učitel vlepí žákovi pohlavek či facku a octne se za tento (mnohdy jediný výchovně účinný) čin u soudu?! Každý extrém je nebezpečný, někteří rodiče překračovali (a překračují) únosnou mez ve svých fyzických trestech vůči dětem. Ale po „normálním“ výprasku, když už žádné výchovné domluvy nepomáhají, se ještě nikomu nic do života zlého nepřihodilo, a s léty s úsměvem takto „postižené“ děti a mládež vzpomínají na rčení svých rodičů, kteří s nadsázkou tvrdili: „Škoda rány, která padne vedle!“ I dospělý člověk je ovlivňován okolím, neřku-li děti a mládež. Dospělý si ale mnohé své jednání dokáže zdůvodnit a vyhodnotit, děti ne. O to je to horší. A uvědomme si, že dětem se dává stále větší pravomoc, ve všem. Děti rozhodují, co budou a nebudou jíst, jaké chtějí mít na sobě oblečení, rodiče se ptají dětí, kam by chtěly jet na rodinnou dovolenou, jaké věci se pořídí do domácnosti, jestli půjdou do školy či za ni, zda budou nosit stejné knížky domů i do školy, zda budou psát úkoly... Učitel je nesmí okřiknout ani uhodit, zato žák si může na učitele „otevřít hubu“… Jaká úcta, jaká disciplína, jaké výsledky, jaké důsledky...?! K těmto mým úvahám nad páně Kulíčkově článkem se následující den ve švédském tisku objevila neobyčejně podobná zpráva. Přihodila se ve Francii. Je vidět, že toto téma hýbe myslí lidí nejen v České republice. Posuďte sami… | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| Švédské noviny Svenska dagbladet, středa 2. července 2008
Zdroj: organizace Rädda barnen /organizace Zachraňte děti/ | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| Poznámka redakce: Chcete-li vyjádřit svůj názor k otázce fyzického trestání dětí, napište nám na e-mail redakce@pozitivni-noviny.cz. Pokud se sejde dostatečné množství ohlasů, vytvoříme z nich samostatný článek s příznačným názvem BÍT ČI NEBÍT!? | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © František FrK Kratochvíl
http://frk60.aspweb.cz http://frk1.wordpress.com
| OHLASY NA ČLÁNEK |
| Už náš velký Komenský se vyjadřoval k výchově dětí, na svoji dobu až revolučně osvícenecky. Ale žádná doktrína, byť sebehumánněji myšlena, se nemůže dočkat dříve nebo později zpochybnění, a to nejen ze strany méně znalých a citově méně bohatých, ale i koumáků nemalé úrovně a navíc nepostrádajících potřebnou citovou úroveň. Sám jsem proti tělesnému trestání, neboť i když sice mnohé postižené pravděpodobně negativně nepoznamená rákoska do dospělého života, tak jsou ti, kterýmž se může navršit vnitřní destabilizace. Autorka velmi potřebně toto, zdá se, věčné téma, svým příspěvkem aktualizuje. Aby především rodič, a v neposlední řadě učitel, spojil důsledný požadavek na výchovu svých mladých svěřenců s nebitím, je dle mne nejsprávnější metoda, jež by měla být na celé naší planetě uzákoněna. Jestliže se ale i mezi učiteli nacházejí lidé s hrubou absencí všeobecné etiky, byť jinak jsou odborně na místě, tak je bláhové očekávat, že především každý rodič je na svém místě, mimo aktu způsobující narození svého potomka. Sám se domnívám, že každý zájemce stát se učitelem by měl projít důslednými psychologickými testy také po stránce etické a citové způsobilosti. Pokud tomu už tak dnes u nás je, tak bychom mohli vidět budoucnost potomků trochu světleji, myslím si alespoň já. Otakar Štorch, Stockholm, Švédsko 24. 7. 2008 |
| Vážená paní Vykopalová, Váš článek "La gifle...." jsem přečetl s plným porozuměním, ale též s beznadějí. Nevěřím, že se prosadí rozumné tělesné tresty ve školách, protože naši a světoví "humanisté" omlouvají zlé skutky dětí a mladistvých do takové míry, že se dnes netrestají ani jejich krádeže, násilí a šikana, a to vůbec, a vraždy jen maximálně deseti lety, a to jen u starších. Takový desetiletý kluk to má zadarmo. Jestliže pak nejsou potrestáni ani rodiče, kteří je mnohdy k takovým činům i nutí (krádeže malých cikánů v obchodech), pak lze sotva očekávat, že se malý pachatel polepší jen proto, že mu nějaký psycholog bude mluvit půl hodiny do duše. Pokud se jakýkoliv člověk, dospělý či dítě, dopustí zlého činu, zaslouží si odpovídající trest. Bude-li to výprask, pokuta nebo vězení, to nechť rozhodne soud, ale beztrestnost malých, či mladistvých pachatelů je cesta do pekel. S porozuměním a pozdravem L.Ťopka, Praha ludek.topka(a)centrum.cz 19.7. 20008 |
| Odpověď Jitky Vykopalové: |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 18. 07. 2008.
Další články autora
- Jana Witthedová – Jitka Vykopalová: Tvorba mi dává radost a nové pohledy
- Jiří Všetečka – Jitka Vykopalová, Václav Židek: Tajemství světelné magie Pražského chodce
- Björn von Sydow – Jitka Vykopalová: Politik och demokrati är mitt sätt att leva (2/2)
- Barbro Bursell – Jitka Vykopalova: Krigsbyten eller krigsrov? Funderingar 360 år efter trettioåriga kriget
- Jitka Vykopalova: Kungliga bröllopet av kronprinsessan Victoria av Sverige (4)
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Stanislav Motl |
 |
Milan Markovič |
 |
Vladimír Just |
 |
Ondřej Suchý |
 |
Milan Lasica |
 |
Ivo Šmoldas |
 |
Ivan Rössler |
 |
Dáša Cortésová |