Milan Markovič: Nevěříme si, nebo neumíme?
Rubrika: Literatura – Fejetony
Někdy opravdu neumím rozlišit, jestli osoba z rádia nebo televize ke mně mluví poznamenána mizivým stupněm důvěry ve vlastní slova, nebo se její školní docházka vyznačovala velmi častými absencemi. Každopádně jedno či druhé postižení se dá v naší milé vlasti tuším pozorovat stále častěji. Zůstaňme u předpokladu, že mnozí z nás nevěří v sílu vlastního slova, bojí se, že nepřesvědčí, že nezaujmou. A proto zbytečně, ba i nesmyslně (a nejednou i komicky) zdvojují pojmenování. Když někdo mluví o „mailové poště“ či „SMS zprávách“, omluvme ho, pravděpodobně neví, co to cizí slovo či zkratka znamenají. Horší je, když se mluví o „hlavní prioritě“, o „převážné většině“ nebo o „osobním příteli“. Jaký jiný přítel ještě existuje – pokud je to opravdu přítel? Snad nejčastějším nesmyslem je výraz „opakuji ještě jednou“ použitý ve chvíli, kdy hovořící předtím ještě vůbec neopakoval. Nedostižný je však náš předseda vlády, který to zdokonalil na „znovu opakuji ještě jednou“, co už je podle mě na Guinessa. S tímto pokleskem však poctivě drží krok i všeobecně vžité a nepochopitelně tolerované „pokračuji dál“. Říká se tomu zkřížení vazeb. Jednou někdo slyšel říct „pojďme dál!“ a doslova mičurinským způsobem to „vylepšil“. Ale proč jsme mu na to všichni naletěli? Už jen aby mi ctěná veřejnost uvěřila, že nemluvím o nějakých nepočetných úkazech: Dostanete dárek zadarmo… V dnešním závěrečném bodu… Muži padající dolů… Vystupoval ve falešném přestrojení… Francouzi volí nejvyšší hlavu státu (TA3 22.4.)… Hrdí na naši historickou minulost… Aby se mu dobře dařilo… Následovaly vzdušné nálety… (Omlouvám se, jestli jsem zaspal dobu a mezitím už stratégové vymysleli i nálety podzemní.) Mimochodem: podobného kiksu je možné se dopustit i jedním slovem: Nejoptimálnější… nejideálnější… odprezentovat… rozanalyzovat…častokrát (!) Nakonec chci vysvětlit, co mě na celé věci znepokojuje nejvíc. Dá se to porovnat například se špatným humoristou. Nepozastavuji se nad tím, že v celostátně sledovaném programu předvádí něco takového, s čím bychom se kdysi styděli vystoupit na školním večírku. Zaráží mne to, že lidé se prima baví. Obdobně denně mluví z médií lidé, kteří neumí používat mateřský jazyk, a nikomu to ani trochu nepřekáží. Nechci se nikoho dotknout, ale nezdálo se vám při některých vzpomínaných výrazech, že jsou přece docela v pořádku? Zopakujme si, co víme o stokrát vyslovené lži. Možná tady najdeme podobnost. Ze slovenštiny přeložila Marie Zieglerová |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 26. 02. 2009.