Milan Turek: Dva jazyky navíc

Rubrika: Publicistika – Rozhovory

Ingrid Lottenburger a Věra Vohlídalová jsou dvě ženy v čele Deutsch-Tschechisches Forum der Frauen v Německu se sídlem v Berlíně a Česko-německého fóra žen se sídlem v Liberci. 

Nezdá se, že by Liberec měl příliš velké štěstí na politicky angažované ženy. Za dob komunistů byla sice primátorkou Emilie Knotková, ale od války se žádná žena příliš neexponovala. Našli bychom významné celebrity mezi zpěvačkami, dirigentkou slavného Severáčku byla Jiřina Uherková, z posledních sportovců pak Kateřina Neumanová a ještě další, i když asi žádná z nich po sobě nezanechala tak významný pomník jako Věra Vohlídalová.
Letos tomu je právě deset let, kdy po deseti létech ve funkci ředitelky knihovny dokázala v Liberci postavit novou budovu Vědecké knihovny s nejmodernějším vybavením a rozsáhlými službami. Její úsilí provázela celá řada nepříjemností a ještě po dokončení knihovny byla smýkána po soudech kvůli neopodstatněným nařčením. Ingrid Lottenburger
Moderní knihovna je skutečným palácem kultury a deset let již slouží tisícům občanů nejen města. Stala se svou duchovní technologií příkladem pro vedení knihoven i v zahraničí. Za vybudování této progresivní instituce, skutečného paláce kultury byla oceněna ve Spolkové republice Německo a nominována na ocenění Nobelovou cenou.
Ještě za svého působení ředitelky ve staré budově knihovny byla zakladatelkou Česko-německého fóra žen. Dnes, kdy ukončila své poslání v ekonomicky aktivním období a stala se seniorkou, věnuje se spolkové činnosti a to nejen ve Fóru, ale aktivně působí na veřejnosti.
V našem rozhovoru jsme především rozebírali jeden z projektů Fóra, kterým je jazyková výchova dětí a mládeže. Na naše otázky odpovídaly obě předsedkyně Fór, odpovědi jsme však ponechali jakoby byly jednou osobou.

• Když jste zakládaly Fórum žen, byla politická situace na jiné úrovni, měly jste na mysli také politické cíle?

Na našem prezentačním letáčku je k profilu našeho sdružení určitě odpověď na tuto otázku. Říkáme, že: „Cílem a účelem Fóra žen je podpora a prohlubování vzájemných vztahů mezi obyvateli České republiky a Spolkové republiky Německo. Činnost Fóra má jak historickou tak i aktuálně politickou dimenzi s orientací na specificky ženskou perspektivu a lidská práva. V rámci nadstranického a nadkonfesního dialogu se postihuje perspektiva žen v politickém, ekonomickém, sociálním a kulturním životě.“
A o ten dialog především jde. Odehrává se na všech našich setkáních. Tu opravdu čistě politickou diskusi jsme částečně opustili po roce 2000 s výjimkou konference „Brání prezidentské dekrety vstupu České republiky do Evropské unie?“ v roce 2002. Toto téma je na české straně (jak víme z reakcí některých našich politických činitelů při čekání na naše stanovisko k přijetí tzv. Lisabonské smlouvy v EU) stále dost citlivé, ba konfrontační.
Je dobře, že jsme s pomocí historiků objasnili některá fakta i právní postoje k těmto dokumentům a jejich dopadům. Podobně tomu vlastně je i s tématem, které jsme zvolili na konferenci „Útěk, likvidace a vyhnání obyvatelstva v Euroregionu Nisa. Odkud přišli? Kde zůstali?“ v roce 2003. To, že po tolika letech zůstávají v myslích lidí mýty, pochybnosti, nepochopení i pokřivené znalosti bylo dost silným podnětem k znovuotevření dialogu právě k tomuto úseku naší společné historie. Věra Vohlídalová

• Zůstala původní linie vašich záměrů nebo jste dosáhly určitých prvotních cílů?

Myslím, že z toho, co jsem již uvedla, vyplývá, že u výběru našich aktivit, zůstáváme u rozmanitosti. Vždyť je toho v té změti událostí po roce 1989 v naší společnosti tolik, že se ani nestačíme dotknout všeho, co se nás týká a oslovuje. Ať jde o záležitosti většinové části naší společnosti či té, která je v ní v menšině. Co tedy do naší činnosti zahrnujeme?
- výměnu informací
- organizaci vzájemných setkávání
- pořádání konferencí a seminářů
- podněty a následnou realizaci projektů
s cílem porozumění mezi národy a 
vzájemného smíření
- spolupráci s organizacemi s podobným
zaměřením
Poslední tři roky je ústředním zájmem obou našich sdružení vzdělávání. A to v oblasti jazykových dovedností dětí. A to je počin směřujíci ku pomoci té nejmladší generaci u nás v Česku, která už nebude mít starosti, kterými prochází ta naše. Svobodný pohyb po naší planetě, komunikace s obyvateli v jiných koutech Země, studium, podnikání apod. bude pro ně samozřejmostí. K tomu ale bezpochyby budou potřebovat umět alespoň jeden jazyk navíc. My jsme si řekli, že ten sousedův je asi pro začátek ten nejbližší.

• Podařilo se vám rozšířit platformu aktivit pro celé území republiky? Je obdoba šíře vašich zájmů ve spolkové republice?

Na všech aktivitách spolupracujeme společně a všechny naše konference a setkání, diskuse jsou za účasti a zájmu nejen obou zemí, respektive účastníků a sympatizantů naší činnosti, ale často i polských sousedů. Snažíme se rozšířit naše myšlenky v co největší míře.

• Rozšíříte myšlenky i do jiných zemí Evropské unie? Jsou podobné cíle i v jiných státech?

Musím říci, že bychom pochopitelně měli veliký zájem se propojit s činností a projekty s podobným zaměřením jinde. Nicméně složitost a nesnadnost práce neziskových organizací tady v Čechách, nedostatečný zájem a podpora státu či regionu (oproti vyspělým demokraciím ve světě) pro rozvoj občanské společnosti, tolik potřebné pro rozvoj země, nás limituje. A to hlavně omezenými financemi.
Když uvedu například naši poslední iniciativu týkající se vícejazyčné výchovy dětí předškolního věku. Máme přehled o podobných programech probíhajících v Česku jako je např. plzeňský projekt „Od malička“, spolupracujeme jen tehdy, najdeme-li sponzora nebo jsme do partnerství zahrnuti bez příspěvku, což bylo v tomto případě.

• Nemyslíte, že váš cíl dvojjazyčné výchovy je utopie?

Proč by měla být utopií myšlenka o tom, že se dítě v mateřské školce seznámí s cizím jazykem? Podobný záměr není úplnou novinkou právě v pohraničí, začal se úspěšně rozvíjet již pře několika léty v Hrádku nad Nisou. Zcela přirozeně se tu rozvíjí aktivity již od poloviny devadesátých let v příhraničních obcích. Ač v našem projektu „Vyrůstat se dvěma jazyky“, který jsme podali do EU, sázíme na jazyk sousedů (v našem případě tedy němčinu a na německé straně na češtinu), otevírají se i školky s jazykovou výchovou v angličtině.
To, že zájem o výchovu v jiném jazyce již od raného dětství stoupá, není novinkou. Známe to již z historie právě našeho pohraničí v první republice. Jistě lze vzpomenout na tak zvaný „handl“. Výměna českých a německých dětí v rodinách opačného jazykového prostředí byla tehdy docela běžnou věcí. Tak jakápak utopie!

• Najdete prostředky, aby se lidé lépe dorozuměli, nebo vznikne jedna řeč? Neobnoví se myšlenka esperanta nebo Deweyho desetinná soustava?

Prostředky jsou vždy to nejdůležitější pro realizaci jakéhokoli projektu či programu. Na každý náš počin jsme museli získat podporovatele. Jinak bychom zůstali jen u vizí. Uvažovat o tom, zda hledat nějaký společný jazyk nám nedává smysl. Já si myslím, že tudy cesta nevede. Kolikpak je na světě těch, kteří se domlouvají esperantem? A nám jde zatím o domluvu v evropském prostředí. Že převládá angličtina a stává se jedním z hlavních úředních jazyků v EU a nakonec i v mnoha zemích dalších kontinentů je evidentní a i naše školství se na to připravuje. V programu EU je ale také zakotven záměr, aby občané EU ovládali kromě své mateřštiny další dva jazyky. A tak si myslíme, že pokud uspějeme s naším projektem, dáme k tomuto záměru dost dobrý vklad. 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 23. 05. 2010.