Literatura – Fejetony
Milan Markovič: Naozaj sme ako ony?
So zvieratami žijeme na tomto svete už poriadne dlho a určite ich tu pár bolo aj skôr ako my. Určite, lebo podľa Darwina... Ale nie o tom som chcel. Sme my ľudia často namyslenejší ako sa sluší a patrí. Aspoň čo sa vzťahu k našim zvieracím spolupútnikom týka. Vyvyšujeme sa nad nich, ponižujúce prirovnania pre nich vymýšľame a pritom sa odpradávna od nich učíme.
Zdeněk Huspek: Na prahu dospělosti
Když před osmnácti lety skončilo budování lepších zítřků, jedním z těch pozitivnější důsledků změny režimu bylo otevření hranice na Západ. Zboření železné opony, obrazně řečeno. Neprostupnost hranice jsme my, obyvatelé západních Čech, nesli obzvlášť nelibě. Televizní signál německých programů opona zadržet nedovedla, a tak jsme mohli sledovat, jak žijí lidé na druhé straně.
Eva Vlachová: Nechte si poradit
Čas od času se člověku přihodí, že ho někdo osloví na ulici. Možná, že vám se to stává, protože jste krásní, mladí, neodolatelní a jste zváni do kina, na kafe či přímo na rande. My, kteří již nejsme až tak mladí (což ovšem nevylučuje krásu a přitažlivost!) si musíme, pokud možno bez hořkosti, přiznat, že jsme zastavováni ze zcela jiných důvodů.
Egon Wiener: Máme se co učit aneb Co máme společného s Paříží
Píše se rok 1897. Dvacáté století je na dohled. Většinou to, co přijde z Paříže, je módní, světové. Světová výstava, móda, pokrok a vymoženosti moderní techniky. Konec 19. století. České listy starého Rakouska netrpělivě čekají na to, co hýbe Paříží. Konečně došla zpráva. Právě tam a je první. Ustaven byl klub stokilových s dovětkem vskutku originálním, že nás to vskutku radostí naplnilo, neboť byl již nejvyšší čas. Důkazem toho jest, že klub čítá již 45 řádných členů.
Ivo Jahelka: Ani kousek cti v těle
Před soudem stanul jistý Gejza. Měl na krku znásilnění a bylo jasné, že nejméně pět let basy ho nemine. O jeho vině nebyly naprosto žádné pochybnosti, a když byly provedeny veškeré důkazy, vyzval soudce strany, aby přednesly závěrečné řeči.
Egon Wiener: Povídám si s lidmi | Napoleon a pruský král | Pohlednice
Pořád slyším a čtu to samé: Jak se vám vaše město líbí, zda ano nebo ne. Co byste změnili? A pak se divím, co mi ti lidé povídají. Nikdo není dokonalý, ale lidé jsou opravdu divní. Rádi se předvádí a jako druh snad i trochu chřadnou. On každý na tenhle svět, jako dítě ateistů, přišel náhodou. A odkud? To bych rovněž mohl vyprávět. Už předem vím, co mi odpoví.
Danuše Markovová: Suvenýrové stopy
Pokud někdy zatoužíte čistě z egoistických pohnutek po sobě zanechávat stopy, tak vězte, že se jim velmi dobře daří v mořském písku. Otiskují se s nevšední lehkostí, aniž byste museli vyvíjet duševní či fyzický nátlak na svou osobu. Toto skvělé zjištění mě napadlo letos u moře při první průzkumné procházce po nádherné písčité pláži, do níž se má chodidla bořila v rytmu mořských vln. Téměř rozkošnicky jsem si věrné otisky šlépějí vychutnávala, neboť ideálně rovný povrch pro ně vytvářel ty nejlepší podmínky.
Ivan Kraus: Já a velký třesk
Otázka, co dělal Bůh před stvořením světa, zajímala filosofy už od pradávna. Mne zaujal názor svatého Augustina ze čtvrtého století: prý před stvořením světa nebyl čas. Dobře, řekl jsem si, nebyl čas a nebylo tedy předtím. Jinak řečeno, nebylo předtím a nebylo potom. Z čehož plyne, že někdy nebylo zřejmě ani někdy.
Milan Markovič: Kam zmizol ten starý prístroj?
Občas sa pristihnem, že si za svet nemôžem spomenúť, ako sme telefonovali, keď ešte neboli mobily. Samozrejme, z pevných liniek – hoci ani tie neboli vždy zas až tak veľmi pevné. A potom to prišlo: najprv len slúchadielko na kábliku, ale s číselníkom stláčacím. Potom zmizol aj káblik a s telefónom sa dalo chodiť (telefonujúc!) voľne po byte, ba aj tesne pod oknom na ulici sme machrovali a veru, obdiv bol naokolo vari väčší, ako keby som priamo pred domom vystúpil z Ferrari testarossa.
Milan Markovič: Diplomovaný či radšej zázračný?
Poznám nejedného diplomovaného lekára, ktorý nevie prísť na meno celej „alternatívnej medicíne“ a viem o nejednom zručnom masérovi, naprávačovi, liečiteľovi, čo v jednom kuse nadáva na „šarlatánov v bielych plášťoch“ a pritom sám nemá diplom ani zo zemiakovej brigády. Oba prístupy sú mi podozrivé. Je mi jasné, že keď sa človeku začne rúcať zdravie, nuž podľa hesla „topiaci sa aj stebla chytá“, vyskúša každú možnosť, len aby si pobyt na tomto často nevábnom svete ešte trochu predĺžil.
Helena Dohnalová: Proč se vlastně učím anglicky?
Jako malá jsem toužila, učit se anglicky. Nevedla mě k tomu vzdělání chtivost, ale medvědi. Ne, že bych znala nějakého medvěda, který mluví anglicky, kromě Médi Bédi. Tehdy jsem ale zahlédla rodinu roztomilých kreslených medvídků v učebnici mých spolužáků, které jejich rodiče na angličtinu přihlásili.
Milan Lasica: Postav dom, zasaď strom a vypadni!
Pravdaže je veľa rozvodov. Tak veľa, že sa naliehavo žiada niečo s tým robiť. Ale čo? Skúsme sa na to pozrieť objektívne. Prečo je veľa rozvodov? Otázka je naliehavá a odpoveď je, na počudovanie, celkom jasná. Pretože je veľa manželstiev. Čím viac manželstiev, tým viac rozvodov. Prirodzene. Je sloboda, demokracia, presadzujeme ľudské práva, nemožno niekoho nasilu držať v manželstve. Také manželstvo je nefunkčné a obom stranám spôsobuje depresiu namiesto extázy. (Otázkou, či zmyslom manželstva je extáza, sa teraz nezaoberajme.)
Milan Lasica: O vzdelaní
Tým nechcem naznačiť, že absolventi vysokých škôl nepracujú. Pravdaže pracujú. Ale kto bude napríklad opravovať chladničky? Človek s vysokoškolským vzdelaním? Pochybujem. Ten potrebuje prácu primeranú jeho vzdelaniu. Takže nám neostáva nič iné, ako systémová zmena. Viem, pri tomto termíne začne mnohým behať mráz po chrbte, ale nedá sa nič robiť. Bez systémovej zmeny to nepôjde. Vychádzajme z premisy, že bez vysokoškolského diplomu sa nedá prežiť.
Helena Štáchová: Vidí to, jak Hurvínek válku (4)
Od Máničky se Hurvínek vrací se špatnou náladou. Nevylepší mu ji ani Spejblova rajská polévka, uvařená dle Babicova úsporného receptu – vezmi červený talíř a nalij do něj horkou vodu. „Synu,“ lituje ho otec, „provedl ti někdo něco?“ „Máňa,“ žaluje tázaný, „prý mi chybí image. Co je to?“ „Mno,“ podrbe se na pleši rodič, „to je něco, co chtěj mít ti nahoře.