Literatura – Pohlazení
Dárek / Zimní čarování
Moje máma čeká miminko. Jak se to pozná? Celá rozkvetla a oči jí tak krásně září. Přestala pít kávu. A kupuje džusy a pomeranče a zeleninu. Že prý je tam hodně vitamínů a miminko je potřebuje. Máma má čím dál větší bříško.
Divoká dvojčata
Prvotní rána nezůstala jedináčkem. Zatímco pan nakladatel rozvíjel strategický plán vydání mé první knihy, já jsem vzpomínala na nějakou příhodnou modlitbu, kterou bych ta dvě tornáda na dálku uspala. Tak se stalo, že jsem si nebyla jistá, jestli pan nakladatel právě řekl, že „vydání knihy je proces náročný“, anebo že „je alergický na kočky“. Po čtvrté ráně a sérii škrábavých zvuků, které maminka mlčky doprovodila sepnutím rukou a tichou vzpomínkou na nově polstrovaná křesla, se náš host tázavě ohlédl ke dveřím.
Stella Májová: Něco něžného o něčem, co není
Ve vedlejším, už prostornějším domě měli hned po ránu dva moc hezké zákazníky. Bílou kočičku a černého pejska. Když přistoupili k pultu, vzájemně se představili a potřásli si packama. Papoušek Kecal se netrpělivé zeptal čím může posloužit. Kočička chtěla nějaké bílé, jemné papučky, aby, až někoho pohladí, aby to bylo něžné a sexy. A hned to na pejskovi vyzkoušela.
Iveta Kollertová: Já vím, mamčo, já vím!
Slovíčko "žít" nabývá ohromných rozměrů a slůvko svoboda není jen slovo podstatné. Jak mám popsat pocit naprosté volnosti, kterou snad pochopí pouze pták právě vypuštěný z klece? Možná ho venku uklovou silnější, ale on si zatím užívá první let. Krouží nad lesem, maličkýma očkama sleduje svět dole pod ním a všechno zlé, i ty příčky v kleci, jsou rázem zapomenuty.
Baťůžek II.
Začal nový školní rok a mezi domovy a školami putují spousty baťůžků, nových i loňských a doprovází „ty druhé“ tam a zpátky. Že nemusí být baťůžek vždycky jen obyčejným pomocníkem, o tom je tento minipříběh ...
Elena Paclová: „Dasy, pojď, už musíme jít…!“
Pro Dasinku nastaly zlaté časy. Třikrát denně se pořádně proběhne a pán ji učí pořád něco nového. Už umí chodit u levé nohy, počkat v předsíni, než panička přijde s hadříkem, umí čekat na chodníku až dostane dovolení přeběhnout přes silnici, umí podat pac jednou i druhou nožkou a umí i neodolatelně poprosit.
Michal Čagánek: Pošli tátu
Většinou byla ještě tma. Děda potichu otevřel dveře pokoje, ve kterém jsem spal, tiše zašeptal: „Míšo...“ A ještě dříve než zašeptal, sotva se dotkl kliky, já jsem už otvíral oči. Na stole byla připravená snídaně. Snídali jsme tiše, jen ranní pták občas zazpíval, hodiny v kuchyni tikaly, chleba byl namazaný máslem a z čaje se kouřilo.
Jitka Dolejšová: Jarní etuda / Nádherný den
Den se vykoupal v rose a nakročil k poledni. Podpatky vyťukávají jarní staccato. Závidí psíkům ten jejich pohled vzhůru na pevné vysoustružené nohy, čerstvě vyloupnuté ze zimních kalhot. Až se slunce trochu osmělí a pomazlí s pobledlou kůží, čeká ho ještě radostnější podívaná. Sukně se zkrátí a zprůhlední, halenky s příslibem bohaté úrody se lákavě zavlní…
Kroužkování (2/2)
Osudová setkání – vesmírné předivo pestrého krajkoví vzácných obrazů. Obrazů, které dosud svět neviděl. Pozvolna se ztrácí stesk ze starých zranění a zůstávají pouze obnažená já. Já, která zakoušejí poznat, kam až je dovedou zoufalé cesty, jež ustavičně míjejí ten správný cíl. Básník svoji cestu zná. Jde s hlavou hrdě vztyčenou, byť jednou nohou bosý. Kamila dál skládá slova v rýmy, rýmy vplétá do veršů, z veršů váže kytice čerstvých básní.
Soucit
Vlak je poloprázdný a jako by v sobě vezl něco z mrazivé průzračnosti předchozích dnů. Vlastně až do Popradu nejede, nesmím tedy zapomenout včas vystoupit. Ten v přestupní stanici má docela jinou atmosféru. Jako by přijížděl z teplých krajů. Volných míst je v něm jen pár. Vedle mne velmi živě rozmlouvá, jak bývá jejich zvykem, skupinka Rómů.
Mé dny s vlaštovkami
Letos na jaře si u sousedů nad námi postavily vlaštovky hnízdo. Postavily si ho na místě starého, které vloni po velkých deštích spadlo. Od synovce ornitologa jsem se dozvěděla, že hnízdo z hlíny, která obsahuje mnoho solí a chemikálií ...
Petra Nachtmanová: MAŘENKA A SCHODIŠTĚ
Člověku se to tak někdy o deštivém dni přihodí. Chodí mezi zamračenými lidmi, usmívá se, krade jim vyhaslé tváře a místo nich jim na obličej nasazuje panáčkující lasičky a při tom, jak ještě rozmotává kolemjdoucí pomatené nohy, si ty svoje nevědomky zaplete do pomlázky. Pomlázka je sice dobrá věc, pár šlehnutí zakroucenými proutky a jak se krev rozproudí.
Elena Paclová: Návrat
Chlapeček ťapká vedle ní. Chvílemi se pouští její ruky, chce už objevovat svět samostatně. Ona uvažuje dál:„Uvařeno mám, mléko i housky jsem koupila, smetánek taky, co si vezmu na sebe? Zase ten černý kostým jak vždy?… nebo ty vínové šaty?… k těm ale nemám pohodlné boty, až půjdu z večírku, budou mne bolet nohy... Jo, ještě se zastavíme pro jablíčka. Snad teta přijde včas, připomínala jsem jí...“
Jaroslav Janečka: Módní salón
Probíral jsem se starým papírem, třídil jej a ukládal, když tu náhle, zčistajasna, kde se vzal tu se vzal, ležel přede mnou papírek z jakéhosi ateliéru pro modely, střihy a vzory. "Míry k zakázce" - bylo na něm napsáno. Přelétl jsem všechny položky na něm uvedené a shledav je zajímavými, zastrčil jsem papírek do kapsy. Krátce nato volala Kateřina. Musela mi zavolat. Bezpodmínečně musela zavolat, abych určitě večer přišel k nim. Jako kdybychom to neměli předem dohodnuté. Jako kdyby se bála, že zapomenu, že její rodiče jdou dnes večer do divadla - blázínek.