Literatura – Pohlazení
Radka Jurkovičová: Černá hodinka / Strýček Jiskra
Sedím v zahradě, poslouchám zpěv ptáků vracejících se na noc do korun vysokých stromů a vnímám kouzlo večerního soumraku. Je v něm něco tajemného a zklidňujícího. Takové zvláštní ticho. Ticho naplněné smířením, pokojem a sounáležitostí. Ticho, jemuž se dá naslouchat. A ve kterém se dá naslouchat sobě. Ticho, které není prázdné. Sedím v zahradě a naslouchám tichu.
Michal Čagánek: Zrnka a zrníčka
Potřetí vychází děda na verandu, aby si zastínil oči dlaní a díval se daleko daleko, přes zahrady až k polím. Současně napíná sluch. Nic. Chvíli přechází po dvoře, potom se na několik okamžiků ztratí v domě, hned je ale zase venku a upíná zrak k obzoru.
Milan Lasica: Blížia sa Vianoce
Blížia sa Vianoce. A, predstavte si, začalo snežiť. To nie je normálne, pomyslel som si, na Vianoce má predsa pršať, snežilo keď som bol malý chlapec. Aj to možno len raz, dva razy za celé detstvo, ale v spomienkach sa mi to znásobilo a keď sa blížia Vianoce vždy hovorím svojim deťom „Vianoce, keď som bol malý, tak vždy na Vianoce snežilo, a teraz prší“. Deti ma zbožne počúvajú a rozmýšľajú o tom, aké to muselo byť krásne, keď na Vianoce snežilo.
Ruth Hrušková: Paní Holle / Kouzelný dědeček
Ručička času se pomalu ale jistě blížila k jaru. Dny v kalendáři se přehouply do druhé poloviny února, a protože je to krátký měsíc, co nevidět se ujme vlády březen. Jedno lidové přísloví praví: „Březen, za kamna vlezem“. Dnes bychom těžko lezli za ústřední topení, ale taková kamna dovedou pěkně zahřát, mají svou romantiku, voní dřívím a nostalgickou vzpomínkou na časy minulé.
Ruth Hrušková: Blízká setkání jiného druhu
Byl jeden z teplejších lednových dnů, kdy teploměr ukazoval 20°C nad nulou. Obloha jak vymetená, paprsky slunce přimhuřovaly lidem oči a rychle proměňovaly sníh ve vodu. Z okapů městských domů a prodejen stékaly tenounké pramínky, které se po silnici a chodnících vlnily jako háďata, a těm, kterým zima nahlodala díry do bot, pocítili nepříjemný chlad.
Jitka Krpensky: Poznámka / Ben
Pomalu se loudal domů. Zdálo se mu, že ta poznámka v notýsku přitahuje jeho ruksak k chodníku. Domů se mu nechtělo, mamka bude smutná a bráška se mu bude smát. Táty se tolik nebál, ten má pro poznámky „pochopení“, ale musí dělat, jako že se taky zlobí. Byla to dlouhá cesta. Ale přece jen došel ke dveřím. Když zazvonil, otevřela mu jeho hezká a usměvavá maminka.
Michal Čagánek: Hledači pokladů
To všechno a ti všichni jsou neustále tady a osvětlují temná zákoutí mých dnů. Když v mysli stisknu tlačítko vzpomínek a srdce se otevře pocitům, tak vím, že je můj poklad přítomný. Poklad, který neničí rez ani kaz, poklad, který je v bezpečí před všemi lapky a zloději, poklad, jehož hodnota roste s člověkem, jeho pokorou a vděčností. Skutečný poklad domova.
Michal Čagánek: Dar křídel
Odjakživa miluju létání. Je to moje největší radost, vlastně byla. Něco se stalo, něco, na co si nedokážu vzpomenout. Jako bych se úplně rozbila. Nejen, že nelétám, já nedokážu ani běžet, dokonce ani chodit nedokážu. Celé dny jenom ležím a pláču. Všechno jsem se musela naučit znovu. Ovládat ruce i nohy, ústa. Konečně se mi podařilo vyslovit: „Maminko, kdy mi narostou křídla?“
Můj dědeček
Děda stál u dlouhého vlnitého modrého plotu, porostlého břečťanem, ve kterém se tak rády schovávají ještěrky, jen v trenkách, a s cigaretou v ruce se rozhlížel po vesnici. Jeho bílé pivní bříško kontrastovalo s modrou plotu ...
Michal Čagánek: Něco pro nožky / Prazvláštní tvor
Spím moc rád. A nemám teď na mysli ani tak spánek samotný, jako spíš sladké usínání po náročném dni, či naopak omamné probouzení, například o víkendu, kdy člověk nikam zvlášť nemusí, a proto může kamkoliv a cokoliv a, dřív než vstane z postele, o všech těch možnostech ještě chvíli sní a ještě chvíli...
Jitka Dolejšová: U moře
Letadlo hladce přistálo. Taxikář naložil zavazadla do modrého kabrioletu, pak úslužně otevřel přední dveře auta a Sandra se pohodlně usadila na místo spolujezdce. Chvilku se proplétali uličkami malebného města, až zastavili před nádherným hotelem „Tropical Beach“. Třípokojové hotelové apartmá s velkou terasou vypadalo pohádkově.
Helena Jarešová: Poděkování
Jednou mi moje dcera řekla: „Mami, nerozčiluj se a piš!“ Dlouho jsem nevěděla, komu a co bych měla psát. Teprve až když jsem objevila Pozitivní noviny, napadlo mě, že nastal ten správný čas podělit se o své myšlenky s lidmi, kteří jsou naladěni na stejnou strunu, jako já. Věřte mi, že tohle je opravdu můj první dopis v životě, který píšu někomu neznámému.
Jana Reichová: Básník Karel Šindelář
Před druhou světovou válkou patřil do skupiny mladých talentovaných básníků spolu s Ivanem Blatným, Pavlem Javorem a Robertem Vlachem, kteří publikovali své první verše ve Studentském časopise v Brně. Po komunistickém puči v únoru 1948 všichni odešli do exilu. Karel Šindelář připlul do Sydney v r. 1949. Jako většina emigrantů, zvláště v té době, ani on neměl v novém domově lehké začátky.
MUDr. Helena Procházková: Babička
V letních měsících bývají dny, kdy je v kanceláři volněji. Marie s kolegyněmi si tedy může mírně protáhnout polední pauzu a pokračovat v hovoru déle, než jen pár minut, stačících tak na rychlé shltnutí jednoduchého oběda. Anička měla teď mnoho hezkých zážitků z rodinné dovolené, která byla příjemnější tím, že byla poprvé s vnoučkem. S tím nejkrásnějším, jak bývá pro každou babičku ten její milovaný drobeček.