Andrea Snopková: Nejkrásnější dárek
Tak jako každá žena, i já jsem zatoužila stát se mámou. Na žádného „prince na bílém koni“ jsem nenarazila a začínala jsem si dělat vrásky. Třicítka na krku a já vlastně neměla „nic“. Říká se, že láska je mocná čarodějka, ale v mém případě se tím čarodějem stal mocný internet. Svého současného přítele jsem si našla přes věhlasný Facebook. Docela sranda!
Kamila Urbanová: Teplé bačkory, zástěra a tepláky
Nebýt na obtíž vlastním dětem a přitom prožít krásný podzim života, to je sen mnoha starých lidí... Ráno stejné jako obvykle. Skupinky starších dam a pánů se trousily z jídelny domova s pečovatelskou službou směrem k výtahům. Vlastně nebylo tak úplně stejné, to dnešní ráno napadl konečně sníh. Anna Slavíková odcházela na svůj pokoj s bábovkou zabalenou do ubrousku, která jí zůstala od snídaně. Rozloučila se na chodbě se sousedkou Marií a popřála jí hezký den.
Vladimír Kulíček: Vodnatelná hlava / Není nad zdvořilost
Podnik, do kterého jsem nastoupil jako projektant v první polovině padesátých let, nebyl ještě stabilizován, a tak sídlil v nejrůznějších pronajatých prostorách po Praze. Tak hned osobní oddělení, kde se mnou sepisovali vstupní data, sídlilo v mlékárně, dokonce nápis byl ještě nad vstupními dveřmi.
Egon Wiener: Sníh | Drobná pohlazení | Cestování
Je teprve začátek prosince roku 2010 a sníh zasypal dvojměstí Jablonec - Liberec. Města se oblékla do svátečního, do bílého. Celé okolí je v bílém, září jak šaty, které si oblékla nevěsta. Sníh padá dál, tančí a skotačí. Celý kraj si oblékl bílý frak, bílé boty, čepici, rukavice z bílé příze, bílé náušnice. Kolem se vše topí v bílé mlze a jen černí ptáci nevěřícně tiše sedí na stromech.
Lucia Bizarretová: Poezie
Lucia Bizarretová (*1989) – študuje žurnalistiku na FF UKF v Nitre, kde aj momentálne žije. Svoju tvorbu publikovala v českom magazíne pre súčasnú poéziu Psí víno, v internetovom denníku Britské listy a niekoľko jej básní vyšlo v preklade v poľskom mesačníku Odra. Počas leta 2011 založila elektroKatarína Sojkovánický literárny časopis iLeGaLiT, ktorý sa snaží dávať priestor mladým a menej známym autorom.
Ivo Fencl: Myška
Býval jsem pošťák. Večer jsem prošel vrátky penzionu a všiml si asi šesti štamgastů. Pozdravil jsem, vyhoupl se na vysokou stoličku a netrvalo to ani půl minuty a objevil se Jakub. Já si dal pivo a dohromady se sklenicí už přidržoval krabičku od sirek. „Viděl jsi film Zelený sršeň?" Jakub myl sklenice, jako by byl na klíček, a jenom zavrtěl hlavou. Zběžně jsem vysvětlit, proč se mi tento americký paskvil jeví jako relativně zajímavý, i když je, uznávám, spíš pro školáky. „Aha,“ řekl Jakub – a zeptal se, zda chci druhé pivo.
Jitka Dolejšová: Racek (od Richarda Bacha)
Hlavním hrdinou mystického podobenství o základním lidském poznání je skutečně racek. Je to zkrátka pták, který létá s ostatními nad mořem a hledá potravu. Zdánlivě nic neobvyklého, jenomže náš Jonathan si ve svém ptačím mozečku klade otázku: „Proč?” Skrz pokusy a omyly přichází na to, že aby byl jeden šťastný, musí nejprve zjistit, co miluje nejvíce. Do této lásky je třeba se vrhnout hlava nehlava, s odvahou, vytrvalostí a maximální rozhodností
Luděk Ťopka: Podivní tvorové z jiného světa (3)
Byla ledová a v mžiku naplnila boty a nohavice kalhot, které patřičně ztěžkly. Vydrápali jsme se na bahnitý břeh a znovu zalehli. Myslel jsem, že snad zmrznu, než se zase pohneme, a toužil, aby to už začalo, a přitom mne napadlo, jestli bych se na takový rozkaz k boji těšil i ve skutečné válce. Naštěstí netrvalo dlouho a k nebi vyletěla kýžená červená raketa – povel k útoku.
Vlastimil Marek: Návod na použití muže
Vážené ženy všeho dospělého věku, tahle otázka zcela jistě napadla každou z vás. Pokud to tedy ještě nevíte, přináším vám radostnou zvěst: poprvé v historii lidstva už prokazatelně víme, že ženy jsou jiné než muži. Výzkum odlišností některých funkcí obou našich mozkových hemisfér začal v 60. letech, ale až od 80. let, kdy za něj dostal R.Sperry Nobelovu cenu, začínáme chápat důsledky tohoto objevu, jenž následně přinesl celou řadu překvapivých, ale vlastně i logických zjištění.
Zita Malaníková: Poezie
V roce 2008 jsem vydala sbírku básní Hledání modrého květu. Tomu předcházelo publikování v pěti almanaších v nakladatelství Alisa od roku 2006–2008. Za své básně jsem obdržela několik ocenění a možnost účastnit se mezinárodní soutěže v Polsku. V této soutěži jsem obsadila třetí místo. V listopadu 2008 jsem se zúčastnila autogramiády pořádané KSA Praha.
Jitka Dolejšová: Příběh psí, strašidelně tajnosnubný
Bojar s Lupinem žili v sociálním smíru. Uvolněnou plaňkou v plotě se oba psí kamarádi, s tichým souhlasem svých pánů, často navštěvovali. Psí kluci si vyhrabali i tajný únikový východ a podnikali výpravy. Jejich kamarádství bylo přerušeno jen ve chvílích, kdy se oba, zaslepeni láskou, zakoukali do stejné psí slečny. To hned bylo štěkání a výhružného vrčení, hrozivého cenění zubů, ňafání a blafání.
Naše rodinné dialogy
Dopoledne jsme byli s tříletou dcerkou v kostele u jesliček. Odpoledne jsme pekli vánoční cukroví a zpívali vánoční koledy. "Vzpomeneš si, co je to Betlém?" "Jo, to je taková díra, v tom je kráva a nad ní svítí baterka" ■ "Neválej se po těch schodech, pak se budeš divit, jak máš umazanou bundu." "Já se divit nebudu, máma se bude divit!"
Danuše Markovová: Pes, který zakopával ve tmě
Každý z nás občas musí zakopnout či klopýtnout, aby se pro příště poučil z chyb. Někomu se to podaří hned zatepla zrána. Pak takovéto zakopnutí, kterému by spíše příslušela jiná předpona, se neobyčejně zbrkle promítne do ranního vstávání. Nejenže není čas na mžiknutí oka, natož na dlouhé přemítání. Do reality jsme vrženi střemhlav zdravou nohou, jejímž hnacím motorem je nakopnutá. Dostává nás do takového kalupu, jaký jsme naposledy zažili na základní škole při hodině tělocviku, když jsme v družstvech zápolili, kdo nejrychleji doskáče po jedné noze k vytyčené metě.
Cecilka Věra Pexová: Náš děda Pašák
Jednou jsem ho doprovázela do antikvariátu, kde sháněl kuchařku Magdaleny Dobromily. Mladinká prodavačka se dívala překvapeně, zřejmě přemýšlela, co mají všechno na skladě, nicméně děda zcela vážně pravil: "Jak se tak na vás dívám, slečno, vám vaření nic neříká, nemohla byste mi zavolat nějakou služebně starší kolegyni?"