Publicistika – Postřehy
Danuše Markovová: Nádherné zbytečnosti vodomilné
Odlišné pohledy na kameny přinášejí svízele. Někdo v nich spatřuje překážku, o kterou občas zakopává, jiný zase šedou zbytečnost, o niž ani pohledem nezavadí; pro někoho se zase kámen stává metaforou břemene, nosícího na krku, nebo nastraženou pastí v jeho batohu. Já vidím v kameni prahmotu sochařů, věčnou inspiraci básníků či malířů.
Vladimír Kulíček: Naše Květuška je poklad
Květuška nám rozkvetla do krásy. Není divu. Je jí nádherných šestnáct let a opravdu jí to sluší. Květuška je náš poklad, říkávala její maminka již od malička a dopřávala jí z prostředků dobře situované rodiny, čeho si její srdíčko přálo. Spíše by se ale dalo o Květušce říci: Je to perla! A to ze všech stran! Největší perla se houpe v pupíku odhaleném za každého počasí, jak móda velí.
Martina Roe: Proč jsem napsala 7 Strategií
Od malička jsem trpěla velmi nízkou imunitou a zvláště na jaře, kdy svítilo sluníčko a ostatní děti ze sousedství pro mne přišly, jestli bych si s nimi mohla jít hrát, musela jsem jim často smutně odpovědet, že kvůli léčbě antibiotiky nesmím ven a musím zůstat v posteli. Když jsem vyrůstala, tak jsem si prostě řekla, že budu své velmi časté nemoce ignorovat, protože jinak bych mohla být upoutána k lůžku každý den.
Marie Zieglerová: Jen plechová bedýnka?!
V „počítačové“ škole se nás snažili přesvědčit, že máme co do činění jen s plechovou krabicí zaplněnou čipy a drátky. Že se jí nemusíme bát, že stačí jen vědět, na kterou klávesu klepnout, což se nám několik týdnů snažili vtlouct do hlavy. No a v tom to nejspíš vězí! Na kterou klávesu klepnout?! Počítač to ví zcela přesně, se mnou je to horší, a tak mi to dává pěkně najevo.
Eva Vlachová: Sedím v parku na Míráku
Sedím v parku na Míráku, užívám si sluníčka, vůně šeříků a relaxuju. Ne, že bych řešila něco světoborného, žádná moudra, jen tak si prostě vegetuju a je mi dobře. Na vedlejší lavičku se usadili dva pánové a je po klidu. Kdo říká, že jsme upovídané? Ti dva řeší nejdřív pracovní, pak sportovní tématiku a nakonec, jak jinak, skončí u ženských.
Stanislav Moc: Má pravda šanci zvítězit?
Některé pravdy jsou skutečně neoddiskutovatelné. Třeba ty historické, které byly popsány a zaznamenány v kronikách. Nelze kupříkladu popřít fakt, že Mistr Jan Hus byl upálen a to v Kostnici. Samozřejmě, kroniky se dají spálit a dá se pak lhát, že to je všechno Masarykův výmysl, aby nastolil církev Husitskou.
Milan Dubský: Věřící bezvěrci
Takoví lidé existují, a také věří v celou řadu věcí, faktů, názorů a skutečností a nemusí být katolíky, evangelíky, mormony nebo islamisty. Když věří ve spravedlnost, dobro, neničí přírodu, mají rádi děti, neokrádají spoluobčany a pomáhají tam, kde mohou a je to potřeba, pak jsou pro svět většími světlonoši, nositeli a jeho doručovateli, než tisíce fundamentalistických hodnostářů všech církví, co kdy a kde existují.
Antonín Siuda: O jednom zločinu
Po první válce bylo zdejší Slezsko a Louky v něm anektováno Čechy, kteří se tu potom usadili na všech významných místech a pro domorodé neměli porozumění. Skončilo to tak, že nejdříve vytrávili všechno živé v opěvané řece a tím i v rybnících, jak bez zábran do ní pouštěli jedy z třineckých hutí na horním toku, potom nádherné mohutné starožitné duby vykáceli (ke stovce jich bylo).
Pavel Pávek: Kapustou za světový mír
Kuchtík vyhlíží téměř čistým oknem do slunného dne, který nijak nepřipomíná prognózy meteorologů vyhrožujících mrazem a vánicí. „V Číně metr sněhu, v Egyptě o něco méně. Jenom u muzea na Václaváku patnáct nad nulou a hned máme na krku globální oteplení,“ hodnotí pragmaticky situaci.
Pavel Pávek: Betty, vyndej z bedny soudek…
Kuchtík rozšafně odložil dočtený rodokaps, vrátil se z romantiky divokého Západu do drsné reality a usoudil, že podivný tlak v útrobách může být příznakem vážné choroby, případně hladu. Po krátkém zamyšlení dospěl k názoru, že se jedná o hlad. A protože před několika málo stránkami Billy Wrangel, ochránce zapadlého ranče U dvojitého F...
Zdeněk Reich: Vůně benzinových par
Jedete si pěkně po nepříliš široké silnici s provozem v obou směrech, lemované úhlednou alejí kvetoucích třešní, a kocháte se pohledem na líbeznou českou krajinu, tak jak to dělal ve filmu „Vesničko má, středisková“ herec Rudolf Hrušínský. Nijak vás nevzruší, když zaznamenáte kolonu automobilů přibližujících se v opačném směru.
Vladimír Vondráček: Paradoxy češtiny (3)
Že se každá slova téměř v každé řeči skládají z jednotlivých hlásek, přesněji samohlásek a souhlásek, a při vyslovení se tyto základní jednotky skládají do slabik, to je asi známo. Zajímavé a pro mnohé z nás nepochopitelné však je, že různé národy mají různé hlásky a navíc je pro nás velmi neobvykle spojují.
Stanislav Moc: Stát jako mafie
Jako mladíka a novopečeného emigranta mě Sydney v roce 68 ohromila. Nejen svou bezprostřední krásou a velikostí, ale i svým svérázným způsobem života. Byl jsem vyjukaný a nechápal, jak lidé mohou žít v tomto konglomerátu, aniž by museli mít občanské průkazy. Jakpak asi dokazují svoji identitu, když je zastaví policajt, přemýšlel jsem a vůbec mě nenapadlo, že mu prostě řeknou své jméno a on jim to bude věřit.
Antonín Siuda: Život s motýly
Tímto libým snem - i tím, že mne něco šimralo po tváři, jsem byl probuzen. Když se rozžalo světlo, uviděl jsem, že mě obklopuje hejno motýlů druhu Babočka Paví oko, latinsky zvané Inachis io. Seděli na kanafasové peřině, na konstrukci postele, některé jsem měl ve vlasech. Hned se počali srocovat kolem rozžatého světla, jak je u hmyzu obvyklé.
strana 1 / 12