Publicistika – Postřehy
Marie Zieglerová: Jen plechová bedýnka?!
V „počítačové“ škole se nás snažili přesvědčit, že máme co do činění jen s plechovou krabicí zaplněnou čipy a drátky. Že se jí nemusíme bát, že stačí jen vědět, na kterou klávesu klepnout, což se nám několik týdnů snažili vtlouct do hlavy. No a v tom to nejspíš vězí! Na kterou klávesu klepnout?! Počítač to ví zcela přesně, se mnou je to horší, a tak mi to dává pěkně najevo.
Eva Vlachová: Sedím v parku na Míráku
Sedím v parku na Míráku, užívám si sluníčka, vůně šeříků a relaxuju. Ne, že bych řešila něco světoborného, žádná moudra, jen tak si prostě vegetuju a je mi dobře. Na vedlejší lavičku se usadili dva pánové a je po klidu. Kdo říká, že jsme upovídané? Ti dva řeší nejdřív pracovní, pak sportovní tématiku a nakonec, jak jinak, skončí u ženských.
Pavel Pávek: Dlouhé čekání na dlouhonohou blondýnu s dlouhými vlasy
Kuchtík, proti všem svým zásadám, na dnešní večer zaměnil staré dobré džíny za kalhoty, podle svého názoru značně pitvorné, po delším uvažování odložil i klasickou kostkovanou košili a nasoukal tělo do téměř značkového trika s nápisem Adidas, za které u Vietnamce utratil hříšné dvě stovky.
Milan Dubský: Vědomí inflace charakterů
Je dobré zamýšlet se čas od času nad obsahem pojmů a slov. Např.: Odpovědnost je vědomí dosahu následků lidského jednání. Neschopnost nebo nevůle nést zodpovědnost za činy a jejich následky znamená velké selhání. Je velmi časté v lidské množině. Vědomí a svědomí člověka se vyvíjelo velmi, velmi dlouho.
Stanislav Moc: Stát jako mafie
Jako mladíka a novopečeného emigranta mě Sydney v roce 68 ohromila. Nejen svou bezprostřední krásou a velikostí, ale i svým svérázným způsobem života. Byl jsem vyjukaný a nechápal, jak lidé mohou žít v tomto konglomerátu, aniž by museli mít občanské průkazy. Jakpak asi dokazují svoji identitu, když je zastaví policajt, přemýšlel jsem a vůbec mě nenapadlo, že mu prostě řeknou své jméno a on jim to bude věřit.
Pravdivé zamyšlení
To jsou ty nevyřízené maličkosti, které by mě rušily, kdybych věděl, že mé dny jsou počítané. Na nervy by mi také šlo, že vím, že se už nemohu sejít s přáteli, které jsem chtěl jednoho "vhodného" dne navštívit. Na nervy by mi také šlo, že vím, že již nenapíši dopisy, které jsem chtěl jednoho "vhodného" dne napsat. Že jsem svým milým dost často neříkal, že je miluji.
Omyl
Vystúpila som z autobusu a zrýchlila krok. Zahĺbená do myšlienok som sa nevdojak usmiala. Spomenula som si na fantastický, vášňou naplnený večer, čo sme včera prežili s mojim Peťkom. Nebolo by od veci, keby sme si dnes dali repete.
Náhoda na druhou
Telefon vyzváněl jako zběsilý. "Langová," ohlásila jsem se. "To je paní Zuzana Langová, rozená Peterková?" "U telefonu." "Zuzanko, jsi to opravdu ty?" "Jo," řekla jsem netrpělivě. "Narodila jsem se své vlastní matce ...
Jaroslav Volf: Už chtějí ten článek, pane Čapku... (14)
Snad to, co chci říci, říkám za řadu jiných: za mnohé z těch, kteří nejsou politiky, nýbrž jenom občany; kteří snad jsou nebo byli dosti špatnými straníky, protože se snaží být co možná dobrými občany. Je nás dosti, kdo necháváme politiku jiným, protože děláme něco jiného; děláme svou práci a věříme, že to nejlepší, co můžeme, vydáváme všem právě ve svém povolání.
Zdeněk Huspek: Rostou, rostou?
Letošní léto bylo vskutku podivné. Červen a červenec tropická vedra, srpen dal možnost využít jarní nebo podzimní oblečení a snad jen září je tradičně teplé a hlavně barevné. A to je šance pro nás, houbaře. V okolí každého mého bydliště byla místa, kde rostly. Houby všeho druhu. Ve Františkových Lázních to byly vysoké borové lesy kolem silnice k hraničnímu přechodu Vojtanov, kde člověk nemusel prolézat pichlavá houští a nacházel poddubáky, klouzky, žluťáky i hříbky.
Vladimír Vondráček: Ty naše hospůdky české … (2)
…ty jsou tak hezké ach hezké! Podruhé se už snad netřeba omlouvat panu Hašlerovi, a tak i když vím, že je u nás mnohem více mnohem důležitějších a důstojnějších staveb a domů, dovolím si přejít hned k dalším vzpomínkám na hezké české hospůdky, které mi přišly za mého už docela dlouhého života do cesty.
Jaroslav Vízner: Krávy a krávy aneb Dnes jsme volní, nekažme si to a umožněme jim to také
Za minulého režimu jsme vlastně žili jako ony. Krávy uzavřeny ve chlévech a my, občané, v hranicích naší země. Když se nějaké krávě náhodou podařilo utéct na vzduch, dostala maximálně holí na záda. Když zatoužil po "čistém nadechnutí" člověk... Nám už delší dobu překročit hranice hranici nic nebrání a ne každý si toho váží.
Miroslav Sígl: Univerzální, avšak jedinečný umělec s vrozenou vášní
Možná, že ten titulek bude pro někoho znít příliš pateticky, nadneseně, ale začtete-li se dál do těchto mých řádek, a co by vůbec bylo nejlepší, kdybyste mohli nahlédnout do jeho dílny či alespoň do jeho monografie malíře, sochaře a grafika (vydal Oftis, Ústí nad Orlicí, s vynikající grafickou úpravou), pak teprve pochopíte, že ty perly jsou pravé.
Danuše Markovová: Nádherné zbytečnosti suchozemské
Ani s postupujícím časem moje sběratelská vášeň neustávala. Byla pouze soustředěna na nový zájem - a to lov kamenů suchozemských.Ty už nevyžadovaly tolik péče při usazování do půdy zahrady. Jejich momentální domov byl závislý na mém duševním rozpoložení; valouny se staly bludnými kameny. Zaměřila jsem se na rozličné velikosti a tvary a nepřipouštěla jsem si starosti s rozmisťováním po zahradní ploše.