Publicistika – Postřehy

Milan Dubský: Mocenské menšiny a různé pakultury

Stále agresivnější propaganda, propagace a marketing je vynořujícím se důkazem strachu o zisky, pozice, vliv a moc. Současný systém uspořádání společnosti nenachází další nové nástroje, aby mohl existovat v přijatelné a většinou společnosti akceptovatelné formě. Častěji se vynořují problémy, které současnými obvyklými metodami a opatřeními, jež používají státní aparáty, vlády a politika velkých firem, nadnárodních seskupení a monopolů, jejichž součásti mají různá jména, nejsou s to uspokojivě řešit...

Milan Dubský: Vědomí inflace charakterů

Je dobré zamýšlet se čas od času nad obsahem pojmů a slov. Např.: Odpovědnost je vědomí dosahu následků lidského jednání. Neschopnost nebo nevůle nést zodpovědnost za činy a jejich následky znamená velké selhání. Je velmi časté v lidské množině. Vědomí a svědomí člověka se vyvíjelo velmi, velmi dlouho.

Ivan Kolařík: Chlapi mají právo plakat aneb povodně v Queenslandu

Říká se, že chlapi nepláčou. Avšak i nejdrsnějším mužům se zakalí zrak a zadrhne hlas, když mluví o přírodní katastrofě vskutku biblických proporcí, která právě postihla Austrálii. Austrálie je obyčejně označovaná jako nejsušší kontinent na světě. Ano, do minulého týdne to byla pravda. Po dlouhých deset let byla Austrálie sužována neuvěřitelným suchem. Hlavně obrovský stát Queensland a Nový Jižní Wales.

Stanislav Moc: Stát jako mafie

Jako mladíka a novopečeného emigranta mě Sydney v roce 68 ohromila. Nejen svou bezprostřední krásou a velikostí, ale i svým svérázným způsobem života. Byl jsem vyjukaný a nechápal, jak lidé mohou žít v tomto konglomerátu, aniž by museli mít občanské průkazy. Jakpak asi dokazují svoji identitu, když je zastaví policajt, přemýšlel jsem a vůbec mě nenapadlo, že mu prostě řeknou své jméno a on jim to bude věřit.

Na výstavě obrazů / Dort k narozeninám

Výstavní síň Valdštejnské jízdárny byla poměrně plná. Nebylo se co divit – vždyť to byla nadlouho poslední příležitost zhlédnout v Praze vzácná díla světoznámého malíře. Lidé si šeptali své dojmy z vystavených obrazů. Jinak bylo slyšet jen tlumené kroky návštěvníků a občasné zakašlání hlídajícího zaměstnance galerie, který tak upozorňoval, že se někdo přiblížil k obrazům nebezpečně blízko.

Vladimír Kulíček: Vánoce, vánoce odcházejí…

Tak, už to máme za sebou. Co? No, přece ty Vánoce! Ta parafráze v nadpisu mě napadla, když slyším v autobusu: „Eště, že už máme ty pitomý vánoce za sebou …,“ jinde: „Nejlepší, když ty vánoce sou pryč …,“ známí: „Já si vždycky tak voddychnu, když je po vánocích …,“ přítel píše: „Čím dál víc jsem nejraději, když jsou ty konzumní vánoce za námi!“

Čí je můj zub?

Řeknete si: „Ta ženská se zbláznila! No čí by byl? To ví přece každé malé dítě, že můj zub je můj zub, ne?!“ Malé dítě možná, nikoliv však moje zubní lékařka. Začalo to tak, že jsem se objednala na zubní s tím, že mám v puse zub, který chce ven.

Jitka Dolejšová: A zase to chrápání…

Včera jsem v jedné z horních poliček objevila knížku „Nemoc jako symbol“ od německého psychoterapeuta Rüdigera Dahlkeho, a nestačila se divit. U pojmu CHRÁPÁNÍ bylo uvedeno, že „chrápání se vyskytuje u lidí, kteří se vědomě jen málo zabývají nevědomím a každou noc pracují proti odporům. Jsou neschopní zjednat si ve dne prostor a respekt nebo udávat tón. Jejich tvrdá a neuhlazená komunikace vychází v noci najevo.

STARVOICE – LATERNA MAGICA

Příležitost navštívit koncert japonské pěvkyně rozhodně nepatří mezi ty každodenní. Už sám tento fakt naladí člověka do gala, když se chystá strávit výjimečný večer ve výjimečném prostředí proslulého divadla Laterna Magica ...

Jitka Dolejšová: Pojednání o životě psavce

Psavec na úrovni, zvaný též psavec ušlechtilý, neřeší své slavné jméno ani profesionalitu. Píše, protože to umí, protože mu to jde a protože má co sdělit. Klobouk dolů před tímto vzácným druhem. A zvlášť, pokud za své honoráře dokáže uživit svoji rodinu. Psavec na úrovni bývá skromný a zamlklý. Umí naslouchat. Jde o druh ohrožený, a tudíž chráněný.

Karel Bůna: Blízké a přece neznámé

Když nám konečně po roce 1989 bylo umožněno volně cestovat, většina z nás směřovala někam na jih, za sluncem a teplým mořem. Kdo si dnes ještě vzpomene na oblíbené italské Bibioni, přeplněné našinci a s nápisy v obchodech „Prosíme Čechy, aby nám zde nekradli“.

Jaroslav Volf: Už chtějí ten článek, pane Čapku... (12)

Snad se mi to jenom zdá; ale mám silně ten dojem, že nastalo jakési ticho. Zdá se, že se před několika léty křepčeji a mohutněji mávalo perem, že bývalo hlásáno víc rozmanitých kulturních programů a duchovních cest a že vůbec bylo víc ochoty stavět se duchovně v čelo lidí a vyvádět je, jak se říká, ze zmatku doby. Kupodivu bylo to v době (jak vidíme) poměrného blahobytu a nemalého životního bezpečí.

Vladimír Vondráček: Ty naše hospůdky české … (2)

…ty jsou tak hezké ach hezké! Podruhé se už snad netřeba omlouvat panu Hašlerovi, a tak i když vím, že je u nás mnohem více mnohem důležitějších a důstojnějších staveb a domů, dovolím si přejít hned k dalším vzpomínkám na hezké české hospůdky, které mi přišly za mého už docela dlouhého života do cesty.

Janina Svobodová: O čtení

Jak to mají dnešní čtenáři? Čte se ještě vůbec? Nekonkurují počítače a DVD knihám? To víte, že ano! Ale? S počítačem si do postele nevlezete, za to s dobrou knížkou v ruce si navodíte tu správnou atmosféru pro dobrý spánek. Jedu ve vlaku nebo v tramvaji a vidím kolem sebe čtenáře. Jsem knihovnicí v malé obci, a i tam lidé čtou.