Literatura – Fejetony
Jan Řehounek: Odborník na topení je v Táboře
Pak přišla paní průvodčí. Bez jakéhokoliv náznaku omluvy nám suše oznámila, že v celém vlaku je porouchané topení, zcela zbytečně nás vyzvala, abychom neotevírali okna, zkontrolovala jízdenky a zmizela. V Čerčanech už začínala být situace kritická. Pán v černém obleku, který s noutbukem na klíně předstíral velmi zaměstnaného manažera, přístroj odložil na sedadlo a vyběhl do chodbičky, kde pět minut dělal dřepy.
Milan Markovič: Mal som riešenie!
Nemám rád prehry, dokonca ani vtedy, keď postihnú iných. Preto vždy dumám nad tým, ako to zariadiť, aby slastný pocit víťazstva mohli zažívať viacerí, a čo najčastejšie. Teším sa, keď po štafetových behoch stoja na stupňoch víťazov štyria, keď sa futbalový či hokejový šampionát končí dekorovaním celého húfu rozosmiatych spotených chlapov vrátane masérov, hoci je pravda, že o to početnejšie skupinky zostávajú na ostatných miestach v poradí, v poli porazených.
Počítačová posedlost aneb užitečný zloděj času
Český národ je negramotný. Zjistil jakýsi průzkum(!). Ne že bychom neznali psát nebo počítat, to nás umí téměř 100%, jenomže mezi takzvaná gramotnostní trivia se v poslední době počítá také základní ovládání počítače.
Petr Pučelík: Navždy uzamčený pokoj našeho dětství
Vánoce, období už navždy spojené s dětstvím, klíčovou dírkou vyzrazující první nebeské tajemství, neboť Ježíšek zdobící stromeček měl až příliš konkrétní podobu mé maminky. Natěšené plzeňské sestřenice… Tolik se nechtělo od rádia na železné polici v kuchyni, v němž už od štědrovečerního rána četl krkonošské pohádky pan Stanislav Neumann svým nenapodobitelným hlasem.
Egon Wiener: S humorem do světa módy
Čas od času se dívám na televizní americké armádní vyšetřovací metody, jak dopadnout delikventy. Dr. Malárd a jeho úvahy z patologie si nikterak nezadají s četbou o tom, co si oblékaly ženy koncem 19. století. Zajímavé je především používání cizích slov, se kterými se jen tak nesetkáte. Co obléknout si mají mladé ženy plné života a zdraví koncem 19. století? Černé atlasové sukni ještě rozumím, ale vesta z tmelovobarveného sukna s vykrajovanými šůstky, se mi zdá zavádějící.
Návštěva chrámu
Současný člověk je zaplétán do jemných, rafinovaně spřádaných sítí, uměle vytvářených pseudopotřeb a přání. Nelze žít bez tamtoho a už vůbec ne bez tohoto. Tamto nás činí komunikativnějšími, ono zas mobilnějšími.
Stanislav Rudolf: Až co máma řekne!
Tak tuhle odpověď, milí čtenáři, stejně jako já, jistě znáte. Slýchávali jsme ji a také používali v dětství. Mám pocit, že v tom věku byla ještě omluvitelná naší nesamostatností. Bohužel ji slyším velice často od svých značně dospělých kamarádů a přátel i nyní, třebaže pod pojmem máma, mají na mysli svou milovanou manželku.
Helena Dohnalová: Do trepek!
Na přezouvání si stěžují převážně cizinci ze západu. Ještě jsem neslyšela, že by přezouvání kritizoval například nějaký ukrajinský dělník, čínský kuchař nebo vietnamský trhovec. Po příchodu do české domácnosti se údajně našinci vrhají návštěvníkům k nohám, sundávají jim boty a vnucují k nazutí nějaký druh domácí obuvi. Neváhají prý servat váženému hostu z nohou elegantní polobotky, které se tak úžasně hodí k šik obleku, a nazout mu pantofle z vietnamského tržiště
Renata Šindelářová: Jako hroch, co se učí lítat / Murphyho zákony strachu
O strachu by to chtělo zvláštní odstaveček, protože toho bude hodně. Mám strach úplně ze všeho. Z výšek, z hloubek, ze samoty, z bouřky, klíšťat, tchyně, z rostoucích dluhů, z jízdy hrkajícím výtahem, z opilého řidiče autobusu, z nahého chlapa ve vlaku, z ptačí chřipky na ozobaných jahodách, z mimozemšťanů unášejících lidi, z vlastní demence, ale úplně největší strach mám ze změn.
Milan Markovič: Nerád zovšeobecňujem, ale...
Bol to švédsky prírodovedec Carl Linné, kto nazval človeka ako biologický druh pomenovaním homo sapiens, čiže človek rozumný. Nejdem mu nič vyčítať, pri kategorizovaní sa často zovšeobecňuje, inak sa nedá. Skepsa rozhodne nie je mojím svetonázorom, preto s istou rezervou prijímam vyhlásenia o tom, že človek je jediným omylom prírody, keďže mnohé jeho činnosti smerujú k zničeniu svojho pre život nevyhnutného prostredia.
Milan Markovič: Pán hlavný, platím!
S technickými novinkami sa už dávnejšie vrece roztrhlo a stále ho ešte nikto nezaplátal. Jeden vynález strieda druhý, ľudia obdivujú a kupujú. A akou rýchlosťou sa to na nás valí! Kým sa kedysi čierno-biely televízor zmenil na farebný, prešli roky. Dnes stačí pár týždňov a obrazovku môžete mať nielen plochú, ale čo nevidieť aj plastickú či ohybnú. A keď sa vám nepozdáva veľkoplošná, stačí si nasadiť akési zvláštne okuliare, alebo vytiahnuť telefón.
Milan Markovič: Pestujete svoju škodoradosť?
Veľmi dobre viem, čo je to škodoradosť, ale i tak nie celkom chápem, ako sa ľudia môžu smiať až sa za bruchá chytajú, keď v televízii púšťajú „roztomilé“ domáce videá, v ktorých detičky havarujú na trojkolke, topia sa v bazéniku, v kotrmelcoch sa rútia do potoka, padajú dozadu na chrbát až im na betóne hlavička nadskočí. Vlastne ani nekarhám tých v štúdiu prítomných divákov, ktorí reagujú spontánne a od smiechu sa v pase prehýbajú...
Egon Wiener: Stránka z cestopisu Severočecha po Rakousku… | Byl jsem v Severočeském muzeu | Vratislavice nad Nisou
Kdybych si měl vybrat, tak haardeckou hraběnkou by byla průvodkyně na barokním zámku pár kilometrů hned vedle. Po celém našem pomezí s Rakouskem i za ním by byly při silnici cedule: „Navštivte hrad Haardegg.“ Zblízka vypadal trochu jako náš hrad Kost. V okolí Dyje nic romantičtějšího nebylo. Připadal jsem si jako doma, zrovna tady ano. Samý školní výlet, samé šipky k hradu. Co mě udivilo, děti hrad míjely. Ke hradu jsem pokračoval sám, pominu-li svou přítelkyni, kterou zajímalo ptactvo a z něho nejvíc dravci…
Ivan Kraus: Vzpoura
Bývalý starosta seděl u rybníka. Od chvíle, kdy se vrátil z nemocnice, chodil k vodě často. Když ležel na intenzivní stanici a díval se na světélkující přístroj, který ve dne v noci ukazoval rytmus jeho srdce, sliboval si, že pokud se vrátí, nebude už ryby šidit. Potom, co byl revolučním fórem odsouzen jako reprezentant minulého režimu, přestal chodit do místní hospody a většinu času trávil u vody. Ryby mu byly sympatické už svou mlčenlivostí. Když zaslechl vrzavý zvuk, uviděl mechanika, jak slézá ze svého starého kola.