Literatura – Fejetony
Helena Štáchová: Vidí to, jak Hurvínek válku (2)
Byl máj, lásky čas. V parcích vibrovaly lavičky a Mánička se třásla vzteky. Rozrazila dveře, aktovkou mrštila do kouta, sebou na gauč a kvílela: „Mám kouli!“ „Proč?“ chytla se za srdce bábinka a klesla vedle ní. „Protože jsem nebyla schopna koncentrace, když ke mně Hurvínek vysílal své signály,“ zapýřila se dívenka. „Jenže s účou není možný konsensus. Vytáhla mě k tabuli, a i když jsem artikulovala docela dobře, dala mi sardel!
Milan Markovič: Proměny fotografie
Důkazem toho, že kdysi plynul čas mnohem komótněji, je fakt, že ta prapůvodní camera obscura Araba Alhazena zanedlouho oslaví tisící narozeniny. V jedenáctém století ještě ledacos chybělo, ale o zvěčňování viděného už lidé začínali cosi vědět. A že právě Slovák Petzval zdokonalil pozdější daguerotypii a jeho výpočty umožnily zhotovit tříčočkový objektiv s velkou světelností, to už nás tady pod Tatrami ani nemá proč vzrušovat.
Helena Štáchová: Vidí to, jak Hurvínek válku (1)
Cosi se děje. Hurvínek si češe čupřinku na pěšinku a pan Spejbl velkopansky kyne kolemjdoucím rukou v ušmudlané rukavičce. Paní Kateřině to nedá spát, tak alibisticky upeče bábovku s rozinkami s prošlou expirační dobou a spolu s Máničkou zazvoní u Spejblů. „Mám známku,“ hlásí Hurvínek. „Kouli,“ zkonstatuje Mánička, která ví své.
Milan Markovič: Důvody
Říká se, že důvod se vždy najde. Už kdysi pradávno, když kdosi napsal, že kdo chce psa bít, hůl si najde, se zřejmě vědělo všechno o tom, jak to zaonačit, aby to vypadalo jako opravdové. No a při tom je ještě možnost vyškolit se na skutečného mistra výmluv. Ono – mezi námi – až takové mistrovství to zase není, ale zvyk je železná košile a my jsme si už takhle zvykli na ledacos.
Někdo má rád vdolky, jiný holky…
Někdo sbírá známky, jiný pivní tácky, další zase obrázky nahatých slečen. Já sbírám kalhoty. Svoje kalhoty. Ty, které jsem nosil před pěti, deseti i více lety. Není to tak podivný koníček, jak se na první pohled zdá. Naopak, troufám si tvrdit, že je to koníček ušlechtilý a na výsost praktický! Pánská móda, a zvláště kalhot, nejde do příliš velkých extrémů a navíc se periodicky vrací.
Ivo Jahelka: Já nic, já muzikant
Zkušení kriminálníci s oblibou používají toto úsloví: „Doznání je sice polehčující okolnost, ale jisté odsouzení.“ V podstatě mají pravdu, protože vina musí být prokázána, a tudíž na doznání a upřímnou lítost je vždycky času dost. Z tohoto postoje pak pramení některá pozoruhodná tvrzení, která předkládají soudcům v rámci své obhajoby.
Eva Vlachová: Svědectví našeho času
Tak v Austrálii objevili vědci jeskyni s malbami starými až čtyřicet tisíc let! Představují zvířata, lidi i božstva. Při té zprávě mě napadlo, co asi zbude za pár tisíciletí po nás. Co budou archeologové zkoumat a obdivovat (tedy pokud vůbec bude na naší matičce život), až se prokopou do našeho skvělého třetího tisíciletí.
Eva Vlachová: Je čas na změnu?
Na podzim roku 2006 proběhla tiskem šokující zpráva. V indickém státě Čchattisgarh se narodilo děvčátko se srdcem na dlani. Dva dny poté, přes snahu lékařů, zemřelo. Možná, že by se ho podařilo zachránit, ale na transplantaci neměli rodiče dítěte peníze a infekce na výsledek případné sbírky nečekala…Tolik krátký příběh, plný bolesti pro rodiče a nás ostatní vyzývající k zamyšlení.
Eva Vlachová: Koridory nad námi
Tak už je to zase tady. Nový letopočet s sebou nepřináší jen mnohá předsevzetí, nové kalendáře a diáře, ale také nová proroctví o budoucnosti lidstva. Proroci a vědmy mají žně. Jistě již před nástupem nového letopočtu důkladně prozkoumali postavení hvězd, věnovali bezesné noci přípravě horoskopů a kazili si zrak při pohledu do křišťálové koule.
Milan Markovič: Je to vo hviezdach
No a máme po oslavách. Doteraz mi nedošlo, či sme oslavovali príchod nového roku alebo odchod toho predošlého, ale to asi nie je dôležité. Keď nám už nehrozí nejaký ten primát vo futbale či v hokeji, treba sa aj tej slamky chytiť. No a Silvester je istota! A prelom zároveň. Istá medza, o ktorú sa kdečo zachytí. Napríklad taká vízia do budúcnosti. Aký to bude rok? Prajný, skúpy? Bude veselo a či len cez slzy sa pousmejeme? Zbohatneme, alebo len-len vyžijeme?
Egon Wiener: Mám rád všechna zvířata, raději snad ta chlupatá
Mám rád zvířata s dost podstatnými výhradami. Dovedu si to zdůvodnit pádnými argumenty. Jsou inteligentní a ve vztahu se mnou mi to dávají najevo. Od malička. Jsem o něco starší. V kleci mám andulku. Učím ji mluvit. Nemluví. Učím ji cizí řeči. Ve škole se učíme rusky. „Spasíba - děkuji,“ řvu na nebohou andulku už měsíc, ráno, večer, když přijdu ze školy. Nic. Andulka je němá a pravděpodobně od narození i hluchá. Už si nevím rady. Přizval jsem na konzultaci strýčka Valtra, tehdy začínajícího odborníka na příbuzenské žluté kanáry, ale nic.
Rudolf Křesťan: Sypání ptáčkům
Sezení na lavičce a sypání ptáčkům je v představách řady lidí symbol nicnedělání. Tento rohlíkový catering pro opeřence bývá pokládán za vyřazení z aktivního života. Jako občasný vykonavatel uvedené drobkové činnosti prohlašuji s veškerou odpovědností: nevěřte bludům! Například krmení poskakujících vrabců je výkon až tělocvičný.
Tomáš Zářecký: Zrcadlo, zrcadlo, pověz mi…
Pokud se mi podaří dorazit dovnitř bez úhony, považuju to za malý zázrak. Jenže ani tady si nevydechnu. Pořád musím být ve střehu, jako bych se snad nacházel uprostřed závodní dráhy. Kolem mě se míhají lidé se šíleným výrazem v očích.
Eva Vlachová: Přijďte pobejt!
Dlouholetá profesorka hotelové školy a Školy společného stravování Hana Sedláčková, která vychovala několik generací úspěšných absolventů a napsala řadu skvělých publikací z oboru gastronomie, pronášela ke svým studentům při prvním setkání na hodině předmětu nazývaném Obsluha a stolničení tato památná slova: „V mém předmětu se naučíte, jak se chovat k hostům.