Literatura – Fejetony
Ivo Jahelka: Poučení pro osoby vstupující do jednací síně
Tak, a máte to! Sotva jste přečetli první stránky, už jste kvalifikovaně poučeni. Kdyby vám náhodou právě teď přišla obsílka k soudu, máte vystaráno. Nebudete totiž muset na soudní chodbě číst úřední lejstro, které je vyvěšeno na dveřích každé jednací síně. Ušetřený čas tak můžete věnovat něčemu užitečnějšímu, jako třeba zastrašování protistrany či smiřování se s manželkou. Doufám, že mnou zvolená forma vám utkví v paměti lépe než strohý jazyk úřední. Jsem si ovšem vědom letité policejní zásady, která praví: „Důvěřuj, ale prověřuj!“
Tomáš Zářecký: Žádnej soused, dobrej soused
Není nadto, když vás o víkendu vzbudí hádka od sousedů a hlasité práskání dveřmi. Můžete je proklínat sebevíc, ale nic nezměníte na tom, že bydlet v paneláku, kde vás jen tenká stěna dělí od spousty dalších lidí, je občas sázkou do loterie. Někdy to je křik, jindy vrtačka a ve chvíli, kdy toužíte po klidu nejvíce, přijde na řadu capart bez hudebního sluchu trénující na housle či klavír.
Helena Dohnalová: Nákaza
Pokud jste žena, je vlastně jedno, jestli jste blondýna, bruneta, ruso či černovláska. Můžete být i dohola nebo pruhovaná jako zebra a váš manžel se chystá vstoupit do politiky, měla byste zpozornět. Zatím se o tom ještě nepíše jako o epidemii, ale mezi politiky, zvláště ve vyšších funkcích, se nezadržitelně rozšiřuje nákaza, snad přenosná vzduchem jako ptačí chřipka.
Milan Markovič: Neuveriteľné!
Aj vás pritiahol ten osvedčený titulok? Samozrejme, dali ste sa napáliť. Lenže ja to aspoň priznám, máličko som si vystrelil z čitateľa, ktorý z nedostatku vážnejších záujmov alebo len tak zo zvyku zalapá po priehľadnej návnade. A robí to často, súc nepoučiteľný. Veď čo je už neuveriteľné na spoľahlivo zaužívaných prázdnych slovách? A vôbec – existuje dnes ešte dačo, čomu by človek neuveril?
Helena Dohnalová: Také vaše pračka žere ponožky?
O některých celosvětových záhadách netušíte, že existují, dokud se vás nezačnou přímo dotýkat. Do té doby než jsem měla vlastní rodinu a nemusela vykonávat všechny běžné činnosti s tím související, jako je úklid, vaření a praní, mě tajemství mizejících ponožek nijak zvlášť neznepokojovalo. I potom se začalo hlásit celkem nenápadně a nijak zvlášť na sebe neupozorňovalo, ale ještě než do rodiny přibyly děti, při praní sem tam nějaká ponožka zmizela
Egon Wiener: In memoriam | První liberecké noviny | Bezbariérový svět
Mnoho našich spoluobčanů muselo opustit své Liberecko, Jablonecko, když se oni sami nebo jejich rodiče aktivně podíleli na rozbití Československa v letech 1935–1945. Jako němečtí nacionalisté se podíleli na programovém vyhnání Čechů a Židů z pohraničí, na jejich fyzické likvidaci a ztratili morální právo na návrat. Přesto ani oni nezapomněli na svou zemi, kde se narodili a kterou zradili, když její část – Sudety, připojili v letech 1938–1945 k Německé říši.
Egon Wiener: Mé zážitky z 1. třídy a nejen z ní | Oči | Dýmky
Rok 1953 byl jedním z řady těch, co následovaly, pozoruhodný. Mně aspoň zaujal tím, že v tomto roce jsem šel poprvé do školy. Do první třídy. Byl to rok pozoruhodný i tím, že jsem měl být očkován proti záškrtu. Matka byla nemocná, a proto poprosila sousedku, aby se mnou na očkování zašla. Zdůraznila, že jsem velký, že 1. září už jdu do 1. třídy, že tedy plakat nebudu. Zmýlila se. Rozplakal jsem se už u branky, u mostu přes Nisu jsem řval a sousedku jsem na schodech MNV kousnul, roztrhl jí blůzku a natrhl ucho.
Tomáš Zářecký: Kolik času promarníme čekáním
Během léta jsem napsal román, cca 400 normostran. Není špatný (jaká to nemístná skromnost), ale hotový také ne. Ani náhodou. Dokončením poslední kapitoly sice skončil příběh, ovšem práce na tom, aby se stal opravdu dobrým a zajímavým, pokračuje ještě dlouho potom. Nejdřív jsem doufal, že přečtení a revizi stihnu během října a listopadu. Nepovedlo se.
Tomáš Zářecký: Místo tisíce a jednoho příběhu
Na cestách trávím během týdne nezanedbatelné množství času. Své ctěné pozadí si většinou vozím autobusem, méně pak už vlakem, který poslouží jako vhodný dopravní prostředek zejména v pozdně večerních či nočních hodinách. Jelikož trpím permanentním pocitem, že nic nestíhám, a všude, kam se kouknu, se kolem mě kupí resty a nesplněné úkoly, prožívám takto „ztracený“ čas ne se zrovna šťastnými pocity.
Pavel Landa: Fachmanské aušdruky
„Tak se mi podělal ten můj malej gránych,“ stěžoval si v přestávce zkoušky Amatérského symfonického orchestru pan Holíkovský, tesařský mistr, kterému chybí na pravé ruce ukazováček, takže hraje na pozoun tahový, kde ukazováček není nutně zapotřebí. „Rupla mi osa. Řek jsem zeťákovi, aby mi tam u nich vytočil novou. Já tedy věděl předem, že to bude malér, protože ten jeho vercajk, pánové, to byste museli vidět. Má šupléru, která svítí tak, že byste skrz ni mohli vobhlížet Český středohoří. Povídám mu, aby jen na koncích srazil gróty, ale von tam rovnou udělal bombírunky a fertig.
Stanislav Rudolf: Chybami se i kantor učí!
Je pravda, že učitelské povolání nikdy nepatřilo mezi ta nejvyhledávanější. Už když jsem po skončení studia na VŠ nastoupil na své první kantorské místo v Chrašticích na Příbramsku, objevil jsem náhodou ve sborovně pod starými nástěnnými hodinami nápis: KOHO BŮH BYL NEPŘÍTELEM, UDĚLAL HO UČITELEM! Napsal to tam některý z mých předchůdců.
Eduard Světlík: Hledá se Voltaire / Papoušek na tři
„Vrátit knížku, kterou jsem mu půjčil. On se však nehýbal, jenom zabručel: ,Co to bylo?‘ ,Voltairův Filosofický slovník,‘ řekl jsem. ,Velmi dobrá knížka,‘ podotkl. Čekal jsem, že ji začne hledat, místo toho však otevřel přihrádku psacího stolu, položil na stůl nějaké pouzdro, chvíli si hrál s jeho zámkem – a pak vyndal dalekohled. Co to má znamenat? říkal jsem si.
Eduard Světlík: Ruka trhu / Na rotopedu do Evropy
Neustále si stěžujeme, jaký příval násilí se na nás denně řítí z televizní obrazovky či z filmového plátna, kolik je ho ve všech možných videohrách, jimž se oddávají naše děti. Vše se přitom děje svižně, hravě, bezbolestně, přitažlivě. Následky jsou známé: čím dál více kriminality, brutality, násilných činů a vražd.
Libuše Čiháková: Ztráta času | Vem si svetr | Rejža
"Po přízni řízni", rádí jedno přísloví a má svatou pravdu. Mám sestřenici, která tato slova náležitě potvrzuje. Pokaždé, když k nám přijede na návštěvu, už ve dveřích hlásí, "Jééé, jáááá jsem zapomněla přivézt dětem bonbony". Příště zase "jéééé, jááá vám chtěla dovézt ořechy , ale jako na potvoru jsem je zapomněla doma."