Literatura – Fejetony
Dagmar Slivinská: Malování není jako milování... Nebo je?
Jedna moje kamarádka chtěla být odjakživa kosmetičkou. Ale taky herečkou, zpěvačkou a vším tím, kde někdy hlavní, někdy vedlejší roli hrají šminky. Tedy barvičky, líčidla, pudry, krémy rtěnky a dál by mohl následovat výčet všeho, co nás ženy dělá někdy až překvapivě krásnými. Scházely jsme se u nás doma a likvidovaly matce
Naděžda Munzarová: Nápad
Jednou jsem slyšela, že přílišná jistota a rychlost řešení zádrhelů jsou podezřelé. Vysvětlení, proč pomalejší metoda by měla být věrohodnější a správnější, se mi ale nedostalo. Jako odchovanec Rychlých šípů jsem se totiž donmnívala, že odpovědný jedinec, prosazující jakékoliv zlepšení domácnosti, obce a státu, mluví pravdu, říká-li, že dokonale rozumí problému, a proto že může najít rychlou odpověď a nápravu.
Egon Wiener: Vlastenectví | Zdeněk Burian | Obdiv k dobré práci… Obří sud
S paní Bahníkovou došla řeč i na někdejší a současný vztah k jazyku, k národu a to především v dobách ohrožení státu, kdy vlastenectví nebylo prázdnou frází. Jedním ze symbolů vztahu k českému a moravskému národu byl národní kroj. Psal se rok 1935 a paní Bahníková, tehdy mladá slečna, chtěla, jako mnozí ostatní, ukázat se na oslavách v národním kroji. Ale ten nebyl zadarmo. Doma na něj nebylo. V té době psaly noviny, že manželka prezidenta republiky dostala darem dva kroje. Napsala tedy paní Haně Benešové prosbu o jeden z nich. Rozběhlo šetření, dotazování, zakončené darem první dámy republiky.
Milan Markovič: Negramotným na stará kolena
No a už se zase obávám, doslechl jsem se, že na jakési výběrové základní škole pro mimořádně nadané děti se už neučí psaní. Psaní rukou. Písmem psacím, ne tiskacím, abych byl pochopený. Bojím se, že při vší upřímné snaze to nepochopím a budu nadosmrti zhlížet na ty, kdo dopustili, abychom zase šmahem ruky zrušili, co tady bylo po staletí.
Danuše Markovová: Na svatého Jiří
Zřídkakdy se přihodí, že dávno zapomenutá místa dětství se před námi zničehonic rozevřou jako skála na Velký pátek a magicky nás vtáhnou do svých útrob. Jako v hypnóze zamíříme za blýskajícími se střípky hluboko do svého nitra. Rozprostřené poklady nás zlákají v odrazu lesku slunce natolik, že užasneme nad jejich podmanivě líbeznou prostotou.
Tomáš Zářecký: Diskuze, kde se nediskutuje
Jako roj sršňů se na mě vrhli anonymní „diskutující“ a zasypali mě takovými přízvisky, nadávkami a výhružkami, že by vydali pomalu na kapesní slovník sprostých slov. Proč? Možná proto, že jsem se vyjádřil k tématu a ne k slepé demagogii, že jsem dokázal napsat několik vět a neignorovat přitom vše, co kdy obsáhla mluvnice českého jazyka.
Eva Vlachová: Střípek pro štěstí
Mám ráda sobotní rána, zvlášť na jaře. Při cestě pro noviny a čerstvé pečivo se rozhlížím, hledám a nacházím stopy jara – kvítky zlatého deště, keře obalené polorozvitými světle zelenými lístky… Jak tak jdu a kochám se tou jarní atmosférou, najednou mi něco křupne pod botou. Podívám se a ejhle – šlápla jsem na jeden ze střípků rozbitého talíře.
Milan Čechura: Moudří starci
Moudrých starců zase tolik není. Je jich rozhodně míň než blbejch dědků. To je jasné a neoddiskutovatelné. Moudrého starce poznáte podle následujících znaků. Za prvé: Je starý. Ne že by se nemohoucně ploužil podél zdí a pajdal na obě nohy najednou. To v žádném případě. Moudrý stařec se pohybuje sice pomalu, ale plynule a hlavně rozvážně. Takže ta moudrost z něho přímo čiší. A taky vypadá nesmírně ušlechtile.
Ivo Fencl: Znamení smůly a jak se jim vyhnout
Minule jsem tady psal o šťastných znameních. Dobře, ale je taky na místě aspoň přibližně tušit, čeho se máme v tomto světě vyvarovat, abychom si udrželi pozitivní pohled na věc, a to nikoli jen někde na vykládacích kartách staré Jeremiášky z Rychlých šípů, ale hlavně v realitě, kterou vdechujeme. Pokud třeba stojí boty na stole, můžete očekávat smůlu, a to obzvlášť u divadla, ale také boty na židli nejsou nic moc!
Stanislav Rudolf: Dejte vejce malovaný
Na velikonoční tradici se mi ze všeho nejvíc líbí, že koledníci, kteří k vám přijdou, zazpívají u dveří obvyklý prosebný song a sotva jejich píseň skončí, už se chovají jako Útvar rychlého nasazení a s výhružně vztyčenými pomlázkami pátrají ve vašem bytě nebo domečku po jakékoliv dívence či ženě, aby ji pak v zájmu jejího zdraví několikrát šetrně švihli přes zadeček. Akce skončí většinou až tehdy, když je oběti obdarují kraslicemi nebo něčím pro zahřátí.
Eva Vlachová: Nekonečný příběh
Nedávno jsem volala do „své“ knihovny. Nějak jsem totiž nestihla vrátit čtivo a chtěla jsem prodloužit lhůtu. Knihovnice byla chladná jako arktický ledovec. Přineste, zaplaťte pokutu a pak se můžeme bavit dál. Chápu, jsou určitá pravidla, ale stejně mi to přišlo trochu líto. Do knihovny totiž chodím už několik desetiletí (i když ne právě do této), a stalo se mi poprvé, že bych půjčené knihy nevrátila včas.
Stanislav Moc: My Češi, ale hlavně Češky nestárneme
My Češi, ale hlavně Češky, nestárneme jako jiné národy. Tedy pomalu a důstojně, bez obav, že bychom ten proces přežili. Naopak, my jednáme, jako kdyby stáří bylo jen další fází nekonečné legrace, kde ovšem ti slabší, ne my, pochopitelně, najednou zestárnou a umřou. O těch se pak s úlevou říká... víte, já vám řeknu, von stejně posledních pět let vypadal, jako kdyby utek‘ hrobníkovi z lopaty...
Jana Pilátová: Milý deníčku... (6)
Posledních pět let je na naší stařence vidět únava z let, které už prožila a ještě prožít má. Jsme rodina, kde jsou ženy přes všechny genetické neduhy dlouhověké. Babičky maminka se dožila požehnaných 89 let a je tedy důvod domnívat se, že babička se i přes svůj nelehký a dlouhý život, dožije stejného ne-li vyššího věku.
Stanislav Rudolf: A to si říkám vlastenec...!
Miluji naši zem. Miluji Českou republiku. Její přítomnost i minulost. Její jazyk. Obdivuji se českým hlavám. Nejvíc velikánům typicky českým, jako byli třeba Jára da Cimmermann, Josef Švejk nebo Ferda Mravenec se svým tiskovým mluvčím Broukem Pytlíkem. Zběsile fandím našim hokejistům, či fotbalistům… Prostě jsem stoprocentní vlastenec!