Literatura – Fejetony
Stanislav Moc: My Češi, ale hlavně Češky nestárneme
My Češi, ale hlavně Češky, nestárneme jako jiné národy. Tedy pomalu a důstojně, bez obav, že bychom ten proces přežili. Naopak, my jednáme, jako kdyby stáří bylo jen další fází nekonečné legrace, kde ovšem ti slabší, ne my, pochopitelně, najednou zestárnou a umřou. O těch se pak s úlevou říká... víte, já vám řeknu, von stejně posledních pět let vypadal, jako kdyby utek‘ hrobníkovi z lopaty...
Stanislav Rudolf: A to si říkám vlastenec...!
Miluji naši zem. Miluji Českou republiku. Její přítomnost i minulost. Její jazyk. Obdivuji se českým hlavám. Nejvíc velikánům typicky českým, jako byli třeba Jára da Cimmermann, Josef Švejk nebo Ferda Mravenec se svým tiskovým mluvčím Broukem Pytlíkem. Zběsile fandím našim hokejistům, či fotbalistům… Prostě jsem stoprocentní vlastenec!
Milujte se, nemnožte se a učte se trojčlenku!
Jasně, že jo! Trojčlenka nás obklopuje na každém kroku, od rána do večera. Ve škole jsem si myslel, že to nikdy nebudu potřebovat, ale chyba lávky! Je to čím dál důležitější. Podívej, třeba tady v té hospodě. Občas sem zajdu na guláš. Dělají ho čím dál mizernější. A čím mizernější guláš, tím je dražší. Jasná nepřímá úměrnost v trojčlence.
Tomáš Zářecký: Těžký život literáta IV.
Krátká debata vedená na toto téma mi jen potvrdila, že blesková odpověď vystihla situaci zcela správně. Vzpomněl jsem si na jednu literární soutěž, kam jsem kdysi zasílal příspěvek. O akci jsem věděl dobré dva měsíce před uzávěrkou. Měl jsem móóóře času na rozmýšlení, přípravu, psaní poznámek a samotnou tvorbu.
Stanislav Moc: Když chceš shodit váhu, musíš cvičit...
Ne, že by mne to uklidnilo, ale trochu mě potěšilo, že si to moje roští všimlo, že mám větší svaly...Vypnul jsem hruď, vypoulil jazykem tvář a začal přemýšlet, že teda místo dvacetkrát padesát kilo budu teď zvedat dvacet kilo, ale padesátkrát, nebo dokud to půjde. Jenže moje žena mě zná naprosto dokonale, že já, než bych něco někam nesl na dvakrát, tak radši pod tou váhou padnu...
Jana Pilátová: Milý deníčku... (5)
Přijít do zaměstnání, uvařit si instantní kávu, nasnídat se instantní polévky, obědvat instantní kaši, koupit instantní večeři, vypít instantní vitamíny, sledovat instantní směs televizních novin, ulehnout na latexovou matraci, přikrýt se dutými vlákny a případně ještě zvládnout sterilní sex za použití kvalitních izolantů.
Ivana Štětinová: Zrada ponožek
Tyto ponožky jsou jednou z mála životních jistot, které máte – pokud nejsou zrovna v procesu praní, oddaně na vás čekají v šuplíku, a co je hlavní – vy je poznáte spolehlivě od všech ponožek všech ostatních členů rodiny, protože za ta léta se už staly čímsi jako součástí vašeho ega. Jejich oblečením se stáváte sám(a) sebou a vaši rovnováhu nic nerozhodí. Až... jednoho dne, zcela nečekaně, ucítíte, že s ponožkami to není úplně v pořádku a něco se tam dole děje.
Eva Vlachová: Tak si to přeberte
Každé zaměstnání, kterým člověk projde, ho něco naučí bez ohledu na to, zda jde o práci zajímavou a pestrou, nebo zda je ona práce jen způsobem, jak si vydělat na živobytí. Kdysi jsem pracovala v jisté sportovní redakci. Odtud jsem si odnesla do dalšího profesního i osobního života, krom jiného, i jedno zásadní poučení.
Rudolf Křesťan: Nemá to lehké
Pokud někoho z nás rozbolí hlava, pomůžeme si práškem. Ale co takový prezident, když ho bolí hlava státu? Jde snad do lékárny a žádá tam prášek proti bolení hlavy státu? A to je prosím jen jeden z problémů, který číhá na vrcholného státníka.
Tomáš Zářecký: Čas
Tři písmenka, ale co vše se za nimi skrývá! Nápad napsat krátké zamyšlení se mi vnuknul zcela prostě. Pořád jsem si opakoval, jak strašně nestíhám a jak nemám čas, až jsem si řekl: Tak o tom sakra napiš! Jenže zároveň s tím mi bleskla hlavou i druhá myšlenka: kolik fejetonů, úvah, básní, školních prací či rovnou celých románů už zaměřilo svou pozornost tímto směrem? Nevím.
Eva Vlachová: V zajetí tradic
Vánoce jsou časem pohádek a tklivých příběhů. Jako je třeba ten o veverce v kleci s kolotočem běhající stále dokola. Klec stojí na parapetu otevřeného okna a tím oknem proudí dovnitř omamná vůně borovic. Rezavá zajatkyně vidí své družky, kterak vesele poskakují z větve na větev a možná i slyší jejich volání.
Ivanka Horová: Ptám se
Vážení lidé, ráda bych, aby tento článek byl pro každého bez rozdílu. Pro šťastné i nešťastné, majetné a nemajetné, pro ty kdo ví, i pro ty, co neví nic. Zaráží mne spousta věcí v dnešní moderní době. Máme přístroje, které nám umožní se spojit s celým světem v jednom okamžiku, přesto se většina cítí osamocena a lidské hodnoty jako Láska a Čestnost mizí v propadlišti dějin. Jsou to obrovské kontrasty. Dámské časopisy útočí na ženy, jak se mají oblékat, co mají říkat, kdy mají jíst a co, aby k sobě připoutaly osudového muže. Přesto jim na druhou stranu tvrdí, jak je kosmopolitní být nezávislá a pracující manažerka, která prostě chlapa nepotřebuje a vystačí si sama se svým tělem, myšlenkami a skvělým životem.
Jana Pilátová: Milý deníčku (3)
Kamarádovi jsem onehdá vyhrožovala, že jeho basu použijeme coby sáňky, až se sejdeme u Kolince-Podolí. Při poslední návštěvě místního ranče jsme se brodili po kolena blátem, tudíž při případném pádu hrozilo, že budeme vypadat jako hnědé slizké koule. Letos tomu prý má býti jinak a máme užít větrů a sněhů. Tak tedy uvidíme, co nám duchny, po obloze jdoucí, nadělí.
Kristina Janů: Někdy i jedna cigareta stačí...
Kouření cigaret dalo by se nazvat zlozvykem, slabostí i slastí, uklidňovačem nervů a urychlovačem metabolismu. Není nad první potažení z cigarety, kdy emoce s hlubokým výdechem odchází z těla společně s dýmem vypuštěným z úst. A ranní cigaretka s kávičkou dokáže pěkně nastartovat nový den. Někteří si bez tohoto rituálu nedokáží začátek dne představit.