Literatura – Fejetony

Tomáš Zářecký: Díky za každý nový trn

Na Velký den kaktusů si vezmu stranou každého jedince, prohodím s ním pár povzbudivých slov (on většinou mlčí), pečlivě ho opráším, prohlédnu a jak jen to je možné, zbavím ho všech škůdců a neřádů. Vlnatky, mšice, puklice, to jsou hrozné potvory. Najdou si totiž vždycky to nejnepřístupnější místečko a dostaňte si je odtud!

Helena Dohnalová: Také vaše pračka žere ponožky?

O některých celosvětových záhadách netušíte, že existují, dokud se vás nezačnou přímo dotýkat. Do té doby než jsem měla vlastní rodinu a nemusela vykonávat všechny běžné činnosti s tím související, jako je úklid, vaření a praní, mě tajemství mizejících ponožek nijak zvlášť neznepokojovalo. I potom se začalo hlásit celkem nenápadně a nijak zvlášť na sebe neupozorňovalo, ale ještě než do rodiny přibyly děti, při praní sem tam nějaká ponožka zmizela

Helena Štáchová: Vidí to, jak Hurvínek válku (2)

Byl máj, lásky čas. V parcích vibrovaly lavičky a Mánička se třásla vzteky. Rozrazila dveře, aktovkou mrštila do kouta, sebou na gauč a kvílela: „Mám kouli!“ „Proč?“ chytla se za srdce bábinka a klesla vedle ní. „Protože jsem nebyla schopna koncentrace, když ke mně Hurvínek vysílal své signály,“ zapýřila se dívenka. „Jenže s účou není možný konsensus. Vytáhla mě k tabuli, a i když jsem artikulovala docela dobře, dala mi sardel!

Helena Dohnalová: Mrkvičku, prosím...

Od té doby co děti odrostly miminímu věku, byl mi obsah dusičnanů v zelenině šumafuk. Pokud nevíte, jak dusičnany souvisí s miminky, tak připomínám, že dusičnany se v krvi umí navázat na hemoglobin v červených krvinkách a ty pak nedokážou přenášet kyslík. Vlivem toho mohou, zejména miminka a malé děti, trpět dušností a nedostatkem kyslíku v krvi. Mohou z toho dokonce zmodrat.

Milan Markovič: Meškám, prídem neskôr!

Hovorí mi kolegyňa: - Ja si naschvál nastavujem hodinky desať minút dopredu. Aby som mala trochu viac času v rezerve. No a vidíš, nestihla som to ani tak. Prepáč. To je ešte ten lepší prípad. Za dvadsaťpäťminútové meškanie sa aspoň ospravedlnila. A to sa tuším už dnes ani tak často nevidí. Meškajúci človek dnes už väčšinou staví na poľutovanie: - Predstav si, takmer pol hodiny som trčal v zápche, po tom meste sa už naozaj nedá jazdiť!

Egon Wiener: In memoriam | První liberecké noviny | Bezbariérový svět

Mnoho našich spoluobčanů muselo opustit své Liberecko, Jablonecko, když se oni sami nebo jejich rodiče aktivně podíleli na rozbití Československa v letech 1935–1945. Jako němečtí nacionalisté se podíleli na programovém vyhnání Čechů a Židů z pohraničí, na jejich fyzické likvidaci a ztratili morální právo na návrat. Přesto ani oni nezapomněli na svou zemi, kde se narodili a kterou zradili, když její část – Sudety, připojili v letech 1938–1945 k Německé říši.

Helena Štáchová: Vidí to, jak Hurvínek válku (1)

Cosi se děje. Hurvínek si češe čupřinku na pěšinku a pan Spejbl velkopansky kyne kolemjdoucím rukou v ušmudlané rukavičce. Paní Kateřině to nedá spát, tak alibisticky upeče bábovku s rozinkami s prošlou expirační dobou a spolu s Máničkou zazvoní u Spejblů. „Mám známku,“ hlásí Hurvínek. „Kouli,“ zkonstatuje Mánička, která ví své.

Ivan Kraus: Redakce

Když se Jan s Kateřinou jednoho dne rozhodli vydávat vlastní časopis, usídlili se v koupelně. Ostatní sourozenci a rodiče neměli nic proti vzniku nového časopisu, avšak jejich pochopení mizelo, kdykoli si chtěli umýt ruce. Jednou chtěl Michael jít do koupelny a když si přečetl na dveřích koupelny nápis NEVSTUPOVAT – REDAKČNÍ PORADA, počkal si na oba novináře v hale. Tam jim dal najevo, že zasedání je ilegální a že navíc narušuje hygienické potřeby členů rodiny.

Egon Wiener: Vlastenectví | Zdeněk Burian | Obdiv k dobré práci… Obří sud

S paní Bahníkovou došla řeč i na někdejší a současný vztah k jazyku, k národu a to především v dobách ohrožení státu, kdy vlastenectví nebylo prázdnou frází. Jedním ze symbolů vztahu k českému a moravskému národu byl národní kroj. Psal se rok 1935 a paní Bahníková, tehdy mladá slečna, chtěla, jako mnozí ostatní, ukázat se na oslavách v národním kroji. Ale ten nebyl zadarmo. Doma na něj nebylo. V té době psaly noviny, že manželka prezidenta republiky dostala darem dva kroje. Napsala tedy paní Haně Benešové prosbu o jeden z nich. Rozběhlo šetření, dotazování, zakončené darem první dámy republiky.

Milan Markovič: Negramotným na stará kolena

No a už se zase obávám, doslechl jsem se, že na jakési výběrové základní škole pro mimořádně nadané děti se už neučí psaní. Psaní rukou. Písmem psacím, ne tiskacím, abych byl pochopený. Bojím se, že při vší upřímné snaze to nepochopím a budu nadosmrti zhlížet na ty, kdo dopustili, abychom zase šmahem ruky zrušili, co tady bylo po staletí.

Egon Wiener: Mé zážitky z 1. třídy a nejen z ní | Oči | Dýmky

Rok 1953 byl jedním z řady těch, co následovaly, pozoruhodný. Mně aspoň zaujal tím, že v tomto roce jsem šel poprvé do školy. Do první třídy. Byl to rok pozoruhodný i tím, že jsem měl být očkován proti záškrtu. Matka byla nemocná, a proto poprosila sousedku, aby se mnou na očkování zašla. Zdůraznila, že jsem velký, že 1. září už jdu do 1. třídy, že tedy plakat nebudu. Zmýlila se. Rozplakal jsem se už u branky, u mostu přes Nisu jsem řval a sousedku jsem na schodech MNV kousnul, roztrhl jí blůzku a natrhl ucho.

Jan Řehounek: Zvláštní sny

Krásnější ráno si nedovedu představit. Pomeranč vycházejícího slunce nahlíží do otevřeného okna, jímž do pokoje zní tisícihlavý koncert zpěváčků nebeských. Ležím na sněhobíle povlečené posteli, mám přivřené oči a vychutnávám si až neskutečnou atmosféru okamžiku. V polospánku vnímám slabounké vrznutí dveří... vchází krásná rusovláska. Blíží se ke mně... naklání se... zřetelně cítím vůni jejích vlasů... upře na mne veliké hnědé oči... Vtom na mne namíří pistoli... zmáčkne spoušť! Výstřel se ale neozval. Suše mi sdělila: „Třicet šest sedm.“ Proč mi, proboha, sděluje ráži své zbraně?

Tomáš Zářecký: Kolik času promarníme čekáním

Během léta jsem napsal román, cca 400 normostran. Není špatný (jaká to nemístná skromnost), ale hotový také ne. Ani náhodou. Dokončením poslední kapitoly sice skončil příběh, ovšem práce na tom, aby se stal opravdu dobrým a zajímavým, pokračuje ještě dlouho potom. Nejdřív jsem doufal, že přečtení a revizi stihnu během října a listopadu. Nepovedlo se.

Eduard Světlík: Hokejová reminiscence / Co si myslí kůň?

Byl jsem tehdy ředitelem závodního klubu a naše dechová hudba měla družbu nejen s některými dechovkami ve východním bloku, ale i s jednou rakouskou z Purkersdorfu, kousek od Vídně. Srpnové události předchozího roku mezinárodní styky zkomplikovaly, ale dosud nezhatily. Proto jsme v březnu jeli do Vídně domluvit podrobnosti výměnného zájezdu.