Literatura – Fejetony
Ivo Fencl: Znamení smůly a jak se jim vyhnout
Minule jsem tady psal o šťastných znameních. Dobře, ale je taky na místě aspoň přibližně tušit, čeho se máme v tomto světě vyvarovat, abychom si udrželi pozitivní pohled na věc, a to nikoli jen někde na vykládacích kartách staré Jeremiášky z Rychlých šípů, ale hlavně v realitě, kterou vdechujeme. Pokud třeba stojí boty na stole, můžete očekávat smůlu, a to obzvlášť u divadla, ale také boty na židli nejsou nic moc!
Egon Wiener: Jak jsem k pytlům peněz přišel | I kolo je součást jara | Domácí práce
Vysypány z pytlů na podlahu mého bytu vytvořily bankovky neskutečnou atmosféru náhlého zbohatnutí. Tolik peněz pohromadě jsem nikdy v životě neviděl a už neuvidím. Páska na každém balíčku bankovek nesla podpis úředníka a já si připadal jako ve filmu Velká bankovní loupež. Náhlý objev těchto bankovek rozhýbal sběratele k neskutečným aktivitám získat část peněz do jejich sbírek, což jsem jim rád umožnil, protože takový objev nepatří pouze do jedněch rukou.
Tomáš Zářecký: Strach – nejlepší (ne)přítel
Čeho se bojíte nejvíc? Mě děsí hned několik věcí najednou. Ne, neprozradím vám nic konkrétního, kdo ví, jak se komu líbí mé literární počiny a zda by mi pak kupříkladu nezaslal poštou nějaký pěkný „balíček“ (upozorňuju, že ty s otvory pro dýchání neotvírám). Ale co, budu vám věřit (či spíše sobě?) a podělím se s vámi o jeden můj „strach“, který snad nelze tak jednoduše proti někomu použít.
Tomáš Zářecký: Těžký život literáta V.
Být autorem je krásné. Možnost tvořit dává křídla víc než jakýkoli reklamou protěžovaný nápoj, znamená svobodu a moc. Svobodu ve vymýšlení zápletek, konstrukci děje, utváření prostředí a plození postav. Moc nad jejich osudy, rozhodování o jejich hrdinských či zbabělých činech, opětovaných či tragických láskách, o životě a smrti.
Stanislav Moc: My Češi, ale hlavně Češky nestárneme
My Češi, ale hlavně Češky, nestárneme jako jiné národy. Tedy pomalu a důstojně, bez obav, že bychom ten proces přežili. Naopak, my jednáme, jako kdyby stáří bylo jen další fází nekonečné legrace, kde ovšem ti slabší, ne my, pochopitelně, najednou zestárnou a umřou. O těch se pak s úlevou říká... víte, já vám řeknu, von stejně posledních pět let vypadal, jako kdyby utek‘ hrobníkovi z lopaty...
Stanislav Rudolf: A to si říkám vlastenec...!
Miluji naši zem. Miluji Českou republiku. Její přítomnost i minulost. Její jazyk. Obdivuji se českým hlavám. Nejvíc velikánům typicky českým, jako byli třeba Jára da Cimmermann, Josef Švejk nebo Ferda Mravenec se svým tiskovým mluvčím Broukem Pytlíkem. Zběsile fandím našim hokejistům, či fotbalistům… Prostě jsem stoprocentní vlastenec!
Milujte se, nemnožte se a učte se trojčlenku!
Jasně, že jo! Trojčlenka nás obklopuje na každém kroku, od rána do večera. Ve škole jsem si myslel, že to nikdy nebudu potřebovat, ale chyba lávky! Je to čím dál důležitější. Podívej, třeba tady v té hospodě. Občas sem zajdu na guláš. Dělají ho čím dál mizernější. A čím mizernější guláš, tím je dražší. Jasná nepřímá úměrnost v trojčlence.
Tomáš Zářecký: Těžký život literáta IV.
Krátká debata vedená na toto téma mi jen potvrdila, že blesková odpověď vystihla situaci zcela správně. Vzpomněl jsem si na jednu literární soutěž, kam jsem kdysi zasílal příspěvek. O akci jsem věděl dobré dva měsíce před uzávěrkou. Měl jsem móóóře času na rozmýšlení, přípravu, psaní poznámek a samotnou tvorbu.
Stanislav Moc: Když chceš shodit váhu, musíš cvičit...
Ne, že by mne to uklidnilo, ale trochu mě potěšilo, že si to moje roští všimlo, že mám větší svaly...Vypnul jsem hruď, vypoulil jazykem tvář a začal přemýšlet, že teda místo dvacetkrát padesát kilo budu teď zvedat dvacet kilo, ale padesátkrát, nebo dokud to půjde. Jenže moje žena mě zná naprosto dokonale, že já, než bych něco někam nesl na dvakrát, tak radši pod tou váhou padnu...
Jana Pilátová: Milý deníčku... (5)
Přijít do zaměstnání, uvařit si instantní kávu, nasnídat se instantní polévky, obědvat instantní kaši, koupit instantní večeři, vypít instantní vitamíny, sledovat instantní směs televizních novin, ulehnout na latexovou matraci, přikrýt se dutými vlákny a případně ještě zvládnout sterilní sex za použití kvalitních izolantů.
Ivana Štětinová: Zrada ponožek
Tyto ponožky jsou jednou z mála životních jistot, které máte – pokud nejsou zrovna v procesu praní, oddaně na vás čekají v šuplíku, a co je hlavní – vy je poznáte spolehlivě od všech ponožek všech ostatních členů rodiny, protože za ta léta se už staly čímsi jako součástí vašeho ega. Jejich oblečením se stáváte sám(a) sebou a vaši rovnováhu nic nerozhodí. Až... jednoho dne, zcela nečekaně, ucítíte, že s ponožkami to není úplně v pořádku a něco se tam dole děje.
Eva Vlachová: Tak si to přeberte
Každé zaměstnání, kterým člověk projde, ho něco naučí bez ohledu na to, zda jde o práci zajímavou a pestrou, nebo zda je ona práce jen způsobem, jak si vydělat na živobytí. Kdysi jsem pracovala v jisté sportovní redakci. Odtud jsem si odnesla do dalšího profesního i osobního života, krom jiného, i jedno zásadní poučení.
Rudolf Křesťan: Nemá to lehké
Pokud někoho z nás rozbolí hlava, pomůžeme si práškem. Ale co takový prezident, když ho bolí hlava státu? Jde snad do lékárny a žádá tam prášek proti bolení hlavy státu? A to je prosím jen jeden z problémů, který číhá na vrcholného státníka.
Tomáš Zářecký: Čas
Tři písmenka, ale co vše se za nimi skrývá! Nápad napsat krátké zamyšlení se mi vnuknul zcela prostě. Pořád jsem si opakoval, jak strašně nestíhám a jak nemám čas, až jsem si řekl: Tak o tom sakra napiš! Jenže zároveň s tím mi bleskla hlavou i druhá myšlenka: kolik fejetonů, úvah, básní, školních prací či rovnou celých románů už zaměřilo svou pozornost tímto směrem? Nevím.