Literatura – Fejetony
Rudolf Křesťan: Pozitivní myšlení
Když nám před patnácti lety ukradli auto, byl jsem z toho (stejně jako ono) celý pryč. Při letošním opětovném odcizení byl náš vůz zase celý pryč, ale já už ne. Z minula jsem si pamatoval, že tehdejší vztek a pocit bezmoci byl na nic. Proto jsem si teď řekl, že se nebudu užírat, když už tak mi bylo neznámým padouchem zase užráno deset metráků hmoty.
Milan Markovič: Meškám, prídem neskôr!
Hovorí mi kolegyňa: - Ja si naschvál nastavujem hodinky desať minút dopredu. Aby som mala trochu viac času v rezerve. No a vidíš, nestihla som to ani tak. Prepáč. To je ešte ten lepší prípad. Za dvadsaťpäťminútové meškanie sa aspoň ospravedlnila. A to sa tuším už dnes ani tak často nevidí. Meškajúci človek dnes už väčšinou staví na poľutovanie: - Predstav si, takmer pol hodiny som trčal v zápche, po tom meste sa už naozaj nedá jazdiť!
Egon Wiener: Před 33 lety | Polívka
Můj otec prodával v Liberci v kamenných obchodech v šedesátých až osmdesátých letech minulého století zeleninu. Firma ji měla i v názvu, zprvu Zelenina Terezín se mávnutím kouzelného proutku změnila na Zeleninu Liberec. Kouzla, jak na zelenině vydělat, když nejdražší celer byl za 2 koruny, mi otec nikdy nesdělil a jsem mu za to dodnes vděčný. Už i tak jsem věčně pomáhal zeleninu resuscitovat. Nebylo svátku, nedělí a později i volných sobot, abych uvadlou zeleninu neuváděl do stavu „včera sklizeno“.
Danuše Markovová: Náhody jednoznačně záporné
Gustav Freud je zastáncem náhod jako já. Sama na sobě jsem vyzkoušela, co všechno mohou nejen napáchat, ale také způsobit krásného. Pak existuje ještě třetí skupina náhod, která sice neškodí, ale nezanechá v nás také žádnou výraznou stopu, žádný otisk něčeho mimořádného. Mám-li to tedy shrnout, náhody dělím do tří skupin: Na náhody jednoznačně kladné, na náhody neutrální a náhody jednoznačně záporné, které jsem pro upřesnění nazvala nehodami.
Libuše Čiháková: Copak ty dva nedokážeš ohlídat? / Jak jsem si vylepšila prospěch
Mne v páté třídě také zasáhla pětka z písemné práce z češtiny jako blesk. Pomyšlení jak bych tím rodiče ranila způsobilo, že se mi guma ocitla v ruce a díra v žákovské knížce dřív, než nastoupil rozum. „Jedničkářka a podvodnice!“, zpanikařila jsem a rozběhla se za tatínkem. Ten se na mne jen dlouze podíval, povzdychl a pod tu pohromu napsal: „Omlouvám se za gumování, ukáplo mi pero...“
Tomáš Zářecký: Já a Jindřich VIII.
Nicméně podobných historek se šíří ve školních lavicích desítky a stovky. Třeba o Gaiu Iuliovi Caesarovi vyšlo bezpočet odborných publikací, přesto si žáci pamatují ponejvíce popěvek jeho vojáků „Hlídejte si ženy, Římani, už vám vedem plešatýho kance,“ popřípadě ti obzvláště hloubaví vzpomenou nějaký ten citát.
Egon Wiener: Vlastenectví | Zdeněk Burian | Obdiv k dobré práci… Obří sud
S paní Bahníkovou došla řeč i na někdejší a současný vztah k jazyku, k národu a to především v dobách ohrožení státu, kdy vlastenectví nebylo prázdnou frází. Jedním ze symbolů vztahu k českému a moravskému národu byl národní kroj. Psal se rok 1935 a paní Bahníková, tehdy mladá slečna, chtěla, jako mnozí ostatní, ukázat se na oslavách v národním kroji. Ale ten nebyl zadarmo. Doma na něj nebylo. V té době psaly noviny, že manželka prezidenta republiky dostala darem dva kroje. Napsala tedy paní Haně Benešové prosbu o jeden z nich. Rozběhlo šetření, dotazování, zakončené darem první dámy republiky.
Jan Řehounek: Zvláštní sny
Krásnější ráno si nedovedu představit. Pomeranč vycházejícího slunce nahlíží do otevřeného okna, jímž do pokoje zní tisícihlavý koncert zpěváčků nebeských. Ležím na sněhobíle povlečené posteli, mám přivřené oči a vychutnávám si až neskutečnou atmosféru okamžiku. V polospánku vnímám slabounké vrznutí dveří... vchází krásná rusovláska. Blíží se ke mně... naklání se... zřetelně cítím vůni jejích vlasů... upře na mne veliké hnědé oči... Vtom na mne namíří pistoli... zmáčkne spoušť! Výstřel se ale neozval. Suše mi sdělila: „Třicet šest sedm.“ Proč mi, proboha, sděluje ráži své zbraně?
Milan Čechura: Pusáč a ti druzí
„Žehlils? Nežehlils. Tak mlč.“ To je slavná odpověď manželky učitele Tkalouna z filmu Vratné lahve na jeho otázku, jak se může dívat na takové kraviny, při jejím vzdělání. Těm, kteří již snad pozapomněli, připo-mínám, že se scéna odehrávala u žehlicího prkna, při sledování nekonečného televizního seriálu. Nějak podobně jsem se zeptal své ženy, když lesklou horkou plochou přejížděla límec mé košile. Na rozdíl od filmu jsem nejedl jogurt, ale zakusoval se do klobásy.
Milan Markovič: Tak kedy vlastne?
Koncov sveta sme už zažili požehnane. Len ja sám pamätám také tri-štyri celkom určite. Ale často ani netušíme, kde ktorá sekta práve čupí dakde v podzemí a čaká, kedy to praskne. A ono stále akosi nič. Nie žeby už dávno nedozrel čas, ale tak ako pri stvorení sveta zaručene museli byť určité zmätky, tak evidentne všeličo neklape ani pri jeho konci.
Ivan Kraus: Dopis
Když nedokážu říct, co bych chtěl, napíšu jí dopis. Psaní dám do obálky a pošlu jí ho. Nebo ho nechám ve škole ležet na její lavici. Napsat dopis je určitě lehčí, než mluvit, už proto, že si mohu rozmyslet, co chci napsat. Na papíře se nekoktá. Tuhle část plánu jsem měl hned, zbývalo jenom napsat dopis, tak aby na Janu opravdu zapůsobil, aby po jeho přečtení neměla oči pro nikoho jiného, než pro mě. Měl jsem dokonce chuť si trochu představit, co ten okouzlující dopis s ní udělá, až ho bude číst. Ale včas jsem se zarazil a zakázal jsem si na to myslet, protože vím, že bych to psaní nikdy nenapsal. Nejdřív práce a pak zábava – řekl jsem si - a pustil jsem se do toho.
Dagmar Slivinská: ...že by ani psa ven nevyhnal...!
Dlouho jsem přemýšlela, jakpak asi toto úsloví vzniklo. Pes je přece přítel člověka a přátelé se nevyhánějí ven do nepohody! Nedávno se mi na facebooku objevila fotografie, kterou vám musím popsat, protože byla legrační a zároveň mne z ní přeběhl mráz po zádech. Na této zdánlivě legrační fotce byla louka, a na té louce stál jediný krásný košatý strom. U toho, nebo spíš na ten strom, čůral pes.
Egon Wiener: Česká tradice, barevné sklo | Být úspěšným a silným, nejen umět telefonovat | Tip na výlet – Jilemnice
Sklo se stává barevným, je-li obohaceno některými přírodninami. Pak propouští pouze část paprsků, ostatní pohltí a tím se stává barevným… Tolik si pamatuji ze školy. Asi to nebude odpověď na jedničku, ale chemie, to je obor mého syna. Já jsem přes dějepis, staré pohlednice a fejetony. No a tady se to vše tak trochu propojuje. Dějiny skla v Čechách je téma přece velmi blízké všem, kteří mají rádi svůj kraj se vším všudy…
Eva Vlachová: Střípek pro štěstí
Mám ráda sobotní rána, zvlášť na jaře. Při cestě pro noviny a čerstvé pečivo se rozhlížím, hledám a nacházím stopy jara – kvítky zlatého deště, keře obalené polorozvitými světle zelenými lístky… Jak tak jdu a kochám se tou jarní atmosférou, najednou mi něco křupne pod botou. Podívám se a ejhle – šlápla jsem na jeden ze střípků rozbitého talíře.