Literatura – Fejetony
Luděk Kocourek: Úřední den
To snad není pravda!?!? Zkouším nemocnici… opět záznamník… DNES NENÍ… rychle uvažuji – policie přeci musí fungovat nepřetržitě! Snažím se vytočit číslo, když vtom vydal mobil podivnou sérii signálů… Tupě zírám na displej a snažím se přečíst vzkaz – Dobré ráno vám přeje váš mobilní operátor, dnes není úřední den, naše služby vám dnes neposkytneme, máte-li přání, můžete….
Danuše Markovová: Pohádková dobromysl
Pohádka je lékem první pomoci, jakýmsi balzámem, jak si udržet dobrou mysl. Pohádkovou dobromyslí je pro mě Fimfárum. Lakomá Barka je nepřekonatelná v lakotě, královna Koloběžka 1. v mazanosti, Tři veteráni chtějí přechytračit sami sebe,..... pohádkoví hrdinové tedy jsou našimi zrcadly, v nichž se vidíme, ale nepoznáváme se. I když pohádky pocházejí z kouzelného světa snů, tak vypravují o našich snech, tudíž o světě skutečném.
Tomáš Zářecký: Až příliš (ne)pořádný fotograf
Otevřít, vyndat, roztřídit. Pořád dokola. Za chvíli kolem vás vyroste pyramida lesklých disků, kterou by vám záviděl nejeden egyptský faraon. Usilovná práce však nese výsledky nejen v podobě tolik hledaných disků s fotkami, ale objevím i spoustu CD a DVD, které jsem už dávno oplakal, které jsem považoval za nenávratně ztracené a dokonce i takové, o nichž jsem netušil, že vůbec existují.
Helena Dohnalová: Také vaše pračka žere ponožky?
O některých celosvětových záhadách netušíte, že existují, dokud se vás nezačnou přímo dotýkat. Do té doby než jsem měla vlastní rodinu a nemusela vykonávat všechny běžné činnosti s tím související, jako je úklid, vaření a praní, mě tajemství mizejících ponožek nijak zvlášť neznepokojovalo. I potom se začalo hlásit celkem nenápadně a nijak zvlášť na sebe neupozorňovalo, ale ještě než do rodiny přibyly děti, při praní sem tam nějaká ponožka zmizela
Vladimír Vondráček: Bajka o jednom venkovském dvorku a výjimečném kuřeti
Byl jednou jeden venkovský dvorek a na něm se to hemžilo domácími zvířátky i drůbeží, tak jak to na správném venkovském dvorečku má být. Dvě velké kravky se zde samozřejmě hemžily jen velmi sporadicky, pouze v případě, že byly vyháněny na pastvu, takže o nějakém hemžení vlastně hanba mluvit. Také dva čuníci využívali čerstvého vzduchu na dvorku jen občas, většinou jen ve chvílích, kdy se jim kydal jejich chlívek. Černý chundelatý psík-hlídač před svou boudou nakonec také spíše hlídal vleže a dvě domácí kočky měly na starosti jinačí věci, než se jen tak mírnix-dýrnix bezcílně hemžit.
Eva Vlachová: Prosím neštěkat
Dobrá nálada mi přetrvala do chvíle, než jsem udělala zásadní chybu. Ne, že bych měla jít nakoupit jinam. Obchod, který každý všední den ráno navštěvuji, abych si pořídila denní příjem kalorií, je úpravný, čistý a prostorný. Ale – šla jsem zaplatit k pokladně, ve které slečna, které toto povídání připisuji, právě seděla.
Libuše Čiháková: Copak ty dva nedokážeš ohlídat? / Jak jsem si vylepšila prospěch
Mne v páté třídě také zasáhla pětka z písemné práce z češtiny jako blesk. Pomyšlení jak bych tím rodiče ranila způsobilo, že se mi guma ocitla v ruce a díra v žákovské knížce dřív, než nastoupil rozum. „Jedničkářka a podvodnice!“, zpanikařila jsem a rozběhla se za tatínkem. Ten se na mne jen dlouze podíval, povzdychl a pod tu pohromu napsal: „Omlouvám se za gumování, ukáplo mi pero...“
Egon Wiener: Vlastenectví | Zdeněk Burian | Obdiv k dobré práci… Obří sud
S paní Bahníkovou došla řeč i na někdejší a současný vztah k jazyku, k národu a to především v dobách ohrožení státu, kdy vlastenectví nebylo prázdnou frází. Jedním ze symbolů vztahu k českému a moravskému národu byl národní kroj. Psal se rok 1935 a paní Bahníková, tehdy mladá slečna, chtěla, jako mnozí ostatní, ukázat se na oslavách v národním kroji. Ale ten nebyl zadarmo. Doma na něj nebylo. V té době psaly noviny, že manželka prezidenta republiky dostala darem dva kroje. Napsala tedy paní Haně Benešové prosbu o jeden z nich. Rozběhlo šetření, dotazování, zakončené darem první dámy republiky.
Naděžda Munzarová: Nápad
Jednou jsem slyšela, že přílišná jistota a rychlost řešení zádrhelů jsou podezřelé. Vysvětlení, proč pomalejší metoda by měla být věrohodnější a správnější, se mi ale nedostalo. Jako odchovanec Rychlých šípů jsem se totiž donmnívala, že odpovědný jedinec, prosazující jakékoliv zlepšení domácnosti, obce a státu, mluví pravdu, říká-li, že dokonale rozumí problému, a proto že může najít rychlou odpověď a nápravu.
Stanislav Rudolf: Chystáte se na dovču?
Myslím tedy už na dovolenou! Chápu, že vy, kdo máte doma školáky, pochopitelně ještě pár týdnů počkáte, ale pro nás ostatní je květen možná tím nejkrásnějším měsícem, kdy dovolenou strávit. Většina z nás pochopitelně pálí na jih za sluníčkem a mořem. Už se nemůžeme dočkat, až se po dobré snídani typu švédského stolu rozvalíme na pláži a dáme sluníčku možnost změnit moučnou barvu naší pleti na zářivý bronz, ááách!
Milan Markovič: Negramotným na stará kolena
No a už se zase obávám, doslechl jsem se, že na jakési výběrové základní škole pro mimořádně nadané děti se už neučí psaní. Psaní rukou. Písmem psacím, ne tiskacím, abych byl pochopený. Bojím se, že při vší upřímné snaze to nepochopím a budu nadosmrti zhlížet na ty, kdo dopustili, abychom zase šmahem ruky zrušili, co tady bylo po staletí.
Danuše Markovová: Na svatého Jiří
Zřídkakdy se přihodí, že dávno zapomenutá místa dětství se před námi zničehonic rozevřou jako skála na Velký pátek a magicky nás vtáhnou do svých útrob. Jako v hypnóze zamíříme za blýskajícími se střípky hluboko do svého nitra. Rozprostřené poklady nás zlákají v odrazu lesku slunce natolik, že užasneme nad jejich podmanivě líbeznou prostotou.
Eduard Světlík: Hokejová reminiscence / Co si myslí kůň?
Byl jsem tehdy ředitelem závodního klubu a naše dechová hudba měla družbu nejen s některými dechovkami ve východním bloku, ale i s jednou rakouskou z Purkersdorfu, kousek od Vídně. Srpnové události předchozího roku mezinárodní styky zkomplikovaly, ale dosud nezhatily. Proto jsme v březnu jeli do Vídně domluvit podrobnosti výměnného zájezdu.
Milan Markovič: Hra, nič iné
Preboha, veď je to len hra! – vravievala mi mamina, keď som sa bezmála s plačom vracal domov po akomsi futbalovom megazápase na jednu bránu medzi chlapčiskami z našej ulice, keď som bol akurát v tej dvojici či trojici, čo – samozrejme nespravodlivo – prehrala. Po rokoch bol môj svokor-remeselník ešte lapidárnejší.
strana 1 / 26