Literatura – Na pokračování
Stanislav Moc: In vino veritas (1)
Takže když má žena objevila inzerát v lokálních novinách, že firma Penfolds hledá chemika pro svou fabriku v Minchinbury, kde vyráběla šumivá vína, byl jsem víc než ochoten ji vyslechnout. Do Minchinbury jsme to od nás měli vzdušnou čarou půl kilometru. Bože, ta krása, nemuset vstávat před čtvrtou!
Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (35)
Simona mi velice usnadnila první chvíle ve fitcentru. Jak mi už cestou prozradila, bylo zřízeno v suterénu bývalého kulturního domu. Vstupovalo se do něho postranním vchodem budovy, kde byla umístěna snadno přehlédnutelná tabulka o službách, které veřejnosti majitelé nabízejí. Vedla mě nejprve do šatny, kde jsme se převlékly do cvičebních úborů, sama mi jeden v sobotu dopoledne v obchodním domě vybrala!, pak už jsme mířily do posilovny.
Pavel Kovář: OTEC KULAK, SYN ZELENÝ BARON (4)
Stalo se to po žních v roce 1951. stále jsme hospodařili na našem statku, právě jsme mlátili, paní Andělová svým nenapodobitelným způsobem pouštěla klasy do mlátičky a stála nad hučícím strojem jako Bohyně úrody. Vše probíhalo jako obvykle, až na časté výpadky elektřiny. Nešlo však o přetíženou síť. Tehdy se totiž naplno rozhořel třídní boj.
Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (5)
Rozsadili nás cik cak v lavicích, abychom neopisovali, rozdali papíry s otázkami a my pak na ně ve vymezeném čase písemně odpovídali. O týden později se objevili ve škole znovu. Naše odpovědi měli zpracované, teď už nás měli seznámit jen s výsledky měření a pořadím mezi ostatními. S naměřeným IQ 128 jsem byla třetí ve třídě.
Sloupky Jiřího Menzela (24)
Ty barbíny jsou taky bohužel pro budoucí slečny estetický vzor, později většinou nedostižný. Dávají dětem univerzální příklad, který jim provždy určí míru vkusu a názor, jak by mělo děvče vypadat. Pokud má holčička od přírody jinou než štíhlou konstituci, pokud bude mít křivější nos, ňadra nikoli ve správné velikosti, nebo nebude mít správně dlouhé nohy, bude chuděra.
Jan Hora: Sběratel dobrodružství (2) Ztraceni v džungli
Francouzský turista Loic Pollois měl dobrodružnou povahu. Před lety doprovázel svého známého na přírodovědné výpravě do pralesa ve Francouzské Guyaně. Sbírali hmyz do entomologických sbírek. Drželi se v blízkosti města Saulu a žádnou divokou příhodu nezažili. Loic během krátkých výletů do džungle získal přesvědčení, že má dost zkušeností na delší cestu divočinou.
Luděk Ťopka: Příběh od Žárského rybníka (1)
Bylo to asi tejden po soudu v Budějicích, když partajní předseda Nývlt odešel z hospody, kam chodil pravidelně na mariáš. Protože ale domů nedošel ani do půlnoci, šla si pro něj do hospody jeho žena a našla ho u kostela s kudlou v zádech. Přijeli novohradský policajti s doktorem, ale nezbylo, než konstatovat smrt následkem vraždy.
Zdeněk Pošíval: Té noci svítil úplněk (18)
První sníh napadal už na led. Řeka pozvolna zamrzala, loďka byla vytažena na břeh a uložena dnem vzhůru pod starý přístřešek vedle hromady sena. A mně začínala práce. Sněhový poprašek jsem uvítal. Usnadňoval mi odhalovat stopy kožešinové zvěře, na niž jsem líčil pasti, nejrůznější nástrahy a případně si i vyhlížel vhodný posed pro střelbu. Byl jsem pryč celé dny a leckdy i přespával v lese, neboť za norky bylo nutné ubírat se hodně daleko.
Luděk Ťopka: MATES
Můj soused a přítel na chalupě v Chodovské Huti, myslivec a výtvarník Míra Třmínek vždycky samozřejmě měl a stále má psy. O jednom z nich teď chci vyprávět příběh, kterému by, nebýt tří svědků, asi těžko někdo uvěřil. Jmenuje se Mates, ten hrdina, a je to drsnosrstý jezevčík, dnes už devítiletý. V době, kdy se tato příhoda udála, však byl v nejlepších letech a síle.
Eva Ryba Drábková: Tajemství kouzel
Onoho dne seděla Eliška zamyšleně v podzimní zahradě. Paprsky zapadajícího slunce si klestily cestu mezi usychajícím listím rozložitého stromu, hrajícího všemi barvami, a příjemně ji hřály do zad. Seděla na kameni s lokty opřenými o kolena. Hlavu měla v dlaních a znuděně se dívala dolů k nohám. Tenisky, co měla na nohou, kdysi bílé s růžovými květy, teď byly šedivé a zaprášené. Polovinu květů poztrácela na všech těch dobrodružných výpravách za lučními koníky, motýly a beruškami na louce za domem. A špičky byly tak okopané a roztřepené, jako by se palce u nohou chtěly každou chvilku podívat ven.
Iveta Kollertová: Se sklopenou hlavou
Moje hrdost mi nedovolila, abych se vrátila zpátky tam, odkud mne vyhodili. Trpěla jsem jak zvíře, duševně jsem trpěla. Ponížení a nepochopení mne bolelo víc než ta zatracená jizva. Objeli jsme ještě dvě lékařky, které mne nevzaly jen proto, že jsem byla nad stav nebo mimo jejich působiště. Ženy mi dají jistě za pravdu, jak nepříjemná jsou jen slova: "Vyskočte si nahoru", natož doprošování o znovupřijetí tam, kde vás "vykopnou".
Iveta Kollertová: Bolest a ještě bolestivější ponížení
Náš bytný byl sice hodný a já mu nikdy nepřestala být vděčná, ale přece jen. Občas jsem měla pocit, že jsme jen levná pracovní síla. Jeho neočekávané vpády do našeho domečku mne začaly neuvěřitelně vadit. Nemohl spát, přišel a vysedával do noci u nás. Potřeboval poklidit, nemohla jsem odmítnout.
Ludvík Ťopka: Příběh lesní lavičky
Když mi bylo asi sedmnáct a zuřila už válka, stalo se, že v jeho revíru začal řádit pytlák. Oba jeho hajní i on sám, nalézali v lese často vývrhy a strýček Heini, jak jsem mu říkal, si zpočátku myslel, že pachatelem je někdo z chudých dřevařů z okolních vesnic. Pak se ale náhodou našla postřelená laň, která pytlákovi unikla a později uhynula.V jejím těle byla nalezena střela, která nemohla být vypálena ze žádné pytlácké pušky.
Luděk Ťopka: Časy se mění, co bylo, není
Jednou, při partičce karet s kamarády lékaři z Vinohradské nemocnice, jsem dostal nápad. Dohodli jsme se mezi sebou a sehráli milému herci zase divadlo my. Primář R. ho pozval na další vyšetření a pak mu konečně prozradil název domnělé choroby a doporučil nový a zázračný, nedávno objevený a vysoce účinný lék z rostliny Huayontas z peruánských pralesů.