Literatura – Na pokračování

Iveta Kollertová: Jsem zase člověk

Ranní vzbuzení, odebrání krve a nastávající vizita. Páteční den se probíral jen pomalu, sluníčko se snažilo prorazit skrz žaluzie a bez úspěchu zmizelo za mrakem. Snídaně na vidličku se nekonala, sestřička mi naskládala tři misky vývaru a bylo po parádě. Upozorňuji šeptem okolí, že můj žaludek nepojme ani jednu misku, natož všechny tři.

Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (1)

A už ji měla! Vystřihla jsem jí takovou facku, že se zapotácela až ke dveřím. – Tohle si ke mně dovolovat nebudeš! přidala jsem navíc a bylo mi jedno, že vzbudím Patrika i malou Lindu, která spí vedle v ložnici. Moje dcera se chytla za levou tvář, úkosem se na mne zadívala a nenávistně štěkla: – Peníze mi snad můžeš dát! Chci si koupit brýle!

Iveta Kollertová: Akce matrace

Pravda, najdou se i tací, co se takových jako jsem já chytnou jak klíště a snaží se nás vycucnout. Anonymní internet přitahuje i lidi, kteří se na vás usmívají a pěkně zezadu vrazí kudlu do zad. Ale na takové taky jednou dojde a já věřím, že žádný špatný čin nezůstane nepotrestán. Žena, které jsou tyto řádky směřovány, ví a pozná se.

Sloupky Jiřího Menzela (21)

Vrátil jsem se z Bukurešti. Byla tam přehlídka věnovaná panu Hrabalovi a mým filmům. Bylo mi tam dobře a všichni na mne byli hodní. To město je velice zajímavé, připadalo mi, jako když se probouzí z nehezkého snu. Kdysi bylo náramně bohaté se širokými třídami a výstavnými bohatě zdobenými domy. Dneska je to už ale smutná, zašlá a hodně omšelá paráda.

Zdeněk Pošíval: Vůně čerstvých pilin, chleba a medu (3)

Zatímco ty dva dny po bombardování Prahy s cestou na Vysočinu setrvaly v paměti takřka minutu po minutě, vzpomínky na probouzení v babiččině posteli už hodně vymazal čas a pokračování oněch chvilek pětačtyřicátého roku se mi slévají do střepin. Patrně mě tehdy probudil tříletý bratránek Jaroušek a cosi žvatlal, jenže pro mé vidění her byl příliš malý, ale možná mě z postele vyhnala vidina zasněžené radňovské krajiny a zamrzlý dědečkův rybník, jejž jsem do té doby neznal.

Sloupky Jiřího Menzela (20)

Nevěděl jsem, že budu mít tolik známých a přátel, kteří mají dost prostředků i snobských tužeb, a kteří by si podobný přepych - mít vlastního komorníka, sluhu, majordoma, či jak by ho pojmenovali - rádi dovolili. Telefonovali mi kamarádi, kteří to vzali jako recesi, ale taky mi volali a vyhledali mne lidé, do kterých bych to nikdy neřekl, ale kteří opravdu projevili vážný zájem mít někoho takového, kdo by jim podával poštu, ošetřoval šatstvo, uváděl hosty, naléval drinky a já nevím co všechno musí takový správný komorník dělat.

Zdeněk Pošíval: Té noci svítil úplněk (7)

Probudil mě až rozbřesk. Zubřice ještě spala, ale jistě ne dlouho, plameny totiž nestačily pohltit naposledy přiložené dřevo. Ležela na rohoži, stočená do klubka a zamotaná do tkané pokrývky. Dalmatiku měla složenu pod hlavou. Byla pod látkou patrně nahá, protože jí vykukovala obnažená noha až nad koleno, a já na ni civěl jako na nějaké zjevení a divil se, jak je jiná než mužská, navíc nezvykle dlouhá, měla hladkou a bílou pokožku, neboť na rozdíl od svých pihovatých vesničanek, se patrně nikdy nevystavovala slunci.

Zdeněk Pošíval: Té noci svítil úplněk (5)

Zamotala se mi do ruky šňůrka u krku. Připletl se k tomu navíc i vous. Došlo mi to, až když mě probudila svíravá bolest zápěstí a já rozespale zpanikařil úlekem, co se to vlastně stalo. Trhl jsem rukou, abych se oprostil od nepříjemného pouta a uvolnil paži i vousy. Šňůrka se přetrhla a váček ze škebliček kamsi odlétl i s chomáčkem ozdoby mých tváří. Probral jsem se.

Iveta Kollertová: Já věděla, že jsem prozatím zvítězila

Pak jsem dostala „andělíčka“, punčochy na nohy i injekci a jediné, co si pamatuji, je moment, kdy jsem vyjížděla ze dveří. Nebála jsem se, bylo mi to jedno. Myslela jsem si, že je to banální operativní zákrok, kterých dělají dvanáct do tuctu. Odvoz na operační sál se rozplynul až do doby, kdy jsem se probírala a kdosi mi říkal: "Paní Kollertová, vytáhneme vám podpůrné dýchání.“

Iveta Kollertová: Když mne opět navštívil strach

Měl tik ve tváři, byl to jak klasický roztržitý pan profesor ze starých filmů, držící kladívko na zkoušení reflexů. Působil uklidňujícím dojmem, a i když jsme se my pacientky culily do polštářů, zůstal mi ve vzpomínkách jako jeden z těch milých a hodných lékařů, kteří prošli mým životem i nemocemi. Prohlídky nic nového nepřinášely a doktor "Tik", jak jsme mu tajně říkaly, si se mnou nevěděl rady.

Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (30)

Stav naprosté ignorace trval mezi námi přibližně dva týdny. Luboš v tu dobu pobýval doma jen velice zřídka. Z rozhovorů, které vedl občas při jídle s dětmi, jsem se dovídala, že v zájmu firmy, která neobyčejně vzkvétala, jezdí po celé republice i do zahraničí sjednávat obchody, zajišťovat přísun zboží, takže nemůže být třeba několik dní i nocí s nimi.

Iveta Kollertová: Dny utíkaly jak splašené

Otevřely se dveře do pokoje a sestřička vezla vozíček, na kterém stálo osm lahví zabalených do neprůsvitné látky. Jednu po druhé pokládala na stolek, větší i menší, průzračné barvy. „Je to dobré!" pomyslela jsem si.Na oddělení kolovalo, že kdo má chemoterapii růžové barvy, tomu vypadají vlasy hned. „Jdeme na to?" zeptala se sestřička a nasadila první láhev. Kývla jsem a natáhla ruku.

Michal Čagánek: Malá (2)

Chodím za maminkou každý den, když je to jenom trochu možné. A to je téměř vždy. Jedině tehdy nejdu, když mě tatínek zamkne v pokoji, protože dostane vztek, že jsem tak malá a všechno můžu. Kamkoliv jít, kohokoliv navštívit, vůbec se nebát a klidně vidět anděly, dobro a lásku. On nemůže nic. „Tak řekni, můžu ovlivnit krizi? Děcka v Africe brečí hlady a já můžu co?! Akorát houby! Všecko je to byznys! Prachy, prachy, prachy!“ křičí sám na sebe, bouchá do stolu.

Jan Hora: Sběratel dobrodružství (24) Lovci dinosaurů

Na jaře roku 1876 přijeli do městečka Franklin ve státě Idaho tři muži. Vystoupili z vagonu úzkorozchodné železnice a vydali se k nejbližší stanici dostavníků. Byl to paleontolog Charles Sternberg se svým přítelem Isaacem a profesor Edward Cope. Měli namířeno do divokého a téměř neprobádaného kraje Bad Lans. Chtěli prozkoumat povodí řeky Judith, kde se údajně nacházely kosti předpotopních zvířat. Přes holé a nehostinné pláně Idaha cestovali dostavníkem. Byla to krušná a ne právě pohodlná cesta. Dostavník, tažený koňským spřežením, zvedal oblaka žlutého prachu a ctihodní lovci fosílií ho měli v šatech, v ústech i v očích.