Literatura – Na pokračování
Václav R. Židek: Sám ve víru zdymadel (1)
Děj se co děj, nikdy v budoucnosti nezažiji tak krásné dobrodružství, jaké se mi tu nabízí. Kdybych si podrobil Everest nebo doletěl na Měsíc, nezískal bych nic a byl bych nespokojen, poněvadž ani na vrcholku Himálají, ani na povrchu jiné planety, bych nikdy neunikl nelítostným výčitkám, že jsem neproplaval Panamským průplavem.
Ivo Fencl: Sněžná pohádka (5)
Kteroukoli chodbičku tatínek vybral pro další postup, vždycky se ukázala po pár zákrutech slepá. S lákavými bočními tunýlky to vycházelo zrovna tak. Jako by náhle všechny stezky ústily jen do propastné nicoty starého zákona a ani bílí "strážníci" jim neporadili. Mlčeli. Usmívali se. Čekali. A paúsměvy těch bílých paňáců z ledu a bez srdcí byly na každé další křižovatce. Úplně stejné. Desítky a možná stovky Lorenců se na maminku s tatínkem usmívaly strnule trčícími uhlíky koksu a stěny bludiště zářily do tmy hlaďounkým ledem. Jako skluzavky kluzké klouzačky pod botami zlolajně podkluzovaly a rychle, ba ďábelsky rychle přituhovalo.
Ivo Fencl: Sněžná pohádka (4)
Na všechny sněžné křižovatky pak děti postavily sněhuláky, kteří jako by z uhlíkového oka vypadli tomu prvnímu, původnímu a legendárnímu Lorencovi, a sněhulákům daly pak děti nosy vyrobené z omytých mrkví a eskymácká příjmení a pověřily je řízením lední dopravy a Lorenc byl jmenován vrchním inspektorem pro chumelení. Ani na rodiče úplně nezapomněly. Nakreslily jim podrobné plánky cestiček po vzoru toho prvního, který vytvořila Katka.
Ivo Fencl: Sněžná pohádka (3)
Stejné vločky dopadaly i všude okolo a široko daleko na kraj a nepřestalo to po celou dlouhou noc a ani ne ráno a když maminka vytáhla roletu, vrstva sněhu dosahovala poloviny okenních tabulek a strašnou hmotou se chtěla promáčknout do vyhřátého nitra chaloupky, a když tatínek otevřel, uviděli bílo zdola až nahoru, jen jednolitou, bleďounce modrou stěnu z cukrové vaty... "A zase práce!" broukl táta. "Jupííííí!" vykřikly děti. "Můžeme pomáhat?"
Stanislav Moc: In vino veritas (1)
Takže když má žena objevila inzerát v lokálních novinách, že firma Penfolds hledá chemika pro svou fabriku v Minchinbury, kde vyráběla šumivá vína, byl jsem víc než ochoten ji vyslechnout. Do Minchinbury jsme to od nás měli vzdušnou čarou půl kilometru. Bože, ta krása, nemuset vstávat před čtvrtou!
Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (35)
Simona mi velice usnadnila první chvíle ve fitcentru. Jak mi už cestou prozradila, bylo zřízeno v suterénu bývalého kulturního domu. Vstupovalo se do něho postranním vchodem budovy, kde byla umístěna snadno přehlédnutelná tabulka o službách, které veřejnosti majitelé nabízejí. Vedla mě nejprve do šatny, kde jsme se převlékly do cvičebních úborů, sama mi jeden v sobotu dopoledne v obchodním domě vybrala!, pak už jsme mířily do posilovny.
Pavel Kovář: OTEC KULAK, SYN ZELENÝ BARON (4)
Stalo se to po žních v roce 1951. stále jsme hospodařili na našem statku, právě jsme mlátili, paní Andělová svým nenapodobitelným způsobem pouštěla klasy do mlátičky a stála nad hučícím strojem jako Bohyně úrody. Vše probíhalo jako obvykle, až na časté výpadky elektřiny. Nešlo však o přetíženou síť. Tehdy se totiž naplno rozhořel třídní boj.
Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (5)
Rozsadili nás cik cak v lavicích, abychom neopisovali, rozdali papíry s otázkami a my pak na ně ve vymezeném čase písemně odpovídali. O týden později se objevili ve škole znovu. Naše odpovědi měli zpracované, teď už nás měli seznámit jen s výsledky měření a pořadím mezi ostatními. S naměřeným IQ 128 jsem byla třetí ve třídě.
Sloupky Jiřího Menzela (24)
Ty barbíny jsou taky bohužel pro budoucí slečny estetický vzor, později většinou nedostižný. Dávají dětem univerzální příklad, který jim provždy určí míru vkusu a názor, jak by mělo děvče vypadat. Pokud má holčička od přírody jinou než štíhlou konstituci, pokud bude mít křivější nos, ňadra nikoli ve správné velikosti, nebo nebude mít správně dlouhé nohy, bude chuděra.
Jan Hora: Sběratel dobrodružství (2) Ztraceni v džungli
Francouzský turista Loic Pollois měl dobrodružnou povahu. Před lety doprovázel svého známého na přírodovědné výpravě do pralesa ve Francouzské Guyaně. Sbírali hmyz do entomologických sbírek. Drželi se v blízkosti města Saulu a žádnou divokou příhodu nezažili. Loic během krátkých výletů do džungle získal přesvědčení, že má dost zkušeností na delší cestu divočinou.
Luděk Ťopka: Příběh od Žárského rybníka (1)
Bylo to asi tejden po soudu v Budějicích, když partajní předseda Nývlt odešel z hospody, kam chodil pravidelně na mariáš. Protože ale domů nedošel ani do půlnoci, šla si pro něj do hospody jeho žena a našla ho u kostela s kudlou v zádech. Přijeli novohradský policajti s doktorem, ale nezbylo, než konstatovat smrt následkem vraždy.
Zdeněk Pošíval: Té noci svítil úplněk (18)
První sníh napadal už na led. Řeka pozvolna zamrzala, loďka byla vytažena na břeh a uložena dnem vzhůru pod starý přístřešek vedle hromady sena. A mně začínala práce. Sněhový poprašek jsem uvítal. Usnadňoval mi odhalovat stopy kožešinové zvěře, na niž jsem líčil pasti, nejrůznější nástrahy a případně si i vyhlížel vhodný posed pro střelbu. Byl jsem pryč celé dny a leckdy i přespával v lese, neboť za norky bylo nutné ubírat se hodně daleko.
Luděk Ťopka: MATES
Můj soused a přítel na chalupě v Chodovské Huti, myslivec a výtvarník Míra Třmínek vždycky samozřejmě měl a stále má psy. O jednom z nich teď chci vyprávět příběh, kterému by, nebýt tří svědků, asi těžko někdo uvěřil. Jmenuje se Mates, ten hrdina, a je to drsnosrstý jezevčík, dnes už devítiletý. V době, kdy se tato příhoda udála, však byl v nejlepších letech a síle.
Eva Ryba Drábková: Tajemství kouzel
Onoho dne seděla Eliška zamyšleně v podzimní zahradě. Paprsky zapadajícího slunce si klestily cestu mezi usychajícím listím rozložitého stromu, hrajícího všemi barvami, a příjemně ji hřály do zad. Seděla na kameni s lokty opřenými o kolena. Hlavu měla v dlaních a znuděně se dívala dolů k nohám. Tenisky, co měla na nohou, kdysi bílé s růžovými květy, teď byly šedivé a zaprášené. Polovinu květů poztrácela na všech těch dobrodružných výpravách za lučními koníky, motýly a beruškami na louce za domem. A špičky byly tak okopané a roztřepené, jako by se palce u nohou chtěly každou chvilku podívat ven.