Literatura – Na pokračování
Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (35)
Simona mi velice usnadnila první chvíle ve fitcentru. Jak mi už cestou prozradila, bylo zřízeno v suterénu bývalého kulturního domu. Vstupovalo se do něho postranním vchodem budovy, kde byla umístěna snadno přehlédnutelná tabulka o službách, které veřejnosti majitelé nabízejí. Vedla mě nejprve do šatny, kde jsme se převlékly do cvičebních úborů, sama mi jeden v sobotu dopoledne v obchodním domě vybrala!, pak už jsme mířily do posilovny.
Iveta Kollertová: Věřte v sebe a v lidi kolem vás!
Myšlenky se točily kolem docela obyčejných věcí, telefonáty nebraly konce. Blížil se den D, blížilo se narození mé vnučky. Den co den jsme s maminkou a dcerou sedávaly v mém malém pokojíku a tipovaly, kdy se dostaví vytoužený porod a narození mé vnučky. Jména byla vybrána, svetříky od přátel uložené ve skříňce.
Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (7)
Pokud nebyl někde na služební cestě, staly se naše společné vycházky po městě a do okolí města v následujících dnech samozřejmostí. Dokonce jsem se přistihla, že už ho nedočkavě vyhlížím, zda nás nečeká. Také jsem se rozhodla nevracet se už k našemu rozchodu. Snad proto se pokaždé se mnou normálně bavil.
Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (6)
Od té chvíle jsem se v práci měla jako prasátko v žitě. Protože stavba pekárny vyrůstala hned proti stříbrovické tržnici, podstrkovali mi chlapi, pokaždé s mírným ostychem, pomeranče, dozlatova vybarvená jablka, asi největší, která na stánku prodavačky nabízely. Ale já se vůbec neupejpala, naopak ještě než odešlo, všechno hned před nimi zhltala.
Pavel Kovář: OTEC KULAK, SYN ZELENÝ BARON (4)
Stalo se to po žních v roce 1951. stále jsme hospodařili na našem statku, právě jsme mlátili, paní Andělová svým nenapodobitelným způsobem pouštěla klasy do mlátičky a stála nad hučícím strojem jako Bohyně úrody. Vše probíhalo jako obvykle, až na časté výpadky elektřiny. Nešlo však o přetíženou síť. Tehdy se totiž naplno rozhořel třídní boj.
Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (5)
Rozsadili nás cik cak v lavicích, abychom neopisovali, rozdali papíry s otázkami a my pak na ně ve vymezeném čase písemně odpovídali. O týden později se objevili ve škole znovu. Naše odpovědi měli zpracované, teď už nás měli seznámit jen s výsledky měření a pořadím mezi ostatními. S naměřeným IQ 128 jsem byla třetí ve třídě.
Jan Hora: Sběratel dobrodružství (2) Ztraceni v džungli
Francouzský turista Loic Pollois měl dobrodružnou povahu. Před lety doprovázel svého známého na přírodovědné výpravě do pralesa ve Francouzské Guyaně. Sbírali hmyz do entomologických sbírek. Drželi se v blízkosti města Saulu a žádnou divokou příhodu nezažili. Loic během krátkých výletů do džungle získal přesvědčení, že má dost zkušeností na delší cestu divočinou.
Iveta Kollertová: Potkala jsem sama sebe
Jeho radost zdvojnásobila tu mou a já si teprve uvědomila, že ho vlastně poprvé uvidím na pískovišti, na klouzačce, na houpačkách. Nemusím ani popisovat, co se ve mně dělo. Těch pocitů bylo tolik, srdíčko mi bouchalo jak o život, oči zářily a já rukama neuměle popoháněla kolečka vozíku směrem z pokoje.
Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (3)
V prvních týdnech na nové škole jsem byla, stejně jako ostatní, dost vyděšená. Všechno bylo najednou jiné: profesoři, spolužáci, odborné předměty, jiný způsob vyučování i zkoušení. Některých kantorů jsme se vyloženě báli. Podivínský profesor Kotek nás děsil vlastně až k maturitě. Byl to už starší muž mohutné postavy, lysého čela a nápadně černých vousů.
Iveta Kollertová: Splněný sen
Po návštěvě obvodní lékařky jsem se ujala role operátorky mobilních služeb. Zavolala jsem do nemocnice s tím, že sehnat onoho doktora bude skutkem rychlým, bezproblémovým. Stejné myšlenky ale neměli v nemocnici, obvolala jsem chirurgii, ortopedii, zburcovala sestry zmíněných oddělení, vyslechla lékaře, kteří zde mají službu, avšak výsledek nulový.
Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (2)
Naše rodina žila dosti skrovně. Táta pracoval jako elektrikář v místním Multiplexu, maminka prodávala v zelenině. Bydleli jsme v činžovním domě za rybníkem zvaným Hrušovák. Byt v prvním patře byl malý, jen 2+1. za jedničkou se skrývala úzká kuchyňka s jedním oknem, pod kterým rodiče umístili dosti nepohodlnou válendu.
Zdeněk Pošíval: Té noci svítil úplněk (18)
První sníh napadal už na led. Řeka pozvolna zamrzala, loďka byla vytažena na břeh a uložena dnem vzhůru pod starý přístřešek vedle hromady sena. A mně začínala práce. Sněhový poprašek jsem uvítal. Usnadňoval mi odhalovat stopy kožešinové zvěře, na niž jsem líčil pasti, nejrůznější nástrahy a případně si i vyhlížel vhodný posed pro střelbu. Byl jsem pryč celé dny a leckdy i přespával v lese, neboť za norky bylo nutné ubírat se hodně daleko.
Vladimír Vondráček: Naši mazlíčci a ti druzí (1)
Přiznám se, že na rozdíl od svých dětí a vnoučat jsem ve svém dětství žádné domácí zvířátko neměl, když se nepočítá nějaká ta bleška či veška, kterou jsem si přinesl domů ze školy. Možná by se ale dali započítat už zmínění chrousti nebo housenky, které jsme „odvážně pěstovali“ z nejrůznějších důvodů v krabičkách od sirek.
Sloupky Jiřího Menzela (37)
Je horký srpnový den, do oken mi praží sluníčko a každý, kdo má rozum, leží někde u vody. Jenom já sedím doma a smolím tyhle sloupky, protože jsem to, blbec, slíbil. Kolem mne jsou hromady nevyřízených dopisů, stohy nepřečtených scénářů, spoustu nedopsaných vyjádření k těm scénářům, řada těch věcí čeká na dokončení už několik měsíců a já nejsem s to překonat svoji lenost, zadupat a umět si zakázat tu proklatou větu, větu která mne už od domácích školních úloh provází celý život.