Literatura – Povídky
Čerti kolem mlejna / Když odešel, napadl bílý sníh / Veselé Vánoce pana doktora
Slezl z vrby a posadil se do trávy, kde napřed vyhradil místo vyděšenému mlynářovi. Dlouho s ním rozprávěl, fajfku nacpal snad třikrát. A slíbil mu pomoc. Ne za dušičku. Jen tak, protože neměl rád smutné oči mlynářky a scházel mu ...
Antonín Suk: Muškaření
V tažnějších proudcích pod Němčicemi, v místech kde se Sedlický potok tulil ke stráni vyzrálé kmenoviny Říhového lesa a ponenáhlu přecházel do stávku Zelenkového mlýna, se čas od času zablýsklo živé stříbra a rubíny nad leskem peřejí. Přitom se pravidelný běh vlnek zrozených z kmenů ležících v korytě potoka nějak zmateně porozběhl. Tam kde se to stalo, se často udělalo na hladině kolečko.
Ivan Kraus: Televizní zajíc
Pokud si někdo myslí, že psát televizní programy pro děti je snadné, pak se velice mýlí. O tom, co se dětem líbí a co je pro ně vhodné, totiž nerozhodují děti, ale redaktoři. I když mnozí redaktoři byli kdysi aké dětmi (někteří se zřejmě narodili rovnou v redakci) a měli v ústech dudlík místo cigarety a v ruce nejprve chrastítko, které později zaměnili za telefon, na své dětství zřejmě už zapomněli. Svědčí o tom skutečnost, že si neustále ověřují vhodnost programů v odborných příručkách.
Karel Bůna: Vzpomínky, čili defragmentace
Čím to asi je, že se v pozdním věku všichni v myšlenkách vracíme k dějům dávno minulým, že se nám nečekaně a většinou i nechtěně před očima objevují vzpomínky na něco naprosto nedůležitého, co náš následující život vůbec neovlivnilo? Je náš mozek „harddisk“, stejný jako ty počítačové, jen z jiného materiálu, místy zatížený resty životních zážitků či drobných událostí? Potřebuje rovněž občasnou defragmentaci? A když tak neučiníme sami zpytováním svědomí nebo zpovídáním se někomu, čistí se tento náš „harddisk“ samovolně?
František Mendlík: Odměna za krádež v restauraci Šerák
Výpravčí Vašek Rambousek pamatuje osvětlení návěstidel a výhybkových těles petrolejem. Na stavědlech a traťových hradlech čistil komínky a doléval petrolej.Člověk snadno přivyká civilizaci. Pobyt na chatě bez vymožeností civilizace může být pro romantické duše zážitkem. Většina populace však raději vstřebává drsnou krásu přírody prostřednictvím televizní obrazovky.
Jan Jurek: Tichý člověk
Bylo to tiché klidné místo, chtělo by se říci téměř zapomenutý kout světa. Každý tam znal každého a věděl o něm tolik, jako by to byl člen rodiny. Až na jednu výjimku. Muž, který se tam jednoho krásného dne objevil, byl pro tamní starousedlíky velkou neznámou. Koupil si starý malý dům, položený v přívětivém a hřejivém prostředí pod kopcem plným vinic a v závětří už tak málo zabydleného místa. O tom člověku kolovaly nejrůznější řeči, ale jen malá část z nich se zakládala na pravdě.
Ivan Kraus: Prolog
Přišlo to tak překvapivě a neočekávaně, že někteří tomu ani nemohli uvěřit a jiní se báli, protože se lekali všeho nového. Vítr prý zadul zrovna v okamžiku, když si několik lidí připnulo vrtulky a příruční křídla. Někdo je měl na zádech, někdo se držel deštníku poháněného motorkem, který na poslední chvíli odmontoval ze sekačky na trávu, nebo vytáhl z kůlny. Jeden občan použil kola a šlapal, až se vznesl.
Luděk Ťopka: Úhoř
Stál na břehu nepohnutě a v úžasu na to zíral soustředěně již několik minut. Jeho pozornost a nervy byly tak vypjaté, že necítil ani své strnulé svaly a nevnímal okolí. Ta věc se objevila zcela náhle. Vlastně si ji všiml teprve když odraz měsíčního svitu na hladině řeky zmizel a to ho přimělo zdvihnout oči od kousku bílého polystyrenu, který mu ve tmě sloužil jako čihadlo.
František Mendlík: Něhoslav Podborský
Železniční důchodce Vendelín Ohnoutka nemá jenom průpravu z dopisovatelských kurzů. Má spisovatelství v genech. Literární činnost projevoval už pradědeček Valerián, který coby student sepsal sbírku básní Srdce v tunelu. Tu vydal vlastním nákladem a probendil tak věno prababičky Hermíny. Prodal jen pár knih prostřednictvím knihkupce pana Pospíšila. Kupoval si je sám v přestrojení. Něco rozdal a zbytek nákladu sežraly myši.
Luděk Ťopka: Jezinka
Měl jsem kdysi dávno, ještě ve válečných letech, spolužáka Oldu Nikodýma, který podobně jako já, miloval přírodu, zvířata a les a byl rozhodnut pro kariéru lesáka. Mnohokrát jsme spolu prochodili celé oujezdské polesí, které se svými dvanácti sty hektary nebylo sice velké, ale pro nás, kluky z přilehlých vesnic, jediné.
Stanislav Moc: Ulévat bohům se musí!
Já, který mám už z třetí třídy základní školy „U Nádraží“ ve Vršovicích posudek od pí učitelky Zděnkovské, rok nato soudružky Hnězdovské, protože se změnil její status svobodné, jakož, bohužel i režimu, že jsem rozený rebel a nenapravitelný „ring leader“, jsem to měl s úřady vždy těžké.
Český triathlon
Člověk si má užít dokud to jde. Říkal mi kluk ze Dvora Králové, že „v našem lese se už kácí“. A je to pravda, naše generace dorostla a v nekonečném pochodu všech generací je na řadě. Pohnut touto radou, jakož i touhou mé rodiny ....
Zbyněk Slavětínský: Maruška
Auto sjelo na štěrk krajnice a tiše zastavilo u laťkového plotu. Na udusané hlíně a kočičích hlavách dláždění dvorku si hrálo pár polonahých romských dětí. Dveře patrového domu byly doširoka otevřené, na schodech před nimi seděl stařec, s cigaretou ubalenou z novinového papíru. Plnovous až na prsa, nažloutlý kolem úst, se mu třásl. Pohleděl na mě lesklýma očima.
Ivo Fencl: (Ne)ztracena v Německu
Vysoké škole, na které jsem byla zaměstnána, ubývaly finance. Na katedře chemie vládl ostrý konkurenční boj. V některých případech nekráčelo jen o posty, ale o setrvání na fakultě. Důsledkem války se stala rivalita mezi profesory. Jsem žena a nevím, nakolik jsem se v jejich očích vymykala šedému průměru, nicméně jsem se stala objektem závisti, mimo jiné asi pro svobodomyslnost a zřetelnou inteligenci.