Literatura – Povídky
Milan Prokš: Čtvrtý v háji
Přestože můj věk mě k tomu zdaleka ještě neopravňuje, i já si občas prožiju období jakési životní beznaděje a každodenní marnosti. Ne, nespletli jste se. Jsem to pořád ještě já, Tomáš Sláma, dvacet let, povoláním maturant elektrotechnické průmyslovky nepřijatý na vejšku, čekající na další přijímací zkoušky a toho času pracující (teda vlastně jen brigádnicky) jako řidič a zároveň děvečka pro všechno na soukromé klinice plastické chirurgie (PeChu).
Rosita Ciglerová: Na samotě u vody
Když se Lenka objevila na parkovišti, první, co přivábilo její pohled, byl béžový, majestátně vyhlížející poslední model Volva, za jehož volantem neseděl nikdo jiný než sám Vojtěch. Přibližovala se důstojně a beze spěchu, jako by na ní čekal bratr a ne milenec. Byla už tak blízko, že zaslechla otevřeným okénkem Vojtovo pochvalné hvízdnutí. Dveře vozu si otevřela sama, protože tolik zase na firemním parkovišti riskovat nemohla, aby dovolila galantnímu Vojtovi tento úkon. Pak se zabořila do rozpálené kůže sedačky v očekávání věcí příštích. „Ahoj,“řekla jen a nastavila tvář k přátelském líbnutí.
Jan Jurek: Výlet lodí
Stáli jsme na molu a čekali, až loď přirazí ke břehu. Bylo časně ráno, slunce vycházelo na obzor, na plážích ještě nikdo nebyl, jen pár turistů, co si přivstali, aby si mohli dát lehátko do stinného místa. Já, můj bratr a otec. Byli jsme na dovolené v Chorvatsku a právě na ten den jsme si naplánovali výlet lodí na ostrovy Hvar a Brač. Bude to fajn, užijeme si to, řekl otec a mě i bráchu přesvědčil, že teda jo, že to zkusíme, aspoň bude nějaká změna po sedmi dnech probděných na pláži. Ukázalo se to jako dobrý nápad.
Ivan Kraus: Bobřík mlčení a bobřík odvahy
Do skautu jsem začal chodit po válce. Protože byl katolický, chodili jsme každou neděli, když jsme jeli na výlet, nejprve všichni na mši. Pokaždé jsem se divil, že naši vedoucí mohli jít do chrámu v krátkých kalhotách. Díval jsem se na jejich chlupaté nohy a nebyl jsem si jist, jestli takhle mohou předstoupit před Pána boha, který se měl v kostele na ty nohy dívat.
Emília Molčaniová: Nerozumiem tomu... / Žiadosť
Upratovala som mužovi šuplíky nočného stolíka, keď mi zrak padol na hrubý zošit v modrej väzbe. Len som tak letmo prelistovala zopár stránok a zistila som, že je to jeho denník. Vôbec som netušila, že niečo také existuje. Môj muž a denník! To by skôr pristalo našej dcére, puberťáčke. Viem, že sa to nemá, ale nedalo mi, aby som si zopár stránok neprečítala.
Fialové slunce
„Platící truchlíci! Neplatící všiváci! Dohromady diváci! Což nemáte nic na práci – jen slídit po mé legraci? Jmenoval se Tonda! Tonda po nebožtíku tátovi. Po nebožtíku ujovi z tátovy partaje. Po nebožtíku strykovi z máminy partaje. Víte nejlíp: žádná díra na světě nemiluje zrcadlo. Tak i v Malém Poříčí byl Tonda jenom pitomeček, vysušený mozeček, na hřišti však pán – Antonio král!
Jitka Krpensky: Slohová práce na téma "Moje Vánoce"
Když maminka pár týdnů před Vánocemi vyzvídala, co bych si tak asi přál, tak jsem se nejdříve zeptal, jestli si myslí, že jsem ještě malé dítě. Se smíchem mě ujistila, že samozřejmě né, ale že i takové velké dítě si jistě něco přeje. A tohle přiznání se mi moc hodilo. Já totiž jedno velké přání mám – psa. Jenže maminka pořád tvrdila, že jsem ještě malý a že bych se o něho nemohl pořádně starat. „No mami, tak to je príma, to už bych tedy mohl dostat psa,“ zajásal jsem.
Monika Petrlová: Bílosrstým ploutvonožcům v patách
Ostré polární slunce nedovolilo Atuat delší dobu koukat týmž směrem. Sluneční paprsky bezostyšně vypalovaly její siluetu na zeď jednoho z ledových domů inuitské vesnice. Byl to tentýž dům, v němž před sedmi slunovraty v bolestech přivedla na svět malého Okiho. Dům, který s Maem a jeho bratrem holýma rukama po dlouhé týdny stavěli.
Stanislav Moc: Austrálie - můj osud (28)
Nejraději jsem měl večery, kdy jsme seděli kolem ohně už vykoupaní a jen kecali, pili pivo nebo hráli na kytaru a zpívali. Pili jsme celkem střídmě, nikdo nechtěl druhý den jít na lajnu s bolehlavem, ale vynahrazovali jsme si to v sobotu. V neděli jsme nepracovali, nýbrž chodili na lov nebo psali dopisy domů, takže případný bolehlav ze sobotního večera měl větší šanci na pořádnou léčbu.
Antonín Suk: Sázka
Když jsem nastoupil do Vickovic, vedla v našem souboji dlouho prasata. Bylo jich zde dost, ale já byl natolik nezkušený, že jsem na ně nestačil. Tak jsem se učil litry a litry potu, nespočetnými kilometry našlapanými ve sněhu a nocemi bez postele. Jak se ukázalo jen trošku sněhu, doběhl jsem po jejich stopách z Bludova do Třebětína několikrát za odpoledne. A to ne po cestách!
František Mendlík: Bohatýrský smích
Předmět „Železniční doprava“ na železniční průmyslovce ve Valticích byl doménou profesora Augustina. Tento pán měl vzezření anglického lorda a jako by z oka vypadl Neville Chamberleinovi, známému to zástupci Velké Británie v Mnichově v neblahém roce 1938. Suchý anglický humor mu ovšem chyběl. Vytáhlý a asketický pán s knírkem byl legrace prost. Snad k tomu přispěla prodělaná žaludeční choroba.
Luděk Ťopka: Pohádky z mechu, jehličí a trav
Ne, nehodlám tu vyprávět pohádky, ale potěšit sebe i vás a znovu vyvolat ty krásné houbařské zážitky, na které já mohu, bohužel, už jen nostalgicky vzpomínat. Myslím, že každý houbař, ať skalní či jen příležitostný, jistě rád přizná, že mnohdy, když našel nějaký výstavní kousek, vydechl s úžasem: „No to je ale pohádka!“ a zavzpomíná na pohádkovou pohodou při svých výpravách do našich pohádkově krásných lesů.
František Mendlík: Svérázný výklad teorie relativity
Je měsíc únor. Pro vinaře Vaška Bouchala doba vegetačního klidu. Výpravčí a majitel dvou vinohradů jezdí na kondiční rehabilitace do Luhačovic zásadně ve druhém měsíci v roce. Vždy po dvou letech se spojí s kamarádem, výpravčím Frantou Randákem. Tihle spolužáci pak pravidelně tráví čtrnáct dnů pospolu. Jejich pokoj má zvláštní účel. Skrývá se v něm propagační oddělení vinařského zasilatelství.
Vladimír Kulíček: Jak se dá myslet za roh
Pracoval jsem kdysi společně s velmi zajímavým člověkem. Byl vysokoškolsky erudovaný, inženýr strojař. Ve svém okolí, ale zejména tam, kde jej znali méně, nebo jen za příležitostných okolností, byl znám jako nenapravitelný až fatální pesimista. Vybudoval si tuto pověst vlastně sám různými výroky, z nichž snad nejznámější byl : „Oběsit jsme se měli jako mladí, teď to již nestihneme!“