Literatura – Povídky
Ahoj babi!
Už sedm let mi něco chybí ... Víš, že to budeš asi Ty? Čím víc se konfrontuju se světem, tím víc mi scházíš. Neveselá přímá úměrnost. Ale neboj, nesmutním, jen si tak občas vzpomínám… „Nebuď takovej pukl!“ říkala jsi mi při večerních debatách se sousedy. Probírali jste kdeco, od politiky přes kulturu až po kuchyni. Já seděla potichu v koutku a poslouchala.
Jitka Krpensky: Pátek třináctého / Letní bouřka
Ještě než stačila dopít svůj ranní čaj, strčil Max hlavu do dveří a k tomu obvyklému - "Ahoj a měj se" - ještě dodal - "pátek třináctého, dej si pozor" - a byl pryč. Už ani neslyšel, jak za ním křikla - nejsem pověrčivá. Tahle jeho průpovídka ji vždycky namíchla - taková hloupost. Ale co, když se mu na to chce věřit - jeho věc.
Antonín Suk: Velikonoce a Hadi
Přišly docela znenadání Velikonoce. Svátky jara. Bývaly to svátky housátek a kuřátek. Také vysoké trávy bylo najednou tolik, že se v ní hozené vajíčko schovalo. I vrána se mohla v osení, kterým se barvila vajíčka, ukrýt. Hodně dlouho už tohle nebývá pravdou! Ale na tajemnosti svátku jara to nijak neubralo. Napadlo někoho před naším Honzíkem hovořit o otevírání pokladů na Velký pátek.
Michal Čagánek: Letíme
První parašutista je venku, a druhý, třetí. Vyskakují jako na procházku, v klidu, bezstarostně. Dělá se mi špatně. Držím se sedadla, dělám, že se mě to netýká. Čtvrtý, pátý a šestý. Ještě je fůra času, ještě se můžu zachránit. Řeknu: „Ne, nezlobte se, ale-“ Instruktor vstane. Jsme sami, lavice jsou prázdné, všichni vyskočili ven.
Jan Jurek: Za školou
Plížil jsem se ulicemi města, kde jsem na jistou dobu zakotvil coby student pedagogické fakulty. Vlastně ani nevím, jak sem se tam ocitl, ale asi to byla nějaká souhra náhod, která to všechno způsobila, jako ostatně i mnoho jiných věcí v mém životě. A protože se ke mně donesla spousta zvěstí o tom, jak báječný může být život vysokoškoláka, pakliže sám chce, aby takový byl a pakliže má i ten dar si ho takový udělat, docela jsem se na ten akademický institut zpočátku těšil.
Evženie Tomková-Towenová: Návraty
Bydleli jsme ve vilce na okraji Prahy. Jinonická silnice spojuje Košíře s Jinonicemi. Už tenkrát to byla asfaltka,ale skoro nic tam nejezdilo. Hráli jsme na ní klidně vybíjenou a skákali panáka. Podél silnice stály vilky a parcely se táhly přes celý kopec až nahoru k dubu, o kterém už mnoho generací říká náš dub. Všichni po něm lezli ,měli na něm své pozorovatelny a pod ním tu pouštěli draky.
František Mendlík: Koloniál U hodné paní
K Rendlům se odjakživa chodilo na dluh. Paní Štěpánka Rendlová byla vyhlášená dobračka, půl doktora, panská kuchařka a cukrářka. Byla známá po celém širokém okolí. Její dorty a trubičky, to byla báseň. Neměla nepřátel. Nesnášela se akorát s paní Karafiátovou. Tato mondénní dáma jednou prohlásila: „Paní Rendlová, já už od vás žádné trubičky nechci. Sahala jste na mrtvolu!“ Narážela tím na fakt, že Štěpánka pomáhala připravit do rakve zesnulého staříčka od sousedů. V obchodě se také diskutovalo. Pod oknem stávala dřevěná lavice z dob mocnářství. Prokazatelně na ní sedával i Tomáš Baťa, ještě když roznášel po domácnostech vlastnoručně vyrobené papuče.
Jan Jurek: David
On, jeho bratr, jeho matka a jeho otec. Bydlí v panelovém bytě dva plus jedna v nejvyšším osmém podlaží s výhledem na školní hřiště a za ním na přilehlou frekventovanou silnici. Mají hlučné sousedy. V jednom kuse se tam hádají. „Ten její ji určitě mlátí,“ říká mu matka. „Jednou sem ji viděla a měla na rameni takový jelito,“ povídá a ukazuje špehýrku mezi prsty, jak velký to jelito asi bylo.
Antonín Suk: Rezaví loupežníci
Cestáře a pražského Jirku spojilo v jeden komplot jejich tažení proti rezavým loupežníkům kolem Vickovic. Cestář to bral po stránce docela prozaické – škoda každé slepice! Jirka zase jako zábavu. Cíl však byl naprosto stejný. Nad hájenkou se táhla přeměna. Protože stejnověký porost sahal od Vickovic až k Třebětínu, bylo potřeba začít s obnovou.
Helena Dohnalová: Na houby
Asi nikdo pořádně neví proč, ale obyvatelé Česka jsou národem houbařů. Zatímco příslušníci ostatních národů, konzumují obyčejně jen uměle vypěstované žampiony, hlívu ústřičnou, hříbky a také šii-take, Češi zbaští kdejakou prašivku. Možná je houbaření oblíbené proto, že je to jediný lov, který se dá provozovat bez jakýchkoli povolenek, honebních či rybářských lístků a nákladného vybavení.
Emília Molčániová: Neúspešná transakcia / Tajomstvo šéfkuchára / Jasnovidka
„Ďalší, prosím,“ zahlásila pokladníčka pri prepážke v banke a k okienku pristúpil muž v stredných rokoch. „Prajete si?“ spýtala sa a profesionálne sa na klienta usmiala. „Chcem peniaze, všetky!“ „Samozrejme, ako si želáte,“ povedala. „Chcete ich vyplatiť v dolároch, eurách, alebo v našej mene?“ „To je jedno, len nech je to rýchlo,“ povedal a nervózne sa obzeral okolo seba.
Jan Jurek: Anna
Už dál nemohl. Vzal do ruky tašku, naházel do ní pár svršků rozhodnutý zase vypadnout. Hned ve voze se mu udělalo líp. Cucal větrové bonbóny, pil pramenitou vodu a zpoza svých slunečních brýlí se díval do jarem pučící krajiny. Rozkvetlé stromy, zelená tráva, modrá obloha, slunce… tohle potřeboval. Zase mu bylo trochu dobře, třeba věděl, že to přeletí jako vteřina.
František Mendlík: S časomírou za zády
Výpravčí Vojtěch Omelka žil celý život podle hodinových ručiček. Byl absolutně dochvilný a stejnou vlastnost vyžadoval i od svých bližních. Když odcházel na železniční průmyslovku do Valtic, zakoupil mu otec náramkové hodiny značky Kirovskije. S těmi kirovočkami byl na obtíž všem kamarádům. Jakoukoliv nedochvilnost komentoval a prstem vždy ťukal na zápěstí s hodinkami. Kamarádi se mu jednou pomstili.
Jan Jurek: Víkend
Měl ji tak blízko jako nikoho předtím. Ani netušil, jaké to je. Když přijel, dal jí pusu na přivítanou a nechal se odvést na pokoj. Jeden pro nás oba, nevadí ti to?, zeptala se. Bez váhání a náznaku rozpaků odpověděl, že nevadí. Byla ráda. Neznala ho ještě tak dobře, aby si mohla být jistá, že to chce. Být s ní v jednom pokoji celé dva dny na starobylé usedlosti uprostřed zámeckého parku.