Literatura – Zamyšlení
Anastázia Mahovská: Co ty víš, co já vydržím!
Čekala jsem beze slov a dozvěděla se, že moje místo se také ruší a onen kolega bude inspektorem, ale že nedostane příplatek za vedení, že vedení bude v jejich organizaci. (Mají to vyspekulované, abych je nemohla žalovat za diskriminaci. Správně mělo proběhnout výběrové řízení. Co jim asi musel adept na moje místo navykládat? Už mě to nezajímá, je to jeho balvan, který si životem dále ponese.)
Hana Karolina Kobulejová: Co všechno může znamenat čas (2)
Většina z nás vnímá čas způsobem “v jedenáct se sejdeme u kašny“, “v sedm musím vstávat“. Ale jen málokdo vnímá čas životního běhu paralelně s tím, jak ubíhají naše hodiny a dny. Určitě bychom si neměli říkat: „Tak a jsem o tři hodiny a pět minut starší,“ protože jsme před třemi hodinami naposledy zkontrolovali přesný čas.
Danuše Markovová: Horké chvíle pelyňkové
Horké chvíle se dají zažít na vlastní kůži dvěma způsoby a vždy je konečný efekt stejný: Je nám ukrutné horko. Letos se o něj postarala rozžhavená Kréta, na níž slunce pražilo tak svědomitě, že pálilo i mou kůži, ostatními posměšně označovanou za hroší. Na vlastní kůži jsem „hroší“ přívlastek měla přilepený už od dětství tak často, že jsem uprosila rodiče navštívit zoologickou zahradu a prohlédnout si ono adjektivum pěkně zblízka.
Vyznání víry
Takových pět kilometrů východně od Kołobrzegu, hned za dunami pláží Baltského moře, leží malá obec Grzybowo. Uprostřed rašelinišť, podmoklých luk a polí dřímá a čeká na dva měsíce tepla, na chvíle své slávy, kdy nabobtná ...
Alena Šustrová: Přijela pouť!
Vzpomněla jsem si, jak jsem na pouť jako malá chodila s rodiči a prarodiči, tetami, strýci a sestřenkami. Tenkrát byla rozložená na plácku před hospodou. Řetízák byl tak blízko kaštanu, že když jsme se od sebe víc odstrčili a rozletěli, měli jsme kolena ošlehaná od jeho větví. Kolem hospody stály nejen k silnici, ale ještě na druhou stranu po cestičce, kterou se jde ke koupališti, stánky.
Ruth Hrušková: Malá galaxie
Paní s velkou nákupní kabelou si přisedla vedle mne, důvěrně se naklonila a spustila: „Paninko, to jsme to dopracovali v naší republice, co? Ta drahota, politici jsou naprosto neschopní, a my penzisti jsme na tom nejhůř!“ Sevřela rty do obloukové křivky a tvářila se, jako by měla v kapse mandát všech důchodců.
Naši vyhráli
Štrachali jsme se po chodnících předměstí Melbourne k velkoprodejně nábytku. „Jde to?“ zeptal jsem se manželky. „Co jako?“ odvětila. Po tvářích jí stékal pot. „No, jestli ještě můžeš?“ Lékař nám pověděl, že máme zvonit kdykoliv. I v noci. „Opravdu tu postýlku musíme kupovat zrovna teď?“ zeptal jsem se. Ale ona uchopila rukojeť kočárku a vyrazila vpřed.
Ivan Fontana: Paradoxy a paralely (2)
Knižní trh je zaplaven brakem. Nedopusťme, aby se knihovny staly černou skládkou! | Kniha vznikla v krizi, poté, co selhala paměť. | Kritik, který si dal laťku vysoko, musí mít kancelář o patro výš než nakladatelská loby. | Aforismus je literární útvar kratší než bys řekl švec nebo Baťa. | Knižní trh je zaplaven brakem. Nedopusťme, aby se knihovny staly černou skládkou!
Egon Wiener: Letní čemejření
Venku to je paráda a já nemyslím, než na jedno. Chlazené a u vody . Pokoukání na krásná děvčata, která mne míjejí, ale nevidí. Budiž, mohlo by být i hůř. To kdybych neviděl já a přestal si všímat dívčího čemejření až tak, že bych z bytu odešel bos, bez bot. Je léto. Horko. Pro chlapa, co už má léta, je každý slunný den požehnáním a každá letní bouřka důvodem ke vzpomínání.
Ivan Fontana: Stokrát krátce - ŘÍMSKÉ ROŠÁDY
Záložka knihy je pojistkou příběhu. | První láska: frontispice milostných pamětí. | Pravdomluvnost nese pečeť vysoké pravděpodobnosti a stejně ji mnozí nevěří. | Myšlenky otevírají prostor, činy ho zpřístupňují a moc vypočítává daně. | Představa ženy o ideálním muži dostává trhlinu jakmile se zamiluje. | Nedělejte si ilusi o svobodě. Odečtěte od ní svobodu jednotlivce. | Baletky jsou patronky vojenských letek.
Vladimír Kulíček: Zpověď zvědavé svíčky
Zdálo se mně, že nadešel čas vypovědět vám svůj života běh. Je mi totiž 15 let. Pro psa mnoho, pro člověka málo a pro svíčku? Některé moje kolegyně skončily svůj mladý život v jednom dni, jiné tady straší jako Metuzalém. Na svoje narození se skoro nepamatuji – kde také můžete žádat od mimina, aby vám vypovědělo, co se při zrodu událo.
Člověk v sídlišti – úprk do ticha
Když uplyne vydařený červencový den, který je navíc sobotou, plný tepla a slunce, které prohřeje příbytky tak, že ani noc je nestačí ochladit, den, který vyžene téměř všechny lidi z měst k vodě na chaty a chalupy, do hospod ...
Jaroslav Volf: Osobnost
Žáci vědí, že je po několika hodinách učení Pan učitel Paur odmění vyprávěním děje některého strhujícího díla české nebo světové literatury. A sice v nádherně a osobitě zjednodušené a přeformulované podobě, není to hlasité předčítání z dotyčné knihy (jemuž ve vyšších ročnících sám říká trochu posměšně služba negramotným), je to svébytný útvar, který je pro žáky nejen přijatelný, ale magicky přitažlivý.
Ivo Fencl: O jednom dětství, v kterém se četlo
Ne každé dětství je nebe. Za války mohlo být dětství i peklo. Taky dnes se války vedou a mnohde děti umírají hlady, ale to naprosto nic nemění na tom, že by dětství mělo být jako nebe. Nadoblačné. Jaksi květnově ukryté uvnitř tůní a zahrad. A proč? I z toho důvodu, abychom si ho dnes, už jako dospělí nejsnáz připomněli: vůněmi. A abychom z něj těžili - z těch dávných jiter prožitých - třeba - v táboře pod hradem Radyní. Anebo pod jiným hradem.