Literatura – Zamyšlení

Ruth Hrušková: Malá galaxie

Paní s velkou nákupní kabelou si přisedla vedle mne, důvěrně se naklonila a spustila: „Paninko, to jsme to dopracovali v naší republice, co? Ta drahota, politici jsou naprosto neschopní, a my penzisti jsme na tom nejhůř!“ Sevřela rty do obloukové křivky a tvářila se, jako by měla v kapse mandát všech důchodců.

Jana Stuchlíková: Kouzlo

Napadla mě taková čistě teoretická otázka. Chtěla bych znát kouzlo, které dokáže cokoli, nač si jen vzpomenu? Odpověď přišla vzápětí. NE. Ne, protože pro svůj pocit radosti bych potřebovala stále větší a větší důvod, až by tento dosáhl absolutních rozměrů a já už bych si radost nedokázala prožít.

Miroslav Sígl: Jak to říkal Jan Masaryk?

Všechno má svoji historii a bylo by to proti mému myšlení, kdybych pouze ocitoval, co v současné době putuje po internetových stránkách na všech různých servrech. Společenská situace v naší zemi přivádí některé jedince, kteří sledují naši politickou scénu a všechny tzv. kauzy, k nejrůznějším činům. Jednou z těchto iniciativních a pozitivních aktivit jsou diskuse na téma, zdali se máme ještě z čeho radovat, zda existují ještě šťastní lidé, co je to vůbec štěstí, o kterém se už toho tolik napsalo?

Jitka Dolejšová: Sluníčkový lampion

Šla jsem pomalu naší ulicí, usmívala se na svět, nakukovala do výloh – a vtom jsem ho uviděla. Ve výloze malého krámku visel lampion. Vypadal jako sluníčko, co se chechtá od ucha k uchu. Ale co mě zaujalo – to lampionové slunce mělo na očích nakreslené tmavé sluneční brýle. Vlastně se tak chránilo samo před sebou.

Vladimír Cícha: Okamžiky blaha

Jakkoli jsou místa, kde jsme prožili část života, krásná a nebo snad i ohavná, jsou nadále jeho součástí. Máme je v krvi, i když po čase můžeme jejich půvab, stejně jako ošklivost, vnímat trochu jinak. To jsem si uvědomoval, když letadlo přistávalo na winnipežském letišti. Jedenáct let od chvíle, kdy jsme město opustili. Dost možná bylo zajímavé, že se tak dělo v únoru, jednom z nejdrastičtějších měsíců tam, pokud jde o počasí, a ne třeba v červnu.

Ivan Fontana: Stokrát krátce - ŘÍMSKÉ ROŠÁDY

Záložka knihy je pojistkou příběhu. | První láska: frontispice milostných pamětí. | Pravdomluvnost nese pečeť vysoké pravděpodobnosti a stejně ji mnozí nevěří. | Myšlenky otevírají prostor, činy ho zpřístupňují a moc vypočítává daně. | Představa ženy o ideálním muži dostává trhlinu jakmile se zamiluje. | Nedělejte si ilusi o svobodě. Odečtěte od ní svobodu jednotlivce. | Baletky jsou patronky vojenských letek.

Vladimír Kulíček: Zpověď zvědavé svíčky

Zdálo se mně, že nadešel čas vypovědět vám svůj života běh. Je mi totiž 15 let. Pro psa mnoho, pro člověka málo a pro svíčku? Některé moje kolegyně skončily svůj mladý život v jednom dni, jiné tady straší jako Metuzalém. Na svoje narození se skoro nepamatuji – kde také můžete žádat od mimina, aby vám vypovědělo, co se při zrodu událo.

Kamila Urbanová: Noční chatování s dávným přítelem

Když nám schází pochopení od lidí blízkých, svěřme své trápení listu čistého papíru nebo blikající obrazovce počítače. To jsou totiž jediné dvě věci na světě, které snesou tíhu trápení našeho života. Člověk nejbližší by nás již tisíckrát odsoudil, člověk nezaujatý si to alespoň přečte. A TI OPRAVDU CHÁPAJÍCI SNAD VYDRŽÍ ČÍST TO I DO POSLEDNÍ VĚTY...

Iveta Kollertová: Západ slunce / Knihomolka / Nedělní zamyšlení

Obracím v rukou listy knížky z dětství. Hanzelka se Zikmundem mne zavedou do Afriky a vypráví mi o zemi, kde je slunce nad obzorem jako přilepené. Představivost se rozvíjí jak poupě růže za úsvitu. Mlčky šustí list za listem a vzpomínky na dobu, kdy byla maminčina knihovna tajuplnou skříní plnou neznámého, se vrací.

Bajka z australské buše

Tak tam někde, uprostřed divoké a nekonečné australské buše, žili v dobrých sousedských poměrech starý, vysloužilý vombat Herbert a sličná, mladá klokanice Stella. Často se potkávali na ranní a podvečerní pastvě, prohodili slovo o tom, že letošní léto není tak pěkné, jako bylo to loňské, k čemuž vombat Herbert občas dodal, že on pamatuje léta ještě horší než to letošní a na druhé straně také mnohem lepší, nežli to loňské.

Danuše Markovová: Radost z nalézání

V životě stále něco hledáme. Dřív nebo později třeba i nalezneme, pokud jsme urputní a nehodláme se jen tak lehce a zbytečně vzdávat. U mě to bývá také tak. Sotva si skvělý okamžik z nalezení stačím vnitřně uvědomit či dokonce zažít, namísto něj se dostaví zvláštní neklid z klidu. Tato nedefinovatelná posedlost, popoháněná vnitřním hlasem nespokojenosti, ze mě dělá věčně hledající bytost. Nevím, zda je to dobře či ne.

Člověk v sídlišti – úprk do ticha

Když uplyne vydařený červencový den, který je navíc sobotou, plný tepla a slunce, které prohřeje příbytky tak, že ani noc je nestačí ochladit, den, který vyžene téměř všechny lidi z měst k vodě na chaty a chalupy, do hospod ...

Jana Pilátová: Milý deníčku (1)

Představme si to. Úřady by se vyprázdnily na vedoucích postech, které jsou stejně pouze k tomu, aby na nich osoby za tučné prebendy cirkulovaly dle momentální volební nálady v té či oné lokalitě. Státní rozpočet by tím ušetřil nemalý peníz, za který by se daly například pořídit potřeby pro imobilní občany nebo by těžce nemocné děti mohly získat naději na lepší péči.

Vladimír Cícha: Léto

Snad nejvíce poezie bylo napsáno o jaru, nejen K. H. Máchou, o jarním rašení, probouzení se země a přírody k životu, omamných vůních kvetoucích stromů, silném vzduchu, lásce v ten čas bující. Je to čas, kdy slunce svit zaplavuje města i venkov a probouzí pocity, jaké snad nejpřesněji může popsat jenom básník. Takovým pocitům probouzejícího se života a všehomíra rok co rok neunikám ani já ... začalo to už v dětských dobách kdy v prvních teplých jarních dnech vyšel jsem si v kraťasech, už v domě na kolenou cítil chlad omítky, ale pak jsem vyšel na ulici a ocitl se ve sluneční záři, město vydechovalo žábrami kanalizace svoje aroma a  já byl pojednou jako přiopilý...