Literatura – Zamyšlení

Balada o servírce Hance (1/5)

„Počkejte, slečno Rynešová! Hanko. Posvítím vám!“ řek Raška. Zved mý kolo a roztočil pedály. Žárovka vyplivla trošíček světla na výčepní pult, takže jsem konečně nahmatala číšnický nůž a otevřela starýmu Raškovi poslední pivo; čtvrtý.

Milan Turek: Zmrazená muzika

Pro blaho duše tam musí člověk stát na té zemi, opřít se rukou o bečku, pohladit futro a usrknout slzu, co zbyla v skleněné trubce vinařova nástroje. A ani nebude nikdy slast bez kamarádova ramene obejmutí, daleko uprostřed noci zavýsknutí a ztracené písničky. Nikdo tam na internetu nenajde stisk ruky nad ránem při loučení a tón vzdalujících se přátel.

Vincek Cíců versus Vladimír Kulíček: Mimořádné pražské derby

Facka nepadla na sále, ale ve škole. Co se před časem stalo, víte asi všichni. Jen to už dneska umíme lépe pojmenovat. Ředitel školy, kterého žák hrubě urazil, neudržel emoce na uzdě a třepnul ho rukou přes obličej. Pohotový spolužák zachytil scénu na mobil a pak ji uložili na YouTube. Na malér bylo zaděláno.

Radka Jurkovičová: O zlomeném srdci / Chudinka obecná

"Ty už mě nemáš rád…?“ Napůl výčitka, napůl otázka. "Mám tě rád…“ brání se dotyčný chabě, pokud nepřejde rovnou do protiútoku. Ostatně, co říct na takové nařčení. A vzápětí přijde další: "Zlomil jsi mi srdce..!“ (rozuměj: přišla jsem o své iluze) Následuje srdceryvná scéna, jejímž cílem je, aby se dotyčný cítil alespoň tak špatně (raději hůře), než ta s domnělou frakturou.

Jaroslav Volf: Hříbě

Když viděl, jakou mají spolužáci i kantoři dobráckou legraci z jeho ranních a odpoledních tréningů, ještě jim to pro pobavení vylepšil. Na levou zadní kapsu džínek si nažehlil na plátně ručně namalovanou kula­tou značku nejvyšší dosažitelné rychlosti 15 km, jakou mívají nákladní auta, a za pravou zadní kapsu si zatkl za klips červený blikač na kolo. A hned bylo klu­sání o třídu zábavnější.

Magické karty

Pomalu se stmívalo a za okny končil deštivý listopadový den. Jarda střídavě posedával a polehával ve svém pokoji a snažil se dívat na televizi. Dávali padesátý sedmý či osmý díl jakéhosi seriálu pro náctileté. Děj mu unikal, neboť nechápal ...

Jana Stuchlíková: Už jsi snídal?

Malý příběh z mnoha, jimiž se čas od času ráda probírám. Láká mě na nich to, že ne vždy všemu rozumím a tak zkouším, jestli mi to sepne. A když se to stane, je to jako blesk, který spustí lavinu dalších myšlenek a souvislostí. To „AHA !“ je někdy jako rána palicí. Dalo by se říct: „Co na tom, že když posnídal, má si umýt misky.

Pavel Vrána: O důležitosti správného úsudku

Podivná zima pokračuje. Zimní a jarní teploty se už nestřídají po dnech, ale po hodinách. Ráno a dopoledne je obleva, po obědě přituhne a nějakou dobu sněží a večer zase taje. Nějaký sníh sice kolem nás ještě na svazích leží, ale okolí chalupy, tam, kde jsme sníh odklízeli, je blátivé. Jenom smrky na vršcích okolních kopců mají bíle namrzlé koruny a z dálky vypadají velmi malebně. To se ale týká jenom poměrně vzdálených kopců. Naše nejbližší okolí je vlhké a smutné, k procházkám neláká, a tak trávíme čas doma, u televize, při poslechu hudby a čtením.

Sport a já

Sport posiluje tělo i ducha, já vím. A také se podle toho řídím. Ovšem ne vždy s úspěchem. Začalo to už v první třídě, při nástupu v tělocvičně, jako nejmenší - poslední v řadě, to mi tedy ducha nepozvedlo. Během školní docházky se to bohužel jen jeden rok změnilo – a potom se ta prťavá holka zase odstěhovala, což bylo k zlosti. Ale do cvičení jsem se pustila s vervou a velkou chutí. Kdo by neměl tělocvik rád? Ale už při pochodu to nějak skřípalo, – levá, pravá, levá, pravá.

Austrálie - můj osud (3)

Emigrantský lágr Trajskirchen praskal ve švech a lidé spali na matracích položených na zemi. Protože to bylo zadarmo, bylo téměř nemožné dostat v lágru místo. V širokých prostorách těchto nocleháren se odehrával život ...

Egon Wiener: Pivo a nejen o pivu

Dolní kasárna liberecké posádky jsem poznal v době Šestidenní války na Středním východě. Válka mezi Izraelem a jeho sousedy trvala opravdu šest dní od 5. do 10. 6. 1967. Byl jsem převelen z posádky Milovice do Liberce a nad vchodem do dolních kasáren mě vítal voják ve strážní věži, střežící mír a bezpečnost našeho kraje. Vizuální hlídka odtud hlídala dobré čisté nebe. Co kdyby Izraelská letadla Mirage v tom fofru, jak rozháněla Migy, doletěla až nad Liberec. Nedoletěla, ale i tak naši důstojníci oslavovali.

Milan Turek: Vánoční vzpomínání na léta dávná (dávná...?) (1/2)

Když stárneme, vzpomínáme, čím víc stárneme, tím víc vzpomínáme. Snad nejvíc příležitostí ke vzpomínání poskytuje čas adventní, kdy už zas ne tak často praská v kamnech žárem rozpálené poleno, jehož mihotavé světlo v kuchyni vytvářelo podivuhodnou atmosféru. To spíš se rozsvěcuje obrazovka anebo doutnavky matně připomínají čas dávných večerů vyprávění při svících a petrolejkách.

Egon Wiener: Slevomat | Školní výlet do 18. století

Já bláhový si myslel, že všechna cizí slova znám a že si s nimi potykám. Přesto „Slevomat“, jak had vnikl mi do podvědomí a ráno v osm, když zapnu počítač, jako první mě osloví a hned si poroučí: umejt auto, pizzu pro dva, zákožku svrabovou vyléčit, hotelová okna do parku, masáž zadku, letní boty, zimní bundy, ženskou, co tě nakrmí... Jo, hochu, je to tady a musíš solit. Ze soucitu ti nikdo nic nedá, a když k tomu nemáš – tintili-vantili, tak se koukej snažit nebo počítej s tím, že všechno kolem je drahý, a když nezaplatíš, budeš cvrlikat... A to jsem se jen snažil neutopit mlynáře…

Miroslav Sígl: Jaké je vaše životní krédo?

HLEDÁNÍ SMYSLU ŽIVOTA, snaha vytvořit si vlastní filozofii anebo řídit se filozofií jiné autority, víra v Boha, víra v život sám, víra v sebe samého - to všechno lze nalézt u osobností, které se veřejně vyjádřili o svém krédu. KRÉDO čili souhrn názorů či přesvědčení, založené na víře, má svůj původ v latině. Credo = věřím. To je počáteční slovo křesťanského vyznání víry, tak začíná modlitba.