Literatura – Zamyšlení

Lidé přicházejí do našich životů ...

Lidé přicházejí do našich životů z nějakého DŮVODU, na určité OBDOBÍ anebo na CELÝ ŽIVOT. Když je někdo v našem životě z nějakého DŮVODU, tak je to vlastně vyjádření naší potřeby. Přišli, aby nám pomohli vyřešit nějaký problém, přišli nám poradit a podpořit nás po fyzické, emoční anebo duševní stránce. Může se nám zdát, jako kdyby nám je poslalo samo nebe.

Radka Jurkovičová: O zlomeném srdci / Chudinka obecná

"Ty už mě nemáš rád…?“ Napůl výčitka, napůl otázka. "Mám tě rád…“ brání se dotyčný chabě, pokud nepřejde rovnou do protiútoku. Ostatně, co říct na takové nařčení. A vzápětí přijde další: "Zlomil jsi mi srdce..!“ (rozuměj: přišla jsem o své iluze) Následuje srdceryvná scéna, jejímž cílem je, aby se dotyčný cítil alespoň tak špatně (raději hůře), než ta s domnělou frakturou.

Anastázia Mahovská: Velký třesk v životě lidském a ve vesmíru

Už jako malá školačka jsem se na hodinách náboženství ptala kněze: „ Pán farár a kde sa ten Pánbožko vzal? Kněz mi řekl: „Po hodine pôjdeme spolu domov a ja ti to vysvetlím.“ Svůj slib splnil jenom částečně. Šli jsme ze školy spolu a já mu povídala: „Viete pán farár, to, čo nám vyprávate o Pánu Bohu, tomu rozumiem, ale nechápem, prečo a kdo stvoril Pána Boha?

Miroslav Sígl: V Máslovicích u Prahy mají pěkné muzeum

Jak bych mohl zapomenout na mého přítele a spolužáka, Antonína Jeřábka z Máslovic?! Studovali jsme spolu v letech 1941–1945 Obchodní akademii v Praze – Karlíně. Válečná léta byla i pro nás nemilosrdná. Sám jsem dojížděl do Prahy na kole, dokud to šlo (jenom v zimě autobusem), Tonda denně pospíchal na přívoz a chytal v Libčicích nad Vltavou vlak do Prahy. Vzpomínám, kolikrát se musel omlouvat, že vlak měl zpoždění, nebo že Němci měli problémy na trati s přesuny svých vojsk, munice či zajatců.

Lucie Frejková: Jak jsem našla samu sebe

Nikdy jsem nebyla oblíbená na základní škole a urážky typu: „Zrůda jde!“ mi zůstaly v hlavě dodnes. Nikdy jsem se nepokoušela vystrčit hlavu z davu, raději a moc jsem na sebe neupozorňovala. Když jsem ve čtvrté třídě čekala se všemi spolužáky, až se otevřou dveře od jazykové učebny, přišla za mnou kamarádka. Nejdříve jsme se bavily o úkolech, o tom, co jsme dělaly o víkendu, a pak se mě zeptala na otázku: „Nemáš chuť začít se mnou chodit do dramatického kroužku?“ Moc jsem tomu pojmu dramatický kroužek nerozuměla, ale když mi kamarádka řekla, že se jedná o divadlo, souhlasila jsem.

Sport a já

Sport posiluje tělo i ducha, já vím. A také se podle toho řídím. Ovšem ne vždy s úspěchem. Začalo to už v první třídě, při nástupu v tělocvičně, jako nejmenší - poslední v řadě, to mi tedy ducha nepozvedlo. Během školní docházky se to bohužel jen jeden rok změnilo – a potom se ta prťavá holka zase odstěhovala, což bylo k zlosti. Ale do cvičení jsem se pustila s vervou a velkou chutí. Kdo by neměl tělocvik rád? Ale už při pochodu to nějak skřípalo, – levá, pravá, levá, pravá.

Austrálie - můj osud (2)

Vindobóna byla plná a kdo neměl místenku, měl smůlu a zůstal na nádraží. Petrova blondýnka mi dala dobrou radu. Seděli jsme s Frantou v kupé u dveří a prohlíželi si ostatní cestující. U okna z každé strany seděly dva pomladší páry a naproti nám plešatý pán se starší dámou, o níž jsem si nebyl jist, jestli to je jeho žena nebo maminka.

Milan Dubský: Svatební střípky

V salónku pro uzavřené společnosti společenského domu, jak se teď dost často říká restauracím na sídlištích, se zábava svatebních hostů pěkně a živě dostávala do proudu. Svatebčané i hosté byli po dobrém obědě, při němž nevěsta a ženich jedli z jednoho talíře, když předtím u vchodu jeden z pikolíků rozbil talíř a hned dával do ruky ženichovi lopatku a smetáček, aby smetl střepy na hromádku.

Egon Wiener: Vojenské manévry na severu Čech

„Hrát si na vojáky, na to vás kluky užije!“, tak nějak znělo vesnicí z úst mé, nebo sousedovic maminky. Hrát si na vojáky. Nevím, zda si současné děti hrají na vojáky, policajty, zloděje, nemám tušení, jak se chlapci vyrovnávají s tím, že dnes nemusí na vojnu. Tradice mnoha století se ale nedá shodit ze stolu administrativním rozhodnutím. Minulé století bylo stoletím dvou světových válek, občanských válečných konfliktů, planých mobilizací, okupací, her i reálných vojenských střetů.

Tomáš Zářecký: Těžký život literáta I.

Snad každý, kdo se někdy pokoušel stvořit něco víc než jen povinný sloh do školy, cosi podobného zažil. Tvůrčí činnost je nevyzpytatelná. Inspirace si vás najde kdykoli a kdekoli, zejména když to nejmíň čekáte a nemáte jak své myšlenky zaznamenat. Naopak ve chvílích, kdy máte konečně čas jen a jen na vytoužené psaní ...

Setkání

Byla sobota ráno, Honza se pomalu probouzel. Kolik může být asi hodin, napadlo ho. Otočil se na bok, aby viděl budík na stole. Bylo za deset minut šest. Zkoumavě se zadíval směrem k oknu ve snaze odhadnou vývoj sobotního počasí.

Ruth Hrušková: Malá galaxie

Paní s velkou nákupní kabelou si přisedla vedle mne, důvěrně se naklonila a spustila: „Paninko, to jsme to dopracovali v naší republice, co? Ta drahota, politici jsou naprosto neschopní, a my penzisti jsme na tom nejhůř!“ Sevřela rty do obloukové křivky a tvářila se, jako by měla v kapse mandát všech důchodců.

Jana Stuchlíková: Kouzlo

Napadla mě taková čistě teoretická otázka. Chtěla bych znát kouzlo, které dokáže cokoli, nač si jen vzpomenu? Odpověď přišla vzápětí. NE. Ne, protože pro svůj pocit radosti bych potřebovala stále větší a větší důvod, až by tento dosáhl absolutních rozměrů a já už bych si radost nedokázala prožít.

Miroslav Sígl: Jak to říkal Jan Masaryk?

Všechno má svoji historii a bylo by to proti mému myšlení, kdybych pouze ocitoval, co v současné době putuje po internetových stránkách na všech různých servrech. Společenská situace v naší zemi přivádí některé jedince, kteří sledují naši politickou scénu a všechny tzv. kauzy, k nejrůznějším činům. Jednou z těchto iniciativních a pozitivních aktivit jsou diskuse na téma, zdali se máme ještě z čeho radovat, zda existují ještě šťastní lidé, co je to vůbec štěstí, o kterém se už toho tolik napsalo?