Literatura – Zamyšlení

Radka Jurkovičová: O zlomeném srdci / Chudinka obecná

"Ty už mě nemáš rád…?“ Napůl výčitka, napůl otázka. "Mám tě rád…“ brání se dotyčný chabě, pokud nepřejde rovnou do protiútoku. Ostatně, co říct na takové nařčení. A vzápětí přijde další: "Zlomil jsi mi srdce..!“ (rozuměj: přišla jsem o své iluze) Následuje srdceryvná scéna, jejímž cílem je, aby se dotyčný cítil alespoň tak špatně (raději hůře), než ta s domnělou frakturou.

Iveta Kollertová: Západ slunce / Knihomolka / Nedělní zamyšlení

Obracím v rukou listy knížky z dětství. Hanzelka se Zikmundem mne zavedou do Afriky a vypráví mi o zemi, kde je slunce nad obzorem jako přilepené. Představivost se rozvíjí jak poupě růže za úsvitu. Mlčky šustí list za listem a vzpomínky na dobu, kdy byla maminčina knihovna tajuplnou skříní plnou neznámého, se vrací.

Bajka z australské buše

Tak tam někde, uprostřed divoké a nekonečné australské buše, žili v dobrých sousedských poměrech starý, vysloužilý vombat Herbert a sličná, mladá klokanice Stella. Často se potkávali na ranní a podvečerní pastvě, prohodili slovo o tom, že letošní léto není tak pěkné, jako bylo to loňské, k čemuž vombat Herbert občas dodal, že on pamatuje léta ještě horší než to letošní a na druhé straně také mnohem lepší, nežli to loňské.

Danuše Markovová: Radost z nalézání

V životě stále něco hledáme. Dřív nebo později třeba i nalezneme, pokud jsme urputní a nehodláme se jen tak lehce a zbytečně vzdávat. U mě to bývá také tak. Sotva si skvělý okamžik z nalezení stačím vnitřně uvědomit či dokonce zažít, namísto něj se dostaví zvláštní neklid z klidu. Tato nedefinovatelná posedlost, popoháněná vnitřním hlasem nespokojenosti, ze mě dělá věčně hledající bytost. Nevím, zda je to dobře či ne.

Člověk v sídlišti – úprk do ticha

Když uplyne vydařený červencový den, který je navíc sobotou, plný tepla a slunce, které prohřeje příbytky tak, že ani noc je nestačí ochladit, den, který vyžene téměř všechny lidi z měst k vodě na chaty a chalupy, do hospod ...

Jana Pilátová: Milý deníčku (1)

Představme si to. Úřady by se vyprázdnily na vedoucích postech, které jsou stejně pouze k tomu, aby na nich osoby za tučné prebendy cirkulovaly dle momentální volební nálady v té či oné lokalitě. Státní rozpočet by tím ušetřil nemalý peníz, za který by se daly například pořídit potřeby pro imobilní občany nebo by těžce nemocné děti mohly získat naději na lepší péči.

Vladimír Cícha: Léto

Snad nejvíce poezie bylo napsáno o jaru, nejen K. H. Máchou, o jarním rašení, probouzení se země a přírody k životu, omamných vůních kvetoucích stromů, silném vzduchu, lásce v ten čas bující. Je to čas, kdy slunce svit zaplavuje města i venkov a probouzí pocity, jaké snad nejpřesněji může popsat jenom básník. Takovým pocitům probouzejícího se života a všehomíra rok co rok neunikám ani já ... začalo to už v dětských dobách kdy v prvních teplých jarních dnech vyšel jsem si v kraťasech, už v domě na kolenou cítil chlad omítky, ale pak jsem vyšel na ulici a ocitl se ve sluneční záři, město vydechovalo žábrami kanalizace svoje aroma a  já byl pojednou jako přiopilý...

Osud jedné pamětní desky

Šmatlava narukoval asi v roce 1951, v době, kdy vítězná socialistická ideologie byla na vzestupu a slibovala šťastné zítřky, zatímco v kriminálech byla potlačena svoboda národní elity. Pocházel z východního Slovenska, a tehdy bylo obvyklé, že každý voják po narukování byl poslán na opačný konec republiky, než měl stálé bydliště.Pocházel z východního Slovenska, a tehdy bylo obvyklé, že každý voják po narukování byl poslán na opačný konec republiky...

Anna Malchárková: Andělé mezi námi

Setkání s andělem máme všichni za sebou, a ani o tom nevíme. Nemají křídla a zlaté vlasy, ale stále jsou tu a ochraňují nás. Nikdo je nevnímá, protože neupoutávají žádnou pozornost, nekřičí, nejsou ani bohatí ani vlivní.

Egon Wiener: Konec léta v Čechách | Počasí

Krajina se totálně změnila. Je po velkém dešti a vzduch se lépe dýchá. Déšť vyčistil okna. Z lesa kolem zurčí voda v barvě vylouhovaného smrkového jehličí. Na nebi se ještě honí mraky, v dálce je vidět Ještěd, azurová modř, dálné přístavy. Vysoká tráva okolo hýří všemi barvami. Jakoby se příkop stal barevnou stuhou, věncem z vavřínů a koukolu, o vůni lesa raději nemluvím. Je to jak pohlazení od babičky mozolnatýma rukama. Jako jsem to cítíval za mlada, když otevřela skříň a vůně levandule mě objala.

Drobná srdečně adventní

Bylo to v noci. V hluboké prosincové noci před mnoha lety. Ležel jsem doma v posteli. Zničehonic jsem se tehdy probudil, aniž bych sebeméně tušil, co se kolem mě děje. Dva dny předtím jsem se setkal s jedním svým známým - výtvarníkem

Eva Ryba Drábková: Jako děti...

Znáte to, narodíme se nazí a vůbec nám to nevadí. Milujeme své rodiče s naprostou samozřejmostí. S takovou hloubkou a silou, že je až udivující, jak můžeme tu schopnost, tak intenzivně milovat, časem ztratit. Když jsem byla malé dítě, svět byl úžasné místo, kde se nezdálo být nic nemožné, ale...! Dospělí nás naučili opaku. Vzpomeňte si na všechno to: "To není možné...", a "Život není jen samá legrace", či "V životě to takhle nefunguje...". A tak rosteme, snažíme se poznat svět a  koukáme kolem sebe.

Blanka Kubešová: Pěšáci mezi námi

Snad žádné veřejné oslavy nevyvolají tolik emocí jako udílení vyznamenání o výročí založení republiky. A snad každý má i svého tajného favorita. Někoho, o kom se domnívá, že by si zasloužil aspoň poděkování, nebo že zůstal nespravedlivě opomenut. Řadových pěšáků, kteří se v minulosti ve světě zasloužili o dobré jméno naší země, je bezpočet. Jedním z nich je i exilová básnířka a spisovatelka, paní Boženka Šamánková, která žila a pracovala v Austrálii a příštím rokem by oslavila své sté narozeniny.

Egon Wiener: Jak mě dědeček učil dějepisu a zeměpisu

On ten dějepis, pokud si ho nemusíte pamatovat doslovně, není zas tak špatná školní disciplína. Já měl štěstí na libereckého dědečka, co sbíral známky a učil mě dějepisu a zeměpisu svéráznými metodami. Už jenom to, co si připravoval s sebou na nedělní burzu poštovních známek, budilo strach, že tak naplněnou tašku až nahoru do Poštovního domu na samém konci Vaňurovy ulice neunesu. A to víte, že unesl a ne jednou, tolikrát, že nakonec i ten dějepis a zeměpis se mi stal nejoblíbenějším školním předmětem.