Literatura – Zamyšlení

Radka Jurkovičová: O zlomeném srdci / Chudinka obecná

"Ty už mě nemáš rád…?“ Napůl výčitka, napůl otázka. "Mám tě rád…“ brání se dotyčný chabě, pokud nepřejde rovnou do protiútoku. Ostatně, co říct na takové nařčení. A vzápětí přijde další: "Zlomil jsi mi srdce..!“ (rozuměj: přišla jsem o své iluze) Následuje srdceryvná scéna, jejímž cílem je, aby se dotyčný cítil alespoň tak špatně (raději hůře), než ta s domnělou frakturou.

Jaroslav Volf: Hříbě

Když viděl, jakou mají spolužáci i kantoři dobráckou legraci z jeho ranních a odpoledních tréningů, ještě jim to pro pobavení vylepšil. Na levou zadní kapsu džínek si nažehlil na plátně ručně namalovanou kula­tou značku nejvyšší dosažitelné rychlosti 15 km, jakou mívají nákladní auta, a za pravou zadní kapsu si zatkl za klips červený blikač na kolo. A hned bylo klu­sání o třídu zábavnější.

Magické karty

Pomalu se stmívalo a za okny končil deštivý listopadový den. Jarda střídavě posedával a polehával ve svém pokoji a snažil se dívat na televizi. Dávali padesátý sedmý či osmý díl jakéhosi seriálu pro náctileté. Děj mu unikal, neboť nechápal ...

Jana Stuchlíková: Už jsi snídal?

Malý příběh z mnoha, jimiž se čas od času ráda probírám. Láká mě na nich to, že ne vždy všemu rozumím a tak zkouším, jestli mi to sepne. A když se to stane, je to jako blesk, který spustí lavinu dalších myšlenek a souvislostí. To „AHA !“ je někdy jako rána palicí. Dalo by se říct: „Co na tom, že když posnídal, má si umýt misky.

Pavel Vrána: O důležitosti správného úsudku

Podivná zima pokračuje. Zimní a jarní teploty se už nestřídají po dnech, ale po hodinách. Ráno a dopoledne je obleva, po obědě přituhne a nějakou dobu sněží a večer zase taje. Nějaký sníh sice kolem nás ještě na svazích leží, ale okolí chalupy, tam, kde jsme sníh odklízeli, je blátivé. Jenom smrky na vršcích okolních kopců mají bíle namrzlé koruny a z dálky vypadají velmi malebně. To se ale týká jenom poměrně vzdálených kopců. Naše nejbližší okolí je vlhké a smutné, k procházkám neláká, a tak trávíme čas doma, u televize, při poslechu hudby a čtením.

Sport a já

Sport posiluje tělo i ducha, já vím. A také se podle toho řídím. Ovšem ne vždy s úspěchem. Začalo to už v první třídě, při nástupu v tělocvičně, jako nejmenší - poslední v řadě, to mi tedy ducha nepozvedlo. Během školní docházky se to bohužel jen jeden rok změnilo – a potom se ta prťavá holka zase odstěhovala, což bylo k zlosti. Ale do cvičení jsem se pustila s vervou a velkou chutí. Kdo by neměl tělocvik rád? Ale už při pochodu to nějak skřípalo, – levá, pravá, levá, pravá.

Austrálie - můj osud (3)

Emigrantský lágr Trajskirchen praskal ve švech a lidé spali na matracích položených na zemi. Protože to bylo zadarmo, bylo téměř nemožné dostat v lágru místo. V širokých prostorách těchto nocleháren se odehrával život ...

Egon Wiener: Pivo a nejen o pivu

Dolní kasárna liberecké posádky jsem poznal v době Šestidenní války na Středním východě. Válka mezi Izraelem a jeho sousedy trvala opravdu šest dní od 5. do 10. 6. 1967. Byl jsem převelen z posádky Milovice do Liberce a nad vchodem do dolních kasáren mě vítal voják ve strážní věži, střežící mír a bezpečnost našeho kraje. Vizuální hlídka odtud hlídala dobré čisté nebe. Co kdyby Izraelská letadla Mirage v tom fofru, jak rozháněla Migy, doletěla až nad Liberec. Nedoletěla, ale i tak naši důstojníci oslavovali.

Milan Turek: Vánoční vzpomínání na léta dávná (dávná...?) (1/2)

Když stárneme, vzpomínáme, čím víc stárneme, tím víc vzpomínáme. Snad nejvíc příležitostí ke vzpomínání poskytuje čas adventní, kdy už zas ne tak často praská v kamnech žárem rozpálené poleno, jehož mihotavé světlo v kuchyni vytvářelo podivuhodnou atmosféru. To spíš se rozsvěcuje obrazovka anebo doutnavky matně připomínají čas dávných večerů vyprávění při svících a petrolejkách.

Egon Wiener: Slevomat | Školní výlet do 18. století

Já bláhový si myslel, že všechna cizí slova znám a že si s nimi potykám. Přesto „Slevomat“, jak had vnikl mi do podvědomí a ráno v osm, když zapnu počítač, jako první mě osloví a hned si poroučí: umejt auto, pizzu pro dva, zákožku svrabovou vyléčit, hotelová okna do parku, masáž zadku, letní boty, zimní bundy, ženskou, co tě nakrmí... Jo, hochu, je to tady a musíš solit. Ze soucitu ti nikdo nic nedá, a když k tomu nemáš – tintili-vantili, tak se koukej snažit nebo počítej s tím, že všechno kolem je drahý, a když nezaplatíš, budeš cvrlikat... A to jsem se jen snažil neutopit mlynáře…

Miroslav Sígl: Jaké je vaše životní krédo?

HLEDÁNÍ SMYSLU ŽIVOTA, snaha vytvořit si vlastní filozofii anebo řídit se filozofií jiné autority, víra v Boha, víra v život sám, víra v sebe samého - to všechno lze nalézt u osobností, které se veřejně vyjádřili o svém krédu. KRÉDO čili souhrn názorů či přesvědčení, založené na víře, má svůj původ v latině. Credo = věřím. To je počáteční slovo křesťanského vyznání víry, tak začíná modlitba.

Milan Dubský: Svatební střípky

V salónku pro uzavřené společnosti společenského domu, jak se teď dost často říká restauracím na sídlištích, se zábava svatebních hostů pěkně a živě dostávala do proudu. Svatebčané i hosté byli po dobrém obědě, při němž nevěsta a ženich jedli z jednoho talíře, když předtím u vchodu jeden z pikolíků rozbil talíř a hned dával do ruky ženichovi lopatku a smetáček, aby smetl střepy na hromádku.

Jarmila Moosová: Pošťákem bůhvíproč

Nevím, kdo je Eva. A neznám ani Adama./ Tu urousanou obálku/ jsem našla na chodníku jedné ztichlé ulice,/ když jsem časně ráno venčila svého subtilního jezevčíka Tygra./ Zpočátku jsem zvažovala, mám-li ji vůbec zvednout./ Dopisy jsou přece taková ryze soukromá záležitost./ Snad zvítězila pouhá zvědavost,/ snad nutkání někomu pomoci,/ nevím./ Obálku jsem vzala do ruky,/ obsah opatrně vyjmula a četla:/ Drahý Adame!

Egon Wiener: Vodou po kolena | Staré fotky, aneb co se v pohraničí fotilo

Co různých lidí znám, tolik chutí mají. Předestírám, že nejsem až tak moc obézní. Vemte si jenom vývařovnu u nádraží, nádražní restauraci, bufet na perónu. Každý by jedl, ale jen těžko poznáte předem, co by si kdo dal. Mysleme, jak se dnes říká, kreativně, a posuňme se dál. Restaurace „U Radnice, Radniční sklípek, Imperiál, Zlatý lev, Plzeňská restaurace, U Medvěda, a tak dál. Co host, to jiné přání. Polévka, předkrm, hlavní jídlo, něco k pití, dezert a platit. Každý si dá něco jiného, tisíce možností a variací. Každý měl hlad, a mám ho i já.

strana 1 / 12

Další strana »