Publicistika – Zbývá dodat...
Alena Heinová: Tak máme demokracii, pani Müllerová!
A v jejím jménu svobodu, která nekončí tam, kde začíná svoboda druhého, ale podívejme se, ona vypadá spíš jako bezostyšnost, hrabivost, nenažranost a politické komedianství. Nelíbí se? Někdo mávne rukou, někdo hne ústy, to ovšem může být varianta, která má smysl, pokud vysloví nahlas a dostatečně důrazně pravdu. Od ní je přinejmenším vidět na cestu.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (35)
A ještě než půjdeme do fakultního finále, musím lehce vzpomenout na svou první závěrečnou zkoušku z ruštiny. Připomínám, že jsme na ruštinu měli tu velmi hodnou lektorku. Nejprve jsme psali písemku, kde jsem nasekal dosti chyb, ale jak se ukázalo, bylo to k něčemu dobré. Při ústní zkoušce, na níž jsem přispěchal z volejbalu téměř s antukou ve vlasech, jsem totiž musel „opravovat“ ta červeně podtržená místa, což zabralo dosti času.
Sním, či bdím?
Honza vždycky míval živé sny, ale tentokrát se ten zvláštní sen opakoval čím dál častěji. Zdálo se mu, že ho jeho žena Eva podvádí, a to velice rafinovaným způsobem. Předstírá spánek a čeká, až Honza usne.
Egon Wiener: Chci znovu začít | Okap | Nejsem tak bohatý
Chtěl bych předpovídat počasí. Být meteorologem, mít dobré spaní, chuť k jídlu a pravidelné vyměšování. Takhle nějak se rozčiluji, když poslouchám předpovědi počasí. Venku je hezky nebo prší. Taky může padat sníh nebo šrapnely. Meteorolog si ví rady. Má drahé, předrahé mašinky a tak je v obraze. Má okna do vesmíru doslova otevřená, ale s jeho předpověďmi nejsem spokojen.
Ivo Antušek: Auto jako nabitá zbraň
Řízení vozu a jeho pohyb po silnici je však smrtelně nebezpečnou záležitostí i dnes. Vezmeme-li do rukou nabitou zbraň, chováme se obezřetně, protože si v každé chvíli uvědomujeme, co může způsobit náhodný výstřel. Sedneme-li za volant či řidítka, toto vědomí zvláštní odpovědnosti se nedostaví. Konáme cosi naprosto běžného, všedního, zautomatizovaného, co, podle jakéhosi skrytého vnitřního přesvědčení, nevyžaduje žádnou zvláštní péči, ani přesné dodržování stanovených pravidel.
Blanka Kubešová: První dojmy (1/3)
Už se vám stalo, že jste po čase našli svůj starý zápisník? Nebo poznámky pořízené před lety a teď se nestačíte divit, protože to vypadá, jako byste je ani nepsali vy, ale jako by to všechno prožil někdo úplně jiný? Právě to se přihodilo mně, když jsem náhodně objevila deníkové záznamy z několika prosincových dnů roku 1989, ve kterých jsem se pokoušela zachytit své dojmy při první cestě do Čech po víc jak dvaceti letech.
Diskuze na téma: Máme se plácat po ramenou nebo ne?
Občas se stane, že některé věci, týkající se našich novin, si najdou cestu i na titulní stranu. Stalo se tak i nyní, kdy jsme si řekli, že vás tak trochu vtáhneme do naší redakční diskuze na téma, o němž jsme sami mezi sebou již mnohokrát mluvili ...
Jan Řehounek: Letošní Hrabalovo Kersko letos poprvé zmoklo. Ale jen trošičku!“
„Když jsem se přistěhoval do Libně,“ vzpomínal dál, „šel jsem se také podívat do restaurace, kam chodíval pan Hrabal. Tam vám byla výčepní... senza ženská! Ona měla všechno nastrkané pod pultem a k tomu upravenou halenku a neuvěřitelný dekolt. Takže, když se naklonila pro to, co měla pod tím pultem, málem všichni chlapi přepadli, protože byli hlavou a potom i očima za ní. Od té doby jsem do té hospody začal chodit taky.“
Anastázia Mahovská: Po akci následuje reakce
Vážení autoři a čtenáři Pozitivních novin, pojďme se rozmazlit a potěšení si nadělit. V životě funguje jednoduchý zákon: „Po akci následuje reakce“. A protože byla zveřejněna akce veřejně prospěšné sbírky NA PODPORU POZITIVNÍHO MYŠLENÍ A "DOBRÉ NÁLADY", chci reagovat svým názorem na uvedený počin.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (14)
Rok 1948 byl jistě osudový pro nás všechny, kdož jsme žili v naší krásné a do katastrofy se řítící republiky. Tyto Střípky jsou ale osobní zpovědí tehdejšího teenagera a pro mne osobně znamenal podzim tohoto roku dvojnásobné vykolejení. Nejdříve jsem byl v září ještě v Jičíně „ přejit“ z gymnázia na měšťanku a o měsíc později jsme
Milan Lasica: Človek nad zlato
Toto je veľmi zaujímavá správa. Že vraj jeden človek, asi ho na to nahovorili vedci, lebo vedci sú zvedaví a chcú si všetko overiť, takže ten človek sa nechal vysadiť na pustom ostrove a žil tam ako voľakedy legendárny Robinson Crusoe. Teda sám. Toľko správa. Nehovorí sa v nej napríklad o tom, či mal zo sebou mobil. Lebo keby ho mal, tak o nič nejde.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (13)
Původně jsem chtěl ukončit „střípky jičínské“ už minule v domnění, že tucet je docela hezké číslo. V hlavě mi však zablikala ještě řada dalších vzpomínek. I když jsou hodně osobní, neskromně se domnívám, že jsou docela zajímavé. Třináctka také ale není k zahození a to, že přináší smůlu je jistě pouhopouhá pověra, takže se tohoto pokračování vůbec nebojím.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (55)
Asi poslední vymožeností lidského umu jsou samočinné počítače a i s těmito potvůrkami na stará kolena bojuji se značně střídavými úspěchy! V krátkosti by se to dalo shrnout do následujících řádků. První velký sálový počítač v Českém hydrometeorologickém ústavu byl západoněmecké provenience, vyžadoval klimatizované místnosti, sloužil pouze spojovacím účelům a nahradil dálnopisy. Na obrázku pak mohu připomenout počítač EC 1030, kterému jsme říkali „EC půl jedenácté“. Byl z dílen RVHP a sloužil už výhradně pro meteorologické účely.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (6)
Matně si pamatuji, že o Vánocích v roce 1938 rodiče, jakožto stálí zákazníci místního lahůdkáře, dostali – zřejmě naposledy - pod stromeček dárkový košíček. Kromě lahvičky vína v něm bylo pár pomerančů, datlí, fíků a pišingrů a hlavně i malý balíček čokolády. Téměř všechny tyto pochutiny jsme pak neviděli téměř deset let a některé tropické ovoce ještě mnohem déle!