Publicistika – Co je psáno...

Ivan Rössler: SOL LUCET OMNIBUS

Strávil jsem v ateliéru Jiřího Švengsbíra mnoho hodin. Nikdy jsem ho ale neviděl při práci. Pili jsme spolu červené víno a povídali si. Byl však nesmírně pracovitý. Vyryl nesčíslné množství známek a vytvořil spoustu volných grafik vesměs rytin na téma Praha. Vždycky na nich byla zlatá barva. Snil o tom, že po japonském vzoru slavného Hokusaie Sto pohledů na Fudži vytvoří originální obraz Prahy stem grafických listů.

Olga Wister: Když kdysi dávno před léty, ale vlastně nedávno...

Když kdysi dávno před léty, ale vlastně nedávno jsem jako malá holčička seděla u stolu se svým tatínkem a panem Werichem v restauraci V Jámě, která bývala jen pár kroků od divadla pana Wericha a kde si oba tito pro mne dnes velmi vzácní muži pochutnávali na veliké pochoutce tehdejší doby, na smažených žampionech s bramborem a tatarkou...

Dobromila Lebrová: Otakar Ševčík, houslový virtuos a pedagog...

Po absolutoriu byl v letech 1870 - 1873 činný jako koncertní mistr v salzburském Mozarteu. Podle určitých pramenů zároveň učil a také založil své vlastní kvarteto. V dubnu 1973 se stal koncertním mistrem pražského Prozatímního divadla, ale hned v květnu nato dostal nabídku stát se koncertním mistrem Vídeňské komické opery.

Irena Voštová - Miloš Bařinka: Rok osmičky (1)

A takovým člověkem je i Josef Čermák – doktor práv, partner významné právnické kanceláře, královský konzultant (QC – čestný titul udělený vládou), novinář, spisovatel, básník, herec a celoživotní organizátor a inspirátor veřejného i vědeckého života českých a slovenských krajanů v Kanadě...

Marta Urbanová: Ignát Hermann

Ignát Hermann se nenarodil přímo v našem městě, ale v Horním mlýně 12.8.1854 jako třinácté dítě. Jeho otec byl mlynářem. Malý Ignát začal chodit v našem městě do školy, ale na své dětství vzpomínal nerad. Horní mlýn stál na řece Doubravce nedaleko Chotěboře a čtyřtřídní škola nebyla odtud co by kamenem dohodil. A navíc chudoba nevábí nikoho, ani malé dítě. Proto se jeho rodiče rozhodli hledat štěstí za mořem.

Petr Janda - Jitka Vykopalová: Olympic, hvězdy bez hvězdných manýrů (1/2)

Věk pupularitě a úspěšnosti této skupině neubírá, ba naopak, zraje jako víno. Není proto udivující, že po vystoupení v Austrálii a delším turné v USA zavítala skupina i do Švédska. Legendární Olympic přijal pozvání jiného úspěšného muzikanta a podnikatele v hudební oblasti, rodáka z Košic usazeného ve Švédsku, Tomáše Danka.

Dobromila Lebrová: B.G.Lindauer - český malíř na Novém Zélandě

První necelé tři roky svého pobytu na Novém Zélandě strávil Lindauer na jižním ostrově. Podle Kořenského nejdříve fotografoval a později se opět pustil do malby. Pravděpodobně už tehdy se seznámil s některými Maory, pro něž byl „pakeha“ - „bezbarvý“, tedy běloch - zajímavý i tím, že je samotné kreslil do svého bloku a že s nimi jednal jako se sobě rovnými a s náčelníky jako se skutečnými králi ostrova.

Dáša Cortésová: Jaký byl Jiří Vašíček (5)

Moji rodiče se s Jiřím Vašíčkem znali, takže jsem se k němu hrdě hlásila. Zvláště před děvčaty, která mi to lehce záviděla. Už v patnácti letech jsem byla dost veliká, ale o tanečníky nouze nebyla. Bohužel, většina byla menších než já. Jakmile přišlo k fotografování, tak se kluci rozutekli. Nikdo z nich nechtěl být na fotce s holkou větší, než on sám.

Miroslav Sígl: Vzpomínky krále televizní zábavy

Silvestrovské veselí si v minulých letech naše televize (v letech 1999-2003 v televizi Nova) a její diváci nemohli představit bez populárních tváří, známých nejen z obrazovky, ale i z filmu či divadel. Přiváděl je do svých scénářů velkých silvestrovských pořadů ten, jehož jméno se objevovalo až v závěrečných titulcích: Gustav Oplustil (*1926). Právě před několika dny mu vyšla jeho monografická kniha Za humorem cestou necestou.

Portrét originálního malíře: ZDENĚK HAJNÝ

Narozen 30. 1. 1942 ve Vsetíně. V roce 1964 vystudoval provozně ekonomickou fakultu Vysoké školy zemědělské v Brně. V r. 1975 filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze -- obor psychologie. V r. 1989 získal doktorát filozofie na téže fakultě. Do r. 1983 přednášel psychologii a estetiku na katedře pedagogiky v Praze. Téhož roku z vysoké školy odešel a věnuje se malířství jako povolání.

Dobromila Lebrová: Jean François Champollion, francouzský archeolog a zakladatel egyptologie

Jméno Champollionovo je známo nejen mezi archeology a odborníky na egyptologii, za jejíhož zakladatele je považován, dokonce bývá nazýván „otcem egyptologie“. Rovněž se má za to, že z tzv. Rosettské desky rozluštil hieroglyfy a tím dal klíč dalším vědcům ke zkoumání starobylých egyptských nápisů a papyrů. (Slovo „hieroglyf“ znamená v podstatě „posvátný vyrytý znak“, což označuje, že tento druh písma byl starými Egypťany považován za posvátný.)

Michal Dlouhý - Renata Šindelářová: Především lidskost a laskavost!

Zatímco o četníky, díky kterým jsem se dopracoval k titulu JUDr., se zajímám rovných dvacet let, v policejních službách jsem více než čtvrtstoletí. Když pořádám besedy o četnících, oblékám si četnickou uniformu s hodností vrchního strážmistra, takzvaně na Arazima. Poté, co uvedu, že četníci jsou pouze mým koníčkem, ale že „v civilu“ jsem vrchním policejním radou a plukovníkem Policie České republiky, tak to někteří lidé nechápou. Je to celkem legrace…

Miloslav Švandrlík - Václav Židek: Se Švandou je švanda a se Švandrlíkem sranda

Dojel jsem na Chodov a asi po deseti minutách chvatné chůze ze stanice Metra Opatov jsem se vřítil do vilkové zástavby, kde mne nostalgicky ovanul čas Kefalínova mládí z románu „Černý baron od Botiče“, ale ne na dlouho. Dnešní přítomnost mi nemilosrdně připomněly pyšně se tyčící věžovce, zoufalé vykřičníky postkomunismu pražských sídlišť, a to hned těsně za hranicí těchto, jakoby strachy přikrčených domků.

Michal Dlouhý: Humoresky vážně

V pátek 23. listopadu 2007 se televizní diváci na kanálu ČT1 definitivně rozloučili s hrdiny oblíbeného televizního seriálu „Četnické humoresky“, kteří řešili své služební i soukromé problémy po celých třicetdevět večerů. Je pravdou, že období, v němž děj seriálu skončil patří k nejsmutnějším v naší historii, ale nebylo možno dobovou realitu ignorovat.