Publicistika – Co je psáno...

Václav R. Židek: Zastavení se Zuzanou Stirskou

Zpěvačku Zuzanu Stirskou jsem poznal osobně koncem listopadu minulého roku při benefičním koncertu Nadace na ochranu zvířat „Podejte pac“, kde zadarmo vystupovala se svými dětmi i se souborem „Gospel Time“, tak jako všichni umělci tohoto večera. Nebylo to však naše první setkání. To se uskutečnilo už několik měsíců před tím na vlnách internetu, kdy jsme si dopisovali ohledně přípravy tohoto koncertu.

Milan Richtermoc: Posledním rájem Oty Pavla

Po válce Ota navštěvoval obchodní jazykovou školu v Praze (rodina si po válce změnila své příjmení ze židovského Popper na české Pavel). Později, na přímluvu Arnošta Lustiga, Ota započal v československém rozhlase slibnou kariéru sportovního novináře, kterou předčasně, v únoru 1964, ukončila zákeřná nemoc – maniodepresivní psychóza, se kterou zápasil po zbytek života.

Ivan Rössler: O nejpodivuhodnějším dobrodružství

21. června 2010 by se dožil spisovatel Mirko Pašek rovných sta let. Napsal několik desítek románů, ve kterých čerpal z náměrů, jež mu přinesly četné cesty do zajímavých zemí. Známé jsou třeba Vracím se z Babylonu, Adamův most, Lovci perel, Muž pro Oklahomu a mnohé další. Mám k tomuto autorovi specifický vztah. Před mnoha lety jsem si vzal jeho dceru Zuzanku za ženu.

Miroslav Sígl: Je máj – Máchova Lori je ospravedlněna

Náš velký básník se postupně té půvabné dívky zmocňoval kdykoliv a kdekoliv, při cestě k Milešovce, na Sněžku či do věží Kokořína. Polovinu rozkoše a polovinu odporu rád zdolával. Lori byla nešťastně šťastná. Co věděla o lásce mezi mužem a ženou? Co si mohla myslet o Karlu Hynkovi, který jí mnohokrát dal najevo, „že buď všechno, anebo nic...“

Blanka Kubešová: Novinářská a vydavatelská činnost Mirko Janečka v Kanadě končí...

Česko-anglické Kanadské Listy začaly vycházet v 66. roce zprvu cyklostylovaně pod názvem Hlas nových a o pár let později už v podobě, jak je známe dnes. Od počátku archivovaly a mapovaly činy a osudy hrdinů protinacistického odboje a veteránů 2. světové války. Informovaly pravidelně jak o životě vojáků, letců a parašutistů, tak i o krajanech, kteří svou prací a úspěchy dosáhli uznání za hranicemi vlasti.

Miroslav Sígl: Štefánik a Československo

Knížek o Milanu Rastislavu Štefánikovi (*21. 7. 1880 †4. 5. 1919) nebylo u nás nikdy dost. Přitom neodmyslitelně a odjakživa patřil do trojice k T. G. Masarykovi a Edvardu Benešovi; jeho úloha při vzniku návrhu státoprávního uspořádání Československa je s nimi zcela srovnatelná. Byl výjimečný, nesmírně inteligentní, citlivý a předvídavý člověk, voják – osobnost, jakou Slovensko nikdy nemělo.

Zdeněk Miler – Jarmila Moosová: Krteček – to jsem vlastně já...

Setkat se tváří v tvář s panem Zdeňkem Milerem rovnalo se zázraku, když jsem s velkými rozpaky přijímala ruku, nabízenou ke stisku, s obavou, abych neposkvrnila cosi svatého. Bezmála dvě hodiny v jeho přítomnosti mě hladilo samo nebe. Sotva jsem pak dosedla na „polstr“ v autobuse, aby mě odvezl za další „prací“, hned jsem si chtěla pustit kousek záznamu.

Vladimír Just: Nádherná, cenná a objevná kniha se zbytečnými chybami

Po přečtení dopisů už těžko bude někdo moci fabulovat o údajném „salonním komunismu“ V+W, o jejich názorovém levičáctví, o tom, že druhá emigrace Jiřího Voskovce byla motivována rodinnými problémy a nebyla opětovnou emigrací před nastupujícím totalitarismem – stejně tak jako se bude hůře popírat bytostně kritický, satirický a opoziční ráz Werichova ABC z let 1955 – 1960 (což všechno někteří postmarxisté činili ještě v roce 2000 v recenzích na mou knížku o Werichově ABC).

Renata Šindelářová: Rozhovor s Jitkou Molavcovou

Už když studovala na střední průmyslové škole grafické, rýsovala si svou budoucnost hereckým směrem. Nevěděla jak by svého snu měla docílit, ale nakonec ještě před maturitou vyhrála celostátní pěveckou soutěž Talent 70, což záhy odstartovalo i její divadelní kariéru. Jitka začala působit v divadle Semafor, kam přišla zpívat šansóny, než se ve hře Kytice naplno projevil její komediální talent. V Semaforu již zůstala a působí v něm dodnes po boku Jiřího Suchého.

Dobromila Lebrová: Jakub Arbes, spisovatel a novinář

Jakub Arbes je jedním ze spisovatelů, který má, jako například Alois Jirásek, tu smůlu, že byl v minulém režimu vyzdvihován jako spisovatel, který se tehdy režimu hodil. Na rozdíl od Jiráska to bylo pro jeho dílo týkající se sociálních poměrů dělníků. Arbes se zabýval utopickým socialismem, Pařížskou komunou i anarchismem.

Marek Jícha - Martina Fialková: O (ne)zapomenutelném písničkáři

Docent Marek Jícha je vedoucím katedry kamery pražské FAMU. Kromě kamery se jako hodně dalších filmařů, věnuje i souvisejícím oborům, především režii. Takto se podílel i na nedávno dokončeném hodinovém dokumentu o prvorepublikové hvězdě první velikosti, Karlu Hašlerovi. V režijní dvojici s Josefem Lustigem a s významným osobním přínosem Thomase Haslera, syna Karla Hašlera, natočili film věnovaný člověku, který tvořil a zpíval nejen o Praze, ale především o svobodě.

Josef Hlinomaz - Slavomír Pejčoch-Ravik: Autostopem v Itálii

Všichni, kdož znají Josefa Hlinomaze, se dozajista podiví nad nápadem putovat Itálií, ke všemu ještě autostopem, a notabene v dospělém věku, tedy v podobě a v rozměrech, které jsme u Mistra všech pláten, malířských i filmových, pozorovali právě za jeho života. Dnes by takové „loupežnické“ postavě zastavil na silnici málokdo, ale ani Hlinomaz sám nebyl dostatečně proškolen v riziku krádeží.

Alena Heinová: Krásný den – až do usnutí!

Srdce je tíha. Rozum jen váha… Slova básníka Vladimíra Holana, ta z říše cest ze stínů do světel, kterou nás vedlo s pokorou i odvahou Hercovo Umění – právě ta slova mě napadla, když přišla ta zpráva, že v poledních hodinách 10.března odešel z pozemského bytí Radovan Lukavský. Bolí to. Obyčejně a hodně to bolí, protože odešel Člověk hodný obdivu i lásky v dokonalé čistotě obsahu těch slov.

Kamil Turoň: Fotbal, to je hra!

Původně jsem začínal v šesti letech jako plavec, dostal jsem se i na mistrovství republiky. Pak jsem začal dělat ještě hokej za tehdejší Zbrojovku Vsetín v prvoligovém dorosteneckém týmu, a téměř souběžně jsem se dostal také k fotbalu. To mi bylo kolem dvanácti, třinácti let. No a protože jsem toho v hokeji až tak moc nedokázal, zvítězil fotbal a další cesta už se ubírala právě tím fotbalem.