Publicistika – Zbývá dodat...
Anna Harvanová: Těžký život poběhlice
Čtu-li místy vášnivé, jindy zas vlažné debaty o dynamice života a dopravní statistice za poslední léta, chápu, že jsou lidi, kterým jde změna silničního zákona na nervy. Na opačném spektru stojí ti, co ztracené body za řidičské provinění vychvalují. Po důkladném přečtení terénu ale dojdete k názoru, že v českém silničním životě je přece jen něco, co je společné i trvalé.
Milan Prokš: Pohostinství, nebo po hostinství?
Středověká krčma: „Tak co, panenko, nažrala ses dobře?“ Hospodského otázka slečnu kupodivu nevyvedla z míry. Očekávala něco podobného. „Co si dáš k chlastu?“ „Malé pivo, prosím.“ „Hubu drž, dostaneš velký! Je vedro!“ Hlas obsluhujícího zní drsně, ale přesto srší vstřícným vtipem. Dívčina vzhlédla a mile se na něho usmála. Nevěříte, že by bylo něco takového dneska možné?
Ivo Šmoldas: Ó dvě ó
Tak se nám Eurotel sloučil s Českým Telecomem a výsledná sloučenina dostala název Telefónica O2 Czech Republic, a. s. Dát si do štítu chemickou značku plynu, byť by to byl životodárný kyslík, a nadto si za reklamní emblém zvolit bublinu, to je v zemi, kde se jako pára nad hrncem dokázaly rozplynout i zatraceně kamenné a slovutné peněžní ústavy, krok věru odvážný.
Milan Dubský: Archelogie ducha
Na hlušinu narazí člověk nejen v terénu, ale i mezi lidmi a jejich chováním, velmi často. Je to někdy málo povzbudivé a někdy až bolestné. Ale pouze naříkání to nespraví. Život lidí a realita nebyly nikdy ani v minulosti ideální. A jestliže se někdy setkáváme s tvrzením, jaké to bývaly dříve idylické časy, tak to neberme vždy za bernou minci. Tak jako nyní, i dříve, potkávalo lidi štěstí.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti aneb od embrya po sklerózu (76)
A tak jsem se já, bláhovec, ve svých sedmapadesáti letech zapojil do předvolební kampaně a několik příspěvků mi tentokrát noviny dokonce otiskly. Zde je výňatek z Lidových novin ze dne 19.3.1992: 1. března 1992 bylo u nás založeno nové politické hnutí Demokrati 92 a už z prvních ohlasů je cítit, že tato strana tak trochu naháněla strach už ve své prenatální podobě. Nové hnutí by totiž mělo vyplnit mezeru mezi OH a ODA, chtělo by navázat na myšlenky původního Občanského Fóra a počítá s přízní těch, kteří na podzim podpořili zákonodárné návrhy prezidenta Havla.
Milan Turek: Běžky - opiát seniorů na Liberecku
Městský člověk může mít sice zahrádku, chatu, zahradu nebo něco podobného, přesto však mnoho seniorů vyhledává také ve všech možných volnočasových aktivitách druh sportu, kterému se věnoval v mládí a snaží se alespoň v daných možnostech a podle své fyzické kondice v něm pokračovat. Liberecko, počítaje v to samozřejmě také Jablonecko a celé rozsáhlé území nejbližšího okolí Jizerských hor, předurčilo pro většinu obyvatel zimní sporty, především lyžování a potom speciálně běhání na lyžích.
O shromaždování
I když... před pár dny jsem jela vyhodit staré křeslo do kontejneru přistaveného městem, a ještě než jsem stihla zaparkovat, přispěchali ochotní chlapíci, že nám to převezmou. „Vy jste tady vod toho?“ zeptal se idealisticky můj manžel, inspirován podobnou úrovní služeb v zahraničí. „Možná se starosta vzmoh a dává příležitost nezaměstnaným trochu si přivydělat“ spekuloval choť dál, zatímco já jsem pozorovala jejich vnitřní odhady, za kolik by se to dalo reálně zpeněžit, nebo aspoň znovu použít.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti aneb od embrya po sklerózu (74)
Musím se ale vrátit k prožitkům vlastním, které se asi příliš nelišily od zkušeností všech členů mlčící většiny. A tady opět nastoupí další střípky televizní. V „utuženém“ režimu v Čs. televizi se zřejmě pro jistotu i relace o počasí předtáčely, a tak když jsme chtěli osvěžit stereotyp svých vystoupení, nikdy to neprošlo. Jednou po porážce našich hokejistů „sovětskou sbornou“ jsem vlastně velmi nezávadně hlásil, že velké mrazy v Moskvě zřejmě zmrazily výkon našich hochů. Byl jsem už málem odlíčený a z režie se ozvalo, že to musíme přetočit.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (5)
Z doby před druhou světovou válkou mám jen pár velmi matných vzpomínek. Zajímavé je, že i zde mohu potvrdit známý fakt, že o peníze jde a vždy šlo až v první řadě. Pamatuji se totiž na moc hezký pětadvacetník, se kterým jsem si chodil v létě pro zmrzlinu. Tu vozil v Jičíně po městě a tedy i kolem nádraží na obedněném velocipédu mladý zmrzlinář s bílou čepicí na hlavě – říkalo se mu Vašek.
Dobromila Lebrová: „Moje“ osobnosti
Nějakými kolotoči osudu jsem se předloni stala autorkou Pozitivních novin. Vzala jsem si úkol velice zábavný: pro každý týden připravit životopis někoho, kdo se v tom týdnu narodil nebo zemřel. Sdělila jsem, že si budu vybírat mezi těmi, kteří mají daný týden kulaté nebo půlkulaté výročí, že dávám přednost osobnostem, které už nežijí, jsou třeba i polozapomenuté - a jelo se... A tak se stalo, že jsme se v Pozitivních novinách dostali až ke sté osobnosti.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (4)
Od roku 1930 bydleli rodiče s bratrem a dědou ve státním bytě hned vedle nádraží a od podzimu roku 1935 i se mnou. Byt byl v prvním patře, v přízemí byly kanceláře železniční traťové správy. Měl tmavou úzkou chodbičku z hlavní chodby, na které byly dva společné záchody a jeden vodovod pro tři rodiny. Měli jsme poměrně velkou kuchyň, v ní velký kachlový sporák s troubou a „kamnovcem“ na teplou vodu.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (48)
Už jsem tady kdysi kdesi napsal, že jsem vlastně chtěl být profesorem tělocviku, a tak i když jsem si tuto profesi nakonec nevybral, není divu, že jsem minimálně do svých pětadvaceti let strávil značnou část svého volného času na hřištích a v tělocvičnách. Hned po maturitě se pro mne stával sportem číslo 1 volejbal. Ačkoliv jsem nikdy nedosáhl výšky 170 cm, přesto jako nahrávač jsem byl většinou v základní šestce. V polovině padesátých let ovšem byla pravidla odbíjené jiná, než jsou dnes a malí nahrávači se mohli uplatnit i v reprezentaci, což ještě dokážu a připomenu.
Vladimír Kulíček: Poselství babky kaštanářky
Když se přiblížil předvánoční čas, poznamenaný nepříjemným ochlazením, dešti s poletujícím sněhem a do kostí profukujícím větrem, evokujícím pochmurnou náladu a sklíčenost, dnes často označovanou jako „depka“, stávala vždy odpoledne až do pozdního večera na rohu Poděbradské a Domažlické ulice na Žižkově, zejména tehdy svérázné čtvrti Prahy, a prodávala pečené kaštany.
Petr Chalupa: Vánoce počátkem padesátých let minulého století
Když se tak snažím všemožně vyhnout tomu nesmyslnému prosincovému pobíhání a shánění, když jen vejít do některého z mnoha „marketů“ pro mne znamená navodit si klaustrofobii - chorobný strach z uzavřených prostor a také demofobii - strach z davu lidí, vzpomněl jsem si na svá dětská léta počátkem padesátých let, pochopitelně minulého století. Ale né, nechci nic hodnotit, srovnávat, zatracovat či vynášet, jen mne to při té vzpomínce nutí zkusit to popsat.