Publicistika – Zbývá dodat...

Pavel Myšák Mojžíš: Jen tak na jaro...

Na naše nádraží byl dneska po ránu opravdu krásný pohled, stříbrné struny kolejí opředené v ranním slunci lesknoucí se pavučinou trolejí, do nichž sem tam probleskovala duha barev odjezdových návěstí… V kapse mě hřála jízdenka do Třemošnice a v duši vědomí, že tenhle krásný předjarní den strávím konečně v přírodě.

Jitka Dolejšová: Dějí se to věci…aneb další radostná zpráva, tentokrát slaně lampičková

V lednu 2005 jsem na stránkách Pozitivních novin v rubrice Záruka kvality psala o útulném krámku, kde prodávají solné lampy. Můj dojem byl však trochu hořký, protože jsem se setkala s nedůvěrou k mé nabídce napsat osobní doporučení ...

Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (33)

Ihned po tom odsouzení kultu osobnosti to začalo na jaře mezi pražským studentstvem trochu vřít a začal se připravovat majáles. Po té, co jsme v roce 1955 poněkud nesměle bojkotovali spartakiádu, abychom si naklonili vrchnost, šli jsme poprvé v Praze do májového průvodu. Když pak na Václavském náměstí profesionální vyvolavači hesel zdravili Universitu Karlovu, odpovídali jsme připraveným „Dobře, že se nedožil, kdo tu školu založil!“

Miroslav Sígl: Karlínská „akáda“ to je naše mládí…(1)

Páni profesoři – jak se dříve říkalo pedagogům na středních školách – se svým vzděláním, erudicí, a neváhám říci i vlasteneckým zanícením, povznesli tuto školu na vysokou úroveň. Vzpomenu některé, kteří učili ještě mne a které jsme měli ve velké oblibě (abecedně). Všichni měli tituly Ing. nebo RNDr. či RCDr (méně obvyklá zkratka titulu rerum commerciae doctor = doktor obchodních věd).

Egon Wiener: Chci znovu začít | Okap | Nejsem tak bohatý

Chtěl bych předpovídat počasí. Být meteorologem, mít dobré spaní, chuť k jídlu a pravidelné vyměšování. Takhle nějak se rozčiluji, když poslouchám předpovědi počasí. Venku je hezky nebo prší. Taky může padat sníh nebo šrapnely. Meteorolog si ví rady. Má drahé, předrahé mašinky a tak je v obraze. Má okna do vesmíru doslova otevřená, ale s jeho předpověďmi nejsem spokojen.

Miroslav Sígl – Karel Helmich: Dobrou chuť (9)

Jestli něco mé vážené kolegyně od našeho společného přítele Karla Helmicha (1926-2010) na výsost milovaly, pak to byly nejen jeho výtvory z listového těsta, ale také jeho recepty. A těch bylo nepočítaně. Karel zkoušel s tím těstem doma všechna možná kouzla, posháněl všude kdekoliv nejrůznější ingredience a teprve potom, když uznal svými chuťovými buňkami, že to bude chutnat, sepsal recept.

Vladimír Vondráček: Střípky paměti aneb od embrya po sklerózu (30)

Po další tři roky až do jara 1957 jsem bydlel v koleji Na slupi, která stála naproti koleji Albertov. Zpočátku na “šesteráku“ se třemi dřevěnými palandami, později už „pouze“ ve čtyřech a na kovových pérových postelích. A zde bych klidně mohl odkázat na krásnou píseň Kolej Yesteday v podání Michala Prokopa, který je sice o půl generace mladší než já, ale autor hudby Petr Skoumal i autor textu Pavel Šrut už jsou téměř mými vrstevníky.

Milan Dubský: Jen tak na okraj - Oslovování a oslovení občanů

Nejen východní Němci, ale i my jsme chtěli po velkém „středoevropském třesku“ v 80.letech hned mít vše, co jsme vídávali ve výlohách obchodů na západ od našich hranic. Ale nešlo pouze o materiální věci. Mysleli jsme, že nabytím svobody získáme a nabudeme snadno, ne-li automaticky, toto materiální bohatství.To byla velká iluze, jejíž důsledky pociťujeme dodnes na každém kroku.

Milan Turek: Tetičce Růženě je letos devadesát

Nepřeberně podob má život v dědině na jižní Moravě, dnes už ne typicky zemědělské, ale zůstaly dny sváteční a všední na rozdíl od jiných míst, kde svátky jsou odlišné jen délkou setrvávání v posteli. Fádnost, stereotyp zde místo nemají ani v době počítačů, a není jediného projevu, aby neměl charakter Moravského Slovácka. Tradice se udržují uměle i spontánně snad nejvíc ze všech dědin Moravského Slovácka v Dolních Bojanovicích.

Milan Turek: Kříže zdobí kraj rodný

Vůkol tu není nikde tajemných míst a krajina poblíž dědiny je průhledná, čistá, a snad není ani v lidské paměti, že by zde kdysi někde vládly nekalých živlů nebo snad nějakých temných sil skutky zlé. Strašidla a postavy čarodějné, osoby v duchy se proměňující či duchové, pronásledující oběti, jakoby se do dějin propadly a zůstaly navěky v minulosti, aby už jen ve známost přicházely skrze vyprávění stařenek.

Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (62)

Nevím, kde se ve mně bere ta odvaha, či spíše drzost, ale protože se ta avizovaná skleróza opravdu nezadržitelně blíží, dovolím si v následujících několika Střípkách uvést něco, co by se dalo snad nazvat – střípky „umělecké“. Uvozovky jsou zde zcela na místě a slovo samo je třeba chápat ve velmi širokém slova smyslu. Chtěl bych totiž milému eventuelnímu čtenářstvu popsat, jak má maličkost byla postižena jednotlivými múzami.

Iveta Kollertová: Dotyk štěstí

V momentě, kdy zazvonil zvonek a přišel pán s vozíkem s tím, že si ho jen vyzkouším, byla moje srdeční aktivita normální. Zeť Kája mne vzal do náruče a usadil na vozík. A já věděla, že to je ono, to je to pravé. Jako když dáte hrneček na malý talířek v soupravě po vaší mamince. Seděla jsem na vozíku a měla jsem dojem, že jsem na něm odjakživa. Byla to láska na první pohled. V tom se za mnou ozvalo: "Tak jedeme ven."

Milan Dubský: Obcházení

Pozitivní noviny byly a jsou mimo jiné založeny k podpoře pozitivního myšlení a dobré nálady. Pod tímto praporem se shromáždily stovky autorů, tisíce čtenářů, kteří tento server denně navštěvují. Na obrazovce vidíme v levém sloupci PN názvy rubrik. Jsou hojně navštěvovány, o čemž svědčí rubrika ohlasy a stále přibývající, statisticky evidovaný, počet čtenářů.

Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (61)

Když jsem si tak krásně poradil se Saturninem, pustil jsem se někdy v polovině osmdesátých let drze do „zmuzikalizování“ Švejka. Hrdě a poslušně tedy hlásím, že i zde jsem předběhl dobu téměř o dvacet let a ještě ho mám schovaného v šuplíku! Opět mi v hlavě nějaká ta melodie také zaznívala, na papír se ale nedostala a také výběr interpretů jsem tentokrát už skromně ponechal na neznámém režisérovi…