Ivan Turnovec: Pozvánka na výstavu ozdobných kamenů z Českého ráje
V muzeu v Lomnici n. Popelkou bývají každé léto pořádány ve spolupráci s místními sběrateli a brusiči kamenů zajímavé výstavy pro veřejnost. Hlavně jsou vystavovány acháty, jaspisy, karneoly a nejrůznější araukarie z okolí, které jsou jejich chloubou. Letošní, v pořadí již šestnáctý ročník výstavy s tradičním názvem: Drahé kameny a minerály bude mít vernisáž 15. 7. a potrvá do 2. 9. Návštěvníkům bude zpřístupněna hlavně sbírková kolekce Mgr. Jiřího Slámy, doplněná ukázkami ze sběrů dalších lomnických kamenářů. Výstava doplňuje stálou expozici muzea, která je zde od roku 1994, jejím základem je sbírka místního profesora Rendy, pocházející z devatenáctého století.
Michal Čagánek: Malá (4)
Vánoce přišly brzy. Velmi časně napadl sníh a neroztál. To není jenom tak, ne ve městě jako je Praha. Tolik rozmrzelých lidí svět nepamatuje, přitom se nestalo nic víc, než že ulice pokryl bílý koberec. Jak slavnostní pocit vstupovat do míst, kterých se nedotkla lidská noha. Začít znovu, zevnitř, hezky zvolna. Lidé ale nechtějí doopravdy žít, zvykli si, že někdo žije za ně.
Ivo Fencl: Malý Vinnetou
Mácha napsal Máj. A May napsal Vinnetou. A jak prosté, milý Watsone, jak prosté, ne. Anebo nikoli? Anebo jen a pouze banální? Nevím, ale rozhodně jsme se tomuto vtipu, ještě jako děti, smáli. Kdy? Při blbnutí a hrách na ulici, ale taktéž doma, pokud jsme otevřeli sešit tzv. Knihovničky Ohníčku nazvaný Malý Vinnetou. Pamětníci si jistě vzpomenou, že šlo o pestrý výbor z obrázkových příběhů výtečného malíře Karla Franty (nar. 1928 v 1. Libčicích nad Vltavou), který nadchl fakticky každého, a já třeba o jedněch prázdninách pokreslil celý veliký sešit jen jeho (chabou) nápodobou s hrdým titulem „Šerif“ (a ještě ji mám). Ani nám tenkrát nedošlo, že se tu i hřeší na absenci westernového žánru v naší kotlině, a paradoxem doby se stalo, že se psaly i filmovaly parodie jako Limonádový Joe nebo Malý Vinnetou, nicméně parodované předlohy děti skoro neznaly.
Jan Řehounek: Turci na Polabské voničce
Polabí je region na foklór poměrně chudý. Blízkost Prahy a její industriální vliv na proměnu okolního venkova v druhé polovině devatenáctého století měly za následek mizení lidových tradic a folklóru. O to cennější jsou současné aktivity oživující lidové tance a písně a hlavně působení folklorních souborů. V celém regionu středního Polabí působí pouze dva – dospělý soubor Dykyta v Přerově nad Labem a dětský soubor Šáteček, jehož zřizovateli jsou ZŠ Semice a DDM Nymburk. A právě Šáteček a jeho zakladatel Oldřich Kusovský stáli u zrodu Mezinárodního festivalu dětských folklorních souborů Polabská Vonička – Šebkův Nymburk.
Michal Dlouhý: Četník na zkoušku
Početní stavy četnictva v samostatném československém státě byly vzhledem k nebývalému poválečnému nárůstu zločinnosti zcela nedostatečné. Mladý stát do svých služeb přijímal zájemce o službu v četnickém sboru, kteří byli mnohdy nuceni samostatně vykonávat bezpečnostní službu, aniž by k ní byli dostatečně vyškoleni a vycvičeni. Dne 13. června 1919 večer měl četník na zkoušku Stanislav Harant z četnické stanice v Kunraticích u Prahy staničním velitelem předepsánu ve služební knížce noční obchůzku. Kolem 3. hodiny ranní kráčel jesenickou silnicí od Krče do Kunratic...
Dorothea Christiane Erxleben, první německá promovaná lékařka – 250. výročí úmrtí
Mezi světové osobnosti, jejichž výročí se ocitlo na seznamu UNESCO, bylo pro tento rok zařazeno 250. výročí úmrtí prvníní promované německé lékařky, ale také první promované evropské lékařky, Dorothey Christiane Erxleben. V dnešní době si ani nedokážeme představit, jakým překážkám musela čelit, jak to bylo složité, aby oficiálně získala doktorský titul. Lékařkou se stala v r. 1754. První česká doktorka medicíny Bohuslava Kecková (1854–1911) se narodila přesně sto let po promoci doktorky Erxleben a svůj lékařský diplom ze Švýcarska držela v ruce až roku 1880. Další německá lékařka – po Dorothee – získala titul o čtyři roky dříve, také ve Švýcarsku.
Jitka Dolejšová: Setkání s obrazem (7) Jan Vermeer van Delft
Významný holandský malíř 17. století. Často maluje interiéry, či spíše jeden interiér, protože většina jeho obrazů je situována do jediného pokoje, pravděpodobně v umělcově domě. Dá se říci, že jde o „zlomky téhož světa“. Pracoval velmi pomalu, byl malířem chladného denního rozptýleného světla. Ve svých kompozicích se obvykle spokojuje jen s jedním modelem, dívkou, jež čte, paličkuje, sedí u klavíru či stolku. Vermeerovo umění se soustřeďuje na malířské provedení, na pravdivé pojetí motivu, dokonalé podání barev.
Vladimír Cícha: Čtvrtý rozměr
Odebírám a čtu několik krajanských novin a periodik a teď k takové možnosti internet dodal další. Nebudu všechna jmenovat, všem redaktorům a vydavatelům ale patří dík za jejich práci. Coby důchodce, penzista, senior, případně označený jako budižkničemu, tedy člověk už nic nevytvářející za odměnu, mám teď na jejich čtení více Času. Už nejednou jsem si připomněl vzpomínku své ženy na jejího dědečka, majitele usedlosti kdesi na Moravě, který věnoval svou pozornost hnězdám, vesmíru a tomu či onomu druhu metafyziky, odsuzován za to svou pracovitou a praktickou manželkou, a posléze považován v rodinném kruhu (a možná sousedy z vesnice, kde se svou ženou žil) za jedince nejen neužitečného, ale i pošetilého.
Ilustrátoři Pozitivních novin se představují (8) Martin Velek
Narodil jsem se roku 1987 v Českých Budějovicích. V současnosti žiji s přítelkyní a naší kočkou v malém domečku v Neznašově. Mezi moje největší koníčky patří čtení, kreslení, poslech hudby, konzolové hry a sledování filmů. Kreslení se věnuji od mala a opravdu mě baví. Mým největším snem je ilustrování knih. Používám techniky jako je akvarel, tuš a v poslední době se věnuji i digitální malbě.
Vladimír Cícha: Pro časy dobré, horší i zlé
Jinými slovy... pro každou dobu, každou situaci. Po mnoha letech života v novém domově, ve veliké zemi, připomínám si situaci, jev, v mé původní domovině běžný, normální, dokonce všeobecný. Tím je v Čechách vlastnictví chatičky, chaty, chalupy, usedlosti v pěkné krajině, dále od hlavního, nebo jiného velkého města. Dále od trvalého bydliště. Pokud mne paměť nemýlí, tak ze všech mých známých a příbuzných mojí ženy jen jeden synovec žijící v Praze chatu ani chalupu nevlastní, další tři její příbuzní nežijí v žádném velikém městě.
Ondřej Suchý: Z jídelníčku klaunů a komiků (45) Karl Valentin
Německé komiky zde zastupuje legendární lidový komik Karl Valentin. V povídce Vše pro zdraví dával kdysi návod, jak se udržovat v kondici. Vybírám z ní alespoň pár jeho podnětů: „Když tak o tom člověk uvažuje, je jízda na kole velká hloupost. Pokud se mě týče, nikdy bych na kolo nesedl, předepsal mi to však doktor. ‚Musíte mít pohyb, jinak budete otylý‘, řekl mi a rukama nakreslil do vzduchu nejspíš sud. Smutně se přitom usmíval, jako by byl na pohřbu blízkého příbuzného. Začal jsem tedy jezdit na kole, abych mu udělal radost.
Dobromila Lebrová: Šebestián Hněvkovský, básník a národní buditel – 165. výročí úmrtí
Dílo básníka Šebestiána Hněvkovského není ani rozsáhlé, ani se nevyznačuje něčím zvlášť výjimečným. Podstatné je ale na něm to, že byl jedním z prvních českých básníků doby národního obrození; že patřil k těm několika svým přátelům a blízkým spolupracovníkům, kterým se podařilo přesvědčit velkého odborníka na český jazyk Josefa Dobrovského (1753–1829), že čeština vůbec není mrtvým jazykem, jak se Dobrovský domníval, ale že žije, že jí lze užít k básnění – a to nejen vážnému, ale k žertovnému. A právě v této oblasti, zvláště v mládí Hněvkovský vynikal.
Michal Ezechel: Oslavenec ze Strašnic – Jiří Štědroň
Jiří Štedroň oslavil 23. května již své 70. narozeniny. Proslavil se především jako zpěvák a herec, ale v současné době vydal také knížku prózy „Jak se dělá hvězda“. Nutno ještě podotknout, že J. Štedroň žije již několik let v Praze 10 – Strašnicích. V Praze 10 spolupracuje s Občanským sdružením SEPPIA, které se snaží pomáhat znevýhodněným občanům. Jiří Štedroň se narodil v roce 1942 ve Vyškově, kde v roce 1959 i maturoval. V roce 1963 absolvoval herectví na JAMU v Brně, kde již jako student vystupoval v avantgardním divadle X62. První písničku nahrál v roce 1959 v brněnském rozhlase s orchestrem Gustava Broma. Poté vystupoval v divadle Večerní Brno.
Pavel Vrána: Svatojakubská cesta
Po šesti týdnech putování severním Španelskem z francouzského pohraničního městečka Saint-Jean-Pied-de-Port do španělského poutního města Santiaga de Compostela jsem se vrátil domů. Po vlastních nohou jsem ušel osm set kilometrů krásnou krajinou, mnoha malebnými a na historické památky bohatými městy, městečky a vesnicemi a celých těch šest týdnů jsem se nechal vést silou duchovní energie z té staleté poutní cesty vyzařující. Teď, po návratu domů, stále ještě ta cesta ve mně doznívá, ovlivňuje mé myšlenky a určitě taky pozitivním způsobem pozměnila můj přístup k životu. Pokusím se teď o ní, i o síle, kterou na mysl i duši člověka působí, pár řádků napsat.