Jan Jurek: Kateřina

Ten den šel jako obvykle do práce. Příliš se mu nechtělo. Přestože ve vzduchu už bylo cítit jaro a slunce hřálo víc než kdy dřív toho roku, neměl nikterak povznášející náladu. Po pravdě. Čím starší byl, tím více si liboval v deštivém pošmourném počasí. Snad že se více podobalo jeho vnitřnímu vybavení. Už když se probudil, nabyl dojmu, že celý den nebude stát za nic.

Jitka Dolejšová: Rodinné dialogy I. / Podzimní poezie

Život přináší spoustu drobných veselých korálků v rodinném balení – různé „přežblepty“, „hlášky“, vtipné odpovědi potomků atd., které se pak v rodině tradují. Jistě je znáte i z Vašich domovů. Chcete se o ně podělit i s ostatními čtenáři? Napište nám je do Pozitivních novin… Může tak vzniknout originální „Lékárnička první pomoci PN“, která bude obsahovat podobné léčivé „kapičky“ a „pilulky“, které můžete užívat v případě nepohody bez lékařského předpisu.

Milan Markovič: Naozaj sme ako ony?

So zvieratami žijeme na tomto svete už poriadne dlho a určite ich tu pár bolo aj skôr ako my. Určite, lebo podľa Darwina... Ale nie o tom som chcel. Sme my ľudia často namyslenejší ako sa sluší a patrí. Aspoň čo sa vzťahu k našim zvieracím spolupútnikom týka. Vyvyšujeme sa nad nich, ponižujúce prirovnania pre nich vymýšľame a pritom sa odpradávna od nich učíme.

Jan Hora: Sběratel dobrodružství (2) Ztraceni v džungli

Francouzský turista Loic Pollois měl dobrodružnou povahu. Před lety doprovázel svého známého na přírodovědné výpravě do pralesa ve Francouzské Guyaně. Sbírali hmyz do entomologických sbírek. Drželi se v blízkosti města Saulu a žádnou divokou příhodu nezažili. Loic během krátkých výletů do džungle získal přesvědčení, že má dost zkušeností na delší cestu divočinou.

Tereza Janišová: ERILIAN, město čarodějů

Erilian, mocné město, které řídí Velká rada čarodějů. Není jednoduché se stát jejím členem. Někteří se do Rady chtějí dostat i za cenu zločinu. To ale hlavní hrdinka Kiara, vyrůstající u svého poručníka lorda Tesiana, zatím netuší. Stejně tak nezná pravdu o smrti svých rodičů… S Kiarou se setkáváme v okamžiku, kdy vstupuje na Univerzitu magických věd jako studentka prvního ročníku. Od toho okamžiku je konec bezstarostnému dětství.

Milan Dubský: Svatební střípky

V salónku pro uzavřené společnosti společenského domu, jak se teď dost často říká restauracím na sídlištích, se zábava svatebních hostů pěkně a živě dostávala do proudu. Svatebčané i hosté byli po dobrém obědě, při němž nevěsta a ženich jedli z jednoho talíře, když předtím u vchodu jeden z pikolíků rozbil talíř a hned dával do ruky ženichovi lopatku a smetáček, aby smetl střepy na hromádku.

Ivo Fencl: Byl jsem mladistvým vykradačem hrobů

„Dobrý den!" pozdravil jsem chirurga. Vynořoval se z temné hlubiny chodby, ale nebyl jenom chirurg, byl i čerstvý právník, obojí v jediné osobě. Plzeňský diplom ještě nezaschl, IQ 152 a přicházel. Kroky jako střely dum-dum se rozléhaly prastarou budovou Divadla plzeňské komedie, a když se tento "double doktor", známý jako QQ přiblížil, podal mi ruku teatrálně jak nějaký herec: "Netěší mě."

Jana Pilátová: Milý deníčku (3)

Kamarádovi jsem onehdá vyhrožovala, že jeho basu použijeme coby sáňky, až se sejdeme u Kolince-Podolí. Při poslední návštěvě místního ranče jsme se brodili po kolena blátem, tudíž při případném pádu hrozilo, že budeme vypadat jako hnědé slizké koule. Letos tomu prý má býti jinak a máme užít větrů a sněhů. Tak tedy uvidíme, co nám duchny, po obloze jdoucí, nadělí.

Blanka Kubešová: VLTAVĚNKA

Vltava se pod ním třpytila jako had, jako obrovské čtverce bílých a modrých zástěr a kapesníků, které zjara dávají ženy vybělit na sluníčko. Doktor Loudal, redaktor v nejlepších letech, si sedl do trávy a zapnul diktafon. Zamýšlel si nadiktovat do záznamníku atmosféru okamžiku. Ze zkušenosti věděl, že v redakci to pak už nikdy není ono, ale kapesnímu příbuznému diktafonu zas jednou chyběly baterie.

Kamila Urbanová: Cesta za duhou

Babí léto – Hrst plnou démantů navléknu na stéblo, blýskavý šperk je ranní rosa. A abych netančila bosa, střevíčky z pavučinek nazuji si jemně. Snad podzim stejně, voní po létu, rty zbarví do červena. Jen vlastní ozvěna navrácena zpět už doznívá. Tak zrána ozývá se podzimní slunce, jež vpletu si do vlasů.

Stanislav Rudolf: Až co máma řekne!

Tak tuhle odpověď, milí čtenáři, stejně jako já, jistě znáte. Slýchávali jsme ji a také používali v dětství. Mám pocit, že v tom věku byla ještě omluvitelná naší nesamostatností. Bohužel ji slyším velice často od svých značně dospělých kamarádů a přátel i nyní, třebaže pod pojmem máma, mají na mysli svou milovanou manželku.

Břetislav Stejskal: Prý musíš mluvit tiše

Jedu tramvají. Nečtu a koukám z okna. Vyjedeme z tísně baráků a objeví se široká obloha. Ta nádhera mraků. Kochám se. Nutně se s někým potřebuji podělit o tu krásu. Otočím se. Na sedadle za mnou holčina – snad pětadvacítka. Pozdravil jsem, omluvil se a upozornil ji na tu krásu mraků. Pochopila. Poslouchala mne a dál to rozvíjela, ukazovala mi, kam se mám podívat na další a další krásu.

Emília Molčániová: Alexander | Porucha | Piráti z 1. A

„Haló, je tam televízna show? Čítal som v tlači, že hľadáte umelcov, ktorí ovládajú niečo neobyčajné, atraktívne. Ešte stále platí vaša ponuka?“ „Áno. Máte niečo do nášho programu?“ „Možno. Tak, napríklad, odrecitujem všetky vybrané slová, základné i odvodené.“ „Ale, prosím vás, to predsa vie každý tretiak základnej školy. My hľadáme niečo nezvyčajné, čo tu ešte nebolo.“

Jitka Dolejšová: Made in Německo

Hlavním důvodem jeho radosti však bylo to, že Růženka jezdila, jako jedna z mála obyvatel Československa, do západního Německa a vždycky domů něco přivezla. Copak hadříky a botky, nad tím mávl rukou, ať si holka užije. Ale kromě toho to byla třeba výtečná káva, lahodné sýry, úžasný gel na holení – něco, co se tady nesehnalo, leda přes Tuzex.