Jak si můj tatínek chodil s kluky pro „ránu“

Můj tatínek byl ze tří synů mojí babičky nejmladší, a tudíž i nejmenší. V útlém mládí bydlíval s maminkou (válečnou vdovou) a dvěma bratry v plzeňských Lobzích. Matka coby samoživitelka měla co dělat, aby tři hladové kluky uživila, a tak si brala hodně práce navíc. Domů se tedy vracela až pozdě večer. Kluci proto měli pré.

Christian Heinrich Spiess: Krásná Olivie aneb Strašidlo z bílé věže (4)

Loupežníci leželi nyní v svých jeskyních a léčili sobě rány, jichž sobě onehdy od Mamertových a Vilibaldových bojovníků drahně uhonili. Vilibald na ten čas, nemaje s kým zápasiti, s vlky a medvědy se potýkal. Mamert, přijda na hrad, nalezne Olivii o samotě. Zarděla se, když spatřila krásného Mamerta, an draze odín k ní vchází. Jakž Zeno radil, s větší smělostí počal k ní mluviti a vyjevil, jak ji nesmírnou láskou miluje.

Jan Hora: Sběratel dobrodružství (16) V zajetí čínských lupičů

Na podzim roku 1925 se doktor Howard vypravil na farmu svého přítele Willa Palmera. Bylo to v čínské provincii Hej-lung-čiang, blízko hranic s ruskou Sibiří. Palmer tady vyučoval domorodé zemědělce moderním způsobům hospodaření. Celý kraj byl v té době sužován bandami čínských lupičů. Armáda se je sice snažila pronásledovat, ale pro nedostatek vojáků neměly akce valného účinku. Rolníci si museli pomáhat sami.

Austrálie - můj osud (7)

Ta žádného chlapa nepotřebovala, ta si stačila sama! První zmizel Petr s tou jeho a pak i Jarda s Magdou a já už jsem na nic nečekal a odtáhl mou blondýnku do Láďovy ložnice. Tam jsme si vedle sebe lehli jak lehávají milenci a když jsme byli skoro v nejlepším, tak mi to moje roští prozradilo, že se mnou chce vážně chodit, že mne miluje, ale ne teď, teď hned to nejde, protože má ženské věci a tedy až příští týden... pokud to míním vážně!

Miloslav Švandrlík: Kriminálnická Lhota

Pakl se opět vrátil z nemocnice, zatímco Stolouš si v nápravném zařízení ještě nějakou dobu pobude. Těžké ublížení na těle není žádná bezvýznamná záležitost. Pro naši malou, leč výstavnou obec to není ovšem nic potěšujícího. Pakl je v jednom kuse ve špitále a ztepilí chasníci putují jeden za druhým do lochu. Už se nám na okrese začalo říkat Kriminálnická Lhota.

Kamila Urbanová: Dorotka z Ameriky

Mamince přišel začátkem ledna 1990 balíček od její sestřenice z amerického Pittsburghu. Zásilka obsahovala kromě krabičky modrých bonbónů, skleničky arašídového másla a papírové desetidolarovky, také dopis psaný lámanou češtinou. V dopise byla smutná zpráva o smrti maminčina strýčka Ronalda, který emigroval ve třicátých letech minulého století do USA. Jeho dcera Dorotka opustila naší republiku tehdy jako malá holčička.

Lucie Frejková: Italské kouzlo

Bylo mi čerstvých 18 let a měla jsem sen. Tajně jsem o něm snila před spaním, představovala jsem si život takový, jaký jsem chtěla. Zatím jsem do mého snu nedala žádného muže, protože jsem chtěla být svobodná a rozhodovat se sama. Odložila jsem další výkres do mé složky a šla jsem se umýt od barev a zároveň si i odpočinout od tříhodinové práce. Napustila jsem si vanu plnou horké vody, přidala jsem pěnu a ponořila jsem se do vody. Tak uklidňující.. taková úleva…

Ivan Kolařík: Úvaha o pivě

A jak se krásně v takové hospůdce panečku čurá! To samozřejmě mohou patřičně vychutnat jenom pánové. Nad žlábkem pisoáru si gentlemani vyměňují životní zkušenosti, probírají kvalitu piva, politiku, sport a někdy i osoby slabšího pohlaví. Tam se take utužují přátelství na život a na smrt. Ke stolům se pak na další dvě minuty než je nutné příjemný rituál opakovat, pánové vrací neskonale štastní, žízniví a lační si dát další půlitřík.

Sloupky Jiřího Menzela (4)

Pozvali mne do poroty nějaké soutěže Miss bůhvíco, to jest soutěže o titul královny krásy. Nechtělo se mi a tak jsem to odmítl. Ale přivedlo mne to k úvahám o smyslu takových soutěží vůbec. Je jich teď u nás dvanáct do tuctu. Bývaly takové přehlídky hospodářských zvířat, chovných klisen, plemenných bejčků a podobně.

Luděk Ťopka: Příběh druhého myslivce – Okno za oko a zuby za zub

Jednou, bylo to takhle zjara roku 1930, jsem seděl u táty v kanceláři a prohlížel si nové číslo Stráže myslivosti, když se otevřely dveře a dovnitř vešel, s uctivou úklonou, vysoký, hubený chlap v hnědé vybledlé kamizole se zeleným límcem, s ruksakem na hřbetě, švarcenberákem na hlavě a dubovou sukovicí v ruce - facír Vincenc Sláma, mezi lesáky v celém Pošumaví známá postava s toulavými botami na čapích nohou a věčnou žízní ve vysmoleném hrdle.

Ivan Kraus: Jedna ku deseti

Otec mlčel i později, v Petschkově paláci, kde to bylo mnohem těžší, protože otázky kladlo gestapo, které očekávalo jasné odpověďi. Výslechy však probíhaly v poněkud jiném poměru, než jaký předpověděl pan bankéř. Obžalovaný byl sám a protože ho vyslýchal komisař s pomocí tlumočníka a zapisovatelky, bylo to tři k jednomu. Komisaře tehdy zajímalo, co otec ví o šíření protistátních letáků. Otec tvrdil, že neví nic, a když řekl komisaři, že neví ani o součástkách k tajné vysílačce, dostal od něho facku.

Pavel Landa: V bílém plášti

Pan Kulíšek, vytáhlý tympanista Amatérského symfonického orchestru s brýlemi bez obrouček, vozí dvakrát týdně invalidní manželku na jakousi rehabilitaci do pražské nemocnice Na Bulovce. Odevzdá ji v příslušném oddělení a pak se musí hodinku a půl poflakovat po nemocnici. Nic zábavného. „Tak se tam zkuste procházet v bílým plášti, to by mohla být legrace,“ navrhoval při čtvrteční orchestrální zkoušce zarostlý lékárník a klarinetista pan Dubský a hned slíbil, že panu Kulíškovi bílý plášť zapůjčí. Tak se také stalo.

Egon Wiener: Poštovní známka | Přírodou Libereckého kraje | K doktorovi

Až ta tu jednou nebude, zmizí ze světa kus historie. Tady už nejde o sladká mejdlíčka, co jsme si kdysi kupovali za dvacetník. Známka, aspoň pro nás, kluky, co jsme je sbírali po jedné, každá měla téměř cenu tuny zlata. Známky. Jedna, nebo celé hrsti, obálky v Pofisu, sáčky za tři, pět, za deset kaček na osobu. Žádný z nás nebyl organizovaný filatelista a měl k tomu řadu důvodů. Byli jsme nezávislí. Nebyli jsme členy žádného klubu. Jeden druhému jsme se „poctivě“ snažili vyčudit, co měl ten druhý za raritu.

Ivan Kolařík: Úvaha o umění a tetování

Jako důchodce mohu s hrdostí říci, že od pradávna jsem byl vášnivým vyznavačem umění. Již jako malý chlapec jsem zaníceně deklamoval básničky polospícím penzistům v domově důchodců, k údivu rodičů jsem se sám bez říkání dal zapsat do hudební školy do houslí, na které jsem při každé přiležitosti oblažoval rodinu takovým způsobem, že i alkoholem opovrhující maminka se náhle vydávala s tatínkem na pivo, údajně aby umělecký zážitek prohovořili a náležitě vstřebali.