Stanislav Moc: Austrálie - můj osud (11)
Největší problém měla Rebeka. Milan se rozhodl, že se s výhrou vrátí domů a Jardovi nabídl, že mu dá 4 tisíce, když pojede s ním, ale jenom dva, kdyby zde chtěl zůstat. Jarda si spočítal, že dva tisíce z jeho výplaty nenašetří ani za tři roky a rozhodl se jet domů také. Rebeku chtěl vzít s sebou, ale to nebylo tak jednoduché.
Antonín Suk: Pes tahací
Dan byl německý krátkosrstý ohař velikosti menšího telete. Pes nesmírně dobrý a oddaný, hlavně našemu malému Honzíkovi. Dostal jsem ho už jako staršího pána od kastelána Sedlecké kostnice v Kutné Hoře. Už to, jak pochopil, kam patří, nebylo myšlením psa, ale Někoho. Stal se jedním z nás, co bydleli, nebo spíše žili na hájence. Podle toho se také choval. Bylo z toho cítit spoustu vděčnosti, ale vůbec ne podlézavost některých jeho soukmenovců. Byl to Někdo, jeden z nás, Dan!
Egon Wiener: Vlastenectví | Zdeněk Burian | Obdiv k dobré práci… Obří sud
S paní Bahníkovou došla řeč i na někdejší a současný vztah k jazyku, k národu a to především v dobách ohrožení státu, kdy vlastenectví nebylo prázdnou frází. Jedním ze symbolů vztahu k českému a moravskému národu byl národní kroj. Psal se rok 1935 a paní Bahníková, tehdy mladá slečna, chtěla, jako mnozí ostatní, ukázat se na oslavách v národním kroji. Ale ten nebyl zadarmo. Doma na něj nebylo. V té době psaly noviny, že manželka prezidenta republiky dostala darem dva kroje. Napsala tedy paní Haně Benešové prosbu o jeden z nich. Rozběhlo šetření, dotazování, zakončené darem první dámy republiky.
Naděžda Munzarová: Nápad
Jednou jsem slyšela, že přílišná jistota a rychlost řešení zádrhelů jsou podezřelé. Vysvětlení, proč pomalejší metoda by měla být věrohodnější a správnější, se mi ale nedostalo. Jako odchovanec Rychlých šípů jsem se totiž donmnívala, že odpovědný jedinec, prosazující jakékoliv zlepšení domácnosti, obce a státu, mluví pravdu, říká-li, že dokonale rozumí problému, a proto že může najít rychlou odpověď a nápravu.
Stanislav Rudolf: Chystáte se na dovču?
Myslím tedy už na dovolenou! Chápu, že vy, kdo máte doma školáky, pochopitelně ještě pár týdnů počkáte, ale pro nás ostatní je květen možná tím nejkrásnějším měsícem, kdy dovolenou strávit. Většina z nás pochopitelně pálí na jih za sluníčkem a mořem. Už se nemůžeme dočkat, až se po dobré snídani typu švédského stolu rozvalíme na pláži a dáme sluníčku možnost změnit moučnou barvu naší pleti na zářivý bronz, ááách!
Milan Markovič: Negramotným na stará kolena
No a už se zase obávám, doslechl jsem se, že na jakési výběrové základní škole pro mimořádně nadané děti se už neučí psaní. Psaní rukou. Písmem psacím, ne tiskacím, abych byl pochopený. Bojím se, že při vší upřímné snaze to nepochopím a budu nadosmrti zhlížet na ty, kdo dopustili, abychom zase šmahem ruky zrušili, co tady bylo po staletí.
Ivan Kolařík: Atom na ně!
V práci se moc nic vzrušujícího nedělo, a protože se nikdo z kolegů nepřišel pochlubit rozbitým frňákem, podlitinou pod okem nebo přeraženou sanicí, měl jsem dost času jedním prstem konečně doklepat pracovní zprávu a přitom nadávat na nekonečné papírování, které je každodenní součástí práce u policie.
František Mendlík: Esperanto Kabelka
Pán s čelní pleší, boubelatým nosem a progresivním bříškem sedí za katedrou a usilovně zapisuje do třídní knihy. Je to třídní učitel Ladislav Kabelka. Špička nosu zadržuje brýle, usazené na samém konci boubelaté ozdoby. Pán odkládá plnicí pero, postaví se a orlím zrakem poměřuje vyjukané studentíky. „Tak tam, za branou, tisíc jiných čeká! Já řeknu vám, vy uvidíte! K tabuli půjde …“ Malý student, zvaný Guma, sesune se k zemi. Poklekne, sepne ruce k modlitbě. Ozve se: „Pane Bože, dej, ať se jmenuju P---l a Láďa se mne stydí vyvolat!“
Danuše Markovová: Na svatého Jiří
Zřídkakdy se přihodí, že dávno zapomenutá místa dětství se před námi zničehonic rozevřou jako skála na Velký pátek a magicky nás vtáhnou do svých útrob. Jako v hypnóze zamíříme za blýskajícími se střípky hluboko do svého nitra. Rozprostřené poklady nás zlákají v odrazu lesku slunce natolik, že užasneme nad jejich podmanivě líbeznou prostotou.
Martina Pfeffer: Pan Hrabal by mě miloval
„To je moje, kupovat lacino krásný věci. S kazem třeba. Ale nekupte to, když je to tak výhodný!" praví ve Slavnostech sněženek pan Leli alias Jaromír Hanzlík. Pan Leli byl tak trošku můj tajný vzor, protože i já výhodně nakupuji, sbírám a kramařím. Už jako malá jsem byla označena za vetešníka. Nejraději jsem krámovala na obrovské půdě u babičky.
Eliška Peroutková: Ty svatý pražský orloji
Ty svatý pražský orloji | nevěsta sněhobílá | ta svými bílými závoji | radnici pražskou zahalila | Bílá nevěsta, co se tu vdává | tiše se modlí, pokleká | Dvacátého prvního června | poctu těm padlým vzdává | Pánů dvacet sedm a jeden popravčí | začali v pět, skončili o deváté, | a český národ zbled, zbled do dějin, | krví rudou tu padl stín, strachu stín ...
Ivan Kolařík: Služba vlasti odrodilce
Musím se přiznat, že jsem nenapravitelný odrodilec. Chatrnou čestinu przním anglikanismy a to snad ještě více, než se dělá v Česku. A to je co říct! S manželkou konverzuji lámanou češtinou, s dětmi výhradně anglicky. Na české filmy se nemohu dívat, pakliže nejsou opatřené anglickými titulky, protože soudobé češtině zkrátka nerozumím.
Luděk Ťopka: Konec myslivce
Těsně před odjezdem otevřel dveře kupé muž, tak asi šedesátiletý, o francouzských holích a s batůžkem ne zádech. Pozdravil a zeptal se zdvořile, zda může přistoupit. Po mém „Prosím, beze všeho“ poděkoval a usedl na místo naproti mně. Po chvíli se vlak rozjel, pán svlékl sako, otevřel batůžek a pustil se do jídla.
Eduard Světlík: Hokejová reminiscence / Co si myslí kůň?
Byl jsem tehdy ředitelem závodního klubu a naše dechová hudba měla družbu nejen s některými dechovkami ve východním bloku, ale i s jednou rakouskou z Purkersdorfu, kousek od Vídně. Srpnové události předchozího roku mezinárodní styky zkomplikovaly, ale dosud nezhatily. Proto jsme v březnu jeli do Vídně domluvit podrobnosti výměnného zájezdu.