Iveta Kollertová: Koldům je zvláštní dům
Ani jsem neslyšela otevírání dveří. Maminka stojí vedle mé postele a dívá se na mne. Usmívá se. Dívám se na vrásky kolem jejích očí. Šedivé vlasy jí odstávají a ona je uhlazuje roztřesenou rukou. Jde k oknu. „Škoda, že tu není balkón, viď?“ „Stejně bych na něj nemohla, mami,“ odpovídám a sleduji každý její pohyb. Jak je mi blízká, jak drahá. Cítím příval obrovské nepopsatelné lásky.
Vladimír Kulíček: Kosmickou rychlostí do středověku
Kdyby podle ničeho jiného, tak podle stavu poštovních schránek je možno spolehlivě poznat, že rok 1989 přinesl nějakou významnou změnu. Zatímco před tímto rokem stačilo podívat se do poštovní schránky jednou za týden, teď to nestačí pomalu dvakrát denně. Dříve sem tam nějaká ta složenka, občas dopis a hotovo.
Jan Řehounek: Než malej Ventil dostal rozum (1)
Tedy Aňuška, jak jí říká pan Sajner, když jí sahá na mohutná ňadra. Ona ho v takových chvílích tituluje "kanče" a ječí: "Neblbni, dyť čuměj lidi!" Teď však na něj zakdákala: "Koukám, že bys potřeboval podržet voči, aby ti nevymáčkly skla vod brejlí!" Odstrčila manžela od zábradlí a usadila se tak, aby na Elinu nataženou v lehátku neviděl.
Václav R. Židek: Nová kniha o ochraně zvířat
Dnes více než kdy jindy je nutno se vážně zamyslet nad osudem zvířat v naší společnosti, a to především nad osudem zvířat hospodářských. Množství těchto citlivých tvorů ročně obětovaných pro potravu lidí, jejich utrpení a hloubka ...
Blanka Kubešová: Jerry a krokodýlové
Bylo to k ránu kolem druhé, když zazvonil telefon. Chvíli mi trvalo, než jsem na druhé straně rozpoznala hlas bráchy Jerryho. Chystá se do Evropy a rád by prý věděl, jaký by měl přivézt dárek, aby potěšil i mého muže. Přivezu nějaké hady... oznámil osvíceně. Sluchátko se mi rozklepalo v rukou. Hady ne, zaprosila jsem chabě.
Luděk Ťopka: Divokým Kurdistánem
Mezitím se na druhém břehu shromáždilo několik dětí, většinou kluků, kteří na mne volají a ukazují na něco na mé straně. Nerozumím, tak na ně jen zamávám, ale najednou slyším, že ryby ve vezírku sebou poplašeně mrskají, až se čeří bahno. Dojdu k nim, vytáhnu síťku a v tu chvíli chápu, co na mne ti kluci volali. Na vezírku visí dva krabi, kteří dostali na můj úlovek chuť.
Emília Molčániová: List zhora | Spolužiak | Ozdravný pobyt
Milí občania, denne počúvam Vaše modlitby, dostávam maily a už ma z nich bolia uši. Zvlášť sa ma dotýkajú sťažnosti o Vašich poslancoch v parlamente. To však nie je môj problém! Čo ste si zvolili, to máte! Ale keďže sám viem, akú neplechu robia pri svojej práci, že nedokážu žiadny problém riešiť pokojnou cestou, sú k sebe nevraživí, urážajú sa a v mnohých prípadoch sa aj pobijú, nemôže mi to byť všetko ľahostajné.
Jitka Dolejšová: Zazvonil zvonec… a to byl teprve začátek (2/2)
Tři krávy, které je s mírným odstupem doprovázely už dobrou půlhodinu, se rozhodly, že půjdou stejnou cestou, jako oni dva. Stezka byla úzká, mokrá a bahnitá, děsně to klouzalo. Nejdřív šel Jirka, kousek za ním Lucka, pak krávy. Taky jim to klouzalo. Byly mnohem těžší, klouzaly tudíž z kopce rychleji, a tak se vzdálenost mezi nimi a Luckou pořád zmenšovala.
Stanislav Moc: Austrálie - můj osud (23)
Jednou v sobotu ráno, ale velmi brzo, jsem ho šel navštívit ještě s Kasírou. Vstoupili jsme do nezamčeného bytu a oněměli. Jessie spala nahá na gauči u stěny a skutečně byla mladá a hezká. Kudrnaté vlasy, plná prsa a v pootevřených ústech bílé zuby. Mydlinka byl zřejmě v práci, protože tu nebyl, a zcela jistě si nás nevšiml, protože jinak by už dávno z kuchyně vyběhl.
Danuše Markovová: Že půjdeš domů…!
Nad oblíbenou výhrůžkou, námi od nepaměti užívanou v obou směrech: …že půjdeš domů anebo z domu, se musím zamyslet. Ačkoli si lehkomyslně vyhrožujeme „ nechtěným domovem či jeho ztrátou“, co domov domovem stojí, a to už je drahná doba, přesto se udrželo „ domovní spojení“ do dneška v našich hlavách. Pravděpodobně je v nás domov zakořeněn silněji, než tušíme, a tak jím bez uvážení plýtváme, navíc nechvalně v podobě trestu.
Vyznání víry
Takových pět kilometrů východně od Kołobrzegu, hned za dunami pláží Baltského moře, leží malá obec Grzybowo. Uprostřed rašelinišť, podmoklých luk a polí dřímá a čeká na dva měsíce tepla, na chvíle své slávy, kdy nabobtná ...
Jitka Dolejšová: Zazvonil zvonec… a to byl teprve začátek (1/2)
Jiří a Lucie jezdí v létě rádi na dovolenou do Rakouska. Alpy jim učarovaly. To je jejich: vysokohorské túry, nahoru a zase dolů, lesními cestami i kamenitými stezkami, podél spěchajících potoků s průzračnou nebo mléčně zelenkavou vodou, se stále se měnící kulisou kamenných velikánů…
František Mendlík: Nostalgie Bezovka
Jako by nebyly. Ze železničních stanic mizí stavědla a traťová hradla z tratí. Technika jde dopředu a technický pokrok nelze zastavit. A tak jako sledujeme nostalgické jízdy parních lokomotiv, měli bychom mít možnost v budoucnosti navštívit i skanzen starých zmizelých dopravních stanovišť. Traťové hradlo Bezovka bylo pro výpravčí železniční stanice Dobrotín požehnáním. Každý výpravčí sem rád chodil na záskok. Stanoviště bylo vybaveno mechanickými oddílovými návěstidly a klasickými závorami.
Petra Nachtmanová: Mařenka a nožka Troška
Potom tu ležela Milena, pětapadesátiletá žena, která se sice stále chichotala, ale Mařenka nechápala smysl, proč právě nyní jí vystřelil úsměv z úst. Spolu se bavily mnohokrát, jenže nešlo o žádní skutečné „bavení“ a musela se hodně přemlouvat, aby ze slušnosti vydržela a nezavřela oči. Navíc měla Milena denně spousty návštěv, což jí přišlo líto.