Pavel Vrána: Vzpomínky s vůní moře (4) Každodenní život na palubě
V minulém díle jsem popsal život námořníků, strojníků a důstojníků obou oddělení, kteří vykonávají na lodi strážní službu, tedy vachtu. Ti však představují pouze jednu z několika skupin, na které je posádka námořní lodi rozdělena. Slovo „námořní“ je ve větě vsunuto záměrně, protože na říčních lodích je oganizace života posádky, její zvyky a rozdělení trochu jiné. Další samostatnou skupinou v lodních posádkách jsou dejmani (z anglického „daeman“). Stejně jako vachtoví, vyskytují se dejmani na palubě i ve strojovně. Palubním dejmanům velí bocman – česky loďmistr, a těm strojním, kdo jiný než strojmistr.
Luděk Ťopka: Astrální síly
Jednou, když v hospodě Franta i Honza chyběli, přišel náš předseda na nápad, jak si z obou vystřelit, a vysvětlil svůj plán. Všichni jsme slíbili, že nic neprozradíme a těšili se na tu srandu. Tejden nato se k tomu naskytla krásná příležitost. Náš tajemník vypil tehdá víc než snes a u stolu usnul.
Vladimír Kulíček: Odpozorováno ze života
Říkali jsme jí babča. Byla vrátnou v podniku, situovaném v obyčejném obytném domě, kde byly kanceláře, a který byl součástí rozlehlého obytného bloku, svírajícího veliký dvůr. Tam byla kovozpracující výrobna. Babča měla k dispozici malou telefonní ústřednu a místní rozhlas, který vydatně ozvučil nejen celý dvůr a kanceláře, ale celou nejméně desítku dalších domů v okolí.
Michal Čagánek: Na houbách do Prahy / Za války v lásce / Zpět do nekonečna
Připravil proutěný koš, zavírací nůž a šlo se. Nejprve chodníkem mezi paneláky, potom chodníčkem mezi zahrádkářskými domky, dozadu k rybníku, pak takovou kamenitou cestičkou podél potůčku pořád nahoru do polí, přes pole a pořád dál, až už jsme byli dočista v lese. Byly tu úzké pěšiny a maliní a velká mraveniště s rušným provozem.
Ivan Kolařík: Vzpomínka na máj, lásku, cyklistický závod a policajty.
Máj a Petřín však nebyly spojeny pouze s probuzenými touhami po dívčích vnadách. První máj a kopec Petřín ve mně vyvolávají vzpomínky na policejní brutalitu, kdy komunistický režim tvrdě zakročoval proti komukoliv, kdo se opovážil oslavovat Majáles. Petřín…stráň lásky se stal kopcem úprku před bolševikovými obušky, které tvrdě ztrestaly studenty a vůbec kohokoliv, kdo nadšeně skandoval: “Ať žije Majáles.”
Petra Haasová: Nákupy, nákupy
„Já nevím, co vy ženské na tom neustálém nakupování vidíte,“ zahájil jednoho dne konverzaci v kanceláři kolega. „To my, chlapi, vždycky víme, pro co jdeme. Prostě – potřebuju chleba a máslo, zamířím si to v supermarketu ke dvěma regálům a za pět minut jsem zase na čerstvém vzduchu.“ Pozorovala jsem ho, jak vybaluje svačinu z domu a spokojeně žvýká, a pomalu mě popadal vztek.
Libuše Čiháková: Rafan | Naše sluníčko | Dynek
Od malička pusu od ucha k uchu, vtípky rozdával na všechny strany, brečet snad ani neuměl. Když mu byly tři roky, propuklo u něho silné sociální cítění. Každé návštěvě, která se u nich v té době objevila a byla podle něho chudší než oni, podstrčil nějaký dárek. Tu mámin zlatý prstýnek, tam zase tátovy stříbrné hodinky, kilovku kakaa či kafe.
Radek Laudin: Nejznámější filmová místa křížem krážem po Česku
V této knize Nejznámější filmová místa křížem krážem po Česku se píše mimo jiné o tom, kde se natáčel slavný film Vojtěcha Jasného Všichni dobří rodáci, kde stála plovárna u řeky ve filmu Rozmarné léto, kde stála chalupa ve filmu Na samotě u lesa, kde žila Popelka z pohádky Tři oříšky pro Popelku, kde je Soví hrad ze seriálu Nemocnice na kraji města, kde žila rodina Homolkových ze známé filmové trilogie a řadu dalších tipů.
Emília Molčániová: Adopcia | Skleróza | Kým nie je neskoro
„Prišli sme ohľadom adopcie.“ „Vy ste… manželia Krhličkovci?“ „Áno.“ „Posaďte sa, prosím. Iste viete, že musíme s vami absolvovať niekoľko pohovorov, kým dôjde k samotnej adopcii. Takže, vy ste manželia už dvadsať rokov, ako tu v žiadosti čítam… A doposiaľ nemáte žiadne vlastné dieťa.“ „Preto si chceme adoptovať cudzie.“ „Takže, máte nejakú bližšiu predstavu o tom, aké dieťa by to mohlo byť? Najčastejšie sa osvojujú dojčatá, novorodenci.“ „No, viete, na novorodenca si netrúfnem, nikdy som také malé dieťa nedržala na rukách,“ povedala pani Krhličková.
Ivo Jahelka: Kdo nepracuje, ať nejí
„Kdo nepracuje, ať nejí“, praví lidové pořekadlo, a taky „bez práce nejsou koláče“ a „práce matka pokroku“ (to už ovšem není přísloví, ale budovatelské moudro). Někteří z vás jistě pamatují dobu, kdy občan měl sice právo na práci, ale zároveň také povinnost pracovat. Kdo nepracoval, byl darmojed a trestní zákon na něho měl paragraf 203, v němž byla skutková podstata trestného činu příživnictví upravena následovně:
Milan Markovič: Tak kedy vlastne?
Koncov sveta sme už zažili požehnane. Len ja sám pamätám také tri-štyri celkom určite. Ale často ani netušíme, kde ktorá sekta práve čupí dakde v podzemí a čaká, kedy to praskne. A ono stále akosi nič. Nie žeby už dávno nedozrel čas, ale tak ako pri stvorení sveta zaručene museli byť určité zmätky, tak evidentne všeličo neklape ani pri jeho konci.
František Mendlík: Soumrak Casanovy
V pokročilém věku začal výpravčí a vysloužilý plejboj Bertík Lamač ve vlaku pracovat očima na překrásné blondýnce. Byla sice trochu v letech, do tuctových bramborových ksichtů vesnické populace ale jaksi nezapadala. Dlouho nedokázal Bertík ten typ nikam zařadit. Najednou mu to došlo. Sněhuročka! Dlouho se snažil o kontakt. Vyčkával, až bude dáma ve vlakovém kupé sama. Konečně nastal ten okamžik.
Luděk Ťopka: Tajemný B. G.
„Víš, Pavlínko, oni totiž i muži mají svý dny, jak hlásala donedávna jedna televizní reklama. A příčinou toho jste zhusta, ne-li vždy, právě vy, naše krásný a nezbytný životní společnice, tak často nás opouštějící. Ano, vy se svou podivnou zásadou brát milenecké vztahy tak urputně žensky. Je všeobecně známo, že muži jsou v podstatě, a v základním smyslu toho slova, daleko věrnější než ženy.
František Mendlík: Nepostradatelnost figuranta
Železniční důchodce Fanouš Hovorka si našel přivýdělek. Stal se ostrahou v prodejně s drahými parfémy. Prodejna je to značková a voda po holení stojí pět stovek. Nekalý úmysl zákazníka se dá odhadnout. Po několika razantních akcích přestali do prodejny chodit nepřizpůsobiví jedinci. Bývalý výpravčí si je vědom, že nemá žádné pravomoci a že v prodejně je něco jako figurant. Je však vyzbrojen zasmušilým výrazem ve tváři a vysokou postavou. Jednou svým výrazem vyplašil i mladého zlodějíčka. Ten proti němu začal používat cviky karate. Hoch se kopal i za ušima.