František Mendlík: Esperanto Kabelka
Pán s čelní pleší, boubelatým nosem a progresivním bříškem sedí za katedrou a usilovně zapisuje do třídní knihy. Je to třídní učitel Ladislav Kabelka. Špička nosu zadržuje brýle, usazené na samém konci boubelaté ozdoby. Pán odkládá plnicí pero, postaví se a orlím zrakem poměřuje vyjukané studentíky. „Tak tam, za branou, tisíc jiných čeká! Já řeknu vám, vy uvidíte! K tabuli půjde …“ Malý student, zvaný Guma, sesune se k zemi. Poklekne, sepne ruce k modlitbě. Ozve se: „Pane Bože, dej, ať se jmenuju P---l a Láďa se mne stydí vyvolat!“
Danuše Markovová: Na svatého Jiří
Zřídkakdy se přihodí, že dávno zapomenutá místa dětství se před námi zničehonic rozevřou jako skála na Velký pátek a magicky nás vtáhnou do svých útrob. Jako v hypnóze zamíříme za blýskajícími se střípky hluboko do svého nitra. Rozprostřené poklady nás zlákají v odrazu lesku slunce natolik, že užasneme nad jejich podmanivě líbeznou prostotou.
Martina Pfeffer: Pan Hrabal by mě miloval
„To je moje, kupovat lacino krásný věci. S kazem třeba. Ale nekupte to, když je to tak výhodný!" praví ve Slavnostech sněženek pan Leli alias Jaromír Hanzlík. Pan Leli byl tak trošku můj tajný vzor, protože i já výhodně nakupuji, sbírám a kramařím. Už jako malá jsem byla označena za vetešníka. Nejraději jsem krámovala na obrovské půdě u babičky.
Eliška Peroutková: Ty svatý pražský orloji
Ty svatý pražský orloji | nevěsta sněhobílá | ta svými bílými závoji | radnici pražskou zahalila | Bílá nevěsta, co se tu vdává | tiše se modlí, pokleká | Dvacátého prvního června | poctu těm padlým vzdává | Pánů dvacet sedm a jeden popravčí | začali v pět, skončili o deváté, | a český národ zbled, zbled do dějin, | krví rudou tu padl stín, strachu stín ...
Ivan Kolařík: Služba vlasti odrodilce
Musím se přiznat, že jsem nenapravitelný odrodilec. Chatrnou čestinu przním anglikanismy a to snad ještě více, než se dělá v Česku. A to je co říct! S manželkou konverzuji lámanou češtinou, s dětmi výhradně anglicky. Na české filmy se nemohu dívat, pakliže nejsou opatřené anglickými titulky, protože soudobé češtině zkrátka nerozumím.
Luděk Ťopka: Konec myslivce
Těsně před odjezdem otevřel dveře kupé muž, tak asi šedesátiletý, o francouzských holích a s batůžkem ne zádech. Pozdravil a zeptal se zdvořile, zda může přistoupit. Po mém „Prosím, beze všeho“ poděkoval a usedl na místo naproti mně. Po chvíli se vlak rozjel, pán svlékl sako, otevřel batůžek a pustil se do jídla.
Eduard Světlík: Hokejová reminiscence / Co si myslí kůň?
Byl jsem tehdy ředitelem závodního klubu a naše dechová hudba měla družbu nejen s některými dechovkami ve východním bloku, ale i s jednou rakouskou z Purkersdorfu, kousek od Vídně. Srpnové události předchozího roku mezinárodní styky zkomplikovaly, ale dosud nezhatily. Proto jsme v březnu jeli do Vídně domluvit podrobnosti výměnného zájezdu.
Pavel Vrána: Vzpomínky s vůní moře (3) Každodenní život na palubě
Život námořníka je tím nejpohodlnějším životem, jaký si vůbec dovedu představit. Je to existence tak pohodlná, že je to až nebezpečné. Pokud to člověk přežene a žije tímto životním stylem přílš dlouho, vypěstuje si návyky tak zhoubné, že potom udělá nejlíp, když zůstane u této profese už napořád. Ono je tam totiž všechno blízko, o všechno, co souvisí s běžným režimem dne se tam člověku stará někdo, kdo to má zakotveno ve svých pracovních povinnostech, takže je to tam všechno vlastně velmi jednoduché. A taková přílišná jednoduchost a pohodlnost, ta je ve svých důsledcích vždycky velmi ošidná.
Vladimír Cícha: Květen s vůní nafty
Jsem Atlas nesoucí na ramenou obláček vzpomínky, jsem tulák Macoun bloudící ulicemi Libně, z návrší Na háječku pozoruji hořící Českomoravskou Kolben Daněk a vedle pan rada Kopáček sleduje doutnající rozvaliny vojenským dalekohledem značky Zeiss panem radou nepoužitém v bitevním poli, obzor je temně oranžový, ve vzduchu pach spálené gumy a jiných materiálů a do toho se krátce zamíchal kouř lokomotivy vlaku projíždějícího pod svahem, nejraději bych pana Kopáčka poprosil, aby mi na chvilku dalekohled půjčil, ale to už otec pravil, že je čas vrátit se domů, a tak jsem se otočil a po svahu stoupal nahoru...
Jana Pilátová: Jak Honza s prasetem chřipku léčili...
Začalo si hrát na „je mi hůř“ a když už Pepa začal ztrácet trpělivost s prasečím „skoč támhle podej tohle“, hrálo si na „je mi nejhůř, dlouho už na světě nepobudu..“. Pepa se snažil, seč mohl, ale prasečích požadavků na něj už bylo moc. Napsal tedy do místního královského plátku výzvu o pomoc. Palcovými titulky samozřejmě, aby se prasečí nemoci dostalo řádné publicity a praseti nebohého sekýrovaného Pepy pomoci.
Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (26)
V pondělí odpoledne jsme v Ruzyni usedli do obrovského boeingu. Čekal nás jedenáctihodinový let, než přistaneme na Kennedyho letišti v New Yorku. Těšila jsem se, že budu sedět vedle Luboše, chlapi se však uvelebili na sedadle za námi, potřebovali si prý ještě spolu o něčem promluvit. Zbyla tedy na mne Simona, která toho nikdy moc nenapovídala.
Ivan Kolařík: Úvaha o bolesti
Již od pradávna se nám matky snaží namluvit, že porodní bolesti jsou vskutku strašlivá záležitost. Je rovněž všeobecně známo, že díky hrozným bolestem novopečené maminky po zdárně provedeném porodu záhy přestanou milovat manžele, milence a otce svých ratolestí, kteří ukrutnou bolest způsobili v první řadě.
Stanislav Moc: Austrálie - můj osud (10B)
Když jsem přišel domů, Franta ještě spal a Petr seděl u televize a díval se na nějakou veselohru. V té době byla televize a noviny našimi největšími učiteli angličtiny. Zvláště televize byla dobrá tím, že její aktéři mluvili zřetelně a spisovně. Nejen to, člověk si mohl mnohé domyslet z jejich pohybů a děje. Komedie jsme milovali nejvíce, protože při těch se člověk občas zasmál, když mu to došlo, ale už tehdy jsem narazil na gagy, které jsem nepochopil, i když rozuměl každému slovu.
Anastázia Mahovská: Matrtaj
Už mali v sebe nejeden poldecák a začínalo to s nimi šiť, keď v tom prišiel aj Ďuro. „Ááááá, prišiel Matrtaj, náš vychýrený milovník! Ďuri, daj si a povedz, ktorú si zasa vytrtkal?“ Ďurko sa už nerozčuľoval nad tou prezývkou od papučiarov, vedel svoje a nebál sa, užívať si. Býval na najvyššom kopci nad Ochodnicou. Jeho žena do dediny nechodila, musela sa starať o kopu detí.