Antonín Suk: Natěrači

V rámci opravy naší hájenky bylo rozhodnuto, že dostane nový kabát. Ten drobný šindel ve tvaru rybích šupin se bude natírat. Jak jinak než na zeleno! Jenže ten šindel sahal až do štítu. Baráček nebyl ani nijak vysoký, ale přesto bylo potřeba dost dlouhý žebřík. I ten tady byl. Práce měla být provedena odborně. Zadali jsme ji „nátěrkům“ z Ledče.

Jitka Dolejšová: Minipříběhy všedních dní (2)

Moje známá mi vyprávěla, jak s manželem nakupovali v hypermarketu. Její muž se někde mezi regály zapomněl. Pak ho konečně zahlédla. Stál u pultu s rybami, mával na ni a s dojetím v hlase jí sděloval radostnou novinu, že mají úúúžasně levného tuňáka. Zrovna si nechává zabalit asi dvě a půl kila, prý to stojí jen 50 Kč, je to v akci. No nekup to! Prodavač v tu chvíli hodil rybu na váhu a hlásil: „1350 Kč, mám ještě přidat?“ Ono to bylo 50 Kč za 100 gramů!

Zdeněk Horenský: Byli u moře a u moře nebyli

Franta a Pepa byli dva téměř nerozluční kamarádi. Postupem času své kamarádství povýšili na kamarádství z mokré čtvrti. Denně se setkávali u piva ve své oblíbené hospodě „U mašinky“. Jednou si k nim ke stolu přisedl Jarouš, jejich společný známý, a povídalo se o všem možném. Přišla řeč na dovolenou a cestování. Jarouš jezdíval jako vedoucí zájezdů. Vylíčil jim barvitě několik zážitků z těchto zájezdů a popsal místa, kam se jezdí. Jeho vyprávění je zaujalo. Franta pravil: „Pepo, co kdyby sme se též jednou s nima vypravili k temu moři? U moře eště ani jeden z nás nebyl, na dovolenou nejezdíme, dostaneme příspěvek od ROH, tak proč nejét?“

Michal Čagánek: Malá (2)

Chodím za maminkou každý den, když je to jenom trochu možné. A to je téměř vždy. Jedině tehdy nejdu, když mě tatínek zamkne v pokoji, protože dostane vztek, že jsem tak malá a všechno můžu. Kamkoliv jít, kohokoliv navštívit, vůbec se nebát a klidně vidět anděly, dobro a lásku. On nemůže nic. „Tak řekni, můžu ovlivnit krizi? Děcka v Africe brečí hlady a já můžu co?! Akorát houby! Všecko je to byznys! Prachy, prachy, prachy!“ křičí sám na sebe, bouchá do stolu.

František Mendlík: Pozor, nepřítel naslouchá

Desetkrát deset dírek.Třetí dírka v šesté řadě je major Skála a osmá dírka v sedmé řadě je plukovník Kocbaba.Tohle pexeso si musí vojenský spojovatel vojín Rendl pamatovat. Je to nutné. Nad dírkami jsou utajené nápisy jako Keřík 88, nebo Javor 33. Největší průšvih by nastal, kdyby dotyčného důstojníka spojovatel neupozornil, že volá meziměsto. To by se pak místo „tady Kocbaba“ ozvalo „tady Keřík 88“. Špion v telefonní budce na rohu by si určitě zamnul ruce.

Lidé přicházejí do našich životů ...

Lidé přicházejí do našich životů z nějakého DŮVODU, na určité OBDOBÍ anebo na CELÝ ŽIVOT. Když je někdo v našem životě z nějakého DŮVODU, tak je to vlastně vyjádření naší potřeby. Přišli, aby nám pomohli vyřešit nějaký problém, přišli nám poradit a podpořit nás po fyzické, emoční anebo duševní stránce. Může se nám zdát, jako kdyby nám je poslalo samo nebe.

Radka Jurkovičová: O zlomeném srdci / Chudinka obecná

"Ty už mě nemáš rád…?“ Napůl výčitka, napůl otázka. "Mám tě rád…“ brání se dotyčný chabě, pokud nepřejde rovnou do protiútoku. Ostatně, co říct na takové nařčení. A vzápětí přijde další: "Zlomil jsi mi srdce..!“ (rozuměj: přišla jsem o své iluze) Následuje srdceryvná scéna, jejímž cílem je, aby se dotyčný cítil alespoň tak špatně (raději hůře), než ta s domnělou frakturou.

Václav Židek - Blanka Kubešová: Kolja... to neznáte mého psa! (4)

„A můžu se tě ještě na něco zeptat? To byl ten pes Miloše Kopeckýho tak hloupej?“ „To rozhodně nebyl! Historkou, na kterou narážíš, se chtělo dát najevo, jak pan Kopecký své psy miloval! Měl je rád tak, že by snad bez nich ani nemoh žít.“ Kolja si pravděpodobně vzpomněl na jednu příhodu, která se mezi herci dávala k lepšímu. To jednou přišel Miloš Kopecký do divadla velmi rozčílený. Ostatní herci raději ani nedutali. Až jeden z kolegů sebral odvahu a zeptal se, co se tak strašného stalo.

Jan Řehounek: Beranovo školení

Když mi bylo třináct let, měl můj děda obrovského berana Lucipera s tlustýma zakroucenýma rohama. Vzhledem dělal svému jménu čest, vypadal opravdu jako ďábel, ale povahu měl holubičí. Jenomže my s bráchou jsme se rozhodli, že z něho uděláme hlídacího berana. To jako když by k nám náhodou přišli zloději nebo cikáni, tehdy ještě kočovali, tak aby se s nima Luciper vypořádal.

Dagmar Slivinská: Srdce v kalhotách aneb jak se zalátá díra v srdci

Řekla bych, že slovo srdce, je nejfrekventovanější slovo ve všech lidských jazycích. Při jeho vyslovení si okamžitě představíme i jeho tvar, což se třeba o slezině nedá říci, i když je neméně důležitá. V poslední době lidé asi opravdu cítí potřebu rozdávat srdce ve všech podobách. Na můj facebook dostávám nejrůznější jeho podoby, až mne udivuje, kam až lidská fantazie může dojít.

Luděk Ťopka: Drazí pstruzi

Bylo dost sychravo a vlhko, a tak jsem si obul gumové holínky a vydal se přes Stropník a lesem kolem Dlouhé Louky k vyhlédnutému lovišti. Břehy rybníčka byly ale porostlé dosti vysokým orobincem a keři černého bezu a hlohu, takže nezbylo, než se s prutem, splávkem a žížalkou na háčku postavit pěkně rozkročmo na kuláčky, které držely čap.

Vladimír Vondráček: Bajka o dvou růžičkách

Oficiálně je bajka krátký literární útvar, jakýsi jinotaj, ve kterém zvířata jednají jako lidé, a jehož posláním by mělo být nějaké morální ponaučení. Ačkoliv autor vůbec nechce lézti do zelí ani velikánům, ani malikánům bajek a podobných miniatur, přesto si tímto drze dovoluje rozšířit množinu aktérů, působících v těchto poněkud bizarních bajkách.

Ivan Kraus: Redakce

Když se Jan s Kateřinou jednoho dne rozhodli vydávat vlastní časopis, usídlili se v koupelně. Ostatní sourozenci a rodiče neměli nic proti vzniku nového časopisu, avšak jejich pochopení mizelo, kdykoli si chtěli umýt ruce. Jednou chtěl Michael jít do koupelny a když si přečetl na dveřích koupelny nápis NEVSTUPOVAT – REDAKČNÍ PORADA, počkal si na oba novináře v hale. Tam jim dal najevo, že zasedání je ilegální a že navíc narušuje hygienické potřeby členů rodiny.

Ivan Kraus: Otec jde do školy

Do školy chodívala vždycky matka. Byla dokonce členkou několika rodičovských organizací, chodila na schůzky a porady, pomáhala učitelům i rodičům, čeho bylo zrovna zapotřebí. Ale stávalo se také, že musela jít do školy kvůli někomu z nás. Jednou například protestovala sestra Kateřina proti čemusi tím, že si položila nohy před sebe na lavici a odmítla se chovat jako slušná žákyně přes opětovné povely i prosby třídní učitelky, která dala nakonec do třídy zavolat bratra Jana, aby své mladší sestře domluvil.