Tomáš Zářecký: Satan a systém

Systém. Slovíčko, které můžeme kolem sebe slyšet stále častěji a častěji v nejrůznějších souvislostech. S jeho zvyšující se frekvencí a rozmanitostí použití by se mohlo zdát, že disponuje až jakousi nadpřirozenou (chcete-li kouzelnou) mocí, s kterou může vše ovlivňovat. Pokaždé, když se něco pokazí, nese na tom vinu právě on.

Egon Wiener: Na obloze s tátou | Listí | Cesty a cestičky napříč vesnicí

Co všechno vidím na obloze. To není otázka. Jen si tak zakláním hlavu a sním. Za ruku si vedu malého kamaráda a jdeme spolu jarním deštěm, co voní a hladí na těle i na duši. Drží mou upocenou ruku ve své malé dlani, jako by v ní držel celý svět. Svět, který se vejde do mé ruky v jeho dlani. Nebo je to právě naopak? Jdu jarním deštěm a ve své dlani držím jeho ruku. Nespěcháme. Jdeme prázdnou ulicí, kde nikdo nikde není. Všichni se schovali před deštěm. Asi se mi to jen zdá, ale je to krásný sen. Jsme tu oba dva, ale jsem to pořád já. Ten velký i malý, ruce propletené.

Ivan Kraus: Jak jsem se odnaučoval kouřit

Bylo to jedno z těch rozhodnutí, jichž člověk lituje hned poté, co je učinil. Myslím si, že bych k takovému rozhodnutí nikdy nebyl dospěl, nebýt mé ženy, která jednoho dne pravila, že se ráda vzdá všech svých dárků k narozeninám i k vánocům, když zkusím přestat kouřit. Svou roli tu sehrála i žlutá žárovka, která prý, když svítí, čistí vzduch tím, že voní po citrónu. Na mne však tento vynález působí omamně jako droga.

Eva Vlachová: Nekonečný příběh

Nedávno jsem volala do „své“ knihovny. Nějak jsem totiž nestihla vrátit čtivo a chtěla jsem prodloužit lhůtu. Knihovnice byla chladná jako arktický ledovec. Přineste, zaplaťte pokutu a pak se můžeme bavit dál. Chápu, jsou určitá pravidla, ale stejně mi to přišlo trochu líto. Do knihovny totiž chodím už několik desetiletí (i když ne právě do této), a stalo se mi poprvé, že bych půjčené knihy nevrátila včas.

Egon Wiener: O drátenících a nejen o nich | Kaluž u nás v lese na Bedřichovce | Darré-Souš v Jizerských horách

V Machníně, v Chotyni, ve Smržovce, v Turnově nebo v Písku, po celých Čechách, v Rusku, v Americe či v Německu jsme mohli ještě v padesátých letech minulého století potkat dráteníka. Já se s ním potkal kousek od Liberce, v Machníně pod hřbitovem, v bývalé německé hospodě Severní záře, kde jsme tehdy s rodiči bydleli. Co já, jako kluk, věděl o drátování? Jo, sdrátovaný hrnec stál na plotně obou babiček v Hrádku nad Nisou i v Mníšku pod Brdy. Doma ne. Maminka si potrpěla na nové.

Petra Haasová: Tomu ty říkáš ostuda?

Nikdy nepřestanu být vděčná zvukaři, kterého pohotově napadlo vložit do aparatury CD s náladovou hudbou a vysvobodit mě tím ze strnulosti. Hodila jsem do obecenstva úsměv šťastného dementa a odkráčela do zákulisí. Tam bylo horko. Parťák ležel na zemi s nohama opřenýma o zeď a přikládal si na čelo mokrý hadr.

Milan Lasica: Kto je najlepším priateľom človeka?

Kto je najlepším priateľom človeka? Kniha, alebo pes? Pozrime sa na to zbližša. Kniha nezaberie veľa miesta. Doma, v knižnici, môžete mať aj stovky, tisíce kníh. Ale koľko môžete mať doma psov? To je prvý argument v prospech knihy. Ďalej. Kniha nepýta jesť.

Jméno

Na první středeční hodině angličtiny jsme byli jen dva. Ostatní tři se z různých důvodů omluvili. Nejdřív jsme se vzájemně představili. What´s your name? My name is… Pan Jan, inženýr, měl takové hezké, typicky české příjmení, že mi ani nestálo za to si to jméno poznamenat. To si budu určitě pamatovat, myslela jsem si. Nejsem přece hloupá.

Sloupky Jiřího Menzela (8)

Někdy mi i televizní obrazovka udělá radost. Uviděl jsem na ní a dokonce několikrát dva potentáty, presidenty dvou největších supervelmocí, jak se drželi kolem ramen a řehtali se na celé kolo. Jeden z nich se smál trochu zdrženlivě, jako by se trochu divil, co to vlastně vtipného řekl, za to ten druhý se smál až se svíjel, zrudl v obličeji a plácal rozjařeně druhého po ramenou.

Milan Prokš: Čtvrtý v háji

Přestože můj věk mě k tomu zdaleka ještě neopravňuje, i já si občas prožiju období jakési životní beznaděje a každodenní marnosti. Ne, nespletli jste se. Jsem to pořád ještě já, Tomáš Sláma, dvacet let, povoláním maturant elektrotechnické průmyslovky nepřijatý na vejšku, čekající na další přijímací zkoušky a toho času pracující (teda vlastně jen brigádnicky) jako řidič a zároveň děvečka pro všechno na soukromé klinice plastické chirurgie (PeChu).

Stanislav Rudolf: Chybami se i kantor učí!

Je pravda, že učitelské povolání nikdy nepatřilo mezi ta nejvyhledávanější. Už když jsem po skončení studia na VŠ nastoupil na své první kantorské místo v Chrašticích na Příbramsku, objevil jsem náhodou ve sborovně pod starými nástěnnými hodinami nápis: KOHO BŮH BYL NEPŘÍTELEM, UDĚLAL HO UČITELEM! Napsal to tam některý z mých předchůdců.

Rosita Ciglerová: Na samotě u vody

Když se Lenka objevila na parkovišti, první, co přivábilo její pohled, byl béžový, majestátně vyhlížející poslední model Volva, za jehož volantem neseděl nikdo jiný než sám Vojtěch. Přibližovala se důstojně a beze spěchu, jako by na ní čekal bratr a ne milenec. Byla už tak blízko, že zaslechla otevřeným okénkem Vojtovo pochvalné hvízdnutí. Dveře vozu si otevřela sama, protože tolik zase na firemním parkovišti riskovat nemohla, aby dovolila galantnímu Vojtovi tento úkon. Pak se zabořila do rozpálené kůže sedačky v očekávání věcí příštích. „Ahoj,“řekla jen a nastavila tvář k přátelském líbnutí.

Ladislav Gerendáš: O neposlušných kůzlátkách

Za devatero horami, devatero řekami… kdo to počítal, bůhví… žila jedna koza se třemi kůzlaty. Bydlely chudě a skromně v malé chaloupce, která svou stavbou připomínala spíše chlívek než Karlštejn. Byly dočista samy, starý kozel totiž v jednom jarním odpoledni odešel „středem“ za mladou rozvedenou kozou.

Sloupky Jiřího Menzela (34)

Na koncertech, rautech, vernisážích, při udělování cen i při jiných slavnostních příležitostech, mezi slušně oblečeným lidmi, způsobně sedícími v hledišti a elegantními róbami na pódiu, vidíte pořád pobíhat chlapíky s aparáty na krku, v záplatovaných vestách a špinavých texaskách s vytahanými zadky.