Ivan Kolařík: Ouchylou proti své vůli
A tak to jde s našimi návštěvami pořád - jedna nepříjemná nehoda za druhou. A to se raději sáhodlouze nezmiňuji o tom, jak nadšený cyklista Standa píchnul o ježuru, který se mu nachomýtnul na silnici, a jak ješte ke vší smůle mu při zpáteční cestě k nám udělala díru v hlavě agresivní kavka! Zrovna tak nemluvím o Bohoušovi, kterého jsem přemluvil, aby si se mnou šel zahrát golf ....
Milan Markovič: Trochu viac odmien do života!
Svet by mal byť vyvážený. Vo všetkom. Preto je aj čierna aj biela, aj more aj púšť, sú medzi nami veľkí aj malí, dobrí aj zlí a preto treba aj odmeny a tresty. Lenže mne sa tak vidí, že odmeny voľajako zaostávajú. Môže hocikto z nás azda povedať, že bol v živote aspoň toľko ráz odmenený koľkokrát zlízol nejaký trest? Sotva. Prejdete na červenú, postúpate po tráve, prekročíte povolenú rýchlosť, vojdete s voňavou zmrzlinou do smradľavej predajne tabaku – trest, trest, trest.
Kamila Urbanová: Sametová revoluce a strýček Bedřich
"Haló, kdo volá, je vás špatně slyšet!“ povídá chvějícím se hlasem tatínek. "Ahoj Milku, tady Bedžich, jsem v nemocnici. Zmlátili nás chlapi v helmách s plexisklama, bili to do nás na Náuodní tžídě jako do dobytka. Jsem tu i s kamauádem. Mám nějak blbě zlomenou vuku a vymlátili mi dva pžední žuby. Tu ruku mi budou asi muset opeuovat. Tak dobuou noc a nemusíte se už o mě bát!“ strýček zavěsil.
Ivan Kolařík: O lásce k umění - Právě vypukla válka!
Rodina, kromě zářící tety Fé, nevěděla jak reagovat, protože s mými předešlými “úspěchy” měli smutné zkušenosti. Tatínek tentokráte ani nezvedl hlavu od milovaného “Rudého práva” a jen něco zahuhlal o pošetilosti. Tetička ale nezklamala. Vroucně mě obejmula a nefalšovanou rumunštinou zazpívala nějakou hroznou árii z ještě hroznější rumunské opery, za což jsem jí v duchu byl vděčný, protože rodičům vyrazila dech a vzala jim vítr z plachet.
Zdeněk Pošíval: Vůně čerstvých pilin, chleba a medu (5)
Zábava, jak se říkalo v Radňově tancovačce, se na pile skutečně konala. Stalo se tak navzdory přísnému úřednímu zákazu veškerých zábav. Porušení svých nařízení trestali Němci velmi krutě: často dokonce popravou. Obava z následků, když si strýček Jina usmyslel uspořádat muziku s tancem, byla tedy víc než oprávněná.
Petra Nachtmanová: Chytrá kachňátka a liščí seznamka
Lišky mají dobrý čich a ještě lepší mlsní lišáčci. Stačilo pár skoků a stál u kachního příbytku. „Kachny a vaří? Hmmm... a alou! Rychle doneste, co tady tak krásně čichám, než uvařím vás! Cha cha chá!“ Naháněl hrůzu, ale na kachní sourozence si nepřišel. Vlastně je jeho slova vůbec nevzrušovala. Filomínka zrova dolévala prázdné sklenice dalším pitím a přidávala Jarkošovi další koláčový kousek na talíř. On si hladil břicho a spokojeně si pomlaskával.
Anastázia Mahovská: Co ty víš, co já vydržím!
Čekala jsem beze slov a dozvěděla se, že moje místo se také ruší a onen kolega bude inspektorem, ale že nedostane příplatek za vedení, že vedení bude v jejich organizaci. (Mají to vyspekulované, abych je nemohla žalovat za diskriminaci. Správně mělo proběhnout výběrové řízení. Co jim asi musel adept na moje místo navykládat? Už mě to nezajímá, je to jeho balvan, který si životem dále ponese.)
Michal Čagánek: Pole v plamenech
Tisíce radostí přináší pole dětské drobotině. Zatímco dospělí pilně pracují, ona neméně pilně poletuje, hned tu, hned tam, u potůčku, na každém stromě, všude v trávě. Málo co ji skutečně vyruší, tehdy však každý kluk i nejedno děvčátko všeho nechá a běží, co jí síly stačí, když zaslechne, že se chystá ona velká věc, že se totiž bude dělat oheň, že se bude pálit suchá sláma. Neznám větší radosti, většího požitku pro malého dobrodruha.
Renata Šindelářová: Bublinky
Uvnitř bytu Simona zaslechla dětský pláč. Janička! Zajisté se zase vztekala kvůli nějaké maličkosti. Simona si pomyslela, jak obdivuje Markétinu trpělivost a stiskla zvonek. Pláč ustal. Následovaly kroky a ve dveřích se objevila Markéta. „Ahoj! To jsem ráda, že jsi přišla! Pojď dál!“ „Už to dlužím dlouho,“ připustila Simona.
Egon Wiener: Výjimečné podstávkové domy
Tak jsem uvažoval o tom, kam a do jaké školy marketingu chodili takoví obři obchodu a výroby, jako Baťa, Ford, Rotschildové, a desítky dalších veleúspěšných businessmenů, bez kterých by to prostě ve světě nefungovalo. Došel jsem k závěru, že tihle pánové do žádných škol obchodu, ba do vůbec žádných škol moc nechodili. Většinou se jim nedostávalo peněz na vzdělání, nebo školy typu "jak úspěšně prodávat, vyrábět a pracovat s lidmi" vůbec neexistovaly. Pak se ovšem naskýtá otázka, odkud věděli, jak na to…
Milan Markovič: Nerád zovšeobecňujem, ale...
Bol to švédsky prírodovedec Carl Linné, kto nazval človeka ako biologický druh pomenovaním homo sapiens, čiže človek rozumný. Nejdem mu nič vyčítať, pri kategorizovaní sa často zovšeobecňuje, inak sa nedá. Skepsa rozhodne nie je mojím svetonázorom, preto s istou rezervou prijímam vyhlásenia o tom, že človek je jediným omylom prírody, keďže mnohé jeho činnosti smerujú k zničeniu svojho pre život nevyhnutného prostredia.
Petra Nachtmanová: Mařenka a podzimní překvapení
Za okny pokukoval zamračený říjen a Mařenka nevěděla, jak už se pohodlně v křesle usadit. Netušila, jak se přes letošní zimu překlene. Ke stáří ji čím dál víc deštivé, mrazivé a černé dny zmáhaly. Ne, nestala se z ní pesimistka. S vděkem přijímala každé ráno, ale přece si jen nemohla moc vyskakovat, když už nohy tolik nesloužily.
Ivan Kraus: Kdo má pravdu
Kdykoli se podívám po neobvyklé krajině svého dětství, uvidím otce s matkou, jak někomu něco vyprávějí, jak si skáčou do řeči, přou se a dohadují, a to jen proto, že oba chtějí říci, jak co vlastně bylo. „Jednou jsme spolu zabloudili v zimě v lese …,“ slyším matku a hned poté otce, který jí skočí do řeči a říká: „To se přece pleteš!“ „Jak to?“ diví se matka. „V zimě to nebylo,“ řekne otec a začne vyprávět sám, jsa přesvědčen, že historku vypráví správně. „To není pravda!“ řekne matka po chvíli a otce znovu přeruší.
Antonín Suk: Velikonoce a Hadi
Přišly docela znenadání Velikonoce. Svátky jara. Bývaly to svátky housátek a kuřátek. Také vysoké trávy bylo najednou tolik, že se v ní hozené vajíčko schovalo. I vrána se mohla v osení, kterým se barvila vajíčka, ukrýt. Hodně dlouho už tohle nebývá pravdou! Ale na tajemnosti svátku jara to nijak neubralo. Napadlo někoho před naším Honzíkem hovořit o otevírání pokladů na Velký pátek.