Literatura – Fejetony
Ivan Kraus: Faktor strachu
Populární herci, zpěváci a modelky v něm soutěží o to, kdo lépe přežije v džungli. Když měl program svou premiéru v Americe, odstranila produkce nejprve předvídavě z ostrova nebezpečné hady a hmyz, a teprve pak tam vysadila prominentní dobrodruhy. Toto opatření bylo nutné, protože novodobí Robinsoni by v případě úrazu mohli televizi žalovat o miliony dolarů.
Eva Vlachová: Síla slova
Že slovem můžeme pohladit i udeřit, potěšit i rozesmutnit, rozesmát i rozplakat, víme všichni. Slovo je zřejmě nejfantastičtějším nástrojem lidstva. Žádný vynález nepřekonal jeho sílu, vždyť je schopno rozpoutat válku, uzavřít mír, spojit i rozdělit nejen jednotlivce, ale i celé národy.
Eva Vlachová: Vůně deště
Letošní dlouhá zima nás pořádně unavila. Čekání na jaro bylo natolik vyčerpávající, že jsem skoro zapomněla na zásadu, kterou nám vštěpovala babička. Před Velikonocemi se dům musí blyštět a jarní úklid je vizitkou každé správné hospodyně. Ne, že by se mi chtělo do gruntování. Ale co naplat, vysvitlo sluníčko a ukázalo svým zlatým prstíkem na zapomenuté, nevysmýčené kouty a vykreslilo šmouhy na oknech.
Egon Wiener: Můj vietnamský přítel | Jisté poznání | Tlusté od šunky
Mám přítele, který se na mne usměje a myslí si to, co právě řekl. Je to až k nevíře, že takový člověk (a rovněž 90% jeho komunity) tu existuje. Každý den, šest dní v týdnu, rok po roce je tu s námi. Vždy v dobré náladě, připraven poradit, a když přijde takové nemehlo, jako jsem já, i udělat, rozebrat, složit, nastavit, zabalit a říct si neurážlivou cenu.
Eva Vlachová: Míval jsem klobouk
Chodit s hlavou nepokrytou bylo dříve naprosto nemyslitelné. Ale třeba padesátá léta nebyla ke kloboukům právě přívětivá. Zvlášť klobouček dámský byl předmětem zkoumání, zda jeho nositelka není náhodou nepřítelem lidově demokratického zřízení. Pokud se dáma nechtěla střetnout s uličním důvěrníkem, zvolila raději šátek. Ženy jsou ale vynalézavé a šátkové kreace byly někdy vskutku půvabné.
Eva Vlachová: Kouzlo dopravních výluk
Možná, že mnohého ze čtenářů už jen titulek rozpálí doběla. Co je pěkného na rozkopaných ulicích a přestupování z jednoho dopravního prostředku do druhého? Občan má svou navyklou trasu, leckdy ještě v polospánku nastupuje do své tramvaje, pak přestoupí na metro či autobus, kde se v podstatě probouzí do pracovního dne.
Egon Wiener: Matouš | Romantici | Vlasta Burian - rozesmátý komik
Že vám to jméno nic neříká? Tak to promiňte, vy asi nebudete z Machnína. Tady žil Josef Matouš, truhlář, v té překotné době před i po První a Druhé světové válce. Já ho poznal, až když se psala léta padesátá. Přesto vám o něm něco povím. V obci působil jako zdravotník, jeden z mála Čechů, kteří zde žili téměř celé dvacáté století.
Vladimír Vondráček: Grafomanie
Když jsem se nyní na penzi a na stará kolena probíral svými šuplíky, uvědomil jsem si sice pozdě, ale přece, že jsem asi grafoman, tedy člověk, trpící chorobnou psavostí! Jistěže to není příliš příjemné zjištění, a tak jsem se rozhodl proti grafomanii bojovat. Samozřejmě ne tím, že bych psát přestal, ale naopak.
Milan Markovič: Na prírodu sme stále krátki
Rozkážeme vetru, dažďu! – takto pyšne znel populárny slogan za sovietskej éry a celému „táboru mieru“ bolo jasné, že veru určite skôr či neskôr naozaj rozkážeme, lebo Sovietsky zväz – náš vzor - sa už tak rozhodol. Samozrejme, zo sovietskej techniky sme si pritom mohutne uťahovali, lebo napríklad hodinky značky Pobeda, Zarja či Luč sme síce ochotne označovali ako najrýchlejšie na svete, ale iné pozitíva nevykazovali.
Egon Wiener: Vláček na klíček | Telefonní seznam | Ze starých letopisů
Jdu rušnou ulicí našeho města, když nechtěně odposlechnu rozhovor, pravděpodobně babičky, odhadem s tak pětiletým chlapcem: „Už jsi velký kluk a už se musíš chovat, jako babička.“ Ač se mě rozhovor netýkal, zastavil jsem se a čekal, jak chlapec zareaguje. Udělal totéž co já. Zastavil se. Stáhl si čepici skoro až po oči a dlouze, dlouze se díval vzhůru.
Helena Rösslerová: Moje ranní jízda
Pražskou dopravní špičku nikomu nepřeji. Jezdím do práce ze Zličína na Anděl, kdysi otázka deseti minut, dnes - no, za poledne stále krásných patnáct, jenže já jezdím do práce ve špičce, a to je plných šedesát minut, když mám štěstí! Snažím se tomu uniknout různě. Například tramvají, ale to nejde vždycky. Když už musím jet autem, stojí mi za to vstávat v půl šesté, abych do půl sedmé vyrazila – jedině tak se dá dopravní zácpě uniknout.
Hana Rubišarová: (Ne)mobilní babička
Výraz spatřený v její tváři po sdělení této zprávy se mi zjevoval ještě dlouho poté, oči vytřeštěné, ústa dokořán, vlasy postavené hrůzou, takto vypadala má babička, naprostá odpůrkyně veškerého modernismu, když jsem jí sdělila novinu o nápadu předat jí můj starý mobilní telefon z důvodu lepší zastižitelnosti.
Milan Markovič: Knihy už požičiavať nebudem!
Išiel som si kúpiť knihu. Anny Kareniny sa mi zachcelo – minule som ju doma hľadal kvôli čomusi a dobrú chvíľu mi trvalo, kým som zistil, že sa zrejme stala jednou z obetí mojej ochoty požičiavať. Na klasiku si však potrpím, a tak som si povedal: dokúpim. A zašiel som hneď do toho najväčšieho kníhkupectva. Tu musia mať všetko, hovorím si.
Vladimír Vondráček: Bajka ze života přírody neživé
Ještě než, vážení a milí čtenáři, začnete číst, musím vás všechny varovat. Tato bajka bude totiž možná pro leckoho „nestravitelná“! Je totiž historicky přelomová, neboť snad poprvé budou v tomto žánru hlavními protagonisty objekty neživé hmoty. Je asi smutným faktem, že většina lidí ze zcela neznámých důvodů se drze považuje nejen za pány tvorstva, ale dokonce celé zeměkoule a rádoby i celého vesmíru. A takovýmto lidem se jistojistě příliš líbit nebude, že svůj „život“, nebo lépe řečeno svůj neživot mají i objekty neživé.