Literatura – Fejetony
Milan Markovič: Premeny fotografie
Digitálny fotoaparát má vraj už tridsať rokov. To ten čas letí! Pomaly si už málokto v tej rýchlosti uvedomí, že boli aj nejakí predchodcovia. Nejde len o ten film! Ten asi ostane ešte nadlho a v istých spoločenstvách možno aj navždy, ale podľa mňa to bude sakramentsky drahý špás. No samozrejme, veď to bude len pre pár čudákov.
Ivan Kraus: Třídní boj
Někdy hovořila matka s otcem zvláštním způsobem. „To jste způsobili vy!“ vytýkala mu, když se právě vrátila z nějaké fronty. Jindy, když třeba nejela dlouho tramvaj, vrátila se matka pozdě domů, ukázala na otce a řekla: „To je taky vaše vina!“ Otec brzy pochopil, že s ním matka hovoří jako se zástupcem strany, jejíchž ostatních pár set tisíc členů není zrovna po ruce. Z vrozeného pudu sebezáchovy se v takových chvílích choval velmi nenápadně.
Ivan Kraus: Lutte de classe
Quelquefois ma mère parlait à mon père d´une étrange manière. « C´est vous qui avez laissé faire ça! » lui reprochait-elle au retour d´une file d´attente. Ou alors, quand par exemple le tramway avait eu du retard, une fois à la maison, elle montrait mon père du doigt en disant: « Ça aussi c’est votre faute! »
Ivan Kraus: CLASS STRUGGLE
Sometimes my mother had a curious way of talking to my father. "That´s your fault," she would level at him after she had been standing in some queue or other. Other times, such as when she had been waiting a long time for a tram and got home late, she would point at my father and say, "That´s your fault too!"
Milan Markovič: Vím, jak zmeškat vlak
Stále častěji si připadám jako potenciální cestující, který s několika kufry, nebo spíš s celým svým majetkem stojí denně na železničním nástupišti a nervózně sleduje každý přijíždějící vlak, který by neměl zmeškat. Ale jsou takové dny, kdy se najednou přivalí vlaky dva i tři a já zoufale přemýšlím, který z nich ještě mohu nechat odjet, anebo snad ještě nějaký přijede zítra či pozítří...
Milan Markovič: Viem, ako nezmeškať vlak
Čoraz častejšie si pripadám ako potenciálny cestujúci, ktorý s niekoľkými kuframi, či skôr s celým svojím majetkom stojí denne na železničnom nástupišti a nervózne sleduje príchod každého prichádzajúceho vlaku, ktorý by nemal zmeškať. A sú také dni, keď sa dovalia odrazu vlaky dva i tri a ja zúfalo premýšľam, ktorý z nich ešte môžem nechať odísť....
Milan Markovič: Negramotným na staré kolená
No a už zase mám tú obavu: dopočul som sa, že na ktorejsi výberovej základnej škole pre mimoriadne nadané deti sa už neučí písanie. Písanie rukou. Písmom písaným, nie tlačeným, aby som bol pochopený. Bojím sa, že pri všetkej úprimnej snahe to nepochopím a budem nadosmrti zazerať na tých, čo dopustili, aby sme zase šmahom ruky zrušili, čo tu bolo po stáročia.
Ivan Kraus: Máj
Z nově objevených fragmentů poznámek surrealisty Bergera se lze přesvědčit o tom, jak usilovně a s jakým odhodláním tento neprávem zapomenutý básník a filosof hledal nové jméno pro měsíc máj. Nejprve si napsal do svého deníku, že je přesvědčen, že člověk si na toto období musí šetřit energii od začátku ledna do konce dubna a od začátku července do konce roku.
Milan Markovič: Není souhlas jako souhlas / Znovu jsem objevil vlak
Stalo se mi to asi před třiceti roky, ale od té doby se tam v tomto smyslu asi moc nezměnilo. Dávno před cestou k moři mne známí upozorňovali, že když chci v Bulharsku vyjádřit souhlas, musím zavrtět hlavou jako při našem ne. Marně. Hned první den pobytu v kempingu blízko tureckých hranic došlo k nedorozumění se starší domorodkou, podle profilu očividně tureckého původu.
Milan Markovič: Nie je súhlas ako súhlas / Znova som objavil vlak
Keď dievča povie v skromnosti „nie“, želá si, aby sa to chápalo ako „áno“. To vraj kedysi povedal William Shakespeare a asi mal na to dôvod, alebo dostačujúce skúsenosti. Alebo oboje. Každopádne je dobré poznať rozdiel medzi týmito dvoma vyjadreniami. Poviete si – nič ľahšie, veď áno a nie vie v rozličných obmenách použiť každý aj v zahraničí.
Milan Markovič: Co zůstalo z neděle/Vynálezy nám kdysi sloužily
Velmi rád spím. Nerad se opakuji, ale myslím, že se najdou tři čtyři takoví, co to ještě nevědí. Spím tedy rád, a když to jde, spím dlouho. Jenže problém spočívá ve všedních dnech. Ještě přesněji – ve dnech pracovních. Vyznačují se totiž tím, že začínají poměrně brzy. Zvoní budíky, po celém činžáku hučí splachovače, z rádií se ozývají rozcvičky, no a to jsou, připusťme, zvuky, v kterých může najít zálibu jen nějaký velmi zvláštní člověk.
Milan Markovič: Čo zostalo z nedele/ Vynálezy nám kedysi slúžili
Veľmi rád spím. Nerád sa opakujem, ale hádam sa nájdu traja-štyria takí, čo to ešte nevedia. Spím teda rád a keď sa dá, spím dlho. Lenže problém spočíva vo všedných dňoch. Ešte presnejšie – v dňoch pracovných. Vyznačujú sa totiž tým, že sa začínajú pomerne zavčasu. Zvonia budíky, po celom činžiaku hučia splachovače, z rádií sa ozývajú rozcvičky, no a to sú, pripusťme, zvuky, v ktorých môže nájsť záľubu iba nejaký veľmi zvláštny človek. A preto som sa odmalička vždy veľmi tešil na nedeľu. O to viac, že vtedy dávno bola sobota ešte dňom pracovným.
Milan Markovič: Pokrok nezastavíš... / Už jste dnes pozdravili?
Vyrůstal jsem na bratislavských Kramároch a pokud mne paměť neklame, v celé naší ulici bylo jen jediné auto Škoda-tudor. Pastelově žluté, vždy krásně vyleštěné, vonící benzínem. Jako děcka jsme za ním běhali a opájeli se tím smradem, protože tenkrát ještě nikdo nevěděl, že jsou to exhalace a škodlivé.
Milan Markovič: Pokrok nezastavíš... / Už ste sa dnes pozdravili?
Vyrastal som na bratislavských Kramároch a pokiaľ ma pamäť neklame, v celej našej ulici bolo len jediné auto Škoda-tudor. Pastelovo žlté, vždy krásne vyleštené, voňajúce benzínom. Behali sme za ním ako decká a opájali sa tým smradom, lebo vtedy ešte nikto nevedel, že to sú exhaláty, a škodlivé.