Literatura – Pohlazení
Michal Čagánek: Před sto lety
Přes kopec na Záhoří, do statku k Ivánům, kde se procházejí pávi s krásnými barevnými ocasy a v chlévě mají živou krávu. Holýma rukama tahala ji paní Ivánová za cecíčky a mléko crčelo, potůčkem zvonivě stříkalo do kbelíku. Kráva stála a bylo jí to jedno, ale po mně, po mně se ohlédla.
Marta Urbanová: Babí léto
Emilka je v našem městě přes psy. Přes všechny psy od těch nejmenších, pudlíků bílých nebo černých, co mají srst jako astrachán a na krku mašličku, přes psy smetákovité, salámovité, hlídací až po ty největší, vlčáky a chrty. Přes psy, co štěkají kultivovaně, jako když se jedním prstem ťuká na klavír, i přes ty, co ve dne leží jako kanape, a pak celou noc vydrží štěkat.
Pavel Vrána: O Kubovi
Vzpomínám si na okamžik, kdy jsem ho v Praze na letišti uviděl poprvé. Byly mu tři měsíce. Klidně a spokojeně spal v přenosné autosedačce a bylo mu úplně jedno, že právě vzduchem překonal vzdálenost několika tisíc kilometrů na trase z Chicaga do své nové domoviny. Díval jsem se na ten spokojený uzlíček a zdálo se mi neuvěřitelné, že člověk bývá na začátku své životní pouti takhle malinký. Všichni kolem se chovali hlučně. Byli unaveni dlouhým letem, prožívali emoce ze shledání s blízkými, nebo z kolize s celníky, jen Kuba byl klidný a spokojeně spal...
OPRAVDU NÁDHERNÉ...
Do redakční pošty nám dorazil od neznámých autorů PowerPointový soubor kreseb doplněných moudrými citáty, jehož název zní OPRAVDU NÁDHERNÉ. Nezbývá nám, než s ním vřele souhlasit a předat ho dál, protože jeho poselství více než naplňuje trvalé poslání Pozitivních novin: INSPIROVAT, OBOHACOVAT a DODÁVAT LIDEM DOBROU NÁLADU.
Vyznání
Jsem ráda, že vás vidím, máte takové hezké vlasy, chtěla bych je pohladit, ale nevím jestli smím…..jen trochu, prosím…“ čtu z očí, když mě třesoucí se ruka jemně, velice jemně hladí po vlasech, tváři, čele, probírá spadlý pramen vlasů a mlčky vnímá mou přítomnost. Není třeba hovořit. V jejích očích vidím smutek a touhu. Oči hovoří beze slov: „..Jsem unavená bolestí a životem a tolik bych chtěla být mladá, chodit a nemít starosti.
Andrea Snopková: Nejkrásnější dárek
Tak jako každá žena, i já jsem zatoužila stát se mámou. Na žádného „prince na bílém koni“ jsem nenarazila a začínala jsem si dělat vrásky. Třicítka na krku a já vlastně neměla „nic“. Říká se, že láska je mocná čarodějka, ale v mém případě se tím čarodějem stal mocný internet. Svého současného přítele jsem si našla přes věhlasný Facebook. Docela sranda!
Jitka Dolejšová: Příběh psí, strašidelně tajnosnubný
Bojar s Lupinem žili v sociálním smíru. Uvolněnou plaňkou v plotě se oba psí kamarádi, s tichým souhlasem svých pánů, často navštěvovali. Psí kluci si vyhrabali i tajný únikový východ a podnikali výpravy. Jejich kamarádství bylo přerušeno jen ve chvílích, kdy se oba, zaslepeni láskou, zakoukali do stejné psí slečny. To hned bylo štěkání a výhružného vrčení, hrozivého cenění zubů, ňafání a blafání.
Cecilka Věra Pexová: Náš děda Pašák
Jednou jsem ho doprovázela do antikvariátu, kde sháněl kuchařku Magdaleny Dobromily. Mladinká prodavačka se dívala překvapeně, zřejmě přemýšlela, co mají všechno na skladě, nicméně děda zcela vážně pravil: "Jak se tak na vás dívám, slečno, vám vaření nic neříká, nemohla byste mi zavolat nějakou služebně starší kolegyni?"
Jaroslav Volf: Takový malý kouzelný dům...
Beze spěchu vystoupil po úzkém schodišti a po chvilce zaváhání otevřel Dveře. Očekával sice určitý dojem, ale tlumené světlo zarazilo ho, ač právě takové prostory měl rád. Jindy by se v cizím prostředí trochu rozpakoval a možná váhal jít dále, ale zde cosi neslyšně vábilo ho: "Pojď, pojď!" Uposlechl tedy a potichu za sebou zavřel. Zdálo se mu to či nikoliv, ale měl dojem, že slyší, jak Dům pomalu nadechuje se a Prostor kolem něho se zvětšuje.
QUODLIBET (3)
Lucie se cítí blaženě s hlavou na jeho silné paži. Kdysi úplně stejně lehávala s Markem. Pokaždé u ní na koleji, když se jim podařilo poslat Magdu s Šárkou do kina. Jenom jednou jedinkrát ji pozval k sobě.To když měl školu celý týden, přespával na Hotelovém domě. Tenkrát s ním zažila první a poslední společné ráno. Bylo léto.
Iveta Kollertová: A život je krásný...
Přemýšlela jsem nad tím, jak vyjádřit ono obrovské množství pocitů, které mne poslední dobou ovládá. Nejde o to, jak se člověk staví na odiv, pátrám uvnitř, v té mé lidské dušičce, vyklízím negativa, sonduji slabiny a zjistila jsem, že patřím do jiného živočišného druhu. Netoužím po zlaté míse, plné drahokamů, nechci plastiku obličeje, šedivé vlasy mne nerozpláčí a ke všemu si opravdu každé ráno (nedívaje se na hodiny) zpívám.
Ruth Hrušková: Pohádka, nepohádka
„Jé, to jsou k nám hosti“ s úsměvem přivítala malou návštěvnici, „tys ale povyrostla, samá ruka, samá noha, to musíme napravit, než zase pojedeš domů.“ Pod paží si přidržovala jednou rukou dřevěný škopek s čerstvě nadojeným ještě teplým mlékem a druhou brala z kredence půllitrový hrnek. „Sedni vedle Kristly“, řekla nesmlouvavě a nalévala husté kravské mléko. Sáře se udělalo lehce nevolno.
Jarmila Moosová: Podíl lásky na polidštění mobilu
„Ale ano, coby, má…“ s ironií procedí Erik mezi zuby. Doteď si byl téměř jistý, že on jediný má cosi výjimečného. „Moje paní se mě vůbec ráda a skoro pořád dotýká. Ona ti má v konečcích prstů takové elektrické výboje, že mě ani nemusí zas tak často krmit přes tu dlouhou černou šňůru, co končí v zásuvce ve zdi u nás doma. Vydržím dlouho – s tím napětím,“ povyšuje se Erik vítězně.
Ruth Hrušková: Obyčejný zážitek / Doktor Bú
Doktor si vyhrnul rukávy, poplácal vylekanou krávu chlácholivě po hřbetě, požádal o pomoc vdovu Kučerovou a chlapce poslal na dvorek. Jeník si sedl na zápraží na schodek a držel si rukama obě uši. Začalo lehce poprchávat. Kapka za kapkou smáčela zaprášené kameny a za chvíli se dalo do deště. „Božíčku v nebíčku, zachraň naší Stračku…“