Literatura – Pohlazení
Alena Heinová: Meditativo na téma Radovan Lukavský
Už léta mi paměť při vyslovení jména Radovan Lukavský posílá vzkazy z hudebního názvosloví. Možná proto, že je stejně stručné jako obsažné. Jedno z prvních setkání byl HAMLET. Bylo mi patnáct a bylo to uhranutí. Nejen Shakespearem, ale především naléhavostí sdělení, kterému jsem rozuměla!
Petra Nachtmanová: Mařenka a podzimní překvapení
Za okny pokukoval zamračený říjen a Mařenka nevěděla, jak už se pohodlně v křesle usadit. Netušila, jak se přes letošní zimu překlene. Ke stáří ji čím dál víc deštivé, mrazivé a černé dny zmáhaly. Ne, nestala se z ní pesimistka. S vděkem přijímala každé ráno, ale přece si jen nemohla moc vyskakovat, když už nohy tolik nesloužily.
Libuše Čiháková: Bertík
"Počkej na mne," říkávala jsem svému čtyřnohému kamarádovi pokaždé, když jsem odcházela z domu. "Až se vrátím, tak si užijeme." To znamenalo, že s ním půjdu za město, kde on bude, štěstím bez sebe, lítat a divočet. A já trnout strachy o něho. Když bylo mokro, z bílého dlouhovlasého pejska se zakrátko vytratila heboučká elegance maltézského aristokrata a proměnil se ve zplihlé, až po uši zablácené stvoření.
Jitka Dolejšová: Nic nanic?
Bylo jednou jedno nešťastné NIC. Trápilo se: „Jsem k ničemu, vůbec nic neznamenám. Lidé o mně mluví často, ale jen proto, aby se vyhnuli odpovědi. To je pořád: „Co ti je?“ „Nic.“ „Co dávají v televizi?“ „Nic.“ „Co jste dnes dělali ve škole?“ „Ále, nic.“ NIC si připadalo opuštěné a zbytečné. Bloumalo po světě, až potkalo NULU.
Milena Buriánková: Schválnosti života
Znáte ten pocit, když se na vás valí halda žádostí, přání a potřeb okolního světa, které nemají téměř nic společného s tím, co se vám právě v tento okamžik chce žít? Ať se přihlásí ta duše, co to nezažila a jdu k ní do učení, přestože jsem už kategorie nehájených seniorů, co si musí vybojovat místo na slunci, zasloužit přízeň osudu a ohlídat kvalitu svého zdraví za nastřádané peníze ...
Petra Nachtmanová: Mařenka a pošťák
Ťuk, ťuk, ťuk! Klepe si o schody dolů dřevěnou holí a přesouvá pevné kroky do přízemí. Ona ta hůl jí stále slouží jen na okrasu. Stejné frajerské gesto jako ta každodenní domluva chladným stěnám. Jak by mohla nevystrčit nos na vzduch? Nevidět rozkvétat pampelišky, nepřivonět k lípě v parku, nesáhnout si na březové listy či jen tak pozorovat modrou oblohu nad sebou a přát lidem dobré ráno.
Zdislav Wegner: Velká malá paní
Naše uklízečka zaklepala a hned vešla. „Budu uklízet,“ prohlásila, a začala na podlaze mého kabinetu rozkládat nádobíčko. „Nevidíte, že tady mám zrovna poradu?“ odpověděl jsem navztekaně. „Tak kdy to mám dělat?“ pronesla stejným tónem. Ale méně spisovně. Špatně je platí, tyhle dělnice z Anatolie, pracovní dobu mají rozdělenou na dvě půle. Ale co já s tím? Já taky musím pracovat.
Dárek / Zimní čarování
Moje máma čeká miminko. Jak se to pozná? Celá rozkvetla a oči jí tak krásně září. Přestala pít kávu. A kupuje džusy a pomeranče a zeleninu. Že prý je tam hodně vitamínů a miminko je potřebuje. Máma má čím dál větší bříško.
Divoká dvojčata
Prvotní rána nezůstala jedináčkem. Zatímco pan nakladatel rozvíjel strategický plán vydání mé první knihy, já jsem vzpomínala na nějakou příhodnou modlitbu, kterou bych ta dvě tornáda na dálku uspala. Tak se stalo, že jsem si nebyla jistá, jestli pan nakladatel právě řekl, že „vydání knihy je proces náročný“, anebo že „je alergický na kočky“. Po čtvrté ráně a sérii škrábavých zvuků, které maminka mlčky doprovodila sepnutím rukou a tichou vzpomínkou na nově polstrovaná křesla, se náš host tázavě ohlédl ke dveřím.
Břetislav Stejskal: Prý musíš mluvit tiše
Jedu tramvají. Nečtu a koukám z okna. Vyjedeme z tísně baráků a objeví se široká obloha. Ta nádhera mraků. Kochám se. Nutně se s někým potřebuji podělit o tu krásu. Otočím se. Na sedadle za mnou holčina – snad pětadvacítka. Pozdravil jsem, omluvil se a upozornil ji na tu krásu mraků. Pochopila. Poslouchala mne a dál to rozvíjela, ukazovala mi, kam se mám podívat na další a další krásu.
Stella Májová: Něco něžného o něčem, co není
Ve vedlejším, už prostornějším domě měli hned po ránu dva moc hezké zákazníky. Bílou kočičku a černého pejska. Když přistoupili k pultu, vzájemně se představili a potřásli si packama. Papoušek Kecal se netrpělivé zeptal čím může posloužit. Kočička chtěla nějaké bílé, jemné papučky, aby, až někoho pohladí, aby to bylo něžné a sexy. A hned to na pejskovi vyzkoušela.
Iveta Kollertová: Půlnoční koncert
Každý večer je příslibem následného usínání, tedy snění. Moje bezbřehá fantazie mi maluje budoucí procházky a setkávání se s lidmi, naději k něčemu novému. Tak i včera. Zapálila jsem si svou poslední cigaretku, zaujala nejpříjemnější polohu, nastavila televizi na dvě hodiny, poslední pohled do pootevřeného okna a blikajících světýlek naproti. Zavřela jsem oči. Ale co to?
Iveta Kollertová: Já vím, mamčo, já vím!
Slovíčko "žít" nabývá ohromných rozměrů a slůvko svoboda není jen slovo podstatné. Jak mám popsat pocit naprosté volnosti, kterou snad pochopí pouze pták právě vypuštěný z klece? Možná ho venku uklovou silnější, ale on si zatím užívá první let. Krouží nad lesem, maličkýma očkama sleduje svět dole pod ním a všechno zlé, i ty příčky v kleci, jsou rázem zapomenuty.
Baťůžek II.
Začal nový školní rok a mezi domovy a školami putují spousty baťůžků, nových i loňských a doprovází „ty druhé“ tam a zpátky. Že nemusí být baťůžek vždycky jen obyčejným pomocníkem, o tom je tento minipříběh ...