Publicistika – Zbývá dodat...

Vladimír Vondráček: Střípky paměti aneb od embrya po sklerózu (71)

Jak už jsem uvedl, na další podnikový odborně-pracovní zájezd jsme museli čekat dlouhých jedenadvacet let. Až koncem května 1989 se v Českém hydrometeorologickém ústavu podařilo zorganizovat návštěvu Evropského regionálního meteorologického centra v Offenbachu. Toto město je v současné době vlastně spojeno s Frankfurtem nad Mohanem a jeli jsme tam na pozvání německých kolegů.

Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (3)

Jak je všeobecně známo, za našich mladých let nejenže býval svět jako květ, ale také jaro, léto, podzim a zima nejenže nebyly největšími nepřáteli socializmu, ale naopak se k všeobecné spokojenosti hezky spořádaně střídaly, jak se na čtyři roční období v mírném klimatickém pásu sluší a patří. A nyní se docela hodí, když navodím zimní atmosféru válečných let.

Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (50)

Vím, že zejména ta lepší, něžnější část lidstva není příliš ráda, když pánové vzpomínají na svá léta vojenská. Ale přesto, ač svou náturou realistický pacifista, nemohu si pomoci a alespoň několik vojenských střípků sem musím ještě zařadit. Nikdo se nemusí bát, budou to určitě střípky veselé až ještě veselejší, jak už jsem je trochu „nakousl“ při líčení „vojny“ na fakultě.

Vladimír Vondráček: Střípky paměti aneb od embrya po sklerózu (70)

I když jugoslávské dináry byly také pouze na příslib Československé banky, opravdové kapitalistické valuty jsme od našeho milého socialistického státu dostali poprvé na jaře v roce 1968. A tady jak vidno se vracím zpět do minulosti a je jasné, že nám ani v tom pozoruhodném Pražském jaru nikdo nic nedal a museli jsme si ty valuty koupit v kurzu, který byl zcela nesmyslně vykalkulován.

Jan Soukup: Tichá likvidace

Po dnes již zažehnaném útoku na Divadelní ústav, chtějí reformátoři české kultury „zefektivnit“ Památník národního písemnictví. Abych neunavoval zbytečnými výklady a neopisoval nic neříkající a opatrné odpovědi řady úředníků, přejdu k jádru pudla: Sedm miliónů rukopisů, knih, korespondence, výtvarných předmětů, nábytku a navíc lukrativních nemovitostí má být rozpuštěno mezi Národní muzeum, Národní knihovnu a pravděpodobně Národní galerii.

Blanka Kubešová: Zima v Praze (1/2)

Jsme tu první den, ještě jsme si nezvykli a špína Vinohrad nám doslova vyráží dech. Špína nejen v okolních a zastrčených ulicích, ale i na hlavních třídách, Francouzské, Korunní a Vinohradské. Přetékající popelnice, neodvezené odpadky a haldy krabic a lísek od zeleniny před obchody, k takovým se nikdo nerozpakuje přihodit pár dalších.

Alena Heinová: Tak máme demokracii, pani Müllerová!

A v jejím jménu svobodu, která nekončí tam, kde začíná svoboda druhého, ale podívejme se, ona vypadá spíš jako bezostyšnost, hrabivost, nenažranost a politické komedianství. Nelíbí se? Někdo mávne rukou, někdo hne ústy, to ovšem může být varianta, která má smysl, pokud vysloví nahlas a dostatečně důrazně pravdu. Od ní je přinejmenším vidět na cestu.

Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (40)

Když se vrátil z Afriky, přinesl nám na prognózu kromě velké láhve bezvadného koňaku i různé africké suvenýry, mezi nimi i malý tam-tam. Pak odešel na audienci k našemu nejvyššímu vedoucímu, kde bohužel, tedy pro něj, setrval v delším, jistě srdečném rozhovoru. My se ho ale nemohli dočkat, jeho lahvinku jsme nejen načali, ale i dokončili! Nebylo to od nás moc pěkné, ale on se nezlobil a poslal pro další, což asi neměl dělat.

Pavel Myšák Mojžíš: Jen tak na jaro...

Na naše nádraží byl dneska po ránu opravdu krásný pohled, stříbrné struny kolejí opředené v ranním slunci lesknoucí se pavučinou trolejí, do nichž sem tam probleskovala duha barev odjezdových návěstí… V kapse mě hřála jízdenka do Třemošnice a v duši vědomí, že tenhle krásný předjarní den strávím konečně v přírodě.

Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (38)

A tady je na čase, abych zařadil několik dalších kapitolek, které bych pracovně nazval –střípky pracovní. Často nám sice bylo vtloukáno do hlavy, že práce je matka pokroku atd., přesto doufám, že tyto pracovní střípky nikoho od četby neodradí. Pro jistotu si ale hned na začátek dovolím s těmi střípky trochu zamíchat.

Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (36)

V těchto místech jsem nucen učinit významnou inovaci a při odhalování dalších střípků svých vzpomínek postupovat nikoli chronologicky, ale tematicky, dle jednotlivých – jak to nazvat – oborů, disciplin - kdo ví? Největší problém budu mít s tím, jak moc se odvážím odhalit své nejniternější nitro, takže prosím eventuelní čtenáře o notnou míru shovívavosti.

Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (35)

A ještě než půjdeme do fakultního finále, musím lehce vzpomenout na svou první závěrečnou zkoušku z ruštiny. Připomínám, že jsme na ruštinu měli tu velmi hodnou lektorku. Nejprve jsme psali písemku, kde jsem nasekal dosti chyb, ale jak se ukázalo, bylo to k něčemu dobré. Při ústní zkoušce, na níž jsem přispěchal z volejbalu téměř s antukou ve vlasech, jsem totiž musel „opravovat“ ta červeně podtržená místa, což zabralo dosti času.

Sním, či bdím?

Honza vždycky míval živé sny, ale tentokrát se ten zvláštní sen opakoval čím dál častěji. Zdálo se mu, že ho jeho žena Eva podvádí, a to velice rafinovaným způsobem. Předstírá spánek a čeká, až Honza usne.

Egon Wiener: Chci znovu začít | Okap | Nejsem tak bohatý

Chtěl bych předpovídat počasí. Být meteorologem, mít dobré spaní, chuť k jídlu a pravidelné vyměšování. Takhle nějak se rozčiluji, když poslouchám předpovědi počasí. Venku je hezky nebo prší. Taky může padat sníh nebo šrapnely. Meteorolog si ví rady. Má drahé, předrahé mašinky a tak je v obraze. Má okna do vesmíru doslova otevřená, ale s jeho předpověďmi nejsem spokojen.