Publicistika – Zbývá dodat...
Eva Vlachová: Prázdninová putovní
Kdysi byly v módě psychologické hry. Také jsme jednu takovou hrávali, zvlášť když se sešlo více přátel. Otázka vždy zněla: když se řekne…? Za tečky lze dosadit v podstatě cokoliv: když se řekne zábava, škola, nemoc, auto, láska. Nebo - a o tom je právě řeč - prázdniny a dovolená. Odpovědi měly být co nejstručnější.
Stanislav Moc: Ahoj mámo
Někdy se mi zdá, že je přece jen něco, co by se dalo popsat jako národní povaha. Rozumějte, že jako jsme ovlivněni nejen prostředím, v kterém jsme vyrůstali, ale i jeho historií a zkušeností generací, které nám předcházely. A tudíž, že jsme jiní i povahově, než ti, kteří v tom nevyrostli. Takže by se dalo spekulovat, že i komunisté se v jistém ohledu chovali především jako Češi.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (59)
Pro mne osobně byla účast na tom silvestrovském pořadu jakousi vstupenkou do několika dalších zábavných televizních pořadů. Koncem roku 1980 si na nás meteorology vzpomnělo ostravské studio a pozvalo nás na natáčení pořadu Dobrá parta. A tu dobrou komořanskou partu jsem jel reprezentovat společně s kolegyněmi Janou Bílovou a Magdou Lípovou a s kolegou Vladimírem Seifertem.
Ivo Šmoldas: Ó dvě ó
Tak se nám Eurotel sloučil s Českým Telecomem a výsledná sloučenina dostala název Telefónica O2 Czech Republic, a. s. Dát si do štítu chemickou značku plynu, byť by to byl životodárný kyslík, a nadto si za reklamní emblém zvolit bublinu, to je v zemi, kde se jako pára nad hrncem dokázaly rozplynout i zatraceně kamenné a slovutné peněžní ústavy, krok věru odvážný.
Vladimír Kulíček: Ufouni útočí
Jak je dávno známo, obor tzv. malých literárních žánrů má mnoho společného s vařením polévky. Obojí totiž může být připraveno z dobrých surovin, ale nedáme-li tomu příslušnou chuť a vůni, je to špatně poživatelné. Proto se také oba uvedené články velmi liší od věcných přednášek a písemných prací našich předních vědců, jež jsou někdy podávány poněkud suše.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (15)
Bohužel opět zjišťuji, že utřídit své vzpomínky není nic jednoduchého. Takže se nyní opět vrátím trochu zpět a přistoupím k popisu, kterak jsme s tatínkem vybírali jeho nové služební působiště. Nejprve jsme se byli podívat na nádraží v Lomnici nad Popelkou, malém městečku pod známým poutním kopcem Táborem, na jehož svazích jsme také někdy lyžovali.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti aneb od embrya po sklerózu (76)
A tak jsem se já, bláhovec, ve svých sedmapadesáti letech zapojil do předvolební kampaně a několik příspěvků mi tentokrát noviny dokonce otiskly. Zde je výňatek z Lidových novin ze dne 19.3.1992: 1. března 1992 bylo u nás založeno nové politické hnutí Demokrati 92 a už z prvních ohlasů je cítit, že tato strana tak trochu naháněla strach už ve své prenatální podobě. Nové hnutí by totiž mělo vyplnit mezeru mezi OH a ODA, chtělo by navázat na myšlenky původního Občanského Fóra a počítá s přízní těch, kteří na podzim podpořili zákonodárné návrhy prezidenta Havla.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (58)
Další médium, které výrazně ovlivnilo život nejen můj, ale jistě každého z vás, je televize. Už jsem se před drahným časem zmínil, že mé první oboustranně aktivní setkání s tímto zázrakem techniky bylo už v roce 1947 na výstavě MEVRO. O šest let později v roce 1953 se objevily naše první černo-bílé televizory s úhlopříčkou kolem 20 cm.
Blanka Kubešová: Máte rádi Viewegha?
Máte ráda Viewegha? Optala se náhle Petra bez varování a pak jsme se jako dva spiklenci obě shodly na tom, že to není náš kůň. Otázka ve mně kupodivu doznívala ještě i o pár dnů později. Zkusmo jsem vzala do ruky „Účastníky zájezdu“ a opět je odložila. Podívala jsem se znovu i na film „Výchova dívek v Čechách“, to abych si byla jistá, že autorovi nekřivdím a že ze mne nemluví jen a jen bledá závist. Ne, o tohoto módního Viewegha opravdu příliš nestojím, ale existuje i jiný.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti aneb od embrya po sklerózu (75)
Koncem roku 1991 jsem ovdověl a v mém životě nastalo podivné prázdno, které počátkem nového roku vyplnil přítel Egon, který byl v té době už ve vysoké státní funkci. Blížily se další opravdové volby, Občanské fórum se štěpilo a 1. března bylo založeno nové hnutí Demokraté 92. Hnutí středové – tedy má parketa – vedené předsedou sněmovny lidu Federálního shromáždění Rudolfem Battěkem, možná jediným autentickým sociálním demokratem, kterého tato strana vyloučila ze svých řad. K tomu hnutí se hlásilo i několik velmi známých osobností. Kromě mého přítele, který s Battěkem v roce 1968 zakládal KAN, i další Rudolf – Hrušínský a zejména Michael Kocáb, který od nás „vyhnal“ sovětská vojska. A do této milé a vážené společnosti mne Egon přivedl.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (12)
Říká se, že o sobě může každý říkat a psát co chce, umí-li to říci, potažmo napsat. A tak mám tady vážení a milí potenciální čtenáři dva problémy. Jednak nevím, zda opravdu platí to rčení obecně a druhak nevím, platí-li to i o mně. Nikdy jsem nebyl žádný hrdina a teď - nejen na stará kolena ale vlastně na staré všechno - jsem začal riskovat.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (11)
Tak a teď jsem si uvědomil, že se musím opět nesystematicky vrátit do září roku 1946 a nejdříve ještě daleko nazpět. Lepařovo gymnázium v Jičíně mělo a má dlouhou tradici, pochopitelně čím dál delší, a také velkou reputaci. Tato škola patří mezi sedm nejstarších škol v českých zemích, založil ji – jako kde co v Jičíně - Albrecht z Valdštejna v roce 1624 při jezuitské koleji a byla na jiném místě, než je dnes.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (10)
Nyní bych chtěl – jak se říká z jedné vody načisto – zaznamenat, co všechno jsme my, tehdejší – náctiletí v těch prvních poválečných letech stihli. Na rozdíl od angličtiny můžeme tohoto termínu užívat už od jedenácti let, ale slovo teenager jsme tehdy stejně neznali! Sokol a skaut byly jasnou záležitostí snad pro všechny.
Jitka Dolejšová: Paměti Čestmíra Staška
...Měli jsme s Mosteckým dětským sborem koncert v biografu v Duchcově. Během přednesu Smetanovy „Mé hvězdy“ zhasla světla. Okamžik probíhalo provedení skladby potmě bez mého přičinění. Ale to jen do okamžiku, než jsem si vzpomněl, že mám v kapse malinkou baterku (vozil jsem ji s sebou vždy, když jsme se vraceli se sborem ze zájezdů až za tmy). Uchopil jsem ji, rozsvítil a dirigoval úspěšně dál. Iluminaci přivítalo publikum potleskem ještě během „Mé hvězdy“, a to s mohutností, jakou jsem nezažil dlouho potom…“