Publicistika – Zbývá dodat...
Vladimír Vondráček: Střípky paměti aneb od embrya po sklerózu (71)
Jak už jsem uvedl, na další podnikový odborně-pracovní zájezd jsme museli čekat dlouhých jedenadvacet let. Až koncem května 1989 se v Českém hydrometeorologickém ústavu podařilo zorganizovat návštěvu Evropského regionálního meteorologického centra v Offenbachu. Toto město je v současné době vlastně spojeno s Frankfurtem nad Mohanem a jeli jsme tam na pozvání německých kolegů.
Václav R. Židek: Živé dárky
Dárečky, které jsme našli pod stromečkem, ještě voní novotou. Možná jsou ale mezi nimi některé, které nejen nijak zvlášť nevoní, ale některým z obdarovaných i dárců dokonce nevoní vůbec. A vůbec ne proto, že takový živý dáreček jako pes nebo kočka, případně živáček rodu cizokrajnějšího, má své osobité „aroma“.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (48)
Už jsem tady kdysi kdesi napsal, že jsem vlastně chtěl být profesorem tělocviku, a tak i když jsem si tuto profesi nakonec nevybral, není divu, že jsem minimálně do svých pětadvaceti let strávil značnou část svého volného času na hřištích a v tělocvičnách. Hned po maturitě se pro mne stával sportem číslo 1 volejbal. Ačkoliv jsem nikdy nedosáhl výšky 170 cm, přesto jako nahrávač jsem byl většinou v základní šestce. V polovině padesátých let ovšem byla pravidla odbíjené jiná, než jsou dnes a malí nahrávači se mohli uplatnit i v reprezentaci, což ještě dokážu a připomenu.
Jaroslava Paštiková: Městem chodí Santa Klaus
Ty nejkrásnější vzpomínky na Vánoce mne unášejí do krajiny dětství. Byly vždycky bílé, jiskřivě mrazivé a především tajuplné. Svá tajná přání jsme nehtem škrábali na zamrzlé okenní sklo, snili s pohledem na hvězdy a počítali dny, které se nekonečně vlekly… U štědrovečerního stolu nesměli chybět prarodiče a teta. Šedovlasý dědeček sklonil hlavu, sepnul ruce a poděkoval Pánu Bohu - za ochranu rodiny, za všechny dary vánočního stolu a všichni jsme nahlas odříkali Otčenáš.
Jitka Dolejšová: Dějí se to věci…aneb další radostná zpráva, tentokrát slaně lampičková
V lednu 2005 jsem na stránkách Pozitivních novin v rubrice Záruka kvality psala o útulném krámku, kde prodávají solné lampy. Můj dojem byl však trochu hořký, protože jsem se setkala s nedůvěrou k mé nabídce napsat osobní doporučení ...
Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (36)
V těchto místech jsem nucen učinit významnou inovaci a při odhalování dalších střípků svých vzpomínek postupovat nikoli chronologicky, ale tematicky, dle jednotlivých – jak to nazvat – oborů, disciplin - kdo ví? Největší problém budu mít s tím, jak moc se odvážím odhalit své nejniternější nitro, takže prosím eventuelní čtenáře o notnou míru shovívavosti.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti aneb Od embrya po sklerózu (66)
K těm radostnějším a snad i smysluplnějším životním vzpomínkám určitě patří ty z různých cest a dovolených. Nemohu si zde odpustit to moderní slovo smysluplný, které jak se zdá, bohužel už v současné dnešní realitě pouze šustí papírem a skutek utek‘! Když člověka na stará kolena napadne, že by mohl něco vydolovat ze zapadlých koutů své paměti, je to vždy na pováženou.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (33)
Ihned po tom odsouzení kultu osobnosti to začalo na jaře mezi pražským studentstvem trochu vřít a začal se připravovat majáles. Po té, co jsme v roce 1955 poněkud nesměle bojkotovali spartakiádu, abychom si naklonili vrchnost, šli jsme poprvé v Praze do májového průvodu. Když pak na Václavském náměstí profesionální vyvolavači hesel zdravili Universitu Karlovu, odpovídali jsme připraveným „Dobře, že se nedožil, kdo tu školu založil!“
Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (24)
Maturita je považována za zkoušku dospělosti, je to jistě důležitý časový bod v životě každého študáka a mne napadlo, že je také čas doplnit některé vzpomínky a dát nahlédnout do geneze naší rodiny. Pouštím se do střípků velmi problematických. Nebudou to vlastně vzpomínky „monolokální“, půjdou do daleké minulosti a navíc je mám z velké části pouze zprostředkované svými rodiči.
Milan Dubský: Vybraná a vybíraná slova a pojmy
Přečetl jsem si v tisku a slyšel v rozhlase, že korupce podle vlády (míní se české vlády) mírně klesla. Z toho vyplývá, že existuje dál, že trvá. Můžeme se ptát kde, jak a o kolik? Určitě ne mezi dělníky, zaměstnanci a lidmi s podprůměrnou mzdou. Je a vždycky byla mezi bohatými, mocnými, vlivnými lidmi, kteří usilují o ještě větší podíl v těchto třech jmenovaných sférách.
Miroslav Sígl: O etice, morálce a svědomí v dnešních médiích
Třebaže konference na Syndikátu novinářů ČR skončila ve zmatení jazyků, někdy ostrých (ale vždyť jazyk je snad jediný nástroj, který se stálým užíváním ostří), neměla by nikdy skončit trvalá diskuse o etice, morálce a svědomí našich žurnalistů a jejich médií. Užitečná bude tehdy, až se do ní zapojí širší veřejnost.
Blanka Kubešová: První dojmy (3/3)
Naproti, u vchodu do metra, antikvariát Galerie a za výlohou knihy exilových autorů. Lekám se svého jména. Je to vůbec pravda? Je to možné? Jak je to dlouho, co rozhlas Svobodná Evropa v Mnichově uváděl pořad Literatura bez cenzury? Jaroslava Tvrzníková v něm četla na pokračování i můj Deník Leošky K...
Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (61)
Když jsem si tak krásně poradil se Saturninem, pustil jsem se někdy v polovině osmdesátých let drze do „zmuzikalizování“ Švejka. Hrdě a poslušně tedy hlásím, že i zde jsem předběhl dobu téměř o dvacet let a ještě ho mám schovaného v šuplíku! Opět mi v hlavě nějaká ta melodie také zaznívala, na papír se ale nedostala a také výběr interpretů jsem tentokrát už skromně ponechal na neznámém režisérovi…
Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (5)
Z doby před druhou světovou válkou mám jen pár velmi matných vzpomínek. Zajímavé je, že i zde mohu potvrdit známý fakt, že o peníze jde a vždy šlo až v první řadě. Pamatuji se totiž na moc hezký pětadvacetník, se kterým jsem si chodil v létě pro zmrzlinu. Tu vozil v Jičíně po městě a tedy i kolem nádraží na obedněném velocipédu mladý zmrzlinář s bílou čepicí na hlavě – říkalo se mu Vašek.