Stanislav Moc: Austrálie - můj osud (27)
Na Mt. Saunders bylo Čechů více než na Wallabi Beach a to nemyslím jen v kuchyni, ale vůbec. Scházeli jsme se vždy po práci u hospody a kluci jako Mrdák, Ota a Zdenek koupili pár kartonů, než hospoda zavřela, protože my z kuchyně jsme chodili až po zavírací hodině. Později, na nátlak Unie, právě kvůli lidem jako my, byla zavírací hodina posunuta na desátou, což mělo za následek, že absence vzrostla.
Petra Nachtmanová: Sny o slavných
Člověk si odvíjení snů ovlivní opravdu jen málo. Bohužel i to málo je někdy k zbláznění. Jelikož nám noviny a časopisy denně neustále omílají dokola všelijaké možné i nemožné příběhy slavných osobností, je málo pravděpodobné, že by nějaká ta celebrita nevklouzla do mozku a neobjevila se zrovna v našem snu s poselstvím pro příští generace.
Martina Pfeffer: Hurá, poctivci ještě nevymřeli!
Já nevím, jak vy, ale já jsem expert na ztrácení či zapomínání: V létě sluneční brýle, popřípadě deštník, v zimě zase rukavice, v horších případech pak klíče či peněženku. I když v mém případě existují i výjimky...
Stanislav Rudolf: Ráno i před večerem
Zeptal jsem se svého bývalého posluchače z fakulty, který je teď ředitelem jedné velké střední školy, co on, jako šéf, může na svém pracovišti udělat nejhoršího. Bez zaváhání odpověděl: „Pochválit na poradě některou kolegyni!“ Chápal jsem, že v našem přefeminizovaném školství by si dovolil opravdu příliš. A představil jsem si prostředí sborovny, kterou se po takovém neuváženém výroku šíří virus závisti.
Kamila Urbanová: Nadějné vyhlídky
Chtělo se mi říct: "Mám vás všechny moc ráda!" ale nebylo třeba slov. Jsme si všichni moc blízcí, i když si často lezeme na nervy a hádáme se. Prvotní rámus ustal, jen ještě občas nějaký opozdilec odpálil rachejtli. To ticho bylo kouzelné. Jen sníh nám křupal pod nohami.
Zdenka Bergrová: Kukuczka Jan a tři pruty knížete Svatopluka.
Kníže Svatopluk z rodu Přemyslovců, který vládl v Čechách na začátku 12. století, dal prý synům svazek tří silných prutů. Vyzval je, aby ho přelomili. Nepodařilo se. Pak je vyzval, aby pruty snadno lámali jednotlivě. Z toho vyplývá, že spojí-li své síly, nebudou přemoženi, ale když se znepřátelí, podlehnou. Zdá se mi, že je u nás málo těch, kteří dokáží pochopit různé názory. Jenže demokracie pochopení různých čistých názorů vyžaduje.
Jitka Krpensky: Kde je?
Druhé patro, třetí dveře zleva, kancelář č. 4. „Kde je?“ „Co je s ní?“ „ Dneska nepřijde?“ Ještě před rokem ji nikdo z nich neznal, a teď si jejich kancelář bez Káti nedovedou představit. Veselo a živo přinesla s sebou. Ty její legrácky a poznámky dovedou všem zvednout náladu už v pondělí ráno. Jenže teď chybí, prvně neohlášeně, což je opravdu neobvyklé. Ale ani tentokrát je nenechala dlouho v nejistotě. Asi po hodině se konečně vřítila, celá rudá a „splavená“, jak podotkla. „Pepíček mě nechal ve štychu“, vysvětlovala osazenstvu. „No už by sis měla konečně koupit nějaké pořádné auto“, ozvalo se. „Co proti němu máš, teď ho trochu vypucujou a bude zas jak novej.“
Jan Jurek: Zamilovaný blázen
Román je zajímavý hned z několika hledisek. Jednak výraznou a přesvědčivou charakterizací hlavních postav. Saši Nodiera, známého pařížského scénáristy, který se díky své ženě a jejímu nespravedlivému obvinění, že zavinil autohavárii stane štvancem a mladé dívky Amélie, která je sirotek a o níž se Saša od chvíle kdy dívku pozná „stará.“
Jan Řehounek: Než malej Ventil dostal rozum (3)
Zmatený ucho, tak nazýváme úču Matouškovou, přišla na děják v poslední hodině nějaká napruzená a začala hned zkoušet. Vypadalo to, že na vládu císaře Ferdinanda se nikdo ani očkem nekouk, protože lítaly koule a čtýry, jen to fičelo. Dokonce i jedničkářka Olina Kučerová slízla tři mínus.
Milan Markovič: Boj o stádo
Bývalý režim mal priam v popise práce zoradiť nás do šestnásťstupov (prvý máj) či do iných pravidelných útvarov (celoštátna spartakiáda) a v nich jednotne pokrikovať predpísané heslá a spoločne mávať rukami, unožovať, skackať či predkláňať sa. Hej, predklon vo vyrovnaných radoch bol vôbec ten najžiadanejší.
Blanka Kubešová: Chov pštrosů
Arizona.... Žíznivá, pichlavá krajina. Zelená aloe a tří, pěti i šestimetrové saguara kaktusy vyrážely pod žhavým balvanem slunce z holé zlaté pouště neskutečně, ramena jako malé a větší šibeničky, k bezbarvé, čiré, bezoblačné obloze. Jerry zhluboka vzdychl a jako kozlík, když mu vyrážejí růžky, krátce a rychle trkl čelem. Kdo ho neznal, myslel si o něm, že se připitoměle usmívá.
Miroslav Horníček: Dobře naladěné myšlenky
Na záložce společného vydání knih Miroslava Horníčka Dobře utajené housle a Jablko je vinno se dočteme, že „obliba literárních prací Miroslava Horníčka pramení z autorovy schopnosti kultivovaně, neotřele, s laskavým humorem i s vážným zaujetím vyprávět o zdánlivě všedních, obyčejných jevech a věcech našeho života.“ To sedí.
Vladimír Vondráček: Jak se nám zachtělo borůvkového koláče
Houby, maliny, ostružiny, brusinky, borůvky. Nevím čím to je, snad tím, že se tyto plodiny našich lesů a pasek dají stále ještě získat zadarmo, ale většina lidí začne v létě po těchto darech naší přírody prostě šílet. A tak i my jsme častokrát podlehli tomuto volání přírody. Tato příhoda je staršího data, kdy obě naše děti byly ještě zcela závislé na přáních a rozkazech nás, neomylných rodičů, tedy někdy koncem sedmdesátých let minulého století. Přiznat si tak nízký motiv jako jsou ušetřené peníze, to pro nás nepřicházelo v úvahu, a tak ženská polovina rodiny přes protesty části mužské, vyhlásila jednou takhle v pátek heslo: Do lesa – za čistým vzduchem a vitamíny!
Zdenka Bergrová: Je to moje knížka?
Stala jsem se kdysi překladatelkou poezie, převážně básníků 19. století. To je těch, kteří své verše rozlišují od prózy dodržováním rytmu, rýmů, ozdob – na rozdíl od současných, kteří za poezii vydávají cokoli napíšou do kratších řádků.