Publicistika – Co je psáno...
Dobromila Lebrová: Jakub Arbes, spisovatel a novinář
Jakub Arbes je jedním ze spisovatelů, který má, jako například Alois Jirásek, tu smůlu, že byl v minulém režimu vyzdvihován jako spisovatel, který se tehdy režimu hodil. Na rozdíl od Jiráska to bylo pro jeho dílo týkající se sociálních poměrů dělníků. Arbes se zabýval utopickým socialismem, Pařížskou komunou i anarchismem.
Marek Jícha - Martina Fialková: O (ne)zapomenutelném písničkáři
Docent Marek Jícha je vedoucím katedry kamery pražské FAMU. Kromě kamery se jako hodně dalších filmařů, věnuje i souvisejícím oborům, především režii. Takto se podílel i na nedávno dokončeném hodinovém dokumentu o prvorepublikové hvězdě první velikosti, Karlu Hašlerovi. V režijní dvojici s Josefem Lustigem a s významným osobním přínosem Thomase Haslera, syna Karla Hašlera, natočili film věnovaný člověku, který tvořil a zpíval nejen o Praze, ale především o svobodě.
Josef Hlinomaz - Slavomír Pejčoch-Ravik: Autostopem v Itálii
Všichni, kdož znají Josefa Hlinomaze, se dozajista podiví nad nápadem putovat Itálií, ke všemu ještě autostopem, a notabene v dospělém věku, tedy v podobě a v rozměrech, které jsme u Mistra všech pláten, malířských i filmových, pozorovali právě za jeho života. Dnes by takové „loupežnické“ postavě zastavil na silnici málokdo, ale ani Hlinomaz sám nebyl dostatečně proškolen v riziku krádeží.
Kamil Turoň: Fotbal, to je hra!
Původně jsem začínal v šesti letech jako plavec, dostal jsem se i na mistrovství republiky. Pak jsem začal dělat ještě hokej za tehdejší Zbrojovku Vsetín v prvoligovém dorosteneckém týmu, a téměř souběžně jsem se dostal také k fotbalu. To mi bylo kolem dvanácti, třinácti let. No a protože jsem toho v hokeji až tak moc nedokázal, zvítězil fotbal a další cesta už se ubírala právě tím fotbalem.
Dáša Cortésová: Jací byli Vlachovci – II. (13)
Jednou urážel pana Vlacha službu konající kulturní referent. Měl řeči, že je špatné to, co kapela hraje, že jde o propagaci západní kultury atd. Všichni seděli u stolu a jedli. Táta to ovšem nevydržel. Vyskočil a pověsil toho pána za límec saka na věšák. Pánové ztuhli, chtěli ho sundat, aby nebyl malér, ale otec zařval: „Kdo ho sundá, ten půjde na jeho místo!“
Ivan Rössler: Na střeše Národního divadla s Jaroslavem Vojtou
Byl to únor roku 1968. Pamatuji si, že jsme měli s panem Vojtou schůzku v 15.00 hodin v kavárně Slávii. Řekl jsem si, že tam musím být nejméně o pět minut dřív, abych nepřišel pozdě. Byl jsem tam ve skutečnosti dokonce o deset minut dřív, ale Jaroslav Vojta tam už seděl a zjevně měl dopito kafíčko. Lekl jsem se, neměla být ta schůzka dejme tomu v půl třetí?
Dáša Cortésová: Jaká byla Judita Čeřovská (9)
Z té jsem byla celá vedle! Moc se mi líbila. Měla opravdu vše, co žena, která chodí na jeviště, má mít. Vysoká, krásná, nádherný úsměv, podmanivý hlas a ještě k tomu chytrá! Mluvila několika světovými jazyky. Můj táta vždycky říkal: „Když vyjde na jeviště Čéřa, tak to opravdu něco vyšlo. Je to prostě kus!“ Judita se uměla, v dobrém slova smyslu, nosit.
Michal Dlouhý: Antonín Moskalyk a případy z pátrací služby
Dne 26. ledna 2009 uplynou tři roky ode dne, kdy nás navždy opustil filmový režisér Antonín Moskalyk. Pan režisér Moskalyk odešel ve věku 75 let uprostřed práce na třetí sérii úspěšného televizního seriálu Četnické humoresky, kterou mu zákeřná nemoc nedovolila dokončit. Dovolím si na stránkách Pozitivních novin připomenout toto smutné výročí a uvést pár svých osobních vzpomínek na muže, kterému se podařilo rehabilitovat neprávem očerňované četníky.
Václav R. Židek: Jak jsem Jaroslavu Moučkovi zachránil život
Nevím, jak vy, ale já moc rád chodím po Vinohradské třídě. Tahle Vinohradská na Královských Vinohradech je aspoň pro mne něco jako čára mého života. Když ji procházím, tak se v mých vzpomínkách rozvíjí celý můj životní příběh. Začíná hned nad pomníkem Svatého Václava, jehož jméno jsem dostal od mých rodičů při mém narození.
Jiří Vlastník: Stando, hraj!
V kasařské romanci Pěnička a Paraplíčko, kterou nedávno uvedlo v premiéře Metropolitní divadlo Praha volá pražská galerka na potulného harmonikáře – Oskare, hraj! A ten hraje tak, že diváci nešetří aplausem na volné scéně.
Miroslav Vejlupek: Malíř českého jihu
Žije v domě, který sám postavil a který obklopil zahradou, jež sama je výtvarným dílem. Interiéru se dostává příkladné péče paní domu. Interiér je krášlen obrazy, obrazy, kam se podíváš obrazy – ty malíř ve svém životě tu nasbíral, tu vytvořil. Protivín. Domov malíře českého jihu Josefa Miloty. Nemožno se nezeptat: Jaký je člověk, který dokáže postihnout jednou zádumčivost, jednou snovost a příště zas introvertní nepřístupnost krajiny, která odnepaměti provokuje umělce takzvaně lidové i kumštýře, jež zdobí řemeslná profesionalita?
Václav Neckář - Jitka Vykopalová: Od srdce k srdci
Tento článek by se také klidně mohl jmenovat ”Shodou náhod”… Týden před hudebním večerem Václava Neckáře, v sobotu 11.11. u nás ve Stockholmu, byl pro mě nějaký čarovný, plný všelijakých menších či větších náhod a událostí. Znáte to: Vzpomněla jsem si na jednu kamarádku – a náhodou jsem ji odpoledne potkala. Říkala jsem si, že už jsem se dlouho neozvala do jednoho českého stacionáře – a náhodou mi následující den přišel odtud krásný e-mail. Náhodou...
Jitka Dolejšová: Hudební poezie v obrazech Vincenta Van Gogha
Dnes mi přišel krásný e-mail. Jde o písničku, která doprovází obrazy Vincenta Van Gogha. Posílám Vám to jen tak pro pohodu a radost. Mějte se hezky. Jitka Dolejšová (celá věc je v zpracována v programu PowerPoint ....
Jitka Vykopalová: Neobyčejný František Makeš
Docela obyčejné jméno. Ano. Ale zcela neobyčejného muže. Jméno akademického malíře, vědce, vynálezce, restaurátora, konzervátora, chemika, spisovatele, učitele, přednášejícího..., tento výčet by byl dlouhý. Ale zcela především je to jméno člověka vysokých morálních kvalit a charakterových vlastností.