Publicistika – Fouskův svět
Josef Fousek: Seniorské zamyšlení
Slovo senior vyznívá téměř cizokrajně. My v Česku říkáme: důchodce neboli penzista. Důvodem tohoto označení je: věk. Uplynulé roky, prožité šťastně, ve starostech, v lásce, se smůlou i štěstím, s nadějí, s nemocemi, v měnících se režimech, a pokaždé s obavami. Jistota ke slovu Život nepatří. Možná, že bychom byli s jistotou nešťastni, ačkoli po ní kolikráte toužíme.
Josef Fousek: Eman, Kornelie, boží lidé (5)
Z kuchyně se ozval praskot dřeva. Ulomila nohu u židle. Vzpomněla si na italskou prababičku. „Dobrou noc, Emánku,“ pohladila mě a já jsem si říkal, že tu židli zítra spravím. Ke konci týdne jsme prodali kus zahrady s dvanácti jabloněma, s dvěma trpaslíkama a s hradem Křivoklát. Ty trpaslíky a ten hrad dělal můj táta ze sádry.
Josef Fousek: Eman a Kornelie, boží lidé (4)
Jel jsem si ho taky prohlédnout. V autobusu jsem měl slevu. Vždyť už ho viděli všichni z Tumlovic. Tedy, mimo mě a starýho Maška, kterej má dřevěnou nohu a bojí se toho pohyblivýho schodiště. Bejval bych do tý Prahy nejel, protože si nechci nic koupit - a taky jsem neměl tušení, kde ten velkej obchodní dům je, ale Mařka Šafránková se v hospodě chlubila, že na ty schody, co samy jedou, skočila a jenom dvakrát upadla.
Josef Fousek: Moc rád vzpomínám na Karla Kryla (2/2)
V den Krylova pohřbu, 11. března 1994, den před mými pětapadesátými narozeninami jsem odešel z OÚNZU, kde „přeměřili“ lékaři mé srdce, pod jazykem nitroglycerin, a u svaté Markéty plakaly zvony. Jet do Prahy na pohřeb jsem nenašel sílu. Na tom pohřbu bylo i mnoho těch, pro které Kryl nikdy nezpíval. Nenapadlo mne, že se utrápil. Čekal, že to bude jiné, a ono to zůstalo stejné.
Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (20)
Od pubertálních let mne částečně ovlivňovaly trampské písně. Byly jako sny o něčem, co je vzdálené a nedosažitelné. Jistý čas mne a mou generaci objaly písně Kučerovců, které aspoň v duchu zanášely naše myšlenky do ráje havajských krásek, palem a šumotu oceánu. Na schodišti pocitů jsem potkal písničky Voskovce a Wericha, Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra ze Semaforu.
Josef Fousek: Setkání na Karlově náměstí / Mobilová epocha
Narodil jsem se tři dny před německou okupací v roce 1939. Zažil jsem devět prezidentů, margarin, rybí tuk, kádrové posudky, žvýkačky, ruskou televizi s rádiem, tranzistorák, holící strojek na baterie, Něžnou revoluci, politické turisty, ale mobil, který mi dal syn Tomáš k vánocům, překonal vše. Na Motorole, tak se ta šílená věc jmenuje, jsem pochopil jen význam tlačítka OK.
Josef Fousek: Pozor! Za volantem idioti! / Dobrý skutek
Přes přechod pro chodce, kde byla vyznačena maximální rychlost 30km/hod., přeletělo silné auto rychlostí čtyřikrát větší. Ve vzduchu se zachvěl těžký decibelový „nářez“, který nafukoval vnitřek vozu i kebuli řidičovu. Babička, která uskočila a zkoprněle se opírala o francouzskou berli, si odplivla a řekla: „Má ho malýho! Z toho jsou mindráky!“
Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (17)
Do jídelny jsme museli chodit v bílých košilích s pionýrskými rudými šátky kolem krku. Jedna naše vedoucí ve svazácké košili se mne ptala, proč nepoužívám příbor. Nazvala mne primitivem a negramotem. Jiný svazák to napsal mému tátovi a ten chtěl přijet do Tater a rozbít té svazačce hubu. Ona si na mne zasedla, ačkoli nás, kteří jsme jedli lžící, bylo víc.
Josef Fousek: Odvážní zbabělci / Statický strašák
Jeden z dopisů byl zvláštního obsahu. V tučné obálce jsem našel seznam asi pěti set jmen agentů a důvěrníků naší slavné STB. Četl jsem pravá jména a krycí jména – výtvarníků, herců, písničkářů, rockových hudebníků, umělců všech profesí, lékařů, novinářů, filmařů, televizních pracovníků, politiků, obchodníků, atd. K tomuto úzkému výběru byl přiložen list: Pane Fousek! Napište o těchto „sympaťácích“ nějakou pěknou píseň. ODHALUJME JE, MLUVME OBČAS O NICH!
Josef Fousek: Noční flamendři | Pískací klíče | Červíček
Nočním městem projížděla Veřejná bezpečnost. Z auta značky Volha sledovala klid v městě Kladně. VB, tak zněla zkratka ochránců zákona, která se skvěla na dveřích a na střeše slavných sovětských automobilů. Tajně se říkalo, že ta zkratka znamená „Pátá B“. Neboli třída, která byla posledním stupněm vzdělání policajtů. Ticho ve městě oceli bylo jen zdánlivé.
Josef Fousek: Epidemie sexu / Exilové zapomenutí
Sex se dere do popředí. Vpadl k nám jako uragán. Časopisy, noviny, média troubí do útoku. Aby nepropadly na bojišti konkurence, oblékají necudné kabáty. U půjčoven postávají nenápadní, mírumilovní a úctyhodní občánkové. Rozhlédnou se a – šup – pornokazeta je v tašce. Večer, když děti usnou, nastávají radovánky. Pepř do vystydlého guláše. Režiséři, scénáristé, autoři a baviči hýří slovníkem záchodové češtiny, která pokoutně vzrušuje a hlavně přináší honoráře moderním tvůrcům.
Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (15)
Celou noc pršelo. V mládí jsem se usmíval nad výroky starších lidí: „Bolí mne klouby, změnilo se počasí, píchá mě v kříži!“ – Teď poznávám pravdu. Jizvy, klouby, se připomínají. „Hle, jsme tady, pyšný člověče! Patříme k tobě! Už nejsi mladý! Nás se nezbavíš!“ Usnul jsem uprostřed rozházených papírů. Pracoval jsem na textu pro Camillu Brecka. Její manžel, továrník Jan, mně daroval v Dobříši moravskou slivovici a balík klobás z Moravy.
Josef Fousek: Žebrákem na můstku / Cestou na operační sál
V předsíni metra, kde téměř nikdo nechodil, jsem si obrátil naruby své černé sako, sundal jsem si drahé brýle a potom jsem usedl na zábradlí před vchodem do metra. Stal jsem se tím, koho jsem před několika minutami obdaroval. Prosičem! Vystrčil jsem ruku před sebe, sklopil hlavu a čekal. Naštěstí bylo pochmurné počasí a špatná viditelnost. Mrholilo. Zaradoval jsem se. Do dlaně mi dopadl peníz.
Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (12)
Pomluvy jsou mračna na bezmračném nebi. Jejich dešti neunikne nikdo. Lidé milují pomluvy. Člověk, který nemá smítko na kabátě, je přes noc zasypán bodlinami jedovatých slin. Píchají jako rzivé jehličí z černého lesa. Vyjdou z hlavně úst a zasáhnou. Zranění jste jimi na dlouho a někdy na věky. Žádné ředidlo, ani Smrt, neodstraní křivé nařčení. Někdo dokáže mávnout rukou, pokrčit rameny nebo si odplivnout. Závidím těmto moudrým.