Publicistika – Fouskův svět

Josef Fousek: Vzájemné zdravení / O lakotě

Pokaždé, když se setkám s někým, kdo jde jako já po osamělé cestě, pozdravím. Nutká mě k tomu myšlenka, že potkávám člověka. Možná je to dlouhotrvající nápovědou mé maminky, která zdravila každého, koho potkala. Samozřejmě, že zdravím jen ty, které nějak znám. Na těch cestách, mně připadá nemožné minout někoho, kdo jako já jde uprostřed lesa nebo krajiny sám.

Josef Fousek: Povánoční fejeton (Vánočník)

Tento povánoční fejeton jsme nazval Vánočník. Nyní, po létech se má vánoční těšení ustálila. Miluji jako vy Vánoční čas a snažím se jej prožívat již týdny před tím a týdny potom. Můj pocit radosti z dárků, z rozzářených očí vnuků a všech dětí, se mísí s pocitem melancholie hodné nálad Klostermannovy Šumavy.

Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (7)

Můj zesnulý bratranec Karel Rys marně v Praze pátral po našem pradědečkovi. Nikde ani stopy. Také mně nedá spát babička, maminka mého táty, ač jsem ji nikdy nespatřil. Skonala prý hodně mladá. Za svobodna se jmenovala Josefa Andršová, narozená v Kladně. Dcera Josefa Andrše, zámečníka a Kateřiny, rozené Fouskové z Kyšic. Mého tatínka křtil kaplan František Pilík.

Josef Fousek: Pohlazení Evy

V roce 1995 jsem měl vystoupení pro krajany v Austrálii. Poblíže pódia se skvěl plakát s Evou Pilarovou, který hlásal, že Eva bude mít za čtrnáct dní koncert v Sydney. V té době jsem netušil, že nás spojí za dvanáct let společná práce na knize POHLAZENÍ. Nápad nakladatele Jindřicha Krause Eva uskutečnila a já jsem její fotoobrazy rád doplnil svými básněmi.

Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (31)

Dostal jsem překrásnou kytici, kterou mi darovalo nakladatelství Areca, z rukou paní Fialové. Vyfotografovali mne s ní a k tomu ještě přibyly další květy – Jiří Krampol, Jan Vodňanský, moje žena, Hanička Krampolová. Vnuk Josef kytku opatroval. Hrdě ji držel. Byla to překrásná a drahá kytice. „To je krásná kytice,“ řekla stydlivě neznámá dáma, „chtěla bych se s ní vyfotografovat. Jsem z Národního divadla.“

Josef Fousek: Fouskoviny pro lidi (5)

♦ Každá organizace je společenství otroků. Členské příspěvky jsou obnosem na vlastní pouta. ♦ Svět je zaneřáděn spermiemi totalitní onanie. ♦ Pro žraloka je výletní parník spižírnou. ♦ Z každé hrůzy se stane časem bulvární literatura anebo umělecký román. Spojí-li se obojí, vznikne kýč anebo historický román. Je-li vše pojato politicky, vznikne nová ideologie, která vrátí děj na začátek. ♦

Josef Fousek: Bez cenzury (9)

Až na světě zhasne slunce/ a hvězdy v moři utonou/ podívám se co je v dálce/ za neznámou oponou/ Půjdu světem ruce v kapsách/ do krajiny naděje/ snad mě láska co mi zbyde/ na mé pouti zahřeje/ Až v ulicích zhasnou lampy/ a z oken zmizí žlutá zář/ naložím těch svých pár švestek/ plných smutku na trakař/ Něhu domov úsměv slzy/ vyprávění modřínů/ všechny děti opuštěné/ na své srdce přivinu/

Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (29)

Ta žena ležela na schodech před kostelem sv. Antonína v Holešovicích na Strossmayerově náměstí. Kostel byl postaven v roce 1908, a to byl rok narození mé maminky Boženy v Suchém Vrbně u Českých Budějovic. Maminka měla svůj domov v Nemanicích, nedaleko od „Budějc“. Tam jsem prožíval mnohé prázdniny. Ležící žena na schodech mi připomněla něčím moje dětství.

Josef Fousek: Eman a Kornelie, boží lidé (18)

Ty matesy mojí ženě doporučila spolupacientka z Kladna. Prý to dělala taky. Denně si dávala pět deka matesů a pila na to kyselý mlíko. Sestra musely větrat na pokoji i v noci a jedna mladá sestra si nasazovala masku z druhý světový války. Ta paní za tejden zemřela, ale prej to nebylo matesama, ale steskem, že za ní nikdo nechodil do nemocnice.

Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (2)

„Hej, pane Fousek, ukažte tady mým vnučkám, jak se tancoval kozáček. Vy byste to mohl pamatovat!“ Vedle brýlatého pána stála dvě rzivá děvčátka. Vypadala jako sestry Pipi Dlouhé punčošky. „Proč bych vám to nepředvedl,“ říkal jsem ješitně, „já pamatuju ještě Lenina!“ Muž přikývl, jako by to bylo samozřejmé: „Obě chodí malovat k Přemyslu Povondrovi a ještě chodí do tanečního kroužku!“

Josef Fousek: Špička nosu / Dopis národu

Vzpomínku na New York budu nosit v duši do konce života. 11. září 2001 – To je datum, kdy hrůza zničila tisíce životů. Vidím děti v Queensu. Stály u velikého papírového srdce a mlčely. Na fotografii s černou šerpou byl jejich táta - newyorský hasič. Večer se rozkmitaly plamínky svící. Hvězdy se modlily za tisíce nevinných.

Josef Fousek: Koště I. / Koště II.

Státní návladní Tlusťoch žmoulal doutník a smutně mumlal: „Místo potírání zločinu v Čechách potírám francovkou modřiny.“ „Přepadli vás?“ zeptala se redaktorka Fikrlová. Detektiv zakroutil hlavou: „Uklouzl jsem na neposypaném chodníku, když jsem chtěl sundat botičku na bicyklu u Valdštejnského paláce!“ Jediný, kdo vytrval v boji proti zločinu, byl komisař Rex.

Josef Fousek: Černé myšlenky / Řecká nálada

Kupuje se, prodává se, krade se, nadává, chválí, mlčí se. Tržní doba. Noviny plné zpráv o zločinech, párty na počest Mistra, polibek První dámy, pan exministr věští, umělec otevírá Vinný bar, nemocnice shání sponzora, před školou se nabízejí drogy, v knihkupectví fronty na posbírané kuchařské recepty, sběrny kupují kříže a urny ukradené ze hřbitovů...

Josef Fousek: Eman a Kornelie, boží lidé (10)

Nalila si ještě hlt vína a šla si lehnout. Brzy usnula a chrápala jako když řeže dřevo. Druhej den si celá vesnice vyprávěla, že hajný objevil v lese stopy nějakýho neznámýho zvířete. V hospodě dal nalít každýmu, kdo přišel. Musel to být pro něj velkej zážitek, když si sáhl do portmonky. Byl jinak hodně lakomej.