Publicistika – Fouskův svět
Josef Fousek: Eman a Kornelie, boží lidé (28)
Ten nebožtík mi ležel v hlavě jako balvan. Kornelie dopila narychlo černou kávu, jak říkala kafi, dala si do ní tabletku cukerínu a spolkla jeden anopyrin. Prý chce umožnit krvi, aby byla řídká a lepší proudila zúženejma cévama. Nutila mě, abych to dělal taky. Prý to doporučoval doktor Kučera, kterej byl po dvou infarktech. Dala si do tašky velkej blok, tužku a dýňový semínka. Potom odešla do toho kurzu.
Josef Fousek: Fouskoviny pro lidi (6)
♦ Xenofobie je nenávist proti všemu cizímu. Zlodějů se to netýká. ♦ Slibují ráj na zemi a ty, co nechtějí v tomto ráji žít, dají do koncentráků.. ♦ Skutečné stáří a umělecký pád začínají, když tvrdíme, že mladí lidé jsou hloupější než generace, která je vychovala. ♦ Ženy jsou brzdou na kole, které jede k vrcholu. Teprve až se brzda ošoupe, se kolo rozjede. Na cestě z kopce nastanou komplikace.
Josef Fousek: Červ v duši / Tvrdá ruka / Šerm pěstí
Z kavárny Lucerna je zvláštní pohled do pasáže. Zavřu oči a vidím procházet pány Wericha, Voskovce, Vlastu Buriana.. Pianista hraje starý šlágr R. A. Dvorského. U baru sedí tři černí studenti. Kdo všechno pobýval v této kavárně? Vedle mne si přisedli solidně vyhlížející hosté. Ač mám špatný sluch, slyšel jsem střípky hlasitého hovoru.
Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (27)
PROČ? Proč jsem tak mluvil? Proč jsem tam šel? Proč jsem řekl – ano? Proč jsem neřekl – ne? Proč zrovna já? – Otázky, které chodí s námi většinou tehdy, když nedržíme „huby na uzdě“. Uprostřed Veletržního paláce, kde právě vřel Mezinárodní knižní veletrh, zazvonil můj mobil. „Tady Kladenský deník! Pane Fousku, koho nebudete volit?“
Josef Fousek: Bez cenzury (13)
Svět všechno asi vytvořil a není nových šancí / pohřební šedé kapely zvou k poslednímu tanci / svět plný velkých kecalů a exhibičních dršek / nad městem velký prázdný kříž a opuštěný vršek / I básní pramen vyčerpán jak ropa uhlí láska ...
Josef Fousek: Prognóza 2002 / Free of Europe
Ti, kteří ztratí vlivné posty v důsledku náhlého pozbytí moci, jež skýtala pocit důležitosti, nedotknutelnosti a neomezených možností – nařizovat, rozhodovat, a sklízet hmotný a mediální prospěch – tedy ti začnou svoji politickou umírněnou revoltu. Stará koalice se změní v opozici s cílem dosáhnout v dalším cyklu své dočasné vyřazenosti opět postů, které ji vrátí na výsluní.
Josef Fousek: Eman a Kornelie, boží lidé (15)
Ten se otočil a Kornelie mu skočila na prsa a držela se ho jako klíště. Pikart upustil kosu a Kornelie pustila Pikarta. Popadla kosu a dělala, že mu chce useknout nohy. Pikart skákal jako přes švihadlo a ječel: „Neblázněte, Rákosová, vždyť mi useknete šlachy a já nebudu už moct tancovat.“ Potom Pikart utekl ven a přelezl plot.
Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (26)
Dávno před tím, než jsem poprvé spatřil živého osla, měl jsem vědomosti o hře pánů Voskovce a Wericha OSEL A STÍN. V cizokrajných filmech se objevovala tahle trpělivá zvířata, která očividně líně a bez zájmu přežvykovala trávu, občas zastříhala dlouhými slechy, popošla a nedůvěřivě se rozhlížela po příčině nezvaného hosta. Dvounohý lidský osel vydával divné skřeky a skutečným oslům poroučel, někdy je i tloukl klackem přes zadek.
Josef Fousek: Fouskoviny pro lidi (1)
♦ Manželství je společenství kompromisů. Každý z nich je hřebem do osobního sobectví. ♦ Pravdu má ten, který svou pravdu prohlásí za pravdu z pozice své moci. Ten, kdo má pravdu, ji musí skrývat, protože nemá moc. Kdyby ji měl, lhal by v důsledku záchrany své moci. ♦ Čím více nakradeš, tím ti hrozí menší trest. Ti, co si nakradou, jsou vlastně chudáky. Nic z toho, co mají, jim nepatří.
Josef Fousek: Eman a Kornelie, boží lidé (13)
Příští den, odpoledne, zastavil u našich vrátek ten ohavně zbarvenej pomerančovej chrajzlér. Robert, následovanej Zuzanou, vystoupil a udělal poskok a zaujal takovej divnej pokřivenej postoj. Jako boxér. Uhodil pěstí dvakrát do vzduchu a zafuněl. Vzpomněl jsem si, že mi Ríša říkal, že jeho fotr zkoušel boxovat. Ale po druhém zápase toho nechal, protože dostal K.O.
Josef Fousek: Eman a Kornelie, boží lidé (9)
Podepsal jsem revers, to je takový prohlášení, že ručím za následky a po propuštění jsem se zastavil v hospodě U nemocnice, kde jsem si dal guláš, šest knedlíků, pivo, matesy, dva utopence a deset deka tlačenky s cibulí. Trochu mě rozbolelo břicho, ale věděl jsem, že to nejsou houby. Vedle mě seděli pánové z krematoria a vyprávěli si humorný anekdoty.
Josef Fousek: Slunce v přítmí / Je změna život?
Mnoho starších osob si osobuje právo na smutnění, na chmury, na naříkání nad neúprosným časem, nad světem, který je pro ně stále víc k nepochopení. Tyhle litanie byly, jsou a budou. Určitě mají původ z doby, kdy nějaký mudrc vynalezl ten nejblbější vynález – kalendář. Kdyby jej nebylo, nikdo by nemohl spílat prchajícímu mládí.
Josef Fousek: Šmudla / Veřejná surovost
V zámku Kratochvíle jsem viděl na stropě obraz. Žnec žnul makovice, které přečnívaly nad ostatní. Tenkrát jsem pochopil výrok klasika - Lišíš-li se, jsi nenáviděn - kdo pluje proti proudu je utopen. Platí tyto lidské zkušenosti v každém režimu? I v demokracii? Musí jít člověk pod taktovkou těch, kteří jsou mocní, s těmi, kteří rozhodují o jeho mzdě, o jeho svobodě, o jeho budoucnosti?
Josef Fousek: Seniorské zamyšlení
Slovo senior vyznívá téměř cizokrajně. My v Česku říkáme: důchodce neboli penzista. Důvodem tohoto označení je: věk. Uplynulé roky, prožité šťastně, ve starostech, v lásce, se smůlou i štěstím, s nadějí, s nemocemi, v měnících se režimech, a pokaždé s obavami. Jistota ke slovu Život nepatří. Možná, že bychom byli s jistotou nešťastni, ačkoli po ní kolikráte toužíme.