Publicistika – Fouskův svět

Josef Fousek: Noční flamendři | Pískací klíče | Červíček

Nočním městem projížděla Veřejná bezpečnost. Z auta značky Volha sledovala klid v městě Kladně. VB, tak zněla zkratka ochránců zákona, která se skvěla na dveřích a na střeše slavných sovětských automobilů. Tajně se říkalo, že ta zkratka znamená „Pátá B“. Neboli třída, která byla posledním stupněm vzdělání policajtů. Ticho ve městě oceli bylo jen zdánlivé.

Jitka Vykopalová: Večer setkání pro radost Pepy Fouska

Josef Fousek - osobnost a jméno, které znají milióny lidí v České republice, ale i mnozí krajané v zahraničí. Obzvláště u nás se nenajde snad téměř nikdo, kdo by nevěděl, kdo Pepa Fousek je, kdo by se alespoň něco o jeho životě a kariéře nedozvěděl. Slušní a laskaví lidé ho obdivují a milují. Protože jen se někde zjeví, budí okamžitě pozornost - vším svým celým já...

Josef Fousek: Fouskoviny pro lidi (14)

Je to velké umění, umět odpočívat bez pocitu ztráty času. | Mezi psychiatrem a nemocným je jediný rozdíl, že psychiatr o své chorobě neví. | Je to divné pomyšlení, že člověk, i když žádný trestný čin nespáchal, je hned po narození odsouzen k smrti. Vyšetřovací vazba trvá průměrně sedmdesát let. | V životě nehledáme toho, koho máme rádi, ale toho, kdo má rád nás.

Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (13)

Stáří a jeho úvodní projevy stojí za pendrek. Nechápu, proč si stále nalháváme, že je to čas sklizně. Produkty, které sklízíme, jsou vesměs melancholického druhu. Většinou jsou zapsány do našich srdcí ve formě pohádkových vzpomínek a trpknou, když si uvědomíme, že se ve skutečnost nikdy nepromění. Jsem u další lavičky před hotelem Alexandria. Slyším němčinu a ruštinu. Pozoruji starší nebo stejně staré občany. Přecházejí kolem mne jako na kolonádě při módní přehlídce.

Josef Fousek: Bez cenzury (10)

Snad každá generace vydává proklamace / aby se to co bylo k lepšímu pozměnilo / Svět hledá nové směry pro léčbu nedůvěry / stále se něco mění a nutí k zamyšlení / Vždyť už to není ani / zrovna jen k popukání / Tamto a nebo toto / z důvodů vážných proto / stále se něco kuje / a to co provokuje / lejstrem se hravě zruší / den ze dne Na mou duši ...

Josef Fousek: Bez cenzury (1)

Začal jsem trpět samotou v tom přeplněném městě / jak stará stopa šlápoty na nekonečné cestě / smutek jsem jedl k večeři a oddával se snění / já hledal vlídné slovíčko a myslel že svět změní / Lidé si doma pěstují kočičku nebo pejska / a těm se tajně svěřují jak se jim láskou stejská / zvíře je přítel člověka a nezáleží jaké / jestli je srstí porostlé nebo je šupinaté ...

Josef Fousek: Opuštění / Úspěch

Potkávám je na ulicích, v parcích, v lese – jdou a spíše se drží u zdi, snad aby nepřekáželi těm, kteří mají rychlejší krok, možná z ostychu, že už nejsou mladí a krásní. V očích jsou vzpomínky, tváře plné vrásek. Jejich společníky jsou vnoučátka, psíci a hole. Do šedivých vlasů sněží a spadává podzimní listí. Důchodci.

Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (8)

Nerad o tom píši, ale je lépe vyřknout to, co člověka pronásleduje. Totiž vědomí, že se něco stalo a přesto, že se to asi událo, zůstaly pochyby, zda tomu opravdu tak bylo. V roce 1982, jsme vyjeli – tedy já, moje žena Jarmila a naše třináctiletá dcera Ivanka – na dovolenou. Stařičký wartburg nás dopravil do pohraničí. Pomezní Boudy nás přivítaly nejistým větrným počasím. Byl to spíše podzim, než červen.

Josef Fousek: Souboj generací / Místo v čítance / Jed v krvi – xenofobie

Je škoda, že už zřídka slyšíme dechovou kapelu na vesnici i ve městě. Můj kamarád, inženýr, změřil decibelometrem její hlučnost v sále skinové hospody U veřejný žízně a zjistil, že o několik decibelů přetrumfnula metálprodukci diskžokeje Boba Pupíčka. Ten dostával anonymy: „Nehraj Bobe dýzu, pustíme ti mízu!“ Na hlučnost své historické dechovky si stará generace nestěžovala.

Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (30)

Jedna moje známá, která umí vykládat z karet osudy, mi řekla: „Když máš pocity, vždy je za tím skutečná osoba! Ta může za tvůj pocit.“ Jsem přesvědčen, že máme ve svém okolí člověka, který nás nenávidí a škodí nám myšlenkami. Je to dílo závisti. Někdy je potlačena a se studem odháněna od vlastních dveří, ale někdy vyjde a zavře za sebou dveře. Je podlá a nízká. Utrousí slova zpochybnění, nevinnou větu, úsměšek nebo narážku.

Josef Fousek: Fouskoviny pro lidi (4)

♦ Krásné ženy a housenky nemají dlouhého trvání. První zestárnou a druhé jsou přejety automobily. ♦ I oškliví rodičové mohou mít krásné dítě, za předpokladu, že otcem byl někdo jiný. ♦Jelikož si neustále opakuji, že jsem velkým básníkem, zřejmě to bude pravda, neboť sám sobě to vyvrátit neumím. ♦ „Jsem velký básník,“ řekl jsem hrdě. Vnouček pokrčil rameny: „Sto sedmdesát pět neznamená dneska nic!“

Josef Fousek: Fouskoviny pro lidi (3)

♦ Jediné, co na rautech křtů nových knih lidé nežerou, je dílo autora. ♦ Napíší-li knihu dva, nikdo nepozná, kdo je pitomec a kdo mudrc. ♦ „Já bych o nepostradatelnosti mohl vyprávět,“ řekl hrobník a zapálil si neokolkovanou spartu. ♦ Obuješ-li pravou botu na levou a levou na pravou, můžeš jít přímo, ale stopy nesouhlasí. ♦ Ať jdeš do schodů jakoukoli rychlostí, počet schodů je stále stejný.

Josef Fousek: Eman a Kornelie, boží lidé (12)

„Tady u nás kouřit nebudeš,“ řekla Kornelie, „my tě tady máme rádi, ale cigára rádi nemáme. Správnej chlap nekouří. Kouřeji jenom blbové, který si nevědí rady s životem. Hledají ňákou drogu a pak je stát musí živit, protože jsou samá choroba.“ Divil jsem se hodně. Takovouhle řeč jsem od Kornelie dlouho neslyšel.

Josef Fousek: Eman a Kornelie, boží lidé (10)

Nalila si ještě hlt vína a šla si lehnout. Brzy usnula a chrápala jako když řeže dřevo. Druhej den si celá vesnice vyprávěla, že hajný objevil v lese stopy nějakýho neznámýho zvířete. V hospodě dal nalít každýmu, kdo přišel. Musel to být pro něj velkej zážitek, když si sáhl do portmonky. Byl jinak hodně lakomej.