Publicistika – Fouskův svět

Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (28)

„Ó, ženy! Ničemnost je vaše pravé jméno. Nyní je chotí strýce, jenž tak podoben jest otci velikému, Hamletu králi, a pouze měsíc. Zvíře bez rozumu a citu déle by trpělo!“ V době puberty, kdy platonická láska kvete jako děsný bolehlav, kdy ženy jsou milovány a zároveň proklínány, jsem se utápěl v biflování nejrůznějších citátů.

Josef Fousek: Králův Dvůr nedaleko Ameriky / Vzpomínkové boty

Byl jsem kmotrem „cédéčka“ svých kamarádů Vodáků. V sále U Bělohlávků byla správná slavnostní nálada. Country naladila atmosféru směrem na západ. U stolů směsice přátel, oblečeni jak šatník dal, svobodně a každý dle svého. Ať jsem kdekoli, stále mne nutí vzpomínky k srovnávání. Tady se mi líbilo.

Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (27)

PROČ? Proč jsem tak mluvil? Proč jsem tam šel? Proč jsem řekl – ano? Proč jsem neřekl – ne? Proč zrovna já? – Otázky, které chodí s námi většinou tehdy, když nedržíme „huby na uzdě“. Uprostřed Veletržního paláce, kde právě vřel Mezinárodní knižní veletrh, zazvonil můj mobil. „Tady Kladenský deník! Pane Fousku, koho nebudete volit?“

Josef Fousek: Špička nosu / Dopis národu

Vzpomínku na New York budu nosit v duši do konce života. 11. září 2001 – To je datum, kdy hrůza zničila tisíce životů. Vidím děti v Queensu. Stály u velikého papírového srdce a mlčely. Na fotografii s černou šerpou byl jejich táta - newyorský hasič. Večer se rozkmitaly plamínky svící. Hvězdy se modlily za tisíce nevinných.

Josef Fousek: FARAONI I.

Pana K…. jsem neměl nikdy rád. Stále se usmíval, všechno znal, každému radil a navíc byl učitel. Dával si malé pivo a vydržel při něm diskutovat o katastrofální morálce národa dvě hodiny. Seděl jsem mezi hosty u stolku před pivnicí. Snažil jsem se neposlouchat pana K…., ale stále ke mně jeho hlas přilétal.

Josef Fousek: Eman a Kornelie, boží lidé (12)

„Tady u nás kouřit nebudeš,“ řekla Kornelie, „my tě tady máme rádi, ale cigára rádi nemáme. Správnej chlap nekouří. Kouřeji jenom blbové, který si nevědí rady s životem. Hledají ňákou drogu a pak je stát musí živit, protože jsou samá choroba.“ Divil jsem se hodně. Takovouhle řeč jsem od Kornelie dlouho neslyšel.

Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (24)

S profesorem Stanislavem Reinischem jsem se poprvé setkal v Kanadě. Při besedě s exulanty v ST. JACOBS v roce 1994. Káťa Kuběnková, majitelka restaurantu – kde lišky dávají dobrou noc – a duše kulturních podniků, mi nalila velkou sklenici kanadské whisky. Samozřejmě, že v okamžiku, kdy jsem ji ochutnával, objevila se za mnou Jarmila. Neřekla nic, jen lehce zakývala hlavou.

Josef Fousek: Eman, Kornelie, boží lidé (5)

Z kuchyně se ozval praskot dřeva. Ulomila nohu u židle. Vzpomněla si na italskou prababičku. „Dobrou noc, Emánku,“ pohladila mě a já jsem si říkal, že tu židli zítra spravím. Ke konci týdne jsme prodali kus zahrady s dvanácti jabloněma, s dvěma trpaslíkama a s hradem Křivoklát. Ty trpaslíky a ten hrad dělal můj táta ze sádry.

Josef Fousek: Existence duchů / Nejkrásnější den

Vážení přátelé, společně s Bohuslavem Balbínem se zamýšlím nad jazykem českým. Dovolte mi pár obyčejných slov. V dnešní hektické době koaličních a opozičních nomenklaturních leasingů, postgraduálně korespondujeme s privatizační kompetencí. Analytická transformace garantuje anorganickou pasivitu psychiatrické pofidérnosti.

Josef Fousek: Moc rád vzpomínám na Karla Kryla (2/2)

V den Krylova pohřbu, 11. března 1994, den před mými pětapadesátými narozeninami jsem odešel z OÚNZU, kde „přeměřili“ lékaři mé srdce, pod jazykem nitroglycerin, a u svaté Markéty plakaly zvony. Jet do Prahy na pohřeb jsem nenašel sílu. Na tom pohřbu bylo i mnoho těch, pro které Kryl nikdy nezpíval. Nenapadlo mne, že se utrápil. Čekal, že to bude jiné, a ono to zůstalo stejné.

Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (20)

Od pubertálních let mne částečně ovlivňovaly trampské písně. Byly jako sny o něčem, co je vzdálené a nedosažitelné. Jistý čas mne a mou generaci objaly písně Kučerovců, které aspoň v duchu zanášely naše myšlenky do ráje havajských krásek, palem a šumotu oceánu. Na schodišti pocitů jsem potkal písničky Voskovce a Wericha, Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra ze Semaforu.

Josef Fousek: Eman a Kornelie, boží lidé (2)

„Slyšel jsem hrom. Asi bude pršet, pane Rákos.“ Právě když jsem přibil sedací prkýnko s nepodařenou kulatou dírou, přišlo na mě nutkání. „Musím na díru,“ povídám zoufale ženě, „v bachoru mi bouří!“ „Nedělej ostudu, Emane,“ pohoršovala se Kornelie, „je sem vidět a nemáš ještě hotový stěny!“ Jen tak tak jsem doběhl s kýblem do chlívka. Kozy Levá a Pravá se na mě nedůvěřivě dívaly.

Josef Fousek: Eman a Kornelie, boží lidé (1)

Kobylky se uvelebily a Kornelie začala ohřívat guláš. Holky popíjely třešňový a přikusovaly k tomu chleba s cibulí. Švagrová tvrdila, že je to jejich nejmilejší jídlo od dvanácti let. Věřil jsem tomu. Holky měly nosy jako jejich táta Ládínek. V cimře bylo pachem k zalknutí. Okno jsem ale nesměl otevřít, protože moje švagrová měla silný astma.

Josef Fousek: Alkohol a politika / Harmonika z Toronta

V převratné době kýčů, pornoseriálů, klipů, reklam, honby za obživou – marně hledáš přítele. Lidé se schovávají do sebe a ze svých bytů vytvářejí soukromé pevnosti sobectví. Alkohol vítězně táhne světem. Jeden panák, druhý panák, pivo, oči se rozzáří, ruce se setkají a zazní všeobjímající věty. Náchylnost k tomuto lihovému nápoji je podobná politice.