Rodič v síti
Dělají děti člověka šťastným? A jestliže ano, tak trvale, nebo to jsou jen krátkodobé či dokonce přechodné a prchavé okamžiky? Po třinácti letech se letos poprvé narodilo v ČR víc dětí, než kolik nás zemřelo. A přestože jen v prvním pololetí přišlo na svět o tisíc dětí víc než loňského roku, stále pokulháváme za evropským průměrem.
Karel Zatloukal - Nejen o památných stromech
Ředitel Botanické zahrady Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze Václav Větvička převzal významný přírůstek nevyčíslitelné hodnoty - přímého potomka nejstaršího žijícího stromu na světě, borovice dlouhověké, přezdívané Metuzalém, která již bezmála 4800 let roste na hranicích severoamerických států Kalifornie a Nevada. Metuzalém byl objeven v 50. letech minulého století v nehostinných Bílých horách na hranici států Kalifornie a Nevada ve Spojených státech.
Michal Dlouhý: Alto na stopě lupičů pokladen
V sobotu 1. října 1932 ráno vyžádala četnická stanice Leopoldov výjezd hlídky pátrací stanice k případu vyloupení pokladny na tamním notářském úřadě. Na místo okamžitě vyrazil automobil pátračky řízený štábním strážmistrem Dřevickým. Velitelem hlídky byl tentokrát štábní strážmistr Pícl a na zadních sedadlech seděli strážmistr Votruba s Altem.
Věra Ludíková: Nebojte se
Scénář tohoto večera, shodný i pro pozdější vystoupení v Kolovratech, jsem panu profesoru Lukavskému předávala v pondělí, pouhý den předtím, než byl odvezen do nemocnice. Měli jsme spolu domluvenou polední schůzku v Kolowratském paláci a hovořili jsme o nové knížce, z níž se bude číst, o jejím tématu, jak vznikala – všechno ho zajímalo. „Připijete si se mnou?“ zeptal se mě.
Stanislav Moc: Na Marhounka rád vzpomínám
Navíc Marhounek naháněl hrůzu řvaním. Řval tak, že praskalo sklo a třásla se nejen okna, ale především kolena nešťastníků, na které se rozeřval. Jeho řvaní bylo proslulé nejen svou silou, ale i výhružkami, že dotyčného zavře, až zčerná. „Do Sabinova tě pošlu, tam tě naučej makat!“ řval na nešťastné maníky, kteří nedokázali pracovat rychle, čistě a k jeho plné spokojenosti.
Jiří Suchý: Řekni mi co nosíš na hlavě a já ti povím, jaký jsi (1)
Střízlivý klobouček s mašlí značí, že jeho nositelka jako by utekla z románku, jaké se psávaly před mnoha léty pro mravné dívky. Nevíte nic o životě, a až se dovíte, počítejte s tím, že to s vámi důkladně zamává. Zatím se držte maminky — stejně jste klobouček zdědila po ni — ale zvolna pomýšlejte na to, že háčkování deček nemůže být jednou provždy skutečnou náplní vašeho života.
Slavomír Pejčoch-Ravik: Biblické příběh (17) Život jako cesta
Ostatně týž sled bychom mohli spatřit i v životě bezpočtu lidí na této planetě: člověk v pubertálních letech často vědomě či mimoděk opouští od víry svého dětství. Mládí poznamenané skepsí se obrací proti Bohu a nezralí poutníci této planety počínají spoléhat na vlastní síly. Kosmický řád se ocitá nadlouho mimo zorné pole jejich pozornosti.
Egon Wiener: Jak mě dědeček učil dějepisu a zeměpisu
On ten dějepis, pokud si ho nemusíte pamatovat doslovně, není zas tak špatná školní disciplína. Já měl štěstí na libereckého dědečka, co sbíral známky a učil mě dějepisu a zeměpisu svéráznými metodami. Už jenom to, co si připravoval s sebou na nedělní burzu poštovních známek, budilo strach, že tak naplněnou tašku až nahoru do Poštovního domu na samém konci Vaňurovy ulice neunesu. A to víte, že unesl a ne jednou, tolikrát, že nakonec i ten dějepis a zeměpis se mi stal nejoblíbenějším školním předmětem.
Antonín Siuda: Sláva Volný byl hvězdou, která svítila do temnoty...
Nebýt té zprávy a vzpomínky Svobodné Evropy, uniklo by mi v těchto dnech zcela jistě oněch nedožitých osmdesát Slávy Volného. A též dvacet jedna let od jeho nepovšimnuté útrpné smrti. Bylo mi tenkrát v osmdesátém devátém líto, že umřel jen dva roky před převratem. Všude tolik všeobecného nadšení, tolik ryzí víry v lepší příští, docela v duchu jeho mnichovských promluv, a on už pád komunismu svým pozemským životem nestihnul.
Marie Chatardová - Jitka Vykopalová: Ďáblova bible v Praze
Když jsem se poprvé přišla představit tehdejšímu řediteli Královské knihovny (koncem roku 2002), řekl mi: „Velvyslancům obvykle ukazuji Ďáblovu bibli, ale co ukážu vám?“ Ujistila jsem ho, že se velmi ráda na toto známé dílo podívám. A viděla jsem nádhernou knihu, otevřenou na stránce s obrázkem ďábla, nicméně z pochopitelných důvodů hermeticky zavřenou ve speciální vitríně.
Josef Fousek: Laciná četba / Nevyléčitelná frustrace
Tajně jsem čítával ve škole pod lavicí Rodokapsy neboli romány do kapsy. Říkalo se tomu úpadková braková literatura. I když jsem si občas dal do hlavy i krásnou literaturu klasiků, ta podlavicová mne lákala víc. Voněla dálkami, dobrodružstvím, prérií, zpíval v ní vítr, tančily mexické dívky, v chřípí vlézala whisky s tequilou, nad pirátským trojstěžníkem plál Jižní kříž, kovbojové hnali tisícová stáda, šerif chránil právo a řád.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (35)
A ještě než půjdeme do fakultního finále, musím lehce vzpomenout na svou první závěrečnou zkoušku z ruštiny. Připomínám, že jsme na ruštinu měli tu velmi hodnou lektorku. Nejprve jsme psali písemku, kde jsem nasekal dosti chyb, ale jak se ukázalo, bylo to k něčemu dobré. Při ústní zkoušce, na níž jsem přispěchal z volejbalu téměř s antukou ve vlasech, jsem totiž musel „opravovat“ ta červeně podtržená místa, což zabralo dosti času.
Slavomír Pejčoch-Ravik: V srdci Paříže (9)
V Pompidouariu jsem vzpomínal na nebožtíka Hlinomaze, s nímž jsem se na dané téma často bavil, a jehož názory byly veskrze originální. "Věnujme se teď surrealismu, vydržel nejdéle", vyprávěl mi kdysi. "Má nejenom slavnou minulost, ale má i budoucnost. Inkognito byl tu odjakživa, je to obrovská a stále živá oblast. Což nebyl už v obrazech uťaté hlavy Jana Křtitele, předkládané paní Salome na tácu?
Danuše Markovová: Že půjdeš domů…!
Nad oblíbenou výhrůžkou, námi od nepaměti užívanou v obou směrech: …že půjdeš domů anebo z domu, se musím zamyslet. Ačkoli si lehkomyslně vyhrožujeme „ nechtěným domovem či jeho ztrátou“, co domov domovem stojí, a to už je drahná doba, přesto se udrželo „ domovní spojení“ do dneška v našich hlavách. Pravděpodobně je v nás domov zakořeněn silněji, než tušíme, a tak jím bez uvážení plýtváme, navíc nechvalně v podobě trestu.