Miroslav Sígl: Adventní rozjímání, vzpomínky a jubilea
Předvánoční čas mi nachystal několik událostí, které spolu navzájem souvisejí a vyvolávají v člověku pocity radosti, očekávání, příjemné, ale též smutkem zakalené vzpomínky, jak už to tak v životě bývá. Šel jsem v předstihu blahopřát k životnímu jubileu své dávné televizní kolegyni Olze Čuříkové (*30. 12. 1932), abych mohl o ní včas napsat pár řádek, protože v době jejího působení byla známá jako „vlaštovka“ - pravidelný pořad pro starší děti, který ji proslavil, se tak jmenoval.
Rudolf Křesťan: Mikuláš Renčín
Narodil se přesně na Mikuláše a od té doby nám naděluje. V roce 2011 bylo naděleno i jemu – pražským Hradem. Jak známo, obdržel predikát „nositel medaile Za zásluhy o stát v oblasti kultury a umění“. O jeho zásluhách a umění nemůže být pochyb, i když svého času neuměl nakreslit kravské nohy. Jak se mi před lety přiznal, na jednom ze svých obrázků proto umístil spodní partie uvedeného zvířete do vysoké trávy.
Emília Molčaniová: Ženích / Okno
„Máte to tu voľné?“ „Nech sa páči.“ Čo sa vypytuje, či nevidí, že som v kupé sama? Títo výrastkovia… No, má už nejakých 25 a bisťu, aj fešáčisko je. Sadol si oproti, skoro sa nám dotýkajú kolená, má nohy dlhé ako deň na Jána. Koľko má? 190 centimetrov? Vyberiem si z tašky knihu, to robí dojem, bude si myslieť, že som ešte študentka…
Pavel Pávek: Sýr nad zlato
Kuchtík seděl v restauraci, čekal na objednaný smažený sýr a vzpomínal na časy, kdy se jím sytil ve chvílích výplaty v nedohlednu. Za cifru na dnešním jídelním lístku si tenkrát mohl dát dva bifteky, ale pouze mohl, když měl sotva na smažák. Číšník dodal pokrm, ale kuchtík, neb je již gurmánem, nebyl právě nadšen.
Blanka Kubešová: Zima v Praze (1/2)
Jsme tu první den, ještě jsme si nezvykli a špína Vinohrad nám doslova vyráží dech. Špína nejen v okolních a zastrčených ulicích, ale i na hlavních třídách, Francouzské, Korunní a Vinohradské. Přetékající popelnice, neodvezené odpadky a haldy krabic a lísek od zeleniny před obchody, k takovým se nikdo nerozpakuje přihodit pár dalších.
Pavel Pávek: V. P. Borovička byl nepředstavitelný optimista
Autor více než čtyřiceti titulů literatury faktu Václav Pavel Borovička zemřel téměř před rokem ve věku 83 let. Dlouho žil a pracoval v Mukařově, kam odešel z Prahy. Dům v krásné zahradě koupil proto, aby měl dostatečné zázemí pro spoustu dokumentů a materiálů, které potřeboval ke své práci.
Jitka Dolejšová: Jen si tak trochu žvejknout…
Žvýkačka, malý kousek rozžvýkané různobarevné hmoty – kdo by ji neznal? Dnes ji koupíte prakticky všude, ale v dobách minulých se o ni lidé doslova prali. A když už ji získali, na noc si ji odkládali, aby ji ještě i druhý den mohli použít. Jeden čas bylo dokonce módní nosit žvýkačku za uchem a všude platilo: Kdo měl žvýkačku, byl prostě Někdo!
Jana Stuchlíková: Slova hýbají, příklady táhnou
A příklady? To je daleko silnější kalibr, než slova. Ve všech směrech. Dobrý příklad nás strhne, nadchne, vyvolává v nás pocit, že chceme také dokázat něco podobného, přinejmenším se nad ním zamyslíme a uznáme, že na tom něco je. A pak se někdy v budoucnu může stát, že docela podvědomě uděláme něco podle toho dobrého příkladu a teprve pak si uvědomíme, proč jsme se zachovali tak a ne jinak.
Miloslav Švandrlík: Vážený soudruhu instalatére! / Kajícník
Jistě jste nadšen tím, že člověk dobývá Vesmíru. Jak by na Vás, drahý soudruhu instalatére, nezapůsobilo veliké vítězství vědy! Vždyť doba, kdy staneme na Marsu nebo na Venuši je již na dosah ruky! Víte, že na Jupiteru je sto sedmdesát stupňů pod nulou? A že na Merkuru trvá den pouze 12 hodin?
Jak žijí společně?
„Já žiju se zvířátkama furt,“ řekne školáček drobný jako sýkorka a velkoryse rozmáchne rukou kolem. „Máme psa a králíky a jeden kluk má doma hada a kočky a všechno.“ Tak všechno tady, v Lysolajích, které jsou ještě udýchaná Praha ...
Ivo Fencl: Dům hrůzy Rychlých šípů
Omlouvám se čtenářům, kteří to nepovažují za vtipné, ale titul měl asociovat názvy zašlých a starých, povětšinou béčkových hororů anglosaské provenience. Také Rychlé šípy jsou totiž místy horor a každý, kdo je četl opravdu v raném dětství, už přikývl. Když se nicméně zamyslíme, z čeho obvykle plyne hrůza, anebo ta největší hrůza, jsou to povětšinou obyčejní lidé a jejich obyčejné i neobyčejné tváře.
Josef Čermák: Poslední kniha Josefa Škvoreckého?
Někteří čtenáři pravděpodobně četli český originál (Obyčejné životy) této knihy, která jako by uzavírala Škvoreckého literární putování. Doufáme, že to není - jak naznačil - jeho poslední kniha (stejně jako doufáme, že není posledním dítětem manželů Škvoreckých jejich detektivka "Setkání v Praze s vraždou", která končí zajímavou otázkou: kdy je naše akce morálně ospravedlnitelná, i když technicky vzato zločinná?).
Miroslav Sígl: Jaké je vaše životní krédo?
HLEDÁNÍ SMYSLU ŽIVOTA, snaha vytvořit si vlastní filozofii anebo řídit se filozofií jiné autority, víra v Boha, víra v život sám, víra v sebe samého - to všechno lze nalézt u osobností, které se veřejně vyjádřili o svém krédu. KRÉDO čili souhrn názorů či přesvědčení, založené na víře, má svůj původ v latině. Credo = věřím. To je počáteční slovo křesťanského vyznání víry, tak začíná modlitba.
Pavel Kovář: OTEC KULAK, SYN ZELENÝ BARON (3)
V klukovských letech jsme byli uchváceni kamarádstvím, romantikou a touhou po dobrodružství. Tohle všechno jsme zažívali v Junáku. Teprve v dospělosti jsem však pochopil význam této organizace při výchově mládeže v onom kritickém věku mezi deseti a patnácti lety, kdy se vytváří charakter člověka.