Literatura – Pohlazení
Jana Stuchlíková: … tady a teď
Na stéblech trávy se jiskřivě lesknou kapičky rosy. Zelená je prostříbřena drobnými, jemnými perličkami, na jejichž povrchu se zrcadlí paprsky slunce a sedmikrásky vítají den svými žlutými terčíky s krajkovím okvětních lístků. Oči, ve chvíli, kdy zvolna míjejí rozkvétající fialové zvonky, zpozorují cosi neobvyklého.
Jaroslav Vof: Bamsík
Vezmeme ho domů, viď?“ zeptala se, ale maminka řekla vyhýbavě: „Radši ho tady nech, asi ho někdo ztratil a pak by ho nenašel.“ Holčička se trochu zarazila a měla dojem, jako by medvídek tichounce zanaříkal. „Tady by ho nikdo neztratil, tady jen věci vyhazují. Přece ho nenecháme, aby se o něho psi rvali. Nebo si s ním kluci kopali.“
Petra Nachtmanová: Mařenka a nožka Troška
Potom tu ležela Milena, pětapadesátiletá žena, která se sice stále chichotala, ale Mařenka nechápala smysl, proč právě nyní jí vystřelil úsměv z úst. Spolu se bavily mnohokrát, jenže nešlo o žádní skutečné „bavení“ a musela se hodně přemlouvat, aby ze slušnosti vydržela a nezavřela oči. Navíc měla Milena denně spousty návštěv, což jí přišlo líto.
Iveta Kollertová: Můj výlet / Krásná mi připadáš
Rozsáhlý oceán, na kterém se vlny perou s příbojem, malý rybník, plný života i vodních rostlin, rychlý potůček, řítící se přes kamínky a studánku v lese. Pozvolna usedám a dívám se na svůj odraz. Vybírám spadané lístečky i jehličí rozmanitého lesa a naslouchám vzdálenému houkání vlaku. Červená barva mne pozve do království květů.
Renata Šindelářová: Bublinky
Uvnitř bytu Simona zaslechla dětský pláč. Janička! Zajisté se zase vztekala kvůli nějaké maličkosti. Simona si pomyslela, jak obdivuje Markétinu trpělivost a stiskla zvonek. Pláč ustal. Následovaly kroky a ve dveřích se objevila Markéta. „Ahoj! To jsem ráda, že jsi přišla! Pojď dál!“ „Už to dlužím dlouho,“ připustila Simona.
Iveta Kollertová: Letní bouře
Dnešní procházka mne zavedla na cestičku vedoucí k blízkým vodopádům. Jsou ukryty pěkně v lese, cesta k nim je plná roztodivných kamínkům a traduje se, že pokud máte bystré oči, můžete najít i prastarou fosílii trilobita. Vykračuji si tedy s očima upřenýma na cestičku. Sem a tam mrknu napravo, vlevo.. je sezóna hub a to mi moje houbařské srdce velí: "Hledej, děvče, hledej!"
Elena Paclová: Zvířata vědí víc, než si myslíme (3)
Po čase se ukázalo, že Pepíček z neznámých důvodů vůbec nechce létat. Ne, že by to neuměl, ne že by nemohl, nechtělo se mu. Patrně usoudil, že když chodí jeho zachránci, nebude se nad ně vyvyšovat, bude chodit jako oni, po zemi. Dospělí se naučili dívat se pozorně pod nohy, v obavě, aby ho nezašlápli, protože se svižně přemisťoval a objevoval se v nečekané chvíli na nečekaných místech.
Michal Čagánek: Peří a nebo železo?
Není nad to mít někoho rád. Mít svého miláčka, svou blízkou duši, se kterou je možné si povídat beze strachu z nepochopení, kterou je možné obejmout nebo ji vzít za ruku, dát jí malý dárek, jenom tak s ní jít na procházku nebo do kina. Kolik takových lidí máme kolem sebe? Kolik lidí pojme naše srdce? Počítejte dobře: Několik členů rodiny, dva tři kolegové v práci, pár přátel.
Písečný korsický pes
Brzy ráno jsem prošla kolem rozkvetlých růžových keřů, kaktusů, pod palmami a stála jsem na břehu moře. Slunce vycházelo a ozařovalo vše zlatou září. Pláž byla nekonečně dlouhá, pustá, pokrytá jemným žlutým pískem. A voda průzračně čistá a přátelská.
Milan Dubský: Tátův první dopis
Dnes v devět hodin dopoledne jsi přišla do našeho světa. Otevřela jsi oči na modrou oblohu a pak jsi poprvé uviděla mámu. Všechno jsme pro Tebe přichystali. Prádélko, postýlku a hlavně místo v srdcích. Dělíme se s Tebou o teplo, myšlenky a cit. Dosud jsme žili Tebou a teď jsme začli žít pro Tebe.
Jana Stuchlíková: Kamarádi | Azor
Tak. Vše je připraveno, sbaleno, může se jet. Rozloučila jsem se svými dospělými syny, kteří na příštích čtrnáct dnů odjíždějí velet skautskému táboru. Vzhledem ke skutečnosti, že oněch padesát kilometrů jeden zvládal autem a druhý na kole, oběma se dostalo nezbytných rodičovských rad jako: „Jeď opatrně, dávej na sebe pozor a když dorazíš, dej vědět, že jsi v pořádku.“ Hoši se rozloučili šibalským úsměvem a větou: „Neboj, a bohatým budeme brát a chudým dávat.“
Ivanka Horová: Naděje
Co vidíš? Našel si to? Ne? Jakto? Máš asi před něčím uzamčené srdce. Před sebou samým? Ale no tak. Věř mu. Kdo tě zná lépe? Tak co? Už mě poznáváš? Už mě tam alespoň trochu vidíš? Nebuď tak smutný. Vždyť já jsem tady pořád s tebou. No co? Nediv se... a podívej se ještě jednou. To je ONO! Už se začínáme vidět oba dva.
Kroužkování (1/2)
Není dne, kdy by se nehladili pestrými písmenky skrze vlákna. Není noci, kdy by Múza s Láskou netančily svoje sólo nad jejich temeny. Není špatných veršů a není oddychu. Stovky erupcí z lůna metaforické básnické mysli za krátký čas. Jako by se hvězdné nebe otevřelo a vysypalo plnou náruč stříbrných střepů přímo do srdce. On a Ona. Muž a Žena. A ještě kdesi blízko jejich ramen jiná žena, jiný muž. S přednostním právem. Nemilosrdný bůh.
QUODLIBET (5)
Pozítří veze Karla její dokončenou knihu do Ostravy. Říká, že nakladatel je krásný a chytrý chlap. Svobodný. Když o něm mluví, má zasněné oči. Lucie se jí prozatím na nic neptá. Kde se rodí opravdová láska, má se chodit po špičkách.