Literatura – Povídky
Stanislav Moc: Austrálie - můj osud (26)
Byl jsem paličatý a nedal jsem se přemluvit, tvrdě, že jsme lajnou museli projít, aniž bychom si všimli bílých stromů. To všichni považovali za nemožné, ale když jsem jinak nedal, dali mi ještě jednu šanci a vraceli jsme se tak, jak jsem chtěl. Dával jsem si pozor, aby mně slunce svítilo tentokrát na levou stranu tváře. Také jsme už byli mnohem opatrnější, vážnost situace to vyžadovala, a lajnu jsme našli.
Ivan Kraus: Volání divočiny
Když jsme uviděli ženu ve velkém roztrhaném svetru, v holinkách a s šátkem hluboko do čela, nevěnovali jsme ji pozornost. Teprve když se ta osoba zeptala otce, jestli chce jít na houby tak nevhodně oblečený, poznali jsme, že je to matka. Ačkoli nemluvila změněným hlasem, vypadala, jako by právě opustila Perníkovou chaloupku. Otec měl na sobě, jako obvykle, sako a kravatu. Matka se podívala na jeho výstroj a řekla, že tak jít na houby nemůže.
Jitka Krpensky: Vyprané nervy / Krámek na náměstí
Dělali si plány, svěřovali si své tajné sny i obavy. Jako by tady bylo nějaké kouzlo, které uvolnilo všechny zábrany a ostych, a povzbuzovalo je k dalšímu společnému “mudrování“. Ale slovy se člověk nenasytí, a tak muselo dojít i k velkému zážitku, jakým byl nákup ve „Smíšeném zboží“, malý venkovský krámek, plný zajímavých vůní, a ještě zajímavějších lidí, kteří je sice zkraje okukovali trochu nedůvěřivě, ale na potřetí je vítali už jako staré známé.
Stanislav Moc: Nenávidím květiny
Eugene byl starý, žil sám, neměl rodinu a dostal mozkovou mrtvici. Dost se z toho vylízal silou vůle, ale na půl těla byl ochrnutý, tahal za sebou nohu a velice špatně mluvil. Když ho dostala na starost má žena, bydlel na svém pozemku v překrásném prostředí Yarramandi pod Modrými Horami. Ten pozemek, jak jsem zjistil později, byla vlastně farma o sto padesáti akrech s kilometrem říčního břehu.
Hanka Křivánková: Jak jsme stěhovali postel
Když jsem překonala osmnáctý věk života a našla si letitou známost, vzdal děda konečně své neúnavné poučování o všem možném a nemožném, co se smí a co pro změnu nesmí a co je možné připustit jenom občas a když už, tak za jakých tedy okolností a jenom se sem tam vyptával, jak se daří mému milému. Hrozně jsem si cenila toho, že se děda i přes svůj pokročilý věk (tehdy mu bylo osmdesát dva roků) zajímá o to, jak se daří jeho vnučce, která si na něj najde žel bohu jenom zlomeček času mezi láskou, studiem, přáteli, kreslením, hádáním se s mámou a vůbec děláním různého bordelu.
Jitka Krpensky: Číslo domu 37
„Paní Tichá, prosím vás, pomozte mi“ prosila třesoucím se hlasem. V té chvíli by v ní nikdo nepoznal tu rozhodnou Karasovou. „Ale jistě, copak se stalo?“ Zeptala se svým příjemným a klidným hlasem. „No víte, on se šel ten můj koupat a nějak uklouznul ve vaně a něco si udělal s nohou, sám nemůže ven a já s ním taky nehnu.
Dobrý doktor / Boj o pacienta / Futbalová fanynka
„Dobrý deň, tak v čom vám môžem pomôcť?“ „Pán doktor, prišiel som za vami, lebo ma bolia päty.“ „Ale tu nie je ambulancia, tu je patológia…“ „No, výborne, tak som tu predsa správne, bolia ma päty a tu je patológia, nie?“ „Nie, nie, to musíte na ortopédiu, alebo na chirurgiu.“ „Bol som tam, ale tam je strašne veľa ľudí, stoja až po schody.“
Mateřské znaménko
Honza byl její první a poslední. Spolu s nimi na procházce byl toho dne i Voříšek, pejsek neidentifikovatelné rasy, který se už před časem jako ztracené štěně stal součástí této opuštěné dvojice. Když tu náhle chytil Voříšek stopu a začal zběsile uhánět podél řeky. Honzík jej následoval, a přestože z dáli slyšel babičku volat, aby se vrátil, dobrodružství s Voříškem bylo silnější než on i jeho poslušnost dohromady.
Jan Jurek: Učitelka s tmavýma očima
Byl jsem ve druhé třídě a dostali jsme novou paní učitelku. Jmenovala se Nováková, což je typické a frekventované české příjmení. Byla velmi mladá a taky velmi krásná. Hubená jako proutek s tmavýma očima a s tmavými vlasy sestřiženými pod ramena se procházela ladnými pohyby po třídě a já na ni mohl kolikrát oči nechat. Bylo to velké štěstí, že přišla právě do naší třídy.
Milan Prokš: Doba medová
Obě dívky, stojící schlíple v koutě kanceláře, byly k nám do prodejny přiděleny hned po ukončení učňáku. Větší, Barbora, celkem nezajímavý typ. Dvanáct do tuctu. Ta menší, Jana, však už víte… Na první pohled kamarádky. Stejné boty, stejné puntíkaté pracovní pláště, stejný melír ve vlasech. A taky stejné, trochu telecí chování. V jejich věku pochopitelné, přesto kukuč té malé vyjadřoval něco navíc…
Antonín Suk: Beziny 1
Na mě pak zbylo pokrmit jejich koně a svého Princka, vysloužilce, asi od kanonýrů. Vůbec mu totiž nevadil ani výstřel z brokovnice mezi ušima! Byl tak rozumný, že když jsem na jeho hřbetě cestou domů usnul, nikdy neprošel dveřmi do stáje dřív, než mě na prahu setřásl. Věděl totiž, že futra jsou nízká a že bych si asi narazil hlavu. Byl velice skromný, stačil kbelík vodou zalité melasy, tráva na louce pod maštalí a voda z potoka. Nikdy nikam neutekl. Byli jsme moc velcí kamarádi, bohužel na velice krátkou dobu. Vzpomínám na něho se stejnou láskou jako na Lumpa, psisko nečistokrevné, které mě provázelo po celé mé útlé dětství.
Vladimír Kulíček: Obrněná kamna
Pan Brlík sice rozuměl technickým výkresům, ale když jsme za ním přišli již s kompletně vykontruovanou koncepcí, zpravidla se na výkres jen zběžně podíval. Pak vytáhl nějaký starý pytlík od svačiny, vzal do ruky mohutnou tesařskou tužku, kterou měl stále za uchem, a řekl: „Skicněte mi tady, jak si to představujete a co to má dělat!“
Luděk Ťopka: Dlouhý tlustý slepý slepýš
Dědečku, proč sbíráš ty žížalky?“ „Na rybičky, Kačenko, na rybičky. Zítra přijede tatínek a pojedeme na Jesenickou přehradu na ouhoře.“ Moje odpověď patrně uspokojila její zvědavost, a tak odběhla na louku, kde jsme pro ni postavili „cvičírnu“, jak říkala víceúčelové trubkové konstrukci s hrazdou, s tyčí a lanem na šplhání a houpačkou.
Antonín Suk: Zaječí sebevražda
Dost roztodivných příhod mysliveckých jsme spolu se strýcem Jirkou zažili ve Vickovikém revíru. Byli jsme tam vlastně oba dva doma. Já jako lesník a Jirka jako myslivec. Protože u nás drobné zvěře ze začátku nebylo nazbyt, šlo o převážně lesní honitbu, museli jsme se přizpůsobit této skutečnosti. Někdy to trochu kolidovalo s předpisy. Výřady z honů se velice lehce rozdaly honcům a hostům, něco zbylo i na psy. Na nás myslivce většinou zpočátku nezbylo nic!