Ivana Kraus: Z deníku fotbalisty
Na přátelský zápas jsem se těšil. Hosté přijeli v nové, poněkud neobvyklé sestavě, s velkým počtem náhradníků. Zápas začal zostra a zdálo se, že to bude velmi vyrovnaný boj. Avšak hosté hráli surově a faulovali naše hráče.
Milan Markovič: Technika ma už neprekvapuje
Poviem pravdu, technické novinky ma už prestávajú vzrušovať. Kedysi boli totiž vzácnejšie. Keď prišiel farebný televízor, my, čo sme nemali na Tuzex, sme maturovali na ruskom Rubíne. Farby síce prezentoval na úrovni nevydarených veľkonočných vajec, ale bolo ich zas viac, lebo keď sa napríklad hokejista s modrou prilbou pohyboval (a to sa stávalo dosť často), modrá čiara ešte hodnú chvíľu monitorovala celú jeho trasu až kým ho nevystriedali.
Michal Čagánek: Pětka s puntíkem
Babička ráda vzpomíná, jak jsem jednou přišel ze školy, z té vůbec nejprvnější třídy, třikrát bych se vešel do své aktovky a složku na sešity jsem měl plnou čárek, jak jsem odpočítával, kolik dnů ještě zbývá do prázdnin. Takového učitele jsme měli, hrůza pomyslet, za všechno hned byly trestné body, pětky, poznámky, barevné čárky na nástěnné tabuli.
Baťůžek II.
Začal nový školní rok a mezi domovy a školami putují spousty baťůžků, nových i loňských a doprovází „ty druhé“ tam a zpátky. Že nemusí být baťůžek vždycky jen obyčejným pomocníkem, o tom je tento minipříběh ...
Miroslav Sígl: Co je s Cenou Karla Hájka? A co o něm víme?
Nejprve již 21. prosince 2006 navrhoval předseda Klubu fotoreportérů Miroslav Hucek založit jakousi cenu pro naše fotožurnalisty. V Mediažurnálu z dubna 2007 se hovoří o tom, že tento klub navrhuje, aby Syndikát novinářů ČR zřídil Cenu Karla Hájka, vynikajícího reportéra minulosti. Nevím, jak celá záležitost pokročila, ale přesto bych rád o Karlu Hájkovi napsal.
Omladzovacia kúra
Raz ráno som vstala s predsavzatím, že niečo musím pre seba urobiť. Päťdesiatka na krku, vlasy šedivé, telo mľandravé, tvár samá vráska a ja som sa doposiaľ nečinne pozerala, ako čas vykonáva na mne túto skazu.
Pavel Buňata: Žijeme ve zlomených stoletích
Dali jsme poslední sbohem papeži, matce Tereze i princezně srdcí. Vědci naklonovali první ovci a někteří lidé jsou jako ovce… Země praskla ve švu a vlny spláchly bez rozdílu vinné i nevinné. Z výšin padaly věže a lidé se začali bát o každou příští minutu. Zažili jsme zatmění Slunce i Měsíce, přelety vlasatic. Sníh se schoval pod saze, jako bílá košile pod černý žaket a na temeni se nám usadilo temno!
Miloslav Švandrlík: Hlavní je styl
Hostinec Pod lípou neprosperoval. Šenkýř Maleček už s tím chtěl několikrát praštit, ale na podniku ho vždycky přemluvili. „Vydrž," říkali mu, „a uvidíš, že se karta obrátí! Lidi si zvyknou Pod lípu chodit a bude z toho zlatý důl!“ „To určitě!“ nevěřil Maleček. „Já už mám v životě takový štěstí! Proč já vlastně lezu do hospody?
Helena Dohnalová: Děvče v kanoi (3/3) - Když ještě nebyly mobily
Najednou se začala řeka rozšiřovat a šednoucího nebe nad nimi byl větší kus. Hanku napadlo, že je ti vpředu začnou postrádat a někde na ně počkají. Místo pomoci se před nimi objevil obrovský balvan přes celou půlku řeky. Druhá část koryta byla plná popadaných stromů. Voda protékala jakoby nic, ale projet se nedalo.
Iveta Kollertová: Tak šlápni na plyn
Dveře od pokoje se otevřely a rodinka vešla dovnitř. „Mamčo, tak tady máš svého vnoučka!“ řekla Jana a vložila mi do náruče maličké stvoření v zavinovačce. Ucítila jsem, jak se mi sevřelo hrdlo. Mlčky jsem si prohlížela ten dýchající uzlíček štěstí. „Tak jsem se tě dočkala, maličký,“ zašeptala jsem a rozplakala se. „Vítej, mrňousku, já jsem tvoje babička, víš?“
Alena Šustrová: Přijela pouť!
Vzpomněla jsem si, jak jsem na pouť jako malá chodila s rodiči a prarodiči, tetami, strýci a sestřenkami. Tenkrát byla rozložená na plácku před hospodou. Řetízák byl tak blízko kaštanu, že když jsme se od sebe víc odstrčili a rozletěli, měli jsme kolena ošlehaná od jeho větví. Kolem hospody stály nejen k silnici, ale ještě na druhou stranu po cestičce, kterou se jde ke koupališti, stánky.
Egon Wiener: Anglicky | Brýle, co se nosí v Liberci, v Jablonci... | Flašinety pod Ještědem
Anglicky? Má první svatba byla v angličtině, přímo v Londýně. 30. prosince v 11 hodin roku 1968. Superintendant, co nás oddával, se nespokojil pouze s obligátním „yes“, ale požadoval opakování celých pasáží manželských povinností v angličtině. No a jsme u jádra téhle řeči. Bylo mi devatenáct, měl jsem po vojně, tehdy to byly dva roky odloučení od maminky a angličtiny, co jsem pochytil ve školních lavicích. Češka, co si mě vzala, uměla anglicky velmi dobře.
Stanislav Moc: Benji, ty hajzle, kde si?
Jinak to byl pes dobrák, který by neublížil nikomu, ba ani vykradačům bytů, natož náhodným pervertům. Jednoho takového jsem vyplašil, když se pokoušel oknem u naší koupelny sledovat mou ženu ve sprše. Chlap seskočil z plotu k sousedům a od nich na chodník a jal se uhánět po silnici od nás.
Duňák
Jelikož žiji v malé přímořské vesničce, která má sotva tisíc obyvatel, dá rozum, že mě velká kultura míjí obloukem. Do kina mám přes třicet kilometrů a do pořádného divadla přes pět set. Z počátku mi to vadilo, ale pak jsem svůj problém vyřešil ...