Helena Dohnalová: Děvče v kanoi (1/3) - Když ještě nebyly mobily
Hanka zrovna stála v u tramvajových dveří a chystala se vystupovat. Už přijížděli do stanice a tramvaj začala prudce brzdit. Ačkoli pevně semknula prsty kolem tyče, jen tak tak se udržela a nespadla na ženu sedící poblíž. Ale kdosi za ní neměl stejné štěstí a plnou vahou jí vrazil těžkým zavazadlem do zad.
Ruth Hrušková: Blízká setkání jiného druhu
Byl jeden z teplejších lednových dnů, kdy teploměr ukazoval 20°C nad nulou. Obloha jak vymetená, paprsky slunce přimhuřovaly lidem oči a rychle proměňovaly sníh ve vodu. Z okapů městských domů a prodejen stékaly tenounké pramínky, které se po silnici a chodnících vlnily jako háďata, a těm, kterým zima nahlodala díry do bot, pocítili nepříjemný chlad.
Vladimír Cícha: Výběr básní ze sbírky Opus X (2)
Sbohem / kolikrát asi můžeme / překročit vlastní osud / mlhou nostalgie zahalit / svou minulost / svědomí nahradit / vírou v logiku věcí / a možnost stát se / svého štěstí strůjcem? / když se mě v letadle / (zaoceánském jumbo jetu) / letušky vlídně ptaly: / -how are you?- / odpověděl jsem tiše: / -děkuji, dobře ...- /
Eva Vlachová: Esence vzpomínek
Provensálské městečko Grasse patří bezesporu k oblíbeným cílům návštěvníků Azurového pobřeží. Je kouzelné a hlavně voňavé. Jak by také ne, je sídlem společnost Fragonard, která, jak zasvěcenci dobře vědí, vyrábí parfémy. Můžete tady navštívit sídlo firmy, podívat se do muzea a seznámit se se starými i novými metodami výroby něčeho tak neuchopitelného jako je vůně.
Ivan Kolařík: O lásce k umění - Však ten talent máš po mně!
Již v útlém dětství jsem projevoval lásku k poetickým říkánkám. Nedlouho potom, co jsem začal trochu mluvit, oslňoval jsem rodiče takovými básnickými výroky jako například „Pan farář má vrabce v kapse” nebo „Hajný v lese usnul, někdo mu ho utnul.” Rodiče však byli mými schopnostmi nadšeni podstatně méně, když po mém hlasitém zadeklamování této slovní hříčky se z mlází z čista jasna objevil hajnej jako hrom, který nám bujaře dal na vědomí, že ani v lese neusnul, a že mu ho ani nikdo neutnul.
Jana Stuchlíková: Kouzlo
Napadla mě taková čistě teoretická otázka. Chtěla bych znát kouzlo, které dokáže cokoli, nač si jen vzpomenu? Odpověď přišla vzápětí. NE. Ne, protože pro svůj pocit radosti bych potřebovala stále větší a větší důvod, až by tento dosáhl absolutních rozměrů a já už bych si radost nedokázala prožít.
Stanislav Moc: Jiřík
Jiřík měl mnohem větší štěstí. Jeho nová přítelkyně Julie v TAB (sázková společnost) pracovala, a tak se občas stalo, že mu zavolala a dala tip. Dělala to, když si u ní nějaký sázkový odborník vsadil větší sumu peněz. Bohužel, opravdoví sázkaři sázejí většinou na poslední chvíli a než Jiřík nebo já dojel do sázkové kanceláře TAB v naší čtvrti, tak koně už dávno doběhli a my utřeli hubu.
Egon Wiener: Pionýrské tábory | Popice u Znojma | Slavní a velcí – Liaz
Průšvih. Mně se na nich líbilo. Samozřejmě, až na maličkosti. Vím, že i z pozdějších skautských táborů se vraceli jedinci, kteří si řekli „jednou a dost“. Asi jsem trochu od malička retardován, ale mě moji pionýrští vedoucí připravili program, který naplnil mou dětskou duši, která se těšila a hřála z cvrkotu kolem mého stanu, v kuchyni při jídle, na výletech, při bojových hrách, při vztyčování vlajky, rozdělování pošty.
Anastázia Mahovská: Pamatuji časy, když dávaly se klíče pod rohožku.
Vajíčko sa však bez múky pripaľovalo, a tak málo prepečené mäsko naskladala mama do pekáča na slaninku a všetko poprekladala krúžkami cibule. V pekáči sa potom rezne dopiekli domäkučka, až sa rozplývali na jazyku. Boli krehké ako torta, a preto sa ešte dozdobovali šľahačkou a susedia po tej vôni zo slaninky behali do krčmy ešte častejšie s džbánom pre pivo, ako tomu bývalo obvykle.
Luděk Ťopka: Dobrodružství s převaděči
Ke státní hranici to již nebylo ani kilometr, a jak jsem se právě chtěl obrátit k domovu, uslyšel jsem za sebou zvuk motoru a vedle mne zastavil postarší mercedes a z okénka řidiče se ozvalo: „Herr, wie weit nach Weiden?“ Vidím, že vůz má slovenskou espézetku, a tak povídám: „Proč se ptáte německy? Tady jste ještě v Čechách a do žádného Weidenu se tudy nedostanete.
Drogy z drogerie
Výuka na střední pedagogické škole, kterou jsme spolu s dalšími studentkami navštěvovaly, byla občas zpestřená nějakou kulturní akcí. Mezi ně patřily i „výchovné“ koncerty, i když jejich návštěvy měly svou stinnou stránku.
Petra Haasová: Haló, gratulujeme!
„Haló, dovolali jsme se k vám správně?“ zaskřehotal mi do ucha naléhavý ženský hlas a já si asi po stopadesáté uvědomila, že to nebyl až tak dobrý nápad pořídit si domů „pevnou linku“. Navíc, otázky tohoto typu řadím zásadně do kategorie těch, na které je lépe neodpovídat, pokud následujících pár měsíců nechcete vést vleklé soudní spory za urážku na cti.
Stanislav Moc: Austrálie - můj osud (18)
Z Eboru vedla neasfaltovaná, ale tenkrát dost neudržovaná cesta přímo do Graftonu, a tak jsme se rozhodli, že se vrátíme k pobřeží a do Graftonu se vydáme podél moře. Nelitovali jsme. Cesta vedla krásnou krajinou lemovanou horami a město Coffs Harbour nás přímo okouzlilo. Už tenkrát tam měli známou atrakci „Velký banán“, kterým jsme prošli a prohlédli si i banánové plantáže.
Věra Ludíková: Pocta Boženě Němcové
Boženu Němcovou jsem si oblíbila o něco později, než když byla povinnou četbou ve škole. Byla pro mne v každém případě rozporuplnou osobností. Zápas o českou identitu jsem tehdy viděla tak, že naši buditelé pro nás vše už dávno vybojovali. Po sovětské okupaci v roce 1968 jsem silně vnímala ohrožení existence českého národa.