Publicistika – Fouskův svět

Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (31)

Dostal jsem překrásnou kytici, kterou mi darovalo nakladatelství Areca, z rukou paní Fialové. Vyfotografovali mne s ní a k tomu ještě přibyly další květy – Jiří Krampol, Jan Vodňanský, moje žena, Hanička Krampolová. Vnuk Josef kytku opatroval. Hrdě ji držel. Byla to překrásná a drahá kytice. „To je krásná kytice,“ řekla stydlivě neznámá dáma, „chtěla bych se s ní vyfotografovat. Jsem z Národního divadla.“

Josef Fousek: Fouskoviny pro lidi (5)

♦ Každá organizace je společenství otroků. Členské příspěvky jsou obnosem na vlastní pouta. ♦ Svět je zaneřáděn spermiemi totalitní onanie. ♦ Pro žraloka je výletní parník spižírnou. ♦ Z každé hrůzy se stane časem bulvární literatura anebo umělecký román. Spojí-li se obojí, vznikne kýč anebo historický román. Je-li vše pojato politicky, vznikne nová ideologie, která vrátí děj na začátek. ♦

Josef Fousek: Bez cenzury (9)

Až na světě zhasne slunce/ a hvězdy v moři utonou/ podívám se co je v dálce/ za neznámou oponou/ Půjdu světem ruce v kapsách/ do krajiny naděje/ snad mě láska co mi zbyde/ na mé pouti zahřeje/ Až v ulicích zhasnou lampy/ a z oken zmizí žlutá zář/ naložím těch svých pár švestek/ plných smutku na trakař/ Něhu domov úsměv slzy/ vyprávění modřínů/ všechny děti opuštěné/ na své srdce přivinu/

Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (29)

Ta žena ležela na schodech před kostelem sv. Antonína v Holešovicích na Strossmayerově náměstí. Kostel byl postaven v roce 1908, a to byl rok narození mé maminky Boženy v Suchém Vrbně u Českých Budějovic. Maminka měla svůj domov v Nemanicích, nedaleko od „Budějc“. Tam jsem prožíval mnohé prázdniny. Ležící žena na schodech mi připomněla něčím moje dětství.

Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (2)

„Hej, pane Fousek, ukažte tady mým vnučkám, jak se tancoval kozáček. Vy byste to mohl pamatovat!“ Vedle brýlatého pána stála dvě rzivá děvčátka. Vypadala jako sestry Pipi Dlouhé punčošky. „Proč bych vám to nepředvedl,“ říkal jsem ješitně, „já pamatuju ještě Lenina!“ Muž přikývl, jako by to bylo samozřejmé: „Obě chodí malovat k Přemyslu Povondrovi a ještě chodí do tanečního kroužku!“

Josef Fousek: Koště I. / Koště II.

Státní návladní Tlusťoch žmoulal doutník a smutně mumlal: „Místo potírání zločinu v Čechách potírám francovkou modřiny.“ „Přepadli vás?“ zeptala se redaktorka Fikrlová. Detektiv zakroutil hlavou: „Uklouzl jsem na neposypaném chodníku, když jsem chtěl sundat botičku na bicyklu u Valdštejnského paláce!“ Jediný, kdo vytrval v boji proti zločinu, byl komisař Rex.

Josef Fousek: Černé myšlenky / Řecká nálada

Kupuje se, prodává se, krade se, nadává, chválí, mlčí se. Tržní doba. Noviny plné zpráv o zločinech, párty na počest Mistra, polibek První dámy, pan exministr věští, umělec otevírá Vinný bar, nemocnice shání sponzora, před školou se nabízejí drogy, v knihkupectví fronty na posbírané kuchařské recepty, sběrny kupují kříže a urny ukradené ze hřbitovů...

Josef Fousek: Slunce v přítmí / Je změna život?

Mnoho starších osob si osobuje právo na smutnění, na chmury, na naříkání nad neúprosným časem, nad světem, který je pro ně stále víc k nepochopení. Tyhle litanie byly, jsou a budou. Určitě mají původ z doby, kdy nějaký mudrc vynalezl ten nejblbější vynález – kalendář. Kdyby jej nebylo, nikdo by nemohl spílat prchajícímu mládí.

Josef Fousek: Nemajetní boháči / Je hloupost infekční?

Vy, kteří tonete v hojnosti a blahobytu, obklopeni domy, zahradami, letními sídly, tenisovými kurty, bazény s vytápěním, s bungalovy u moří a jezer, máte těžký život. Závistivci neví, že dlíte v starostech o své bohatství, že se bojíte revolucí, politických změn, zločinců, že vás budí sny o ztrátě toho, co jste svojí pílí a umem získali.

Josef Fousek: Česko aneb ČMSR / Veřejné popravy

Můj sen byl konkrétní. Naše země konečně nalezla název pro naši vlast. Česká mafiózní socialistická republika. Protože problémy s rostoucí korupcí a mafiemi přibývají, měl jeden z poslanců kupodivu myšlenku. Jediná možnost v době, kdy si VNITRO neví rady, je tato: „Zrušte policii, soudy, kriminály, ochranky, kriminalisty, a dejte jim tučné odstupné.

Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (18)

Co je to tréma? Nedostatek sebedůvěry? Zodpovědnost k divákům? Nemoc? Vědomí, že neumíme? Před každým veřejným vystoupením se trochu ponořím do sebe a nemohu ten den vykonávat jinou činnost. Žaludek je jaksi na vodě a nutí mne i usednout na porcelánovou mísu, ačkoli nepřijde výsledek. S prvním lepším ohlasem mezi diváky ze mne tíseň spadává. Nastává hezký zápas o přízeň diváků.

Josef Fousek: Fouskoviny pro lidi (17)

♦ Hýříte-li vitalitou, nápady a originálními myšlenkami, stáváte se pohonnou hmotou do motorů těch, kteří by bez vás ani nenastartovali. ♦ Patolízalové a vlezdoprdelkové by měli povinně nosit na hlavách kondomy, aby si nesetřeli z tváří líčidla. ♦ Podlézavý žák je ošklivý čípek. Mnohem ošklivější je však majitel otvoru, který čípku dovoluje bádání. ♦ Známé ksichty se musí scházet ve společnosti, aby se ujistily, že zasluhují povšimnutí.

Josef Fousek: Eman a Kornelie, boží lidé (33)

Za oknem v dálce svítil Suprmarket. Byl velikej a lidi tam v den otevření přijeli až z Prahy. Prezident Správní rady HORJEČ, Ctirad Krtička, spoluakcionář a továrník RNDr. Ječmen a ředitel Suprmarketu Horječ-com JUDr. Vendelín Papáček, stáli u vchodu Suprmarketu, a polooděný holky, nějaký okresní miss, tancovaly a v rukách držely košťata z papíru. Bylo tam spousty lidí z okolních vesnic.

Josef Fousek: Eman a Kornelie, boží lidé (27)

Pán s odznakem DOUŠEK TRAVEL se o nás staral. Přesto mě ztvrdnul žaludek, na těle jsem měl husí kůži, a mrazilo mě v zátylku. Na letadla, který startovaly, jsem se raděj ani nepodíval. Bál jsem se, že omdlim. Když jsme procházeli prohlížecí bránou, něco zapípalo a u Kornelie našli škrabku na brambory v kapse.