Publicistika – Fouskův svět

Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (20)

Od pubertálních let mne částečně ovlivňovaly trampské písně. Byly jako sny o něčem, co je vzdálené a nedosažitelné. Jistý čas mne a mou generaci objaly písně Kučerovců, které aspoň v duchu zanášely naše myšlenky do ráje havajských krásek, palem a šumotu oceánu. Na schodišti pocitů jsem potkal písničky Voskovce a Wericha, Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra ze Semaforu.

Josef Fousek: Eman a Kornelie, boží lidé (1)

Kobylky se uvelebily a Kornelie začala ohřívat guláš. Holky popíjely třešňový a přikusovaly k tomu chleba s cibulí. Švagrová tvrdila, že je to jejich nejmilejší jídlo od dvanácti let. Věřil jsem tomu. Holky měly nosy jako jejich táta Ládínek. V cimře bylo pachem k zalknutí. Okno jsem ale nesměl otevřít, protože moje švagrová měla silný astma.

Josef Fousek: Alkohol a politika / Harmonika z Toronta

V převratné době kýčů, pornoseriálů, klipů, reklam, honby za obživou – marně hledáš přítele. Lidé se schovávají do sebe a ze svých bytů vytvářejí soukromé pevnosti sobectví. Alkohol vítězně táhne světem. Jeden panák, druhý panák, pivo, oči se rozzáří, ruce se setkají a zazní všeobjímající věty. Náchylnost k tomuto lihovému nápoji je podobná politice.

Josef Fousek: Fouskoviny pro lidi (18)

Kdybych byl králem, měl bych raději dvořany než přátele. Přátelé nejen neslouží, ale hlavně podvádějí, protože se domnívají, že jim bude s ohledem na staré přátelství odpuštěno. ♦ Pivo je lepidlo společenských vztahů. Hlavy otupí a zapomene se na nadávky v době střízlivosti. ♦ Markety jsou kouzelné zámky, kde se chudák stává na chvíli boháčem. Může si vybrat, co chce, i když si to v kočáře k pokladně nepřiveze.

Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (17)

Do jídelny jsme museli chodit v bílých košilích s pionýrskými rudými šátky kolem krku. Jedna naše vedoucí ve svazácké košili se mne ptala, proč nepoužívám příbor. Nazvala mne primitivem a negramotem. Jiný svazák to napsal mému tátovi a ten chtěl přijet do Tater a rozbít té svazačce hubu. Ona si na mne zasedla, ačkoli nás, kteří jsme jedli lžící, bylo víc.

Josef Fousek: Epidemie sexu / Exilové zapomenutí

Sex se dere do popředí. Vpadl k nám jako uragán. Časopisy, noviny, média troubí do útoku. Aby nepropadly na bojišti konkurence, oblékají necudné kabáty. U půjčoven postávají nenápadní, mírumilovní a úctyhodní občánkové. Rozhlédnou se a – šup – pornokazeta je v tašce. Večer, když děti usnou, nastávají radovánky. Pepř do vystydlého guláše. Režiséři, scénáristé, autoři a baviči hýří slovníkem záchodové češtiny, která pokoutně vzrušuje a hlavně přináší honoráře moderním tvůrcům.

Josef Fousek: Fouskoviny pro lidi (15)

Každá kniha má poslední stranu. Bohužel ve společnosti vznikají strany stále nové. | Bude to skvělé, až světové strany rozpustí strany politické. | Kdyby mne zvolili prezidentem, ihned bych podal demisi. Další pokolení by pak mohlo říkat: „To byl moudrý prezident!“ | Brojí se proti cigaretám, proti alkoholu, proti obezitě, ale proti televizi nikoli, ačkoli právě ta nám nejvíce zkracuje životy.

Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (14)

O skutečném, dobrovolném odchodu z tohoto světa jsem nikdy vážně neuvažoval. Svět by o nic nepřišel. Ale… to ale! Ve chvílích nezdarů, nemocí, depresí, z bezmoci cokoli změnit, jsem občas utápěl duši v myšlenkách nepříliš veselých. Myslet na smrt, ačkoli nejsou pádné důvody, je zbabělé. Jenže počítat se má se vším. A ona, Smrt, patří mezi jediné jistoty. Tedy alespoň si to myslíme.

Josef Fousek: Bez cenzury (3)

V dnešní době kdy to světem třese/ kdy má každý osel migrénu/ každé robě které tašku nese/ ví jak škodí dávka rentgénů/ Počítače vychrlí nám zprávu/ jak si stojí ekonomika/ zemědělec čte jak krmit krávu/ aby měla co nejvíc mlíka/ Byty plné elektrických špurků/ televize lux a rádio/ video nás vezme do Hamburku/ pornofilmy hltat do bio

Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (10)

Pokaždé, když naskočí motor auta, jsem překvapen, že se něco velkého stalo. Technika je pro mne nepochopitelná věc. Více než Rubikova kostka a nebo naše soudnictví. Také mne fascinuje, že naše Země visí ve vzduchu obklopena stratosférou a že my, lidé, žijeme a chodíme díky narození a zemské přitažlivosti. Ujíždím k Praze okolo Lidic, vnořuji se, či spíše se vecpávám do kolony čadících automobilových konzerv a ignoruji mobil, který oznamuje, že někdo něco chce.

Josef Fousek: Fouskoviny pro lidi (10)

♦ Psa netrápí, že zestárne. Neví o tom. Jediné, co ho trápí, je, že stárne jeho pán. ♦ Nemocné klouby podporují alkoholismus. Člověk se musí zastavit v hospodách, aby si odpočinul. ♦ Kdyby se intelektuálové dokázali vyjadřovat srozumitelně, dozvěděli bychom se, co nám vlastně chtějí sdělit. Takhle nevíme, zda litovat nebo se radovat.

Josef Fousek: Vzájemné zdravení / O lakotě

Pokaždé, když se setkám s někým, kdo jde jako já po osamělé cestě, pozdravím. Nutká mě k tomu myšlenka, že potkávám člověka. Možná je to dlouhotrvající nápovědou mé maminky, která zdravila každého, koho potkala. Samozřejmě, že zdravím jen ty, které nějak znám. Na těch cestách, mně připadá nemožné minout někoho, kdo jako já jde uprostřed lesa nebo krajiny sám.

Josef Fousek: Povánoční fejeton (Vánočník)

Tento povánoční fejeton jsme nazval Vánočník. Nyní, po létech se má vánoční těšení ustálila. Miluji jako vy Vánoční čas a snažím se jej prožívat již týdny před tím a týdny potom. Můj pocit radosti z dárků, z rozzářených očí vnuků a všech dětí, se mísí s pocitem melancholie hodné nálad Klostermannovy Šumavy.

Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (7)

Můj zesnulý bratranec Karel Rys marně v Praze pátral po našem pradědečkovi. Nikde ani stopy. Také mně nedá spát babička, maminka mého táty, ač jsem ji nikdy nespatřil. Skonala prý hodně mladá. Za svobodna se jmenovala Josefa Andršová, narozená v Kladně. Dcera Josefa Andrše, zámečníka a Kateřiny, rozené Fouskové z Kyšic. Mého tatínka křtil kaplan František Pilík.