Publicistika – Fouskův svět
Josef Fousek: Slunce v přítmí / Je změna život?
Mnoho starších osob si osobuje právo na smutnění, na chmury, na naříkání nad neúprosným časem, nad světem, který je pro ně stále víc k nepochopení. Tyhle litanie byly, jsou a budou. Určitě mají původ z doby, kdy nějaký mudrc vynalezl ten nejblbější vynález – kalendář. Kdyby jej nebylo, nikdo by nemohl spílat prchajícímu mládí.
Josef Fousek: Šmudla / Veřejná surovost
V zámku Kratochvíle jsem viděl na stropě obraz. Žnec žnul makovice, které přečnívaly nad ostatní. Tenkrát jsem pochopil výrok klasika - Lišíš-li se, jsi nenáviděn - kdo pluje proti proudu je utopen. Platí tyto lidské zkušenosti v každém režimu? I v demokracii? Musí jít člověk pod taktovkou těch, kteří jsou mocní, s těmi, kteří rozhodují o jeho mzdě, o jeho svobodě, o jeho budoucnosti?
Josef Fousek: Seniorské zamyšlení
Slovo senior vyznívá téměř cizokrajně. My v Česku říkáme: důchodce neboli penzista. Důvodem tohoto označení je: věk. Uplynulé roky, prožité šťastně, ve starostech, v lásce, se smůlou i štěstím, s nadějí, s nemocemi, v měnících se režimech, a pokaždé s obavami. Jistota ke slovu Život nepatří. Možná, že bychom byli s jistotou nešťastni, ačkoli po ní kolikráte toužíme.
Josef Fousek: Eman, Kornelie, boží lidé (5)
Z kuchyně se ozval praskot dřeva. Ulomila nohu u židle. Vzpomněla si na italskou prababičku. „Dobrou noc, Emánku,“ pohladila mě a já jsem si říkal, že tu židli zítra spravím. Ke konci týdne jsme prodali kus zahrady s dvanácti jabloněma, s dvěma trpaslíkama a s hradem Křivoklát. Ty trpaslíky a ten hrad dělal můj táta ze sádry.
Josef Fousek: Eman a Kornelie, boží lidé (4)
Jel jsem si ho taky prohlédnout. V autobusu jsem měl slevu. Vždyť už ho viděli všichni z Tumlovic. Tedy, mimo mě a starýho Maška, kterej má dřevěnou nohu a bojí se toho pohyblivýho schodiště. Bejval bych do tý Prahy nejel, protože si nechci nic koupit - a taky jsem neměl tušení, kde ten velkej obchodní dům je, ale Mařka Šafránková se v hospodě chlubila, že na ty schody, co samy jedou, skočila a jenom dvakrát upadla.
Josef Fousek: Moc rád vzpomínám na Karla Kryla (2/2)
V den Krylova pohřbu, 11. března 1994, den před mými pětapadesátými narozeninami jsem odešel z OÚNZU, kde „přeměřili“ lékaři mé srdce, pod jazykem nitroglycerin, a u svaté Markéty plakaly zvony. Jet do Prahy na pohřeb jsem nenašel sílu. Na tom pohřbu bylo i mnoho těch, pro které Kryl nikdy nezpíval. Nenapadlo mne, že se utrápil. Čekal, že to bude jiné, a ono to zůstalo stejné.
Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (20)
Od pubertálních let mne částečně ovlivňovaly trampské písně. Byly jako sny o něčem, co je vzdálené a nedosažitelné. Jistý čas mne a mou generaci objaly písně Kučerovců, které aspoň v duchu zanášely naše myšlenky do ráje havajských krásek, palem a šumotu oceánu. Na schodišti pocitů jsem potkal písničky Voskovce a Wericha, Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra ze Semaforu.
Josef Fousek: Setkání na Karlově náměstí / Mobilová epocha
Narodil jsem se tři dny před německou okupací v roce 1939. Zažil jsem devět prezidentů, margarin, rybí tuk, kádrové posudky, žvýkačky, ruskou televizi s rádiem, tranzistorák, holící strojek na baterie, Něžnou revoluci, politické turisty, ale mobil, který mi dal syn Tomáš k vánocům, překonal vše. Na Motorole, tak se ta šílená věc jmenuje, jsem pochopil jen význam tlačítka OK.
Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (17)
Do jídelny jsme museli chodit v bílých košilích s pionýrskými rudými šátky kolem krku. Jedna naše vedoucí ve svazácké košili se mne ptala, proč nepoužívám příbor. Nazvala mne primitivem a negramotem. Jiný svazák to napsal mému tátovi a ten chtěl přijet do Tater a rozbít té svazačce hubu. Ona si na mne zasedla, ačkoli nás, kteří jsme jedli lžící, bylo víc.
Josef Fousek: Odvážní zbabělci / Statický strašák
Jeden z dopisů byl zvláštního obsahu. V tučné obálce jsem našel seznam asi pěti set jmen agentů a důvěrníků naší slavné STB. Četl jsem pravá jména a krycí jména – výtvarníků, herců, písničkářů, rockových hudebníků, umělců všech profesí, lékařů, novinářů, filmařů, televizních pracovníků, politiků, obchodníků, atd. K tomuto úzkému výběru byl přiložen list: Pane Fousek! Napište o těchto „sympaťácích“ nějakou pěknou píseň. ODHALUJME JE, MLUVME OBČAS O NICH!
Josef Fousek: Noční flamendři | Pískací klíče | Červíček
Nočním městem projížděla Veřejná bezpečnost. Z auta značky Volha sledovala klid v městě Kladně. VB, tak zněla zkratka ochránců zákona, která se skvěla na dveřích a na střeše slavných sovětských automobilů. Tajně se říkalo, že ta zkratka znamená „Pátá B“. Neboli třída, která byla posledním stupněm vzdělání policajtů. Ticho ve městě oceli bylo jen zdánlivé.
Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (15)
Celou noc pršelo. V mládí jsem se usmíval nad výroky starších lidí: „Bolí mne klouby, změnilo se počasí, píchá mě v kříži!“ – Teď poznávám pravdu. Jizvy, klouby, se připomínají. „Hle, jsme tady, pyšný člověče! Patříme k tobě! Už nejsi mladý! Nás se nezbavíš!“ Usnul jsem uprostřed rozházených papírů. Pracoval jsem na textu pro Camillu Brecka. Její manžel, továrník Jan, mně daroval v Dobříši moravskou slivovici a balík klobás z Moravy.
Josef Fousek: Fouskoviny pro lidi (11)
♦ Oplzlé texty jsou upozorněním, že se chce zviditelnit někdo, kdo se v budoucnosti bude pokládat za ušlechtilého. ♦ Každé hovno najde svoji podrážku! ♦ Byl by to významný vynález, kdyby v každé porodnici byl přístroj, který by signalizoval: Pozor, na svět přichází ambiciózní blbec! ♦ Šoubyznys, folkbyznys, čmoudbyznys mají společnou ochrannou známku: Made in Prachy.
Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (8)
Nerad o tom píši, ale je lépe vyřknout to, co člověka pronásleduje. Totiž vědomí, že se něco stalo a přesto, že se to asi událo, zůstaly pochyby, zda tomu opravdu tak bylo. V roce 1982, jsme vyjeli – tedy já, moje žena Jarmila a naše třináctiletá dcera Ivanka – na dovolenou. Stařičký wartburg nás dopravil do pohraničí. Pomezní Boudy nás přivítaly nejistým větrným počasím. Byl to spíše podzim, než červen.