Publicistika – J+O Suchý

Ondřej Suchý: Z jídelníčku klaunů a komiků (27) Věra Ferbasová

Jednoho květnového dne roku 1972 jsem měl odpoledne schůzku s paní Věrou Ferbasovou v restauraci U Nováků, ve Vodičkově ulici v Praze. Vzpomínám si, jak jsem si doma předtím pozorně prohlížel ve starých ročnících Kinorevue její tvář, k čemuž se přiznávám bez uzardění, neboť jsem si ji z pozdějších let nemohl upamatovat. Nebylo divu, po mnohaleté odmlce se na plátna kin vrátila až na přelomu padesátých a šedesátých let a to v epizodkách tak nevýznamných, že její současná podoba byla (alespoň pro mne) k nezapamatování.

Ondřej Suchý: Kamarádka Laďka Kozderková

Mně bylo tenkrát necelých devatenáct, byl jsem asistentem scény na televizním filmu režiséra Jindřicha Fairaizla Nalezená revue a netušil jsem, že se seznamuji s budoucí Paní zpěvačkou, se kterou se budu setkávat sice vždy po několikaletých pauzách, zato však až do konce jejího života. Psal jsem o ní, korespondoval si s ní, pomáhal jí při druhém pokusu dostat se konkursem do Semaforu ....

Ondřej Suchý: Z jídelníčku klaunů a komiků (24) Sophia Lorenová

Kdysi – někdy v sedmdesátých letech – mi spisovatel Vladimír Thiele, sběratel veselých historek ze světa filmu, vyprávěl o filmové herečce známé v té době stále ještě spíš z rolí komediálních, než dramatických – Sophii Lorenové: „Sophia je známá mimo jiné tím, že nosí s sebou kromě klenotů (které jí sem tam ukradnou) i kufr s poživatinami potřebnými například pro přípravu pravých italských špaget (ty její zatím neukradli). Před časem prozradila při jednom rozhovoru s novináři něco ze svého soukromí.

Jiří Suchý: Na naší zahrádce stával trpaslík

Byla to keramika a jmenoval se Josef. Stál mezi maceškami a tím zdobil záhon. Nikdo mu to nezazlíval, zatímco mne, když jsem jako dítě vstoupil do záhonu, bili. Nesl jsem tuto křivdu těžce a v duchu jsem si přísahal, že až budu velký, stanu se trpaslíkem a postavím se přímo do záhonu s maceškami. Lidé obvykle na svá dětská předsevzetí zapomínají, ale já ne. Pocit křivdy byl příliš veliký.

Jiří Suchý: Úsměvy

Co je to vlastně úsměv? Dalo by se říct, že úsměv je grimasa, kterou člověk nasazuje v okamžiku, kdy je mu fajn? Dalo by se to říct, ale byla by to pěkná pitomost. Pěkná, ale pitomost. Úsměv totiž není jenom grimasa, i když ano, rty se nám jaksi roztáhnou, jejich koutky se lehce po­zvednou, oči přimhouří, tváře se rozšíří...

Do nového roku s úsměvem a veselím Vlasty Buriana

Do nového roku se má vstoupit zvesela. To věděl i Vlasta Burian, který přesně před sedmdesáti lety uveřejnil v jednom rodokapsu následující článek, který pro vás našel a vybral Ondřej Suchý. A abychom podtrhli zažloutlý nádech historie, rozhodli jsme se nepřepisovat tento text, ale nabídnout vám ho výjimečně v přesně takové podobě, v jaké ho mohli číst čtenáři dne 1. ledna roku 1941.

Jiří a Ondřej Suchý: Silvestr na sucho

Přivolaný lékař ohledává raněného: ,,Hm, hm... čtyři bodné rány... na­štěstí pouze jedna smrtelná!" • Kolik toho připadne v životě na jedno brdo? • Říkali mu Kouzelník Nevyužito. • Seděl tiše jako pěna u huby. • Boule na čele mu ráno připomněla, že v noci prožil delerium kredenc. • Závidím lidem, kterým je štěstí masařka zlatá.

Jiří Suchý: Život není obnošená vesta (16)

Po čase jsme se s Jiřím Šlitrem dohodli, že si každý z nás přichystá svůj osobní program - opět nás k tomu vedla snaha hrát méně často. Byli jsme sice dvojice, ale řekli jsme si, že ten druhý bude vždycky přítomen v pořadu toho druhého - svou prací. Ve Šlitrově programu to bude mé libreto a mé texty, v mém zas Šlitrova hudba. A navíc, jak se známe, budeme si ze sebe vzájemně utahovat, takže ten druhý tam bude jaksi figurovat v různých narážkách a drobných invektivkách.

Ondřej Suchý: Veselé historky (nejen z natáčení)

S pamětí měl v pozdním věku problémy i Felix Holzmann. Do posledního dílu zábavného vzpomínkového pořadu Kavárnička dříve narozených, natáčeného Českou televizí z části v Šemánovicích, se k nám sjela tehdy řada známých umělců. Ljuba Hermanová si zde ještě naposled v životě zazpívala před televizní kamerou, přijeli Dáda Patrasová, Ladislav Gerendáš, můj sourozenec, též Eduard Hrubeš, Felix Slováček a Felix Holzmann.

Jiří Suchý: Život není obnošená vesta (15)

V roce 1966 byl Jiří Šlitr zase jednou v zahraničí. Já zatím táhl divadlo sám a to se mně zamlouvalo jen částečně. Připadal jsem si důležitě, ale za nějaký čas mě to začalo zmáhat. A tak mě napadlo, že by mi mohli od přebytečné práce odpomoci mí kolegové. Měl jsem v šuplíku takovou celkem směšnou povídku a vytipoval jsem si Evžena Jegorova jako potenciálního vypravěče.

Jiří Suchý: Život není obnošená vesta (12)

Abych pravdu řekl, dopustil jsem se chronologické nepřesnosti. Tehdy, když jsme psali a chystali Jonáše, vznikal nový soubor a protože ten chtěl taky něco hrát a já nedokázal tehdy ještě psát dvě hry najednou, vzpomněl jsem si na pořad v Redutě -Šest žen se jmenoval. Byla to vlastně četba z jakéhosi fiktivního deníku Jindřicha VIIIl., krále anglického, proložená písničkami.

Jiří Suchý: Život není obnošená vesta (10)

Zatímco ve škole kamarádi fandili hokejistům a závodníkům, já byl úplně jiného založení. Fascinovali mě komici. Začalo to vlastně už v Klatovech, když jsem ve svých čtyřech či pěti letech se chodil dívat do biografu na Laurela a Hardyho. Ti dva, a jejich hlouposti, mě rozesmávali, neboli přiváděli mě do stavu, v němž jsem se vždycky cítil nejlíp.

Ondřej Suchý: Z jídelníčku klaunů a komiků (15) Zita Kabátová

Poznali jsme se v době, kdy jsem měl každý týden ve Svobodném Slově kreslené vtipy s myší tématikou. Měla je ráda, a tak mne od počátku začala oslovovat Myšáčku. Dokonce se naučila kreslit myši podle těch mých! Paní Zita Kabátová – což se neví – byla totiž kdysi zručnou malířkou porcelánu! Chodila dokonce do kursů, kde se před válkou učilo na porcelán malovat.

Ondřej Suchý: Komici u psacího stroje (37) Boris Hybner

Boris Hybner (1941) je mim, herec, autor, režisér a pedagog, přední představitel české pantomimické školy. V roce 1964 začínal v divadle Na Zábradlí v souboru Ladislava Fialky, v roce 1966 založil s Ctiborem Turbou Pantomimu Alfréda Jarryho, v roce 1978 soubor Studio Gag. Stejným názvem pak nazval v roce 1990 své dnes již neexistující divadlo v Praze na Národní třídě (fungovalo šest sezón).