Publicistika – J+O Suchý

Ondřej Suchý: Ztratil se nám Petr Adler? (1)

Novinář, překladatel, známá postava pražského uměleckého světa šedesátých až sedmdesátých let. Původně nadšený spoluzakladatel několika zapomenutelných divadélek malých forem, posléze jeden z nezapomenutelných redaktorů Mladého světa a spolupracovník Miloslava Šimka v divadle Semafor, všudybyl s ďábelským smíchem, kamarád, ochotný vždy a se vším pomoci, Petr Adler. Opustil v roce 1980 republiku, aniž by to širší veřejnost zaznamenala – díky jménu Petr Adler, které patří známému režisérovi Českého rozhlasu, mohl se leckdo domnívat, že se Petr Adler nevypařil, nýbrž jen změnil profesi z redaktora na režiséra…

Ondřej Suchý: Komici u psacího stroje (24) Josef Gruss

Je překvapivé, jak obsáhlá je literární pozůstalost JOSEFA GRUSSE (1908-1971), herce Osvobozeného divadla, kabaretu Červené eso a od roku 1933 až do konce života člena Národního divadla v Praze. Jako textař celé dlouhé řady písniček je podepsán i pod některými skutečnými evergreeny, jako jsou „Chlupatý kaktus", „Jen pro ten dnešní den", „Tak jako slunečnice", „Sám já chodívám rád" aj.

Ondřej Suchý: Příběh muže v domácnosti

Přišla domů jako obvykle až za tmy. Manžel právě utíral v kuchyni nádobí. Chvíli bylo ticho, jak už to tak před bouřkou bývá. Zůstala stát ve dveřích a jedním pohledem zkontrolovala, zda je všude uklizeno. Teprve nyní se od dřezu ozval poněkud nejistý, přesto však vyčítavý hlas: „Promiň, Drahuš, víš, že ti ponechávám volnost, ale co je moc, to je moc!

Jiří Suchý: Pokojová květina

Mám doma malou pokojovou květinu a jsem do ní, jak se říká, blázen. Původně jich bylo víc, ale nemohly beze mne žít, a tak, když jsem se jednou vrátil z dovolené, měly nezdravě žlutou barvu a to byla taky poslední barva, kterou v životě měly. Jenom tuhle jednu květinu se mi podařilo zachránit. A na ní teď lpím.

Ondřej Suchý: Láďa Gerendáš bojuje - Zachraňte karlovarské letní kino!

O kdysi krásném letním kině v Karlových Varech jsem psal v Pozitivních novinách v roce 2007 v článku Lesk i stesk na Karlovarském festivalu. Tenkrát jsem na filmovém festivalu požádal svého kamaráda, Karlovaráka, hudebníka a herce Ladislava Gerendáše, jestli by se nešel se mnou podívat na kino, k němuž jsem měl a mám zvláštní vztah…

Jiří Suchý: Tři slabiky

Málokdo by hádal, že v jednom člověku může vedle sebe existovat tak velká touha a tak veliká neschopnost hrát divadlo. Ano, tyhle dvě vlastnosti se snoubily v mé křehké bytosti a působily starost mnohým režisérům nejrůznějších ochotnických spolků, v nichž jsem hledal uplatnění. Způsoby, jakými se mě spolky zbavovaly, byly různé, a jejich popis by vydal na samostatnou studii.

Ondřej Suchý: HOVORY S JIŘÍM MENZELEM (1)

Mám rád režiséra Jiřího Menzela. I jako herce, i jako člověka. Jsem jeho velký obdivovatel. A všiml jsem si, že nejspíš i on má rád mě, protože kdykoliv jsem jej požádal o rozhovor anebo o společné veřejné vystoupení (ponejvíce u nás, v Nostalgické myši v Šemanovicích u Kokořína) nikdy mě neodmítl, pokaždé byl nesmírně ochotný a vstřícný.

Ondřej Suchý: Faktor a Kopecký a schody do nebe

Koncem června roku 1997 mi přišel dopis:"Vážený pane Suchý, vzhledem k tomu, že Váš rozhlasový pořad pro "padesátníky" poslouchám téměř pravidelně, zaslechl jsem i Vaši výzvu padesátníkům, aby se ozval, kdo něco ví, co je s Jindřichem Faktorem. - Tak tedy nic moc, ale žiju..."

Ondřej Suchý: Chantal Poullain - naše milá Šantalka

Přijela na Kokořínsko v době, kdy zkoušela v Národním divadle roli kněžny v Jiráskově Lucerně. Všechny nás okouzlila. A co všechno jsme se dozvěděli! Tady jsou některé zajímavosti z jejího života - třeba jste to dosud nikde nečetli… KDY SLYŠELA POPRVÉ O ČESKOSLOVENSKU: „Jako dítě jsem milovala kreslené filmy a ty, které se mně líbily nejvíc, byly právě z Československa.“

Ondřej Suchý: Zuzana Princová, princezna z Paravanu

Před lety přišel do rozhlasu z Dánska e-mail v němž se jistá Zuzana Vasa /Vášová/ z Kodaně zajímala o pořad, který se jmenuje Padesátník a ve kterém – jak prý se dozvěděla od svých blízkých z Prahy – zazněla písnička v níž se zpívá že: „ Já mám doma bratra a ten je vám zatra – cený kluk…“ Ta písnička zněla kdysi v představení divadla Paravan a zpívala ji tam právě ona pisatelka. Tehdy se ještě jmenovala Zuzana Princová.

Ondřej Suchý: Komici u psacího stroje (20) W.C.Fields

DODNES VYCHÁZEJÍ v Americe knížky, podepsané jeho jménem. Jsou to knížky o něm i knížky obsahující jeho výstupy, úvahy a jiné literární práce. WILLIAM CLAUDE FIELDS (1879—1946) byl kabaretní hvězdou již na počátku 20. století. Poprvé se před kamerou objevil v roce 1915. Podobně jako u nás Vlastovi Buriano­vi, i W. C. Fieldsovi přinesl největší popularitu až zvukový film.

Ondřej Suchý: Jak mi pan Branald diktoval

Byl jsem tenkrát redaktorem Sedmičky, časopisu pro mládež (tehdy to stále ještě nebyla Sedmička pionýrů – psal se rok 1969), a tak jsem chtěl pana Branalda požádat o rozhovor. Ochotný Frank hned, že jdeme k Branaldům a dohodneme se s panem Branaldem, kdy by si pro mě mohl udělat čas. U Branaldů jsem se představil a hned také poprosil, jestli si mohu pana spisovatele vyfotografovat s jeho synem Ríšou, když budeme spolu „dělat“ ten rozhovor pro Sedmičku.

Ondřej Suchý: Veselý skřítek Robert Vano

Jeho rodiče pocházeli z Maďarska, on se narodil v Nových Zámcích na Slovensku, v devatenácti odešel do Ameriky, kde prožil dlouhá léta svého života a když se vrátil, zůstal už nadobro v Čechách. Před časem mu zavolala jedna redaktorka ze Slovenska a povídá: „Já bych s vámi ráda udělala rozhovor, ale vím, že se necítíte být Slovák.“

Ondřej Suchý: O Jiřině Bohdalové

Jiřina Bohdalová je „dámou na kolejích“ - míněno těch hereckých, divadelních - od padesátých let. Před filmovou kamerou se však objevila mnohem dřív. Nikdo netušil v době, kdy byla naší komičkou číslo jedna Věra Ferbasová, že devítiletá holčička Jiřinka, která se v roce 1940 objevila po boku Zdenky Sulanové ve filmu Madla zpívá Evropě, už za dvě desítky let začne pozvolna zdolávat vrchol žebříčku nejpopulárnějších českých komiček.