Publicistika – Rozhovory
Pavel Matuška - Peter Závacký: Kreslený výtvarný humor pro mne znamená určitou seberealizaci
Karikaturista Pavel Matuška (1944) patrí dnes ku klasikom československej a českej karikatúry. Jeho bohaté dielo už dávno patrí do zlatého fondu českej karikatúry a výtvarného umenia. Celé desaťročie – v rokoch "gold time" českej karikatúry – formoval tvár poslednej strany popu-lárneho týždenníka Mladý svět, spolu s takými majstrami humornej výtvarnej skratky ako sú Born, Renčín, Jiří Winter Neprakta, či Pálka... Bol frontmenom aj v dnes už legendárnom humoristickom týždenníku Dikobraz a športovom týždenníku Stadion,keď svoju publikačnú premiéru si odkrútil ešte ako vojak základnej služby v Obrane lidu. Spolu s A.Bornom publikoval a v prestížnom humoristickom týždenníku Nebelspater.
Vlasta Korbová - Helena Procházková: Povídání u sklenice studeného čaje (12)
Když pozdravila žáky, měla ke každému osobní poznámku : „Rózo, máš dnes moc pěkné šaty,“ nebo zas „Alice, slyšela jsem, že hezky kreslíš“. Když došla k Tommimu, podívala se mu zpříma do očí a řekla: „Tommi, zjistila jsem, že jsi rozený vůdce. Spoléhám na tebe, že mi pomůžeš, aby letos tahle třída byla nejlepší mezi čtvrťáky“.
Břetislav Kotyza - Vladimír Stibor: O básníku papírových vlaštovek
Moje maminka hodně četla. Podle zděděných titulů to nebyla červená knihovna. A i kdyby?! Nebyly to však nikdy žádné básně. Tehdy jsem nechápal, že poezie není výsadou jen básnického díla. Chtěl jsem vědět, proč maminka tak usilovně čte, kam se nám vzdaluje a opět přibližuje, proč se u čtení usmívá i mračí. Již se nedozvím; jen tuším...
Josef Krám: Na vesnici pítko, mýtko a ledoborec
Pítko a mýtko, tedy místo, kde se mohou turisté, v našem případě spíš cykloturisté, napít a taky umýt. Vybudovali jsme je loni na nedávno otevřené a využívané cyklostezce, vedoucí od Lípy nad Orlicí k Potštejnu. Přispělo nám Dobrovolné sdružení obcí Orlice, jehož jsme členem. Tady ve stínu na lavičkách kolem košaté Vorařské lípy nacházejí místo k odpočinku.
Milan Turek: Letní repetitorium
Před pár dny vydal můj přítel knihu připomínající rok 1968. Při té příležitosti se mě zeptala redaktorka Českého rozhlasu, zda má smysl dnes takové knihy vydávat. Kamarád z jižní Moravy mi jednou u vínka řekl: „Když umíš napsat, je tvou povinností popisovat život.“ Tehdy jsem s ním souhlasil a pustil se vehementně do psaní, ale knihu jsem zatím ještě nenapsal.
Jarmila Moosová - Jitka Dolejšová: 19 otázek pro....
Dělat první rozhovor v životě je těžké. Dělat rozhovor s někým, kdo sám „levou zadní“ vyrábí bravurní rozhovory s významnými osobnostmi, je ještě těžší. A dělat rozhovor s takovým úžasným Člověkem, jakým je Jarmila Moosová, bude asi úplně nejtěžší. Ale když už jsem si to vymyslela, tak se do toho pustím.
Milan Turek: Běž dělat hudbu, protože nic jiného neumíš
„Běž dělat hudbu, protože nic jiného neumíš, …“ slyšel od rodičů Martin Prokeš, vynikající zpěvák, tenorista a manažer z České Lípy, když dokončil základní vzdělání. V propagačních brožurách několika ročníků dříve českolipského festivalu Festivalu duchovní hudby 2000 – 2006 a od roku 2007 Mezinárodního hudebního festivalu Lípa Musica byl v záhlaví uveden pořádajícím Martin Prokeš a současně se jeho jméno objevilo mezi účinkujícími.
Milan Turek: Rozhovor v moderním paláci skvostů
Vlastivědných muzeí i všelijak lokálně zaměřených sbírek je po celé naší vlasti nesčetně. Bývají cílem návštěvníků lokalit, školních výprav, zájezdů a turistů za poznáním života našich předků i za poznáním současných řemesel, výtvarníků a lidových umělců. Nejsou to jen muzea ve velkých městech, lákavá jsou především malá muzea se specifickými sbírkami, zaujímajícími typickou originalitou.
Vladimír Kulíček – Jitka Vykopalová: Legendární moderátor plavců - otužilců vzpomíná
Nikdy nezapomenu, kdy při podobné, aranžované scénce uprostřed Vltavy spadl v oblečení z lodě uprostřed řeky náš oddílový kolega Tomáš Jahn. Ale tohle diváci přímého televizního přenosu nevěděli! Tomáš se začal „topit“, mrskal nohama, rukama, potápěl se a zase na pár minut vyplaval, nadechnul se, aby zase zmizel na nějakou dobu pod hladinou.
Tibor Kučera: Přátelství
Pravdu mají ti, co tvrdí, že bez dobrého přítele je člověka jenom půl. A že je vlastně velké štěstí být obdarován schopností jím také být. To je život pak o mnoho bohatší. Nevěříte? Já kupříkladu nemít svoji letitou kamarádku Evženii, již jsem před mnoha lety, ještě za dob studií, pasovala na svoji nejmilejší příbuznou – a že přátelé jsou prý příbuzní, které si vybíráme sami – s láskou k etnografii a z ní vyplývající řadou přátel, nikdy bych nepoznala jednoho z nich: Ing. Tibora Kučeru ...
Iva a Jiří Mojžíškovi - Jitka Dolejšová: Buďte vítáni a vstupte...
Je čtvrtek 28. února 2008, pozdní odpoledne. Jaro předvádí svou několikadenní demoverzi – obloha se vybarvila do modra a slunce nastavilo svůj termostat zase o pár stupínků výše. Na stanici I. P. Pavlova chci nastoupit do tramvaje. Jen ještě dávám přednost dvěma lidem s bílými hůlkami. Mají batohy a tramvaj je dost nacpaná. Ale přece jen se tam všichni vejdeme.
Jiří Strach – Petr Pučelík: Užvaněnost dnešního světa vrací Jiřího Stracha k tichu
S filmovým režisérem Jiřím Strachem jsme se sešli v Debatních trámech písecké Sladovny, kam si přijel v předvánočním čase popovídat s lidmi. Po besedě jsme zašli na kus řeči do restaurace na náměstí, kde pracovně velmi vytížený filmař zůstával v pohodě, i když ještě v noci odjížděl vlastním autem na filmování do Liptovského Mikuláše.
Ivo Fencl: Josef Zálabský aneb Jak jsem kreslil a jak maloval
Vizuální představivost jsem cítil nejen jako možnost prezentovat své vnitřní obrazy prostřednictvím kresby či malby, ale taky jako absolutní relaxaci. Mé dětství bylo však jasně ovlivněno knihami klasiků dobrodružné literatury a filmy,natočenými podle jejich slavných románů. Nebo některých z nich. Byli to Karel May, Alexandre Dumas nebo Jaroslav Foglar, jehož černobílý seriál Záhada hlavolamu mi připadal absolutně dokonalý…
Eva Rydrychová - Iveta Kollertová: Stal se zázrak...
Pár let po rozvodu jsem sehnala byt a zase začala malovat. S dcerami jsem zůstala sama, a tak bylo co se ohánět. Všechno, co jsem namalovala, jsem rozdávala na všechny strany. Všichni mi říkali, že jednou budu slavná a já se tomu smála. Mávla jsem jen rukou a namalovala zase něco někomu. Nevěřila jsem. Ničemu.