Petra Haasová: Dovolená s vodoléčbou
Vidina týdenní dovolené, strávené lenošením na koupališti, pozdním vstáváním a konzumováním špekáčků u táboráku, se přede mnou pomalu, ale jistě rozplývala. Do ordinace s nádherným výhledem na lázeňskou kolonádu svítilo sice slunce plnou intenzitou, ale na čele pana doktora seděl temný mrak.
Zdeněk Pošíval: Vůně čerstvých pilin, chleba a medu (1)
Vůbec ničemu jsem nerozuměl a to bombardování nechápal. Bylo mi známo, že nějaká válka se děje, hodně se o ní všude mluvilo, jenže ta se odehrávala bůhvíkde. Kluci z naší školy chodívali na Šance hrát si na vojáky, bojovali proti Nuselákům, ale mě maminka ven nepouštěla. V domě bydleli v bytech po Židech nějací Němci, co nosili uniformy; prý nás chránili před nepřátelským útokem.
Egon Wiener: Gastronomie aneb Co jíme | Ulice ztracené jistoty | Na západ od Liberce leží Dubnice
Byl jsem s Janou na večeři. Oblíbil jsem si jednu „vývařovnu“, kterou vedou místní Číňani. Nevím, co sami vaří, pečou, smaží, co jim vozí zamražené, už hotové v alobalu, v pekáči, ale tihle si se mnou dá-li se to tak říci i popovídají. Já se bavím rád a rád něco k tomu sním. Bude to asi něco podobného tomu, co dělal můj tatínek před sto lety, když si došel do hospody na guláš. Má přítelkyně si dala na začátek jídla černé vejce. Pokud jsem dobře rozuměl tomu, co mi čínský číšník vyprávěl, tak vajíčka se „zakopou“ do červené hlíny, nechají se zčernat a pak se podávají k jídlu.
Iveta Kollertová: Tak šlápni na plyn
Dveře od pokoje se otevřely a rodinka vešla dovnitř. „Mamčo, tak tady máš svého vnoučka!“ řekla Jana a vložila mi do náruče maličké stvoření v zavinovačce. Ucítila jsem, jak se mi sevřelo hrdlo. Mlčky jsem si prohlížela ten dýchající uzlíček štěstí. „Tak jsem se tě dočkala, maličký,“ zašeptala jsem a rozplakala se. „Vítej, mrňousku, já jsem tvoje babička, víš?“
Helena Rösslerová: Moje ranní jízda
Pražskou dopravní špičku nikomu nepřeji. Jezdím do práce ze Zličína na Anděl, kdysi otázka deseti minut, dnes - no, za poledne stále krásných patnáct, jenže já jezdím do práce ve špičce, a to je plných šedesát minut, když mám štěstí! Snažím se tomu uniknout různě. Například tramvají, ale to nejde vždycky. Když už musím jet autem, stojí mi za to vstávat v půl šesté, abych do půl sedmé vyrazila – jedině tak se dá dopravní zácpě uniknout.
Hana Rubišarová: (Ne)mobilní babička
Výraz spatřený v její tváři po sdělení této zprávy se mi zjevoval ještě dlouho poté, oči vytřeštěné, ústa dokořán, vlasy postavené hrůzou, takto vypadala má babička, naprostá odpůrkyně veškerého modernismu, když jsem jí sdělila novinu o nápadu předat jí můj starý mobilní telefon z důvodu lepší zastižitelnosti.
Egon Wiener: Egonovy pohledy a pohlednice 4
Vážení čtenáři Pozitivních novin, přátelé, pro které tak rád píši své příběhy, s radostí vám oznamuji vydání své další knihy Egonovy pohledy a pohlednice 4. Tak, jako předchozí tři díly, i tato je na každé straně doplněna starými pohlednicemi z Libereckého kraje. Považuji její vydání v této době za malý zázrak, ke kterému jste mi ale napomohli i vy, svými kladnými ohlasy, které pro mne znamenají velké povzbuzení. Jsem rád, že se mi daří vás oslovit, pobavit i poučit a chtěl bych vám projevit své poděkování.
Peter Závacký: Maratónec Arpáda Račka
Aj východoslovenská metropola Košice, ako každé iné mesto, sa môže pochváliť mnohými významnými osobnosťami zo sveta umenia. Patrí k ním aj akad. sochár Arpád Račko (1930), národný umelec, ktorý patrí nielen k najvýznamnejším umeleckým osobnostiam východoslovenského regiónu ale i Slovenska. Mal som to šťastie viackrát navštíviť ateliér majstra Račka, vidieť jeho dielo, ako sa rodí a vzniká, ale i porozprávať sa s ním o krásnom ale náročnom sochárskom remesle, o maľovaní a o živote.
Milan Markovič: Knihy už požičiavať nebudem!
Išiel som si kúpiť knihu. Anny Kareniny sa mi zachcelo – minule som ju doma hľadal kvôli čomusi a dobrú chvíľu mi trvalo, kým som zistil, že sa zrejme stala jednou z obetí mojej ochoty požičiavať. Na klasiku si však potrpím, a tak som si povedal: dokúpim. A zašiel som hneď do toho najväčšieho kníhkupectva. Tu musia mať všetko, hovorím si.
Znovuzrození Kocourkova
Zase nám trochu popršelo, zem se napila a začalo rašit zaseté semeno. Vzniklo zvláštní klíma, pro klíčení a rychlý růst všeho možného. Každý rok se nedaří, to je jako s bramborami. Některý rok jsou malé, druhý zase moc pohnilé, třetí je žere mandelinka. Ale když je dobrý rok, daří se všemu tak dokonale, že dovede vykvést i blbost.
Stanislav Moc: Jejich dědečkové měli s delfíny smlouvu
Dneska jsem vstal po šesté a hned jak jsem vyšel ven mi bylo jasné, že to nebude lehká procházka. Od huby se mi valila pára sraženého dechu, že jsem ani kouřit nemusel. Teploměr ukazoval 4 stupně. Dal jsem se poklusem směrem k beachi, ač v sandálech jinak neběhám, ale potřeboval jsem se zahřát. Na pískové duně nad pláží jsem se zastavil a vydechl překvapením.
Renata Šindelářová: Potřebují někoho, na koho se můžou spolehnout
Jak si představujeme dětský domov? Věřím, že většina z nás docela jinak, než jak tomu ve skutečnosti je. Protože ačkoliv název zůstává stejný, v dětských domovech se toho v posledních letech mnoho změnilo. Dřívější internátní typy, s centrální jídelnou a dětmi rozdělenými podle věku, vystřídaly domovy typu rodinného.
Peter Závacký: Bard slovenského sochárstva – akademický sochár Tibor Bartfay – deväťdesiatročný
V lete oslávil svoje krásne a požehnané životné jubileum – deväťdesiate narodeniny – bratislavský sochár Majster Tibor Bartfay, významná osobnosť slovenského novodobého povojnového sochárskeho umenia a slovenského kultúrneho a spoločenského života. Oslávil ich v kruhu svojej rodiny, vo svojom ateliéri v tvorivej atmosfére a v kruhu svojich najbližších priateľov. Radi sa pridávame k jeho početným gratulantom k vzácnemu životnému jubileu – od Tatier až k Dunaju – a srdečne blahoželáme. Majstre! Živio!
Jitka Dolejšová: Setkání s obrazem (14) Michelangelo Buonarotti
Italský geniální sochař, malíř, architekt a básník. Pro svou homosexualitu se trápil pocitem viny, býval hádavý a agresivní a těžko navazoval vztahy s druhými. Ačkoli Michelangelo zasáhl převratným způsobem do všech druhů výtvarného umění, na prvním místě stálo u něho vždy sochařství. Na malířství se díval svrchu a považoval je za práci pro ženy. Ironií osudu mu poskytla právě malba volné pole k uskutečnění i těch uměleckých představ, jež nemohl vyjádřit v sochařství.