Dobromila Lebrová: Hanuš Schwaiger, český malíř a grafik - 155. výročí narození
Hanuš Schwaiger, původně Johann Peter Paul Schwaiger se narodil 28. června 1854 v Jindřichově Hradci v Panské ul č.p. 115, v domě, který patřil jeho otci. Pocházel z německo-židovské rodiny, kde jeho otec, Johann Schwaiger, byl poměrně zámožný obchodník a vedle domu v Jindřichově Hradci měl i dům ve Vídni a dva statky. Maminka Johanna, rozená Lukschalová, byla starší než tatínek a její předci pocházeli z Holandska.
Pavel Loužecký: ZASTAVENÍ (2) Nad řekou
Přestože jsem ve svém prvním ZASTAVENÍ - Na řece napsal, že scenérii pražských mostů pohledem od Hanavského pavilónu už nafotilo tolik umělců světoznámých jmen, že jakákoli kopie zůstává jen odleskem vzpomínky na dokonalost, nedalo mi to, abych se k nim - při jedné z procházek Prahou se svojí dcerou Kristýnou - nepřidal a neudělal totéž.
Jitka Prokšová - Ivo Fencl: Píšu o vztazích mezi lidmi
Doktorka Jitka Prokšová je asistentkou na univerzitě v Plzni, kde se zabývá hlavně optikou a termodynamikou. Přednáší rovněž v zahraničí, je to ale jenom jedna stránka její bytosti a jeden z jejích světů. Píše totiž také beletrii a je členkou Střediska západočeských spisovatelů.
ZPOVĚDNÍCI (6) Zita: BUĎME SAMI SEBOU...
Milý Petře, opravdu mě Vaše loutna nenechala usnout poté, kdy jsem si v nadýchaných voláncích doběhla nedočkavě k modré schránce pro něžně modrý dopis a všemi smysly jsem se jej snažila prozkoumat dříve než jsem jej otevřela... Zatímco prozaická Zita asi po páté restartuje zavirovaný počítač, cenné minuty plynou a virtuální zpovědi se tajemně vznášejí ve značných výškách!
ZPOVĚDNÍCI (5) Petr: Nebojte se mého Trojského koně
Milá Zito, dneska jsem přišel domů až pozdě v noci, protože jsme měli v redakci velkou oslavu. Jedna kolegyně – mimochodem mladá a velmi krásná – měla narozeniny, a určitě znáte tu lidskou posedlost „prolévat oslavy hrdlem“. Na to mě nikdy neužilo. Celý život se nějak podvědomě straním veškerých bujarostí, ať už se to týká kafe, kouření, alkoholu, drog, adrenalinu nebo jiných radovánek s cílem opustit realitu tohoto světa či užívat si ho nezdravě-příjemným způsobem.
Milan Markovič: Kde je to výhodné?
Šťastie majú tí podnikavci, čo natrafia na mladé, perspektívne, dynamicky sa rozvíjajúce odvetvie, teda to, čo je evidentne rozvojaschopné najmenej na desať rokov dopredu. Za jedno z takých rozhodne ešte stále možno považovať mobilné telefonovanie. Čiže dobre urobili tí, čo zavčasu odhadli, u ktorého operátora sa zamestnať a to isté sa týka aj všetkých, čo neváhali a vedeli si pozisťovať, u ktorého výrobcu telefónov sú ešte voľné miesta.
Milan Markovič: Kde je to výhodné?
Štěstí mají ti podnikavci, co natrefí na mladé, perspektivní, dynamicky se rozvíjející odvětví, tedy to, co je evidentně rozvojeschopné nejméně na deset let dopředu. Za jedno z takových je rozhodně stále ještě možné považovat mobilní telefonování. Takže dobře udělali ti, co zavčasu odhadli, u kterého operátora se zaměstnat, a totéž se týká i všech, co neváhali a dokázali si zjistit, u kterého výrobce telefonů jsou ještě volná místa.
Dobromila Lebrová: Jacques Offenbach, hudební skladatel a violoncellista - 190. výročí narození
Jacques Offenbach je považován za zakladatele francouzské operety, která je chápána jakožto zábavná, nezávazná, parodistická nebo satirická hra se zpěvy a tanci. Vyšel z lidové komické opery (opéra comique), využil tanečních prvků - například kankánu - a vytvořil jiskřivé melodie, plné vtipu, satiry i společenské kritiky. Je spojován především s francouzskou dobou tzv. Druhého císařství - vlády Napoleona III. (1808 - 1873), které trvalo mezi roky 1852 - 1870.
ZPOVĚDNÍCI (4) Zita: Raději sbírám koření...
Milý Petře! Rovněž jsem netrpělivě čekala na Vaši ozvěnu: jak bude asi znít, jakou bude mít hloubku v těch hlubokých propastech, které nám nastražuje život, jak se bude asi odrážet v našich duších, které občas přestávají být pevnou skalou, a proto se ve Vašich řádcích chvílemi zračil i bezmezný smutek nad věcmi kolem nás. Naštěstí jsem tam v závěru našla i naději, která nám dává touhu jít zase dál, i když se musíme prodírat často bolestně trnitými cestami života
Dobromila Lebrová: Freydoon Rassouli - malíř snů
Nazývají ho malíř snů. Jeho umění považují za božské. Jeho stylem je tzv. fusion- art; název si dal dokonce registrovat a učí jej mnohé umělce, především v severní Kalifornii... Fusion-art je umělecký směr 21. století, který snad můžeme popsat jako snahu o syntézu vyjádření palčivých otázek současnosti. Spojuje vidění dnešního chaosu, ale i chaosu jako fyzikálního jevu, útoky na všechny smysly diváka i všechny možné současně dostupné technologie.
Milan Markovič: Ale teraz vážne!
Nájde sa vôbec niekto, kto by nikdy nezačul či dokonca nevyslovil toto podivné upozornenie? Sú len dve možnosti, prečo sa ktosi uchyľuje k takejto „poistke“: buď chce dôrazne upozorniť na to, že to, čo hovoril predtým, bolo vtipné, humorné a v každom prípade smiešne, alebo sám sebe neverí, že by vtipnou vetičkou dokázal niekoho presvedčiť o čomkoľvek.
Milan Markovič: Ale teď vážně!
Najde se vůbec někdo, kdo by nikdy nezaslechl či dokonce nevyslovil toto podivné upozornění? Jsou jen dvě možnosti, proč se někdo uchyluje k takovéhle „pojistce“: buď chce důrazně upozornit na to, že co říkal předtím, bylo vtipné, humorné a v každém případě směšné, anebo sám sobě nevěří, že by vtipnou větičkou dokázal někoho přesvědčit o čemkoliv.
ZPOVĚDNÍCI (3) Petr: Abych nezakopl o bludný kořen...
Ó ano, očekávání ...., to je pravá metla každého vztahu, možná že dokonce i jakéhokoli setkání člověka s člověkem. Každý z nás něco od druhých lidí očekává, a většinou to, co chce získat či objevit, odvozuje hlavně sám od sebe, respektive od toho, co on sám chce, co si přeje. A když to pak z určitého důvodu hned napoprvé nedostane, je zklamán. Tedy nikoli zklamán dotyčnou osobou, ale svými vlastními nesplněnými představami o dotyčném.
Dobromila Lebrová: Adolf Liebscher, český malíř - 90. výročí úmrtí
Pamatuju si, že to bylo ještě na základní škole, kdy jsme byli s rodiči v pražském Bludišti na Petříně, kde jsem obraz, který je tam vystavený, považovala za skoro skutečný. Je to dioráma bratří Liebscherů „Boj studentů se Švédy na Karlově mostě“. Byla jsem tehdy malá a tak jsem se na obraz dívala z jiné perspektivy než teď - vtažení do děje bylo pro mě silnější. - Byl to takový zážitek, že jsem si provždy zapamatovala jméno bratří Liebscherové.