Egon Wiener: Čaj nebo meltu | Kluci mají své priority
U babičky v Geršdorfu, to je dnešní Loučná, součást Hrádku nad Nisou, visel na zdi v kuchyni mlýnek na kafe. Zrnková káva nebyla po válce běžná, ale babička, hospodská, si poradit uměla. Smíchala v mlýnku něco praženého, něco sušeného, přidala pár zrnek opravdové kávy a mlela tak dlouho, až výsledkem bylo kafe, že na něj, co živ budu, nezapomenu. Ta vůně! Tak voní snad jen med v medometu, pryskyřice po ránu, když je les kolem ještě plný mokrých pavučin a vysoké trávy.
Miroslav Sígl: Úplně nová mysl ovládne budoucnost
Pozoruhodný vypravěčský, řečnický způsob výkladu činí z četby napínavý příběh. Jeho autor si nechal napřed zobrazit svůj mozek, sledoval strašidelné výjevy, počínání levé a pravé hemisféry za použití tzv. funkční magnetické rezonance. Zúčastnil se velkého množství pokusů, studoval objevné výzkumy profesora Rogera W. Sperryho (zemřel v roce 1994), nositele Nobelovy ceny v oblasti lékařství, které navždy změnily pole psychologie a neurologie.
Zdeněk Horenský: Byli u moře a u moře nebyli
Franta a Pepa byli dva téměř nerozluční kamarádi. Postupem času své kamarádství povýšili na kamarádství z mokré čtvrti. Denně se setkávali u piva ve své oblíbené hospodě „U mašinky“. Jednou si k nim ke stolu přisedl Jarouš, jejich společný známý, a povídalo se o všem možném. Přišla řeč na dovolenou a cestování. Jarouš jezdíval jako vedoucí zájezdů. Vylíčil jim barvitě několik zážitků z těchto zájezdů a popsal místa, kam se jezdí. Jeho vyprávění je zaujalo. Franta pravil: „Pepo, co kdyby sme se též jednou s nima vypravili k temu moři? U moře eště ani jeden z nás nebyl, na dovolenou nejezdíme, dostaneme příspěvek od ROH, tak proč nejét?“
Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (29)
Viktorův odhad se ukázal jako správný. Jejich manželství bylo hned při prvním stání u soudu rozvedeno. Naše máma to obrečela. Simona začala s přípravami ke stěhování. Už předem se s Viktorem dohodla, které věci si odveze, takže se netahali o starý kabát nebo pastičku na myšli, jak se to někdy mezi rozvádějícími se manželi stává.
Egon Wiener: O husím brku | Kupovitá oblačnost | V posteli
Má první třída byla o násadce a peru, které se do ní nastrčilo a šup s ním do kalamáře s inkoustem. Potom mohl nastat onen obřad, který nazýváme psaním. Jak málo dělí naši generaci od doby, kdy se psalo husím brkem! Dějiny psaní jsou dějinami hledání. Začalo to malovanými obrázky, kdy Číňané malovali štětcem namočeným v tuši, Egypťané tvořili hieroglyfy, jiné národy klínové písmo. Staří Řekové znali inkoust a psali na pergamen nebo papyrus, Římané zase převážně používali voskové tabulky, do nichž ryli kostěným rydlem, ale také znali inkoust ze sazí, lepidla a gumy.
Ivan Kolařík: Policejní dar (2.)
“Jo, kamaráde, to jsme na ty hajzly estébáky konečně vyzráli. Krátce po revoluci jim všechno vzali a Volhy jsme podědili my, kteří jsme donedávna jezdili ve starých Škodovkách,” vysvětlil ochotně můj nový přítel Franta. Ten mi taky řekl, jak chlapi od kriminálky neměli estébáky rádi, protože jim do řemesla strkali nos a kolikrát jim narušili dlouhodobé vyšetřování.
Miroslav Sígl: Do tyrolského Brixenu po 150 letech
Ani na chvíli neváhám zařadit mezi doporučenou literaturu k studiu o Karlu Havlíčku Borovském rozkošnou publikaci, kterou sepsal a vydal v nepatrném nákladu pro potěšení svých přátel a známých svitavský rodák a lékař MUDr. Josef Čáp (*1948) pod názvem „Tyrolské elegie po 150 letech“.
Luděk Ťopka: Drazí pstruzi
Bylo dost sychravo a vlhko, a tak jsem si obul gumové holínky a vydal se přes Stropník a lesem kolem Dlouhé Louky k vyhlédnutému lovišti. Břehy rybníčka byly ale porostlé dosti vysokým orobincem a keři černého bezu a hlohu, takže nezbylo, než se s prutem, splávkem a žížalkou na háčku postavit pěkně rozkročmo na kuláčky, které držely čap.
Danuše Markovová: Náhody jednoznačně záporné
Gustav Freud je zastáncem náhod jako já. Sama na sobě jsem vyzkoušela, co všechno mohou nejen napáchat, ale také způsobit krásného. Pak existuje ještě třetí skupina náhod, která sice neškodí, ale nezanechá v nás také žádnou výraznou stopu, žádný otisk něčeho mimořádného. Mám-li to tedy shrnout, náhody dělím do tří skupin: Na náhody jednoznačně kladné, na náhody neutrální a náhody jednoznačně záporné, které jsem pro upřesnění nazvala nehodami.
Vladimír Cícha: A vločky padaly na St. Vital...
„A hele, tohle přišlo dneska,“ pravila moje žena a podávala mi cyklostylovanou pozvánku na taneční zábavu Sdružení. „V ten den nic nemáme.“ Ukázala na kalendář na stěně, dárek to firmy Firestone, který mi dali snad pro případ, že bych nebyl spokojen se seřízením motoru, který provedli. Navzdory všem elektronickým analyzátorům chodu motoru, pneumatickým pomůckám a dostatku náhradních dílů, po čase jsem se přikláněl k názoru, že skutečně výborný mechanik je tu vzácnost, něco na způsob kouzelníka nebo internisty, kteří zkušeným poslechem dokážou stanovit diagnózu pacienta nebo osmiválce. „Dobrá, půjdeme tedy,“ řekl jsem.
Václav Židek - Blanka Kubešová: Kolja... to neznáte mého psa! (3)
Můj pes má rád DROBEČKY, tak jako já. Váš taky? Nééé, já nemyslím ty drobečky, které vám někdy spadnou na zem od stolu, ale „Drobečky (Drbečky) z půjčovny lidských duší“ od pana Vlastimila Brodského. Abych to ještě upřesnil, tak Kolja má v této knize rád povídání pana Bródi o jeho psu Hugovi.
Tomáš Zářecký: Já a Jindřich VIII.
Nicméně podobných historek se šíří ve školních lavicích desítky a stovky. Třeba o Gaiu Iuliovi Caesarovi vyšlo bezpočet odborných publikací, přesto si žáci pamatují ponejvíce popěvek jeho vojáků „Hlídejte si ženy, Římani, už vám vedem plešatýho kance,“ popřípadě ti obzvláště hloubaví vzpomenou nějaký ten citát.
Jan Řehounek: Zvláštní sny
Krásnější ráno si nedovedu představit. Pomeranč vycházejícího slunce nahlíží do otevřeného okna, jímž do pokoje zní tisícihlavý koncert zpěváčků nebeských. Ležím na sněhobíle povlečené posteli, mám přivřené oči a vychutnávám si až neskutečnou atmosféru okamžiku. V polospánku vnímám slabounké vrznutí dveří... vchází krásná rusovláska. Blíží se ke mně... naklání se... zřetelně cítím vůni jejích vlasů... upře na mne veliké hnědé oči... Vtom na mne namíří pistoli... zmáčkne spoušť! Výstřel se ale neozval. Suše mi sdělila: „Třicet šest sedm.“ Proč mi, proboha, sděluje ráži své zbraně?
Vladimír Cícha: Léto
Snad nejvíce poezie bylo napsáno o jaru, nejen K. H. Máchou, o jarním rašení, probouzení se země a přírody k životu, omamných vůních kvetoucích stromů, silném vzduchu, lásce v ten čas bující. Je to čas, kdy slunce svit zaplavuje města i venkov a probouzí pocity, jaké snad nejpřesněji může popsat jenom básník. Takovým pocitům probouzejícího se života a všehomíra rok co rok neunikám ani já ... začalo to už v dětských dobách kdy v prvních teplých jarních dnech vyšel jsem si v kraťasech, už v domě na kolenou cítil chlad omítky, ale pak jsem vyšel na ulici a ocitl se ve sluneční záři, město vydechovalo žábrami kanalizace svoje aroma a já byl pojednou jako přiopilý...