Marta Urbanová: Babí léto
Emilka je v našem městě přes psy. Přes všechny psy od těch nejmenších, pudlíků bílých nebo černých, co mají srst jako astrachán a na krku mašličku, přes psy smetákovité, salámovité, hlídací až po ty největší, vlčáky a chrty. Přes psy, co štěkají kultivovaně, jako když se jedním prstem ťuká na klavír, i přes ty, co ve dne leží jako kanape, a pak celou noc vydrží štěkat.
Egon Wiener: O štokrleti a čtyřech židlích | Nemám je kam dát | Knoflíček z peřinky
Na něčem si s prominutím zadek musí poshovět. Co to zase plácám, co lovím v paměti? Mé první krůčky vedly do natažené babiččiny paže: „Tak pojď, ještě krůček -“ a spadl jsem. Čelem jsem se uhodil o štokrle. „Tak pojď, pofoukám bebíčko,“ slyším babičku a jdu ochotně rovnou za nosem. Stará paní byla od přírody malá, tehdy lidi moc nerostli. Skoro nikam nedosáhla, a tak, když si něco chtěla podat z výšky, vylezla si na židli. Jednou se jí ale zamotala hlava, ze židle spadla a byl tu precedens: Už nikdy nevylézt na židli, štokrle musí postačit.
Milan Čechura: Pusáč a ti druzí
„Žehlils? Nežehlils. Tak mlč.“ To je slavná odpověď manželky učitele Tkalouna z filmu Vratné lahve na jeho otázku, jak se může dívat na takové kraviny, při jejím vzdělání. Těm, kteří již snad pozapomněli, připo-mínám, že se scéna odehrávala u žehlicího prkna, při sledování nekonečného televizního seriálu. Nějak podobně jsem se zeptal své ženy, když lesklou horkou plochou přejížděla límec mé košile. Na rozdíl od filmu jsem nejedl jogurt, ale zakusoval se do klobásy.
Milan Dubský: Souznění
Člověk se často zasní a ptá se, jaké city jsou našemu srdci vlastní? Touha, naděje, přátelství, láska? Proč po sobě toužíme, proč se chceme setkávat, vidět se, milovat? Jsou to chvíle a skutečnost, kdy absentuje závist, nenávist, nepřátelství, sobectví, lstivost? Nebo mají v dané konfiguraci navrch dobro, láska, soucit, pravda, spravedlnost? Ale rovnovážných stavů a vztahů je v přírodě, ve světě i ve společnosti málo a nejsou stálé, protože všechno se mění a tak člověk je jednou laskavý, milý, dobrosrdečný a jindy hrubý, zlý, vypočítavý, zákeřný.
Egon Wiener: Zač se dříve učilo | Dětský kočárek | O humorné příběhy u nás není nouze
Kdo chtěl před sto šedesáti lety učit na vesnické malotřídce, musel začít od píky, jako pomocník, mládenec u staršího kolegy. A i na toto „povýšení“ se čekalo pět let, ale ono to ve srovnání s dneškem vlastně nahrazovalo pětileté studium na pedagogické fakultě. Takový učitelský mládenec byl vlastně měl dnešní titul Mgr. Však na to měl od vrchnosti také dekret. Jak takový život mládence vypadal, to si Vám dovolím přiblížit citací ze „Sbírky všelikerých textů Josefa Kajetána Tyla“ z roku 1844, kde autor naší hymny v dopisu školního mládence píše, co vše mladý pedagog za práci „za katedrou“ obdrží.
Jiří Vaněk: Jak jsem tančil s dcerou Červoněnka
Pracoval jsem v Karlových Varech u Pozemnich staveb, mimo jiné u závodu, který soutěžil o titul nebo nějaký řád, mělo to něco společného se socialistickou prací. A já se snažil taky. Pár let se Stalincem, buldozerem, s kterým jsem se podepsal na věky v Karlových Varech. Na louce, kde jsme odpalovali německé rakety coby mladí kluci, a pod loukou ve skále jsem se svým milovaným Stalincem trhal skálu, aby mohl být vybudován bazén Termal.
Ivan Kott: Humor i důležité informace
Knížka povídek a fejetonů JAROSLAVA HAŠKA, podle slov Vánočního fejetonu nazvaná KDYŽ BOLŠEVICI ZRUŠILI VÁNOCE, vyšla v nakladatelství Modrý stůl již koncem loňského roku a měla takový úspěch, že během předvánočního období ...
Milan Markovič: Tak kedy vlastne?
Koncov sveta sme už zažili požehnane. Len ja sám pamätám také tri-štyri celkom určite. Ale často ani netušíme, kde ktorá sekta práve čupí dakde v podzemí a čaká, kedy to praskne. A ono stále akosi nič. Nie žeby už dávno nedozrel čas, ale tak ako pri stvorení sveta zaručene museli byť určité zmätky, tak evidentne všeličo neklape ani pri jeho konci.
Ivan Kraus: Má drahá
Má drahá, nedovedeš si představit, jak mi chybíš. Čím víc na Tebe myslím, tím rychleji se smršťuje mé srdce (dutý sval v osrdečníku, který vytlačuje krev do cévního řečiště asi sedmdesátkrát za minutu). Stačí abych zavřel svá víčka a pomocí vzruchů, které se vedou zrakovým nervem do mozku (tam kde vzniká zrakový vjem) Tě vidím před sebou. V tu chvíli jsem vděčný své nervové soustavě za to, že umožňuje vnější vnímání světa a že uchovává informace v paměti. Musím myslet na to, jak je dobré, že jsme oba lidé, protože tím se lišíme od ostatních savců, a sice tím, že můžeme myslet, tvořit a pracovat.
Ivan Kraus: Dopis
Když nedokážu říct, co bych chtěl, napíšu jí dopis. Psaní dám do obálky a pošlu jí ho. Nebo ho nechám ve škole ležet na její lavici. Napsat dopis je určitě lehčí, než mluvit, už proto, že si mohu rozmyslet, co chci napsat. Na papíře se nekoktá. Tuhle část plánu jsem měl hned, zbývalo jenom napsat dopis, tak aby na Janu opravdu zapůsobil, aby po jeho přečtení neměla oči pro nikoho jiného, než pro mě. Měl jsem dokonce chuť si trochu představit, co ten okouzlující dopis s ní udělá, až ho bude číst. Ale včas jsem se zarazil a zakázal jsem si na to myslet, protože vím, že bych to psaní nikdy nenapsal. Nejdřív práce a pak zábava – řekl jsem si - a pustil jsem se do toho.
Stanislav Moc: První máj 1962
První máj byl i za komunistů sváteční den. Akorát že se neoslavovala láska a milování jako v Máchově Máji. Magická doba romantismu a lásky byla dávno ta tam a, ač láska jako taková nebyla stíhána, magie doby předešlé byla na pranýři. Byla zkrátka jiná doba a kromě Sovětského svazu, rodné strany a práce toho moc k oslavování povoleno nebylo.
Dagmar Slivinská: ...že by ani psa ven nevyhnal...!
Dlouho jsem přemýšlela, jakpak asi toto úsloví vzniklo. Pes je přece přítel člověka a přátelé se nevyhánějí ven do nepohody! Nedávno se mi na facebooku objevila fotografie, kterou vám musím popsat, protože byla legrační a zároveň mne z ní přeběhl mráz po zádech. Na této zdánlivě legrační fotce byla louka, a na té louce stál jediný krásný košatý strom. U toho, nebo spíš na ten strom, čůral pes.
Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (25)
Zaječela jsem radostí a řítila se jí otevřít. – Seš to vůbec ty, vole…?! volala jsem šťastně, a když se mi konečně podařilo vrátka otevřít, vrhla jsem se po ní a v pláči ji objímala a taky líbala, kam to vůbec šlo. Muži, kteří ji doprovázeli, stáli trpělivě o pár kroků dál a shovívavě se nad naším bouřlivým setkáním usmívali.
Egon Wiener: Česká tradice, barevné sklo | Být úspěšným a silným, nejen umět telefonovat | Tip na výlet – Jilemnice
Sklo se stává barevným, je-li obohaceno některými přírodninami. Pak propouští pouze část paprsků, ostatní pohltí a tím se stává barevným… Tolik si pamatuji ze školy. Asi to nebude odpověď na jedničku, ale chemie, to je obor mého syna. Já jsem přes dějepis, staré pohlednice a fejetony. No a tady se to vše tak trochu propojuje. Dějiny skla v Čechách je téma přece velmi blízké všem, kteří mají rádi svůj kraj se vším všudy…