Sloupky Jiřího Menzela (4)
Pozvali mne do poroty nějaké soutěže Miss bůhvíco, to jest soutěže o titul královny krásy. Nechtělo se mi a tak jsem to odmítl. Ale přivedlo mne to k úvahám o smyslu takových soutěží vůbec. Je jich teď u nás dvanáct do tuctu. Bývaly takové přehlídky hospodářských zvířat, chovných klisen, plemenných bejčků a podobně.
Luděk Ťopka: Příběh druhého myslivce – Okno za oko a zuby za zub
Jednou, bylo to takhle zjara roku 1930, jsem seděl u táty v kanceláři a prohlížel si nové číslo Stráže myslivosti, když se otevřely dveře a dovnitř vešel, s uctivou úklonou, vysoký, hubený chlap v hnědé vybledlé kamizole se zeleným límcem, s ruksakem na hřbetě, švarcenberákem na hlavě a dubovou sukovicí v ruce - facír Vincenc Sláma, mezi lesáky v celém Pošumaví známá postava s toulavými botami na čapích nohou a věčnou žízní ve vysmoleném hrdle.
Ivan Kraus: Jedna ku deseti
Otec mlčel i později, v Petschkově paláci, kde to bylo mnohem těžší, protože otázky kladlo gestapo, které očekávalo jasné odpověďi. Výslechy však probíhaly v poněkud jiném poměru, než jaký předpověděl pan bankéř. Obžalovaný byl sám a protože ho vyslýchal komisař s pomocí tlumočníka a zapisovatelky, bylo to tři k jednomu. Komisaře tehdy zajímalo, co otec ví o šíření protistátních letáků. Otec tvrdil, že neví nic, a když řekl komisaři, že neví ani o součástkách k tajné vysílačce, dostal od něho facku.
Pavel Landa: V bílém plášti
Pan Kulíšek, vytáhlý tympanista Amatérského symfonického orchestru s brýlemi bez obrouček, vozí dvakrát týdně invalidní manželku na jakousi rehabilitaci do pražské nemocnice Na Bulovce. Odevzdá ji v příslušném oddělení a pak se musí hodinku a půl poflakovat po nemocnici. Nic zábavného. „Tak se tam zkuste procházet v bílým plášti, to by mohla být legrace,“ navrhoval při čtvrteční orchestrální zkoušce zarostlý lékárník a klarinetista pan Dubský a hned slíbil, že panu Kulíškovi bílý plášť zapůjčí. Tak se také stalo.
Egon Wiener: Poštovní známka | Přírodou Libereckého kraje | K doktorovi
Až ta tu jednou nebude, zmizí ze světa kus historie. Tady už nejde o sladká mejdlíčka, co jsme si kdysi kupovali za dvacetník. Známka, aspoň pro nás, kluky, co jsme je sbírali po jedné, každá měla téměř cenu tuny zlata. Známky. Jedna, nebo celé hrsti, obálky v Pofisu, sáčky za tři, pět, za deset kaček na osobu. Žádný z nás nebyl organizovaný filatelista a měl k tomu řadu důvodů. Byli jsme nezávislí. Nebyli jsme členy žádného klubu. Jeden druhému jsme se „poctivě“ snažili vyčudit, co měl ten druhý za raritu.
Vlasta Smržová: Jak jsem nebyla znásilněna
V posledních letech se s násilím přímo roztrhl pytel. Nemine takřka den, aby se v černé kronice neobjevil nějaký případ loupežného přepadení nebo i znásilnění. Mělo mi to být varováním, abych nechodila do lesa neozbrojena. Ale nebylo. Zprvu jsem sice s sebou nosila podomácku vyrobenou pistoli ještě po nebožtíkovi, jenže byla těžká a mačkala mi v košíku houby.
Vladimír Kulíček: Alternativní život
Zdá se neuvěřitelné, že alternativa může zasáhnout v záležitosti výuky i do tak zdánlivě usedlé vědy, jako je matematika. Pamatujeme, jak před léty vtrhly do matematiky školních dětí množiny. Učitelům, kteří museli novou výuku zvládnout, přinesly bezesné noci, rodičům rozpaky a žákům, kteří se přizpůsobili, se postupně vytratily z hlavy obyčejné kupecké počty.
Egon Wiener: Občas usnu a pak se mi zdá | Lodí do Tramtárie | Z vlaku do vlaku
„A odkud jsi, panáčku?“, už asi nikdy neuslyším a „Kam jdeš, smím-li se ptát?“ Ten čas už vážně dávno zmizel, odvál ho vítr, spálil mráz. Chtěl bych, aby se vrátil, jen na malou chvilku. Zastavit čas. Jen abych mohl zdvihnout ruku k čepici, cvaknout prstem o její lem. Opřít se o plaňku v plotě, postát v naší zahrádce u domu v Machníně. Projet se s tátou a s mámou na houpačce, poklábosit u plotu s panem Jirsou. Zvrátit hlavu a zavřít oči, nechat ty mraky na obloze volně plout, trávou se nechat šimrat pod koleny, vyzout si boty a sundat si ponožky. Být na chvíli opět doma. Vrátit se na malou chvilku, chviličku do dětství.
Šetři s dechem!
Tu neděli se náš dětský pěvecký sbor sešel před karlínským nahrávacím studiem hned po obědě. Úkol byl jasný. Nazpívat asi deset rozhlasových písniček pro děti. První písnička byla sborová, a nedalo nám ani moc práce ji nazpívat, jak se říká, ku prospěchu všech zúčastněných. Problém nastal před další písničkou, která v první části vyžadovala dětského sólového zpěváka.
Jitka Dolejšová: Krajíc pohody ke snídani od Senecy (3)
Nezáleží na tom, jak mnoho máš knih, ale jaké jsou. Nic není tak obtížné a nedostupné, aby to lidský duch nepřekonal. Pro činného člověka není žádný den dlouhý. Učit se pro život, ne pro školu. Žádný moudrý člověk netrestá proto, že se stala chyba, nýbrž proto, aby se nestala.
Sloupky Jiřího Menzela (29)
Když jsme slavili sto padesát let železnice v Čechách a sto dvacet let pražských tramvají, posadily se ty staré mašinky na chvilku znovu do kolejí a sdělovacími prostředky proběhla vlna nostalgie. A tak jsme mohli znovu vidět, a někteří z nás dokonce zblízka osahat, tyhle staré rachotící elektriky a kouřící parní hračičky.
Naděžda Munzarová: Zpráva o tom, proč jsme z Duesseldorfu nemohli poslat vánoční pozdravy a PéeFky
Duesseldorf má velice ojedinělou výsadu, jejíž sláva a ohlas proběhl už dávno celým světem: na pobřeží říčky Duessel nalezli archeologové doposud NEJSTARŠÍ LEBKU NEANDRTÁLCE. Nedostali jsme se zatím k hlubším informacím o vývinu zdejší populace, ale zdá se, že není nutno dále kopati, neb živoucí neandrtálci vesele pobíhají po ulicích tohoto velkoměsta. Pokud nepobíhají, nesprejují, či nekřepčí v diskotékách, shromažďují se většinou v organizaci zvané TELECOM.
Petr Pučelík: Otec mi vyčítá, že už na ryby nemám čas
STRAKONICE - Druhá kniha poutavých rybářských povídek od strakonického autora Stanislava Kováře se v těchto dnech objevila na pultech knihkupectví. Jmenuje se Pytláci na rybách, a jak název napovídá, osmnáct různých příběhů ze Strakonicka spojuje ústřední téma: pytlácká vášeň.
Danuše Markovová: Otevřenost nadevše
Člověk může být otevřený všemu a všem, ale musí být připraven také otevřeně čelit případným nepříjemnostem. Čím je otevřenější, tím podstupuje většímu riziku. Tuto přímou úměru mohu doložit živě. Dnes jsem dorazila do školy téměř na poslední chvíli. Ve snaze zachránit každou drahocennou minutu jsem už cestou po schodech do své pracovny lovila na dně tašky svazek klíčů.