Emília Molčaniová: Najlacnejšia smrť / Poctivý zlodej
Pišta bol pevne rozhodnutý, že skončí svoje trápenie. Už ho nebavilo žiť z almužny, ktorá mu pri všetkej skromnosti stačila sotva na pol mesiaca. A robotu nie a nie zohnať. Zostávalo mu už len jediné, siahnuť si na život. Problém však bol, že nevedel, ako na to.
Pavel Vrána: O Kubovi
Vzpomínám si na okamžik, kdy jsem ho v Praze na letišti uviděl poprvé. Byly mu tři měsíce. Klidně a spokojeně spal v přenosné autosedačce a bylo mu úplně jedno, že právě vzduchem překonal vzdálenost několika tisíc kilometrů na trase z Chicaga do své nové domoviny. Díval jsem se na ten spokojený uzlíček a zdálo se mi neuvěřitelné, že člověk bývá na začátku své životní pouti takhle malinký. Všichni kolem se chovali hlučně. Byli unaveni dlouhým letem, prožívali emoce ze shledání s blízkými, nebo z kolize s celníky, jen Kuba byl klidný a spokojeně spal...
Stanislav Moc: Neandrtálci
Co ta dnešní věda všechno nedokáže! Představte si, že z kosti nějakého Neandertálce, kosti staré desítky tisíc let, vědci vydedukovali, že byl zrzavej a měl světlou pokožku! Teda, abych to upřesnil, to je úsudek ctěných vědců, neboť oni ze sequence DNA vyluštili, že Neandertálci měli tak málo melaninu, jako mají zrzci.
Jan Řehounek: Nejkrásnější slovo
Jsem člověk posedlý krásou svého rodného jazyka. Do každého svého textu se snažím používat co možná nejhojněji hezká slova, která nám čeština ve své bohatosti plnými hrstmi nabízí. Dokonce mi je zhusta mými čtenáři vytýkáno, že řadu použitých slůvek neznají. Proto jsem například u své poslední knihy pro děti – Pohádky z kerského lesa – sepsal a na konec knížky zařadil „slovníček pohádkových a archaických výrazů“.
Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (15)
- Přeháníš…! bránila jsem se té chvále. Ale sama jsem si v duchu kriticky přiznávala, že i když jsme většinu bytového zařízení zatím dostali od známých nebo koupili za pár babek v bazaru, podařilo se mi i z těch starých krámů vytvořit útulný domov. - Kafe si dáš?! ptala jsem se, když jsme vešly do kuchyně. - Docela jo! souhlasila. – Můžu si tady zakouřit?!
Ladislav Háva: Jak jsem se styděl
Něco se muselo stát. Proto mne spoluhráči požádali, zdali bych nesedl ke klavíru. Bez váhání jsem souhlasil. Jenže když jsem uviděl noty, zhrozil jsem se podruhé. Tohle z listu nezahraji. Nedalo se však couvnout. Tak jsem si řekl, že nám nejvíc kulhá melodie, tak jsem hrál jednou rukou melodii. Aby se neřeklo, že jsem jednoruký klavírista, nachystal jsem si na levou ruku akord a pak jsem ho zahrál.
Oskar Leo Krause: V jámě lvové
Na další sezónu jsme už vyjeli společně. Manželka se starala o svých sedm lvů, vezla si je ve dvou nových vozech, denně čistila klece a porcovala maso a krmila své svěřence, a když jsme někde stáli víc jak dva dny, postavili dělníci uprostřed zvěřince velkou klec a tam Helena lvy vypouštěla a cvičila je podle návodu pana Crháka. Diváci na prohlídce zvěřince mohli to vše sledovat, takže bylo plno.
OPRAVDU NÁDHERNÉ...
Do redakční pošty nám dorazil od neznámých autorů PowerPointový soubor kreseb doplněných moudrými citáty, jehož název zní OPRAVDU NÁDHERNÉ. Nezbývá nám, než s ním vřele souhlasit a předat ho dál, protože jeho poselství více než naplňuje trvalé poslání Pozitivních novin: INSPIROVAT, OBOHACOVAT a DODÁVAT LIDEM DOBROU NÁLADU.
Luděk Ťopka: Vojna, les a víno (1/2)
„Odjíždíte dnes ve 23,20 z Hlavního nádraží do Lipníka nad Bečvou. Tady máte cestovní rozkazy. Oblečte se a vyčkejte do 22 hodin, kdy vás odveze služební vůz na nádraží. Své civilní oděvy uložte do plastového pytle, který jste dostali spolu s výstrojí a doneste je do výstrojního skladu, kde budou uloženy až do skončení vaší služby.
Milan Turek: Zázračné fotografie
Ještě před pár lety měl jen málokdo představu automatických fotoaparátů a automatů na barevné vyvolávání fotografií, natož digitálního zpracování. Fotografové se objednávali a barva byla ve fotografii často považována za kýč. Obtížné bylo sehnat i kvalitní fotoaparát, fotilo se obyčejně Směnou a Flexaretou. Dobrou úroveň měly ruské fotoaparáty na kinofilm a také z NDR.
Ivo Jahelka: Něco na uklidnění
„Souhlasíte s návrhem na rozvod, který podal váš manžel?“ otázala se soudkyně paní, kterou jsem v tomto řízení zastupoval. „Já,…totiž…“ - z očí jí vytryskly slzy, což se někdy v soudní síni stává, zejména pokud si manžel najde jinou, mladší, a to byl i tento případ. Příští okamžiky se tedy nesly ve znamení vzlykání, posmrkávání, zajíkání; zkrátka paní nebyla schopna říct souvisle ani jak se jmenuje.
Dělostřelecká baterie
„Co smněééješ klááácku, co smněééješ, marš za dvéérše, ja tě naúúčim znati!“ Posílání za dveře bylo Theofánovou specialitou. Najednou bylo za dveřmi i dvacet studentů a zbytek se otřásal obavami, kdy dostane pro nic za nic kouli. Ostatní profesoři to už dobře znali, a když byl někde přede dveřmi větší shluk, znamenalo to, že tam vyučuje Theofán.
Jitka Dolejšová: Fráňa Šrámek aneb Jak jsem podváděla
Bylo to ve třetím ročníku střední školy. Naše profesorka na češtinu byla vyhlášená nejen svou přísností, ale především svou důkladnou znalostí jazyka českého a literatury. Znala do detailů životopisy každého spisovatele, každého básníka, a co hůř, všechna jejich díla, všechny básně, a to snad i zpaměti.
Václav R. Židek: Sám ve víru zdymadel (7)
„To bylo vlastně tenkrát, kdy Vašek Loch přišel o svoji loď. Potopila se mu v osmašedesátem v Anglii. Trápila nás myšlenka, kde vzít dobrý model, předlohu. Tak jsme běhali a sháněli po Císařské louce a všude možně kolem Vltavy. Až jednou se nám podařilo zabloudit na Veslařský ostrov.