Antonín Suk: Strýček Jirka
Nějak jsme se zapomněli u babky na lahvovém. Tak hluboko klesl strýček Jirka z Prahy. Pivo v Praze pil jen jako štamgast točené – plzeň u Šnelů na Malé straně. Tady v té naší zapadlé polodivočině mu musela stačit v partě méně otesaných, ale zato upřímnějších chlapů z polí a lesů obyčejná lahvová kutnohorská desítka. Proložili jsme ji ovšem občas větším či menším rumíčkem.
Jan Řehounek: Děsná divočina
Matěj byl chlapík k pohledání. Pod jeho rukama v truhlářské dílně se rodily nádherné věci - Nábytek od něj, to je klasa! prohlásil svého času jeden slavný pěvec z Národního divadla, v sadu pak pěstoval ty nejskvělejší meruňky a broskve a když přišel do hospody U Valtrů, nebylo nad něj lepšího kumpána. Jediné, co se mu nedařilo, byly ženy. Jakoby právě o něm notoval známý popěvek: Matěji, Matěji, proč tě holky nechtějí?
Alena Heinová: Meditativo na téma Radovan Lukavský
Už léta mi paměť při vyslovení jména Radovan Lukavský posílá vzkazy z hudebního názvosloví. Možná proto, že je stejně stručné jako obsažné. Jedno z prvních setkání byl HAMLET. Bylo mi patnáct a bylo to uhranutí. Nejen Shakespearem, ale především naléhavostí sdělení, kterému jsem rozuměla!
Miloslav Švandrlík: Muž s mapou
Vždycky jsem se posmíval důchodci Pukajblovi, který objíždí kulturní památky autobusem. Pochopitelně ne svým. Pukajbl sleduje dění ve svém okolí, a tím pádem mu neujde žádný zájezd. Tu ho pořádá Červený kříž, jindy baráčníci nebo Přátelé školy.
Zdislav Wegner: Kaliště (2/2)
Jarda naladil na jinou stanici, a když šumění téměř zmizelo a slova hlasatele byla zřetelná, pootočil ještě knoflíkem zesilovače a vrátil se do své lavice. „Hlásí se vám Svobodná Evropa...“ uslyšeli jsme. Ustalo šeptání a pošťuchování. Učitel stál jako při zjevení a nehýbal se. A pak skočil k Láďově lavici a smetl krystalku ze stolu. Aparát škvrčel i na podlaze, a tak na něj ještě dupl.
Renata Šindelářová: Jako hroch, co se učí lítat / Murphyho zákony strachu
O strachu by to chtělo zvláštní odstaveček, protože toho bude hodně. Mám strach úplně ze všeho. Z výšek, z hloubek, ze samoty, z bouřky, klíšťat, tchyně, z rostoucích dluhů, z jízdy hrkajícím výtahem, z opilého řidiče autobusu, z nahého chlapa ve vlaku, z ptačí chřipky na ozobaných jahodách, z mimozemšťanů unášejících lidi, z vlastní demence, ale úplně největší strach mám ze změn.
Jitka Krpensky: Kuplířka – aneb Různé jsou cesty osudu
Potkávali se každé ráno, když některý z nich nezaspal. On na kole, ona pěšky. Nejprve se na sebe jen nejistě usmívali, po nějaké době se začali zdravit, a ve třetí fázi si už přáli hezký den – dál ale nedošli. I když to už byla, dalo by se říci „ dlouhodobá známost“, nic o sobě nevěděli, ale sympatie tu byla veliká. Dala mu jméno Adam.
Egon Wiener: Píši Vám, kteří nevidíte
Vám, kterým kdosi ukradl světlo zeleného stvolu, rudého květu máku, který opadává v zeleném moři obilí. Vám, kteří prý hudbu slyšíte jenom v barvách. Těm, kteří teplo světla znáte jen z řeči jiných. Vám, kterým bylo odepřeno malovat si s dětmi, vidět, jak večerní vítr prohání červánky a čechrá vlasy. Vám, kterým nic neříká duha a severní polární záře, záclony z bílé příze, Vám, kterým nikdo pomocnou ruku nepodá. Vám, majitelům očí, co nevidí blízké tváře, zježenou srst jezevčíka, listí padající ze stromů, kde stojí tramvaj, kde je zvonek u branky, fotbalistu, střelce z luku, hokejistu, toho, který pádluje a sjíždí řeku, příbor na stole, voňavou palačinku.
Anastázia Mahovská: Co ty víš, co já vydržím!
Čekala jsem beze slov a dozvěděla se, že moje místo se také ruší a onen kolega bude inspektorem, ale že nedostane příplatek za vedení, že vedení bude v jejich organizaci. (Mají to vyspekulované, abych je nemohla žalovat za diskriminaci. Správně mělo proběhnout výběrové řízení. Co jim asi musel adept na moje místo navykládat? Už mě to nezajímá, je to jeho balvan, který si životem dále ponese.)
Petra Nachtmanová: Chytrá kachňátka a liščí seznamka
Lišky mají dobrý čich a ještě lepší mlsní lišáčci. Stačilo pár skoků a stál u kachního příbytku. „Kachny a vaří? Hmmm... a alou! Rychle doneste, co tady tak krásně čichám, než uvařím vás! Cha cha chá!“ Naháněl hrůzu, ale na kachní sourozence si nepřišel. Vlastně je jeho slova vůbec nevzrušovala. Filomínka zrova dolévala prázdné sklenice dalším pitím a přidávala Jarkošovi další koláčový kousek na talíř. On si hladil břicho a spokojeně si pomlaskával.
Miroslav Vejlupek: Balada o servírce Hance (5/5)
Kdyby se měl člověk poučit, naučil by se především mlčet. Vždycky a všude. Tedy odbourat svou přirozenost. A ten papiňák potom v něm! Nevím, mám-li si zoufat, nebo se smát. Velký Poříčí má totiž skandál. „Dvacet deka šunky,“ objednala nejsádelnatější z vážených zákaznic. Nakupuje obden a jen málokdy míň než do třech tašek.
Michal Čagánek: Pole v plamenech
Tisíce radostí přináší pole dětské drobotině. Zatímco dospělí pilně pracují, ona neméně pilně poletuje, hned tu, hned tam, u potůčku, na každém stromě, všude v trávě. Málo co ji skutečně vyruší, tehdy však každý kluk i nejedno děvčátko všeho nechá a běží, co jí síly stačí, když zaslechne, že se chystá ona velká věc, že se totiž bude dělat oheň, že se bude pálit suchá sláma. Neznám větší radosti, většího požitku pro malého dobrodruha.
Milan Markovič: Nerád zovšeobecňujem, ale...
Bol to švédsky prírodovedec Carl Linné, kto nazval človeka ako biologický druh pomenovaním homo sapiens, čiže človek rozumný. Nejdem mu nič vyčítať, pri kategorizovaní sa často zovšeobecňuje, inak sa nedá. Skepsa rozhodne nie je mojím svetonázorom, preto s istou rezervou prijímam vyhlásenia o tom, že človek je jediným omylom prírody, keďže mnohé jeho činnosti smerujú k zničeniu svojho pre život nevyhnutného prostredia.
Hana Karolina Kobulejová: Co všechno může znamenat čas (2)
Většina z nás vnímá čas způsobem “v jedenáct se sejdeme u kašny“, “v sedm musím vstávat“. Ale jen málokdo vnímá čas životního běhu paralelně s tím, jak ubíhají naše hodiny a dny. Určitě bychom si neměli říkat: „Tak a jsem o tři hodiny a pět minut starší,“ protože jsme před třemi hodinami naposledy zkontrolovali přesný čas.